Ambriel a Ludrun sedí v pracovně a probírají různé dokumenty.

„Podívej, je tu žádost o rekonstrukci sirotčince,“ postrčí Ambriel jeden dokument před Ludruna.

Ludrun dokument převezme a přečte si ho.

„Vyjmenovávají tu i vady, které by chtěli opravit, ale pokud je to všechno pravda, pak by se v tom domě nedalo vůbec žít,“ zamračí se Ludrun.

„Myslíš, že si vymýšlejí?“ zeptá se Ambriel.

„Jistě to nevím. Ale myslím si, že si pravděpodobně dost přisadili, aby měli jistotu, že dostanou peníze,“ zamyslí se Ludrun.

„Ale co když ne? Měli bychom to nechat prozkoumat. Nebo víš co? Zajedeme tam sami,“ řekne Ambriel.

„To můžeme. Ale stejně s námi bude muset jet i odborník,“ pokrčí Ludrun rameny.

„Jistě. Zajedeme tam zítra?“ řekne Ambriel.

„Napíšu vzkaz panu Mirimovi. Je to jeden z nejlepších architektů a odhadců. Ještě dnes mu ho odešlu a zítra můžeme klidně jet,“ přikývne Ludrun a sáhne pro čistý papír, na který začne psát vzkaz.

Ambriel se usměje a sáhne po jiném dokumentu. Po chvilce ho ale zase odloží a zahledí se na Ludruna.

„Už mě to nudí,“ prohlásí.

„Mě taky, ale musíme to dodělat,“ odpoví Ludrun.

Ambriel si povzdechne, jde na něj divná nálada a chce se k někomu přitulit. Počká až Ludrun dopíše vzkaz a zapečetí ho, poté vstane a posadí se mu na klín. Pevně se ho chytí a zaboří svůj obličej do Ludrunova krku. Ludrun se na Ambriela překvapeně podívá.

„Co se děje, lásko?“ zeptá se jemně.

„Nic,“ odpoví tiše Ambriel a ještě zpevní své sevření.

Ludrun se opře o opěradlo židle a jemně hladí Ambriela po zádech.

„Promiň, jen tě obtěžuji,“ zvedne k němu Ambriel hlavu.

„Co to povídáš? Ty mě neobtěžuješ. Ani bys nemohl,“ nesouhlasí Ludrun a políbí Ambriela do vlasů.

Ambriel na to nic neřekne, jen se znovu přitulí a nechne se Ludrunovy vůně. Ludrun ho nechá se k sobě tulit a natáhne se pro dokument, který Ambriel odložil.

„Jsi pro mě ten nejdůležitější, víš?“ řekne, zatímco si čte dokument.

„Nejsem,“ namítne Ambriel.

„Ale ano, jsi,“ přesvědčuje ho Ludrun.

„Ne, nejsem. Naše dítě je přece důležitější,“ odporuje Ambriel.

Ludrun skloní dokument a podívá se na temeno Ambrielovy hlavy.

„Naše dítě je pro mě stejně důležité jako ty,“ řekne tiše.

Ambriel jen něco zamručí. Chce se mu spát a pomalu usíná.

„Lásko? Lásko, nespi,“ zatřese s ním Ludrun, když to zpozoruje.

„Jsem unavený,“ zašeptá Ambriel.

„Ráno jsi vstával brzy a k tomu tvůj stav. Běž si lehnout a trochu si odpočiň,“ řekne Ludrun.

„Hm, dobře,“ zamručí Ambriel a sesune se z Ludrunova klína, trošku se zapotácí.

„Mám jít s tebou?“ zeptá se Ludrun starostlivě, když jen taktak Ambriela zachytí, aby neupadl.

„Ne, to je dobré. Doděláš to tady?“ pohlédne na něj Ambriel.

Ludrun přikývne a sleduje, jak jeho choť vyšel z pracovny a zavřel za sebou dveře. Povzdechne si a začne se věnovat dokumentům.

Ambriel jde do ložnice, ale kousek před ní se mu zatočí hlava a upadne. Při pádu navíc ztratí vědomí a upadne tak do mdlob. Ihned se k němu přihrnou sloužící, kteří se na chodbě nacházeli a snaží se ho probudit. Jeden z nich se okamžitě rozeběhl pro lékaře. Další běžet informovat Ludruna.

„Druhému králi se prý udělalo špatně. Co se přesně stalo?“ zeptá se hlasitě přibíhající lékař se sluhou v patách. Z druhé strany přibíhá Ludrun, který se okamžitě vrhne ke svému choti.

„Ambrieli? Ambrieli, probuď se,“ vezme jeho obličej do dlaní a vystrašeně se ho snaží probudit.

Lékař k nim přiklekne.

„Nemějte obavy, veličenstvo. Zajisté bude v pořádku,“ uklidňuje ho lékař.

Poté se otočí ke sloužícím.

„Co přesně se stalo?“ zeptá se.

„Nevíme. Viděli jsme jen jak spadl,“ odpoví jedna služebná.

