„Veličenstva, s princem je zle!“ vtrhne do ložnice strážný.

„Cože? Co je s Moranem?“ vylítne Ambriel z postele a běží z ložnice. Cestou na sebe nasouvá župan. Ludrun je mu v patách, i on má strach o syna.

„Vypadá to, že váš pes na něj zaútočil,“ doběhne je strážný.

„Cože? Jestli je to pravda, tak to psisko vlastoručně zaškrtím,“ zavrčí Ludrun a přidá do kroku.

Všichni tři vběhnou do dětského pokoje a pohledy přehlédnou scénu, která se před nimi otevře. U zdi schoulená a vzlykající chůva, naproti u stěny se krčí vrčící Darek a tři strážní, kteří stojí před ním a míří na něj kopími. V kolébce křičící Moran. Ambriel okamžitě přiskočí ke kolébce a srdce se mu málem zastaví, když spatří peřinku od krve.

„To ne, to ne, to ne,“ začne opakovat jako nějakou mantru.

Odhodí peřinku z kolébky a vytáhne Morana ven. Při pohledu na něj se zarazí. Peřinka byla sice od krve, ale Moranova košilka je čistá. A navíc Moran vypadá, že na sobě nemá jediný škrábanec.

„Co mu je?“ nahlíží Ludrun Ambrielovi přes rameno.

„Vypadá to, že nic,“ zamrká Ambriel.

„Jak jako nic? Vždyť peřinku má od krve,“ zamračí se Ludrun.

„Pravda, ale košilku má čistou,“ řekne Ambriel a přenese synka k přebalovacímu pultu.

Opatrně na něj Morana položí a začne mu sundávat košilku.

„Šššš, už je dobře. Tatínek je u tebe,“ mluví na něj konejšivě a všimne si, že chlapeček se při zvuku jeho hlasu uklidňuje.

Všimne si toho i Ludrun, kterému to začíná být divné. Kdyby byl zraněný, tak by se přeci neuklidnil, když by na něj promluvili. Plakal by dál kvůli bolesti. Ambriel Morana svlékne a sundá mu i plenku. Opatrně přesto pečlivě synka zkontroluje.

„Nic mu není,“ otočí se na Ludruna.

„Ale proč je tedy jeho peřinka od krve? Co se vlastně stalo?“ položí Ludrun otázku a přejede všechny v místnosti pohledem.

Strážní i chůva, která se již trošku vzpamatovala, se po sobě podívají.

„Zeptej se Darka,“ poradí Ambriel, zatímco Morana balí zpátky do plenky a obléká ho.

„Je to pes. Jak se mám zeptat psa?“ rozhodí Ludrun rukama.

„Dej mu povel ukaž,“ řekne Ambriel a vezme synka do náruče.

Začne s ním jemně houpat a tiše na něj brouká, aby ho co nejrychleji uklidnil. Ludrun se otočí k Darkovi a zahledí se na něj.

„Darku, ukaž!“ zavelí a Darek se otočí ke skříni a natáhne k ní čumák.

Ludrun pokyne hlavou strážnému, který s nimi přišel. Ten přejde ke skříni.

„U všech bohů,“ zalapá po dechu a překvapeně se otočí k Ludrunovi.

„No,“ pobídne ho Ludrun k řeči a udělá k němu krok.

„Veličenstvo, je tady krysa. A je zakousnutá,“ oznámí strážný svůj nález.

„Cože?“ nechce uvěřit Ludrun a přistoupí ke skříni, aby se přesvědčil na vlastní oči.

Skutečně tam leží krysa, která má prokousnutý krk. Ludrun se překvapeně podívá na Darka a z něj přejede překvapeným pohledem na Ambriela, který nemůže uvěřit tomu, že strážní a chůva dovolili, aby se do pokoje jeho syna dostala krysa.

„Darku, ukaž,“ zavelí roztřeseným hlasem.

Darek pochopí, že jeho páníček chce vědět, co se stalo a rozhodne se mu to ukázat. Vyběhne z pokoje a poté se do něj znovu pomalu proplíží. Zastaví se a zavětří. Přejde ke kolébce, předníma packama se odrazí od země a zachytí se o okraj kolébky. Strčí do ní čumák a hlasitě začenichá. Poté do kolébky chvíli hledí a pak ukáže prudký pohyb hlavou, který naznačuje útok. Odrazí se od kolébky a přistane na zemi. Zadívá se na svého páníčka.

„Už chápu,“ zašeptá Ambriel.

Ludrun na Darka přemítavě hledí.

„Jestli to správně chápu, tak Darek se proplížil sem do pokoje. Přešel ke kolébce a očuchal Morana. Poté si všiml krysy,“ rekapituluje Ludrun, co jim Darek ukázal.

„Přesně. Všiml si krysy a zaútočil na ni. Zakousl ji a odhodil. A ten prudký pohyb, který přitom udělal, pravděpodobně probudil Morana, který se polekal,“ dokončí Ambriel.

Oba si pohlédnou do očí a Ambriel s Moranem v náručí, přiklekne k Darkovi. Odtrhne pohled od Ludruna a zadívá se na Darka.

„Chránil jsi mého syna, že ano?“ zašeptá a pohladí Darka po hlavě.

Darek Ambrielovi olízne čelist a poté skloní hlavu k Moranovi a čumákem jemně podebere jednu jeho ručičku. Moran ucítíc na ručičce zvláštní pocit, ji reflexivně sevře a tím sevře několik chlupů těsně za Darkovým čenichem. Darek sebou trošku cukne, jak ho to zatahá, ale jinak drží. Ambriel se jemně usměje, rozevře synkovi ručku a Darka osvobodí.

„Děkuji ti! Zítra dostaneš ke snídani, obědu i večeři rybu, kterou máš tak rád,“ zašeptá, pohladí Darka a vstane.

„Takže on ho chránil,“ zašeptá Ludrun, který je stále trošku vykolejený.

„Ano, říkal jsem ti, že Darek by Moranovi nikdy neublížil,“ zamračí se na něj Ambriel.

„Měl jsi pravdu,“ povzdechne si Ludrun, přejde k Darkovi a také ho pohladí.

Darek šťastně zavrtí ocasem. Ludrun se na něj usměje a potom se otočí na chůvu astráže, kteří měli hlídat pokoj jeho syna. Úsměv mu zmizí z tváře a pohled ztvrdne.

„Vy dva se vraťte na svá místa,“ řekne strážným, kteří hlídají jejich ložnici.

Ti přikývnou a vyjdou z pokoje.

„S vámi třemi si to vyřídím zítra,“ zavrčí Ludrun na zbylé dva strážce a chůvu.

Ti zblednou a přikrčí se. To pro ně nevypadá dobře. I Ambriel je sežehne pohledem, vyjde z pokoje a přejde do ložnice. Ludrun a Darek jdou hned za ním. Darek v ložnici položí Morana na postel a zleva i zprava ho obloží dvěma velkými polštáři, aby zabránil tomu, že by ho ve spánku omylem zalehli.

„Přikrej sebe i jeho peřinou. Já se spokojím s dekou,“ řekne tiše Ludrun, aby miminko nepolekal.

„To zmrzneš,“ namítne Ambriel.

„Neboj, nezmrznu. Jsem horkokrevný,“ usměje se Ludrun.

„Tak dobře,“ souhlasí nakonec Ambriel a položí se vedle syna.

Přikryje sebe i jeho peřinou a přes polštáře natáhne ruku a lehce ho pohladí. Miminko ze spánku chytí Ambrielův ukazováček a sevře ho v pěstičce. Ambriel se usměje a zavře oči. Ludrun na ten obrázek s úsměvem hledí. Otočí hlavu ke krbu, kde má Darek pelíšek, ve kterém už leží. Přejde k němu.

„Děkuji, že jsi chránil našeho syna. A omlouvám se, že jsem ti nevěřil. Odteď už před tebou Morana schovávat nebudu,“ hladí ho a drbe za ušima.

Darek se otře čumákem o Ludrunův krk a pohodlně se uvelebí ve svém pelíšku. Zívne a zavře oči. Ludrun s úsměvem vstane, zhasne svