Je pozdní noc, když se k palácové bráně přikrade tmavá postava. Zabuší na ni.

„Ano?“ otevře se malé okénko a z něj vyhlédne voják.

„Mám tu něco pro Druhého krále. Rád bych mu to předal,“ řekne postava mužským hlasem.

„Takhle pozdě? Přijďte zítra. Ve dne,“ zavrčí voják a chce zavřít okénko.

„To nepůjde. Mohu mu to předat jedině teď,“ zarazí ho muž.

„Je už pozdě. Druhý král už spí,“ řekne voják.

„No tak ho probuďte,“ nevzdává se noc.

„Nezbláznil jste se takhle náhodou? Nebudeme budit Druhého krále jen proto, že mu chcete předat kdovíco,“ odsekne voják šokovaný drzostí muže.

„Není to kdovíco. Druhý král si to dá se říct objednal a já dost riskoval, když jsem to sháněl,“ zamračí se muž.

„No dobrá, tak mi to nechte tady a já to předám,“ povzdechne si voják.

„To nejde. Chci ještě platbu,“ odmítne muž.

„Druhý král vám jistě zaplatí domluvenou cenu,“ promne si voják čelo.

„Co se děje?“ objeví se za ním druhý voják, který už nedokáže potlačit svou zvědavost.

První voják se k němu otočí a popíše mu situaci. Druhý voják přistoupí k okénku.

„Předložte prosím svůj doklad totožnosti,“ řekne muži.

Ten přikývne a vytáhne své doklady z kapsy. Podá je okénkem vojákovi. Ten si je vezme a prohlédne si je.

„V pořádku. Přejděte ke dveřím,“ přikývne voják a zavře okénko.

„Zbláznil ses? Co chceš dělat? Probudit Druhého krále?“ sykne k němu nevěřícně jeho kolega.

„Ano, přesně to chci udělat. Mám své rozkazy přímo od Druhého krále,“ odpoví voják a otevře dveře, kterými projde muž.

„Jaké rozkazy? O co tu jde?“ zeptá se nechápavě voják.

„Promiň, ale nemůžu ti o tom nic říct,“ povzdechne si druhý voják a odvede muže do paláce.

V paláci ho zavede do salonku a požádá nejbližší strážné, aby došli pro Druhého krále, že se jedná o naléhavou záležitost. Strážným je to sice divné, ale nehádají se. Dojdou k ložnici Druhého krále a požádají strážné, kteří hlídají ložnici Druhého krále, aby ho probudili. Ti se po sobě podívají.

„Děje se něco?“ zeptá se jeden z nich.

„Prý se jedná o naléhavou záležitost. Ale o co přesně jde netušíme. Jen víme, že v salonku čeká voják s nějakým mužem,“ pokrčí rameny první strážný.

Strážní, kteří hlídají ložnici, se po sobě znovu podívají. Jeden z nich otevře dveře a vklouzne do Ambrielova pokoje.

„Veličenstvo, veličenstvo,“ jemně Ambrielem zatřese.

„Co se děje?“ nadzvedne se Ambriel rozespale na posteli a mžourá na strážného.

„Omlouvám se, že vás budím, veličenstvo! Ale v salonku na vás čeká nějaký muž. Prý jde o naléhavou záležitost,“ řekne strážný.

Ambriel na něj chvíli hledí, než jeho rozespalý mozek zpracuje informaci, kterou dostal.

„Počkej venku, obléknu se a jdu tam,“ zívne.

„Jistě veličenstvo,“ přikývne strážný a odejde z pokoje.

Ambriel vstane z postele a oblékne se. Poté ze stolku vyloví nějaké papíry, které bude potřebovat, pokud je ten muž ten, kdo si myslí, že je. Vyjde z pokoje a s jedním strážným jde do salonku.

„Veličenstvo,“ pokloní se mu voják i muž, když dojde do salonku.

Ambriel muže přejede pohledem a otočí se ke strážnému.

„Můžeš se vrátit do práce,“ řekne mu.

Strážný se pokloní a vyjde ze salonku. Ambriel hlavou pokyne vojákovi. Ten poodstoupí ke dveřím, aby Ambrielovi a muži dopřál soukromí, ale zároveň mohl zasáhnout, kdyby se něco dělo.

„Máte to?“ zeptá se Ambriel.

„Jistě. Tady,“ usměje se muž na Ambriela a vytáhne z kapsy malý flakónek zabalený v látce.

Ambriel si flakónek převezme a rozbalí ho z látky. Uvnitř flakónku se nachází několik světlých vlasů.

„Opravdu jsou to vlasy Lyryna Exera?“ zeptá se Ambriel.

„Ano, jsou. A moje cena?“ natáhne muž s úšklebkem ruku.

„Tady. Vlastnický list k domu v klidné lokalitě i s klíči. A tady máte seznam volných pracovních míst, které jsou na vyšší úrovni než pozice sluhy. Zaměstnavatelé jsou o vás informováni a ať si vybere jakkékoliv místo, máte ho jisté. Kdyby byly problémy, dejte vědět,“ podá Ambriel muži papíry.

V té chvíli do salonku vtrhne Ludrun, kterého šel probudit druhý strážný z dvojice, která šla pro Ambriela. Noční návštěvník se jim zdál podivný a tak zatím co jeden doprovodil Ambriela do salonku, druhý šel upozornit Ludruna.

„Co se tu děje?“ zeptá se Ludrun a zamračeně si přeměří muže, který stojí na jeho vkus až moc blízko Ambrielovi.

Oba strnou a překvapeně na Ludruna hledí.

„Co se tu děje? O co jde?“ zeptá se Ludrun znovu, když na něj Ambriel i muž jen zírají a nemají se k odpovědi.

„Nic se neděje. Jen jsem si něco objednal a tady pán mi to doručil. Toť vše,“ odpoví Ambriel a rychlostí blesku schová flakónek v kapse.

„Ano, ano, přesně tak,“ vezme muž urychleně papíry, pokloní se a chce zmizet.

„Nikam,“ zavrčí Ludrun a voják zablokuje dveře salonku, aby jimi nikdo nemohl projít.

Muž zbledne. Tohle nebylo v plánu. V hlavě mu to začne šrotovat a snaží se vymyslet, jak se z téhle polízanice dostat.

„Ludrune, nech ho jít. Jen mi něco doručil,“ přejde k Ludrunovi Ambriel a položí mu ruce na hruď.

„Chci vědět co. Do té doby odsud nikdo neodejde. Takže co máš v té kapse?“ pozvedne Ludrun obočí.

„To je moje soukromá věc. Ale ujišťuji tě, že nejde o nic špatného,“ odpoví Ambriel.

„Ambrieli, já vím, že o nic špatného nejde. Vím, že zrovna ty by ses nezapletl do něčeho špatného. Ale na druhou stranu, pozdě v noci se tu objeví neznámý muž a něco ti předá. Jsem prostě jen zvědavý,“ zjihne Ludrunovi pohled a ruce položí na Ambrielovi boky.

Ambriel sklopí pohled a zhluboka se nadechne.

„Prosím, věř mi a nech to být. Opravdu o nic nejde,“ vydechne a pohlédne Ludrunovi do očí.

„Přísaháš, že nejde o nic nelegálního a ani o nic, co by mohlo zničit reputaci královské rodiny?“ zeptá se Ludrun.

„Přísahám,“ přikývne Ambriel.

„Odveď ho z paláce,“ rozkáže Ludrun vojákovi, aniž by se na něj nebo muže podíval.

„Jistě, veličenstvo,“ pokloní se voják a pak vezme muže a odvede ho ze salonku a následně z paláce.

„Opravdu mi neřekneš o co jde?“ zeptá se Ludrun.

„Promiň!“ vymaní se Ambriel z Ludrunova uchopení a odejde ze salonku.

Ludrun si povzdechne. Dřív by nebyl problém, aby mu Ambriel řekl, co se děje a co tak důležitého si objednal, že mu to muselo být doručeno v tak pozdní hodinu. Ale tuhle důvěru on zničil. Teď jen může věřit, že se Ambriel opravdu nenamočil do ničeho špatného.

Ambriel dojde k příbytku lékaře a začne bušit na dveře. Ty se po chvilce otevřou a v nich stane rozespalý lékař.

„Ambrieli, co se děje? Je ti špatně? Nebo je něco s dítětem?“ zeptá se zívnutím.

„Ne, nic takového,“ zakroutí Ambriel hlavou a vyndá z kapsy flakónek s vlasy, který ukáže lékaři.

„Proč mi neseš vlasy?“ nechápe lékař.

„Jsou to vlasy Lyryna Exera. Chci, abys provedl stejné testy jako u jeho bratra,“ pohlédne na něj Ambriel prosebným pohledem.

„Nepočkalo by to do rána?“ zeptá se lékař.

„Zvědavostí a napětím bych neusnul. Prosím!!!“ zaprosí Ambriel.

„No dobře. Pojď!“ povzdychne si lékař.

Ambriel se zářivě usměje a následuje lékaře jeho bytem do pracovny.

„Dej mi ty vlasy,“ natáhne k němu lékař ruku.

Ambriel mu je dá a posadí se do židle, zatímco lékař zamíří do laboratoře.

„Chceš tady čekat?“ zeptá se mezi dveřmi.

„Pokud ti to nevadí,“ přikývne Ambriel.

„Nevadí,“ odpoví lékař a zmizí v laboratoři.

Ambriel chvíli sedí v klidu, ale pak se začne nudit. Je napjatý a čas mu utíká pomalu. Nakonec vezme do rukou nějaké dokumenty, které leží na stole a z nudy je začne pročítat. Dokonce najde i výsledky příbuzenských testů, které byly jeho a Enyla Exera. Okamžitě je odloží. Jsou pro něj až příliš zdrcující, než aby si je mohl znovu přečíst. Odloží všechny dokumenty, zapře se do židle a zahledí se do stropu.

Po dvou hodinách se lékař vynoří z laboratoře a v rukou drží výsledky testů.

„Chceš si je přečíst hned?“ zeptá se.

„Ano,“ odpoví Ambriel, vstane ze židle a natáhne se pro výsledky.

„Opravdu se na to cítíš?“ ujišťuje se lékař.

Ambriel přikývne a lékař mu výsledky předá. Ambriel si je přečte a ztěžka dosedne do židle. Hrdlo se mu stáhne a on má najednou pocit, že nemůže dýchat.

„Ambrieli, klid! Podívej se na mě!“ dřepne si před něj lékař.

Ambriel se mu zahledí do očí.

„Dobře. A teď klid. Snaž se zhluboka dýchat, ano? Nádech...výdech...nádech...výdech,“ ztiší lékař hlas do uklidňující tóniny.

Ambriel se snaží řídit lékařovými instrukcemi, ale nejde mu to.

„Dobře. Tak jinak. Pojď sem!“ stáhne lékař Ambriela na zem.

Posadí se za něj a svůj hrudník přitiskne na Ambrielova záda. Začne pomalu a zhluboka dýchat, tak aby Ambriel vnímal pohyby jeho hrudníku. Ambrielovo tělo se začne uklidňovat a automaticky se snaží sladit rytmus dýchání a také srdce s tělem lékaře.

„To je ono. Klid!“ zašeptá lékař a dál zhluboka dýchá.

Ambriel zavře oči, zhluboka dýchá a ruce si položí na lehce vypouklé bříško. Musí se uklidnit už kvůli miminku, aby mu neubližoval.