„Prohlédl jsem mu hlavu. Krev neteče a bouli jsem taky nenašel,“ řekne jiný sluha.

Lékař přikývne a ještě jednou prohmatá jeho hlavu a jemně nadzvedne oční víčka.

„Zvedněte mu nohy. Vypadá to, že jen omdlel,“ přikáže a Ludrun vstane, vezme Ambrielovy nohy a zvedne je.

Ambriel po chvilce otevře oči a zmateně se rozhlédne. Ambriel, vida, že je Ambriel vzhůru a při vědomí, položí jeho nohy na zem a přiklekne k němu.

„Co se děje? Proč jsem na zemi?“ zeptá se Ambriel.

„Omdlel jste,“ řekne lékař.

„Omdlel?“ zeptá se překvapeně Ambriel.

„Ano. Co si pamatujete jako poslední?“ zeptá se lékař.

„Byl jsem unavený, tak jsem šel do ložnice, abych si na chvilku lehnul a odpočinul si. Šel jsem chodbou a zatočila se mi hlava. A pak už si nic nepamatuju,“ řekne Ambriel a chce vstát.

„Ještě chvíli ležte, veličenstvo,“ zadrží ho lékař.

Ambriel si zase lehne a hledí na lékaře.

„Bolí vás něco?“ zeptá se lékař.

„Ne, nic,“ odpoví Ambriel.

„Dobře. Sledujte můj prst,“ dá lékař Ambrielovi před oči ukazováček a přejede s ním ze strany na stranu.

Ambriel prst sleduje.

„Dobře,“ přikývne lékař, vytáhne malý přístrojek a posvítí jím Ambrielovi do očí.

Ambrielovy zorničky se stáhnou a po zhasnutí zase roztáhnou.

„Reakce jsou dobré. Ještě změřím tlak a budeme hotoví,“ řekne lékař a připraví si potřebné nástroje.

Vyhrne Ambrielovi rukáv a změří mu tlak.

„Máte ho nízký. Už se někdy stalo, že vám takto klesl?“ zkonstatuje a sklízí si nástroje.

„Ne, nikdy. Vždy jsem měl tlak dobrý,“ odpoví Ambriel.

„Aha. No občas se stane, že se zvýší nebo sníží. A už můžete vstát. Ale pomalu,“ řekne lékař a také vstane.

Ambriel se pomalu zvedne do sedu a z toho poté do stoje. Trošku se zapotácí a Ludrun ho okamžitě zachytí a podepře.

„Pojďte, veličenstvo, měl byste si odpočinout,“ pobídne ho lékař.

Ambriel přikývne a společně s Ludrunem, který ho stále přidržuje, zamíří do ložnice, lékař jde hned za ním. V ložnici si Ambriel sedne na postel a oba pohlédnou na lékaře.

„Je dítě v pořádku?“ zeptá se Ambriel.

„V naprostém. Točení hlavy, závratě a omdlévání se u těhotenství objevují často. Jen vám dám ještě pár doporučení. Jezte pravidelně, žádné vynechávání jídel, pokud ucítíte, že jste unavený a že se necítíte dobře, snězte nebo vypijte něco sladkého. Také pokud pocítíte, že se vám točí hlava nebo je vám na omdlení, okamžitě se posaďte. Klidně i na zem. Také často odpočívejte a nepřepínejte se. Nemusíte chodit spát nebo si lehat do postele, stačí se usadit v zahradě s nějakou knihou, nebo se jít podívat na trénink vojáků, prostě cokoliv. A rozhodně se vyhýbejte stresovým situacím a snažte se nerozličovat. Ve vašem stavu by to pro vás nebylo dobré,“ řekne lékař.

„Jste si jistý, že jsou oba v pořádku?“ pohlédne na něj Ludrun.

„Ano,“ přikývne lékař.

Ludrun přikývne a pohlédne na Ambriela, který se chce sehnout, aby si sundal boty.

„Počkej,“ zarazí ho.

Vstane z postele a klekne si před Ambriela. Postupně vezme do rukou jeho nohy a sundá z nich boty. Ambriel se na něj děkovně usměje a tak jak je, ulehne do postele. Ludrun vstane a přehodí přes něj teplou deku.

„Pokud už mě nebudete potřebovat, tak půjdu,“ ozve se lékař.

„Jistě,“ přikývne Ludrun a přisedne si na okraje postele k Ambrielovi.

Lékař se pokloní a odejde.

„Promiň, vystrašil jsem tě,“ řekne tiše Ambriel.

„Šššš, to nic. Hlavně, že jste oba v pořádku,“ usměje se Ludrun a odendá Ambrielovi pramen vlasů z obličeje.

Ambriel jemně přikývne a zavře oči. Po chvilce usne. Ludrun se k němu skloní a políbí ho do vlasů. Neskutečně se mu ulevilo, že je Ambriel v pořádku. Když mu sluha oznámil, že je Ambrielovi špatně hrozně se vyděsil.

„Co to se mnou jen děláš, můj drahý?“ zašeptá.