Ambriel vstoupí do salonku, kde už ho očekávají jeho kandidáti i se svými rodinami.

„Vítejte!“ přivítá je a všechny tři obejme.

„No a co my? Pojďte ke mně, drahoušku,“ zasměje se manželka lorda Loje a přitiskne Ambriela na svá objemná ňadra.

Všichni se tomu zasmějí.

„Rád vás zase vidím,“ poplácá Ambriela lord Loj po zádech.

„Jsem rád, že jste přijali mé pozvání. Měl jsem v plánu piknik v zahradě, je mi líto, že to nevyšlo,“ pohlédne Ambriel z okna ven, kde se stahují těžká černá mračna a fouká silný vítr.

„Z toho si nic nedělejte. Holt se nějak zabavíme tady,“ usměje se lord Zanys.

Ambriel jeho úsměv opětuje a usadí se na pohovku.

„Dobrý den! Můžeme se připojit k vašemu večírku?“ vstoupí do místnosti Nejvyšší rádce společně s armádním velitelem a králem Ludrunem, který se na všechny mračí.

Všichni vstanou a pokloní se.

„Jistěže můžete,“ přikývne lord Zanys.

Nejvyšší rádce a armádní velitel se usmějí a usadí se do dvou volných křesel. Král Ludrun se posadí na pohovku vedle Ambriela a jeho zamračení se ještě prohloubí. Ti dva mu to dělají naschvál! Venku se rozpoutá bouře. Ambriel vyděšeně nadskočí a zbledne, když se poprvé zableskne a zahřmí.

„Co se děje?“ zeptá se lord Zanys, kterému Ambrielova reakce neujde.

„Já...mám odjakživa hrozný strach z bouřek,“ zašeptá vyděšeně a rozšířenýma očima pohlédne ven.

Znovu udeří blesk a zahřmí. Ambriel se vyděšeně roztřese, začne zrychleně dýchat a nemůže odpoutat zrak od pohledu z okna. Dřív než ostatní stihnou zareagovat, se král přisune blíž a přitiskne si Ambriela na hruď.

„To nic. To je v pořádku. Vše bude dobré,“ říká tichým hlubokým hlasem uklidňující slova a fráze, aby Ambriela uklidnil.

Ostatní na tu scénu překvapeně zírají. Jen na tvářích rádce, velitele a lorda Zanyse se usadí lehký úsměv. Lord Nachmin a jeho žena se nespokojeně zamračí.

„Veličenstvo, nechci moralizovat, ale není vhodné, abyste ho objímal. Lord Ambriel není z vaší rodiny a není s vámi sezdán. Je to nevhodné a nemístné,“ řekne.

„Nevhodné a nemístné? Ten chlapec je k smrti vyděšený. Je jen dobře, že mu dodá pocit bezpečí a snaží se ho uklidnit. Kdyby na jeho místě byla vaše žena, také byste se o to snažil,“ oboří se na lorda Nachmina manželka lorda Loje.

„To je něco jiného. Je to moje manželka a já s ní byl řádně sezdán. Což se ovšem o králi a lordu Ambrielovi říct nedá,“ zavrčí lord Nachmin a propaluje krále s Ambrielem zlostným pohledem.

„A to má toho chlapce nechat napospas strachu?“ zeptá se lord Loj.

„Ano. Bylo by to vhodnější než tato nestydatost,“ vstane lord Nachmin z křesla.

„Měl byste se uklidnit a zamyslet se nad tím, jakou zhovadilost jste právě vypustil z úst. Omlouvám se za použitý výraz,“ řekne lord Zanys.

„Tak a dost. Lorde Nachmine, laskavě se posaďte a začněte se chovat slušně nebo vás odtud nechám vyvést,“ zakročí Nejvyšší rádce.

Lord Nachmin otevře ústa, že něco řekne ale nakonec si to rozmyslí, ústa zase zavře a posadí se. Tiše začne o něčem zaníceně debatovat s manželkou a čas od času oba sjedou dvojici na pohovce nesouhlasnými a zlostnými pohledy. On toho mladíka chce. Splňuje jeho představu o budoucím choti jeho syna. A těch pár nedostatků ve formě objímání jiných lidí z něj dostanou. Oni si ho převychovají k obrazu svému a on jejich synovi bude slušným a poslušným chotěm.

Král si nikoho z nich nevšímá, jen drží Ambriela v náruči a tiše k němu promlouvá. Naneštěstí jeho slova Ambriel neslyší, na to je příliš vyděšený a jediné, co je schopný vnímat je bouřka. Po nějaké době ovšem bouřka ustane.

„Už je po všem,“ usměje se král.

Ambriel pomalu pozvedne svou hlavu z královy hrudi a obezřetně se zahledí z okna. Ano, bouřka skutečně ustala a mezi zbylými mraky se objevují slabé sluneční paprsky.

„Omlouvám se!“ řekne, když si uvědomí, že se celou dobu nacházel v náruči krále a jemně se z ní vymaní.

„Nic se neděje,“ usměje se král.

„Prý nic se neděje. Klidně jste ses nechal objímat od svobodného muže, který není z vaší rodiny a myslíte si, že je to v pořádku? Jak můžete být tak nestydatý?“ vyjede lord Nachmin.

To už velitel nevydrží a prudce se postaví.

„Ještě slovo, lorde Nachmine, ještě jedno slovo a přísahám, že několik dalších týdnů budete mít problém jíst pevnou stravu, natož abyste byl schopný promluvit,“ zavyhrožuje a z očí mu šlehají blesky.

I lord Nachmin se postaví a opětuje veliteli stejně vzteklý pohled.

„Copak vám to připadá vhodné?“ vyštěkne.

„Ano, přijde mi normální, že když má někdo strach, takže ho někdo jiný utěší. A jestli vám ne, tak si běžte nechat prohlédnout hlavu, protože tam je evidentně něco špatně,“ zavrčí na něj velitel.

„Jak se opovažujete?“ vyjekne lord Nachmin, zatímco jeho žena teatrálně zalapá po dechu a chytí se za hrdlo.

„Úplně jednoduše. Takže kydněte na zadek a držte pysk nebo přes něj dostanete. Mám vás už totiž plné zuby,“ vyštěkne velitel a ostatní souhlasně přikyvují a propalují lorda Nachmina rozzlobenými pohledy.

Jen Ambriel vylekaným a nejistým pohledem těká všude kolem a neví co má dělat, ani jak se cítit. Když lord Nachmin zjistí, že s ním nikdo nesouhlasí, uraženě se posadí a on i jeho žena se kaboní na celý svět. Velitel se také posadí ale nepřestává lorda Nachmina propalovat pohledem.

„Dobře, tak když už jsme se všichni uklidnili, měl bych na vás jednu otázku,“ pohlédne král na Ambriela.

„Ptejte se,“ pobídne ho Ambriel.

„Ještě zbývá měsíc než budete muset udělat konečné rozhodnutí, takže tato otázka je spíše jen orientační. Už jste si vybral?“ zeptá se král.

Ambriel se ohlédne na rádce, velitele a lorda Zanyse, kteří se na něj povzbudivě usmějí. Zhluboka se nadechne.

„Ano, vybral,“ řekne.

„A koho?“ zeptá se král.

Lord Nachmin se narovná a na tváři se mu usadí samolibý úšklebek. Určitě si vybral jeho syna. Koho taky jiného? Jeho syn je tou nejlepší volbou.

„Vybral jsem si muže, kterého miluji,“ špitne Ambriel a sklopí pohled.

„A tím je?“ pobídne ho zvědavě král.

„Vy. To vás miluji a vás jsem si vybral,“ zvedne k němu Ambriel pohled.

Král se zarazí a nevěřícně na Ambriela zírá.

„A-ale...j-já...“ zakoktá se.

„Ovšem pokud moje city neopětujete, pak mi sám vyberte muže, kterého si vezmu. Slibuji, že se podřídím vaší vůli. Ale zeptejte se sám sebe, opravdu mě chcete vidět s jiným mužem? Chcete vidět, jak mě jiný muž drží v náruči? Jak se mě dotýká? Jak mě líbá? Chcete sledovat, jak v mém lůně roste dítě někoho jiného?“ zeptá se Ambriel tiše.

„Ne, to nechci,“ zašeptá po dlouhé chvíli ticha.

„A co tedy chcete?“ otáže se tiše Ambriel.

„Chci abyste byl můj. To já vás chci objímat, líbat a držet v náručí. A chci být váš stejně jako chci, abyste byl můj. A to proto, protože i já vás miluju. Takže budete můj? A to i oficiálně?“ zahledí se král Ambrielovi hluboce do očí.

„Je tohle snad žádost o ruku?“ zeptá se Ambriel.

„Ano, je. Ale udělám to lépe. Lorde Ambrieli, vezmete si mě za manžela?" poklekne král před Ambriela.

„Ano," vydechne Ambriel.

Oba se na sebe šťastně usmějí, král se postaví a přitáhne si Ambriela znovu přitáhne do náruče.

„No konečně,“ zajásají rádce a velitel současně a rozesmějí se.

Lord Zanys se usměje, je rád, že si ti dva konečně přiznali, co k sobě cítí. Lord Loj, jeho manželka a synové chvíli jen zaraženě hledí.

„No to je tedy překvapení. Ale přeji vám hodně štěstí a ať vám ta láska vydrží do konce vašich dnů. Doufám, že dostaneme pozvánku na svatbu?“ zasměje se bodře lord Loj, když se vzpamatuje.

„Ale no tak, přestaň. Ale i já doufám, že spolu budete šťastní. Och drahoušku, pojď ke mně,“ okřikne lorda Loje jeho manželka a pevně k sobě Ambriela přitiskne.

„No já vám gratuluji. Snad spolu budete šťastní,“ usměje se na ně lord Zanys.

I rádce, velitel a také synové lorda Loje šťastné dvojici pogratulují a radují se z jejich štěstí a ze vzájemné lásky.

Jen lord Nachmin, jeho žena i syn na ně nevěřícně hledí.

„To nemůžete myslet vážně. Nechci být neuctivý, ale král není jedním z kandidátů. Ne, tohle odmítám přijmout a trvám na tom, aby si lord Ambriel vybral z kandidátů,“ vyskočí lord Nachmin z křesla a třese se vzteky.

„Jak je libo,“ pokrčí lord Zanys rameny.

Poté se otočí k Ambrielovi.

„Lorde Ambrieli, veličenstvo. Vzdávám se pozice kandidáta z důvodu, že bych tak měl dojem, že zrazuji svého zesnulého chotě a špiním jeho památku,“ řekne.

„Respektuji vaše rozhodnutí, lorde Zanysi a přijímám ho,“ usměje se na něj Ambriel, který pochopí, o co lordu Zanysovi jde.

Ostatní se začínají potutelně usmívat.

„Lorde Loji, omlouvám se, ale odmítám vašeho syna Mocha jako svého kandidáta. Je to dobrý a čestný muž, který jednoho dne učiní svého budoucího chotě či manželku velmi šťastnou, ale miluji jiného muže a nechci, aby váš syn uvízl v manželství bez lásky,“ otočí se Ambriel k lordu Lojovi.

„Jsem srozuměn s vaším rozhodnutím a respektuji ho,“ přikývne lord Loj a široce se na Ambriela usměje.

Lord Nachmin se ušklíbne. Jeho syn je poslední kandidát, takže ho lord Ambriel musí přijmout.

„Lorde Nachmine, omlouvám se, ale odmítám vašeho syna jako svého kandidáta. Miluji jiného muže a nechci, aby váš syn byl nešťastný v manželství bez lásky,“ pohlédne na něj Ambriel.

Lordu Nachminovi zmrzne úsměv na tváři. S tímhle nepočítal.

„No, pokud se nemýlím, už nezbyl žádný kandidát, takže si lord Ambriel může vybrat jakéhokoliv muže, kterého chce,“ usměje se na lorda Nachmina rádce.

„To není možné,“ zašeptá lord Nachmin nevěřícně.

„Ale ano je. S lordem Ambrielem se ožením já. Tak se s tím smiřte,“ usměje se na něj král.

Všichni ostatní se na lorda Nachmina škodolibě ušklíbnou. Lord Nachmin vztekle stiskne ruce v pěst a otočí se ke své ženě a synovi.

„Odcházíme,“ vyštěkne.

Jeho žena a syn vstanou, všichni tři se pokloní králi a vztekle s kyselými výrazy a blesky v očích vyjdou z místnosti a prásknou za sebou dveřmi.

„No tak to by bylo,“ poznamená lord Loj a všichni se rozesmějí.