„Ahoj!“ vstoupí Brona s dětmi na ošetřovnu ve chvíli, kdy lékař dokončí vyšetření.

„Ahoj!“ odpoví Ambriel i lékař.

Moran se okažitě rozběhne za Ambrielem a nechá se vysadit na jeho klín. Brona mu posadí na klín i Loruna a sedne si na židli.

„Co vyšetření?“ zeptá se.

„Výsledky jsou dobré. Už nemusíš zůstávat tady, můžeš se vrátit do své ložnice, pokud chceš,“ usměje se lékař na Ambriela.

„Jupí!“ zavýskne Ambriel.

Všichni se rozesmějí.

„Ale cestování ti ještě nepovolím. To by ještě pro dítě nebylo dobré,“ zvážní po chvilce lékař.

Ambriel jen přikývne a pohladí své syny.

„Chceš pomoct s balením?“ zeptá se s úsměvem Brona.

„Ne, děkuji! Tu trošku věcí, co tu mám zvládnu sám,“ odmítne Ambriel její pomoc, sundá děti ze svého klína, posadí je na postel a začne balit.

Moran sklouzne z lůžka a jde se podívat, co to tatínek dělá. Když to zjistí, natáhne se na stolek a začne Ambrielovi podávat věci z něj. Lékař se s úsměvem vytratí.

„Ó děkuji!“ přebírá si od něj Ambriel věci a během chvilky má sbaleno.

„No to snad....Kde jsi vzal parfém Červánky?“ zalapá Brona po dechu, když spatří parfém.

Okamžitě vezme lahvičku do ruky a zbožně na ni hledí.

„Ludrun mi ho daroval. Jako důkaz své lásky,“ povzdechne si Ambriel.

Brona se na něj podívá a pak přejede pohledem zpátky na lahvičku ve svých rukou. Parfém se ji už nezdá tak drahý a zbožný jako před chvílí.

„To si myslel, že si tě tím koupí? Doufám, že jsi mu kvůli tomu parfému neodpustil?“ podívá se na Ambriela lehce přimhouřenýma očima.

„Nevím, co si myslel a ani co tím chtěl dokázat. A ne, neodpustil jsem mu. Bude se muset hodně snažit, jestli mě chce zpátky,“ odpoví Ambriel.

„Jen ho pěkně podus. Nesmí mít pocit, že mu odpustíš všechno, pak by tě podváděl permanentně,“ přikývne Brona spokojeně.

„Je to těžké ho dusit. Každý den za mnou chodí, nosí mi květiny, vyznává se mi z lásky. Dokonce pro mě sesmolil báseň. Věřila bys tomu?“ potřese Ambriel s úsměvem hlavou.

„To žertuješ. Ludrun a sespsat báseň? To nejde dohromady,“ nevěří Brona.

„Je to tak. Počkej někde ji tu mám,“ začne Ambriel prohlížet stolek.

„Není to to, co Lorun drží?“ zeptá se Brona, když si všimne papíru, který Lorun drží a mává s ním.

„Ano, to je ona,“ přikývne Ambriel a udělá krok k Lorunovi.

Ten se na něj s úsměvem podívá a znovu zamává papírem s básní.

„Lorune, broučku. Dej tatínkovi ten papír, ano?“ vezme Ambriel za papír.

To se ale Lorunovi nelíbí a začne natahovat. Nechápe proč mu tatínek chce vzít tak skvělou hračku.

„Nene, broučku, neplač,“ tiší ho Ambriel a rozhlédne se.

Na stolku spatří kousek nepopsaného papíru. Vezme ho do ruky a podá Lorunovi.

„Podívej. Uděláme výměnu, ano? Ty dáš tatínkovi ten papír, co držíš a tatínek ti dá tenhle,“ zamává kouskem papíru Lorunovi před očima.

Ten ho se zájmem sleduje. Pak pustí papír, který drží a převezme si ten od tatínka. Začne si s ním hrát. Ambriel urychleně popadne papír s básní, aby si to Lorun ještě nerozmyslel a podá ho své matce. Brona si báseň přečte a pak se pobaveně zadívá na Ambriela.

„Není nic moc,“ poznamená.

„To není, ale oceňuju snahu a úsilí, které do ní dal. Ludrun holt není na poezii a umění mu také moc neříká,“ pokrčí rameny Ambriel.

„To máš pravdu. Je to od něj hezké a je vidět, že tě miluje, když už se pokusí překonat sám sebe a pokusit se o něco, co mu zrovna nejde. Mě tvůj otec báseň nikdy nenapsal a to ani, když...“ zmlkne Brona.

„A to ani když co?“ zeptá se Ambriel, posadí se na lůžko a vezme si Loruna na klín. Moran zatím přešel k protějšímu lůžku a něco tam zkoumá.

„To není důležité,“ snaží se to odmávnout Brona.

„Evidentně to důležité je, když tě to trápí. No tak, když už jsi to načala, tak to dokonči,“ pohlédne na ni zpříma Ambriel.

Brona si povzdechne, zvedne se a přejde k oknu, ze kterého vyhlédne ven.

„Tvůj otec mě podváděl. Ale ne jako tebe Ludrun, mě podváděl se vším všudy. Miloval se s jinými ženami i muži. Užíval si s nimi, zatímco já se starala o domácnost a čekala jsem s tebou na jeho návrat,“ řekne.

„To jsem netušil,“ zašeptá Ambriel.

„Nechtěla jsem ti brát obraz dokonalého otce, tak jsem se před tebou snažila dělat všechno možné, abys nepoznal, že je něco v nepořádku. Promíjela jsem mu jeho nevěry a snažila se být hluchá a slepá, i když mě to neuvěřitelně bolelo,“ zaplaví Broně slzy oči.

„A zjistila jsi někdy....?“ nedokončí Ambriel otázku, jeho matka ale přesto pochopí.

„Věděla jsem o všech. Znala jsem jejich jména. Některé z nich jsem i potkávala ve městě,“ přizná Brona.

„To je strašné. Všechny ty jeho obchodní cesty,“ zakroutí Ambriel hlavou.

Nechápe, jak mohl jeho otec jeho matce udělat něco takového.

„Obchodní cesty byly opravdu obchodní cesty. Akorát si při nich vždy našel ochotnou milenku nebo milence, které opustil, jakmile obchodní cesta skončila a on se vrátil domů,“ řekne Brona.

„Jak jsi mu mohla něco takového prominout?“ zeptá se Ambriel.

„Musela jsem. Když mě podvedl poprvé, udělala jsem mu scénu a řekla mu, že se to nebude v žádném případě opakovat. On mi na to řekl, že o tom nerozhoduju a že ani jako jeho žena nemám právo mluvit do jeho záležitostí a zbil mě. Když jsem pak zbitá a zkrvavená ležela na zemi, tak se ke mně sklonil, chytil mě pod krkem a zasyčel na mě, že jestli ještě někdy udělám něco takového, takže mě vyžene z domu a tebe už nikdy neuvidím. Tehdy ti nebylo ještě ani půl roku,“ Brona se trhaně nadechne, jak v ní znovu ožije vzpomínka na bolest a zoufalství, kterými si kdysi musela projít.

Ambriel šokem oněmí a jen hledí na svou matku. I když se ho jeho otec pokusil nechat zabít, stále ho udivuje čeho byl ten člověk schopen a jak moc dokázal ublížit.

„V případě těch obchodních cest, zjistila jsi někdy o koho šlo?“ zeptá se Ambriel tiše, když se vzpamatuje ze zjištěných informací.

„Ano. Zjistila jsem jejich jména z dopisů, které mu posílali. Byli to měšťané, vesničané, dokonce i šlechtici. I lord Exer byl jeden z jeho milenců,“ prořekne se Brona.

„Lord Exer?“ vytřeští Ambriel oči překvapením.

Brona se na něj prudce otočí a zbledne.

„To jsem ti neměla říkat,“ vydechne.

„A ten má dva syny. Jeden je starší než já a druhý mladší než já. Je možné, že...?“ nedořekne Ambriel, už jen ta představa je pro něj hrozná.

„Doufám, že ne. Nikdy jsem nepátrala, zda jsou synové lorda Exera také syny mého manžela a tvého otce. A teď už není možnost to zjistit,“ upře Brona na Ambriela smutné oči.

„Proč jsi po tom nepátrala?“ zeptá se Ambriel.

„Protože takhle jsem se mohla utěšovat tím, že je to jen náhoda. Že jsou syny někoho jiného. Kdybych nechala udělat testy a dozvěděla se opak, zničilo by mě to,“ přizná Brona.

Ambriel na ni zůstane zírat. Jeho matka ho už podruhé během krátké chvilky dokázala šokovat.

„Udělám testy. Pro mě. Pokud nebudeš chtít znát jejich výsledky, neprozradím ti je a lékař taky ne,“ rozhodne se Ambriel nakonec, když se opět vzpamatuje ze šoku.

„Ale tvůj otec již zemřel. Jak chceš ty testy udělat?“ nechápe Brona.

„Udělám testy příbuzenství. Pokud jsou se mnou příbuzní, mělo by se to zjistit. I to jak moc jsou se mnou příbuzní. Je to stejné jako u testů otcovství,“ vysvětlí Ambriel.

„Pokud to chceš vědět, bránit ti nebudu,“ povzdechne si Brona.

„Chci to vědět. Ten už jen zjistit, jak se dostat k jejich vlasům, krvi nebo slinám,“ zamyslí se Ambriel.

***

„Já už nevím, co mám dělat,“ povzdechne si Ludrun v pracovně, kde s ním sedí armádní velitel a Nejvyšší rádce.

„Prostě se snažit dál. Myslím, že Ambriel tě chce vydusit, aby tě potrestal,“ usměje se armádní velitel.

„Ne že bych se mu divil,“ poznamená Nejvyšší rádce.

„Já se mu taky nedivím. Jen už nevím jak dál. Dal jsem mu ten nejvzácnější parfém, každý den mu nosím květiny a říkám mu jak moc ho miluju a jak moc pro mě znamená. Dokonce jsem pro něj napsal báseň a všichni víme, jak na tom s poezií jsem,“ bouchne Ludrun hlavou o stůl.

„Hodně jsi mu ublížil. Bude trvat než ti odpustí, co jsi mu udělal a bude to chtít hodně snahy a trpělivosti,“ řekne Nejvyšší rádce.

„Přesně tak. Jak tak Ambriela znám a že ho trochu znám, tak vím, že ti nakonec odpustí. I kdyby jen kvůli dětem,“ souhlasí velitel.

„Ovšem ty ho z nás znáš nejlépe. Víš, co má rád. Tak se podle toho zařiď,“ poradí mu Nejvyšší rádce.

„To už jsem udělal. Ambriel miluje květiny, poezii, hudbu a umění. Taky procházky po zahradě, jízdu na koni. Nejvíc ovšem miluje naše děti,“ usměje se zasněně Ludrun.

„Dobře. Květiny a poezii už jsi zkusil. Teď zkus to ostatní. Tedy kromě zpěvu, to by ti utekl ani bys nevěděl jak,“ zasměje se velitel a ostatní se k němu přidají.

„Jízdu na koni riskovat nemůžu. V Ambrielově stavu by to nebylo bezpečné. Ale na procházku bych ho vzít mohl. Možná bych mohl uspořádat romantický piknik. Prošli bychom se po zahradě, pak se spolu najedli a pak bychom sledovali hvězdy a povídali si. Ano, to by se Ambrielovi určitě líbilo,“ ztratí se Ludrun v plánování.

Nejvyšší rádce a armádní velitel si vymění pobavený pohled. Ludrun se chová jako by byl do Ambriela čerstvě zamilovaný a jako kdyby nebyli už několik let manželé, neměli spolu dvě děti a třetí na cestě.

„Nevím, jestli piknik zabere ale začátek je to slušný,“ vstoupí mu do myšlenek Nejvyšší rádce.

„Jestli nezabere piknik, pak už nevím, co by mohlo zabrat,“ opře se Ludrun o opěradlo židle.

„Zkus k tomu pikniku přihodit nějaký pěkný dárek,“ navrhne armádní velitel.

„To už jsem zkusil. Dal jsem mu parfém Červánky. Sice ho přijal, ale neodpustil mi,“ povzdechne si Ludrun.

„Divím se, že ti ho nehodil do tváře,“ poznamená velitel.

„Já se tomu nedivím. Červánky jsou ten nejdražší a nejvzácnější parfém, co jen existuje. A Ambriel si toho je vědom, proto ho po tobě nehodil. A já alespoň vím, kam zmizelo těch několik milionů z královské pokladny,“ stiskne si Nejvyšší rádce kořen nosu.

„Několik milionů? Jak může nějaká voňavka stát několik milionů?“ vytřeští velitel oči.

„Parfém. Ne voňavka. Parfém, který je vyráběn z těch nejvzácnějších a nejdražších ingrediencí, proto stojí tolik. Z čeho přesně se ovšem vyrábí nikdo neví. Navíc recept na výrobu tohoto parfému je tak složitý, že ho zvládne vyrobit jen jeden člověk z tisíce,“ řekne Nejvyšší rádce.

„No tak to je tedy něco,“ zakroutí hlavou velitel.

„Nic není tak vzácné jako Ambriel. Ani Červánky ne,“ objeví se na Ludrunově tváři zamilovaný výraz.

Nejvyšší rádce a velitel se jen usmějí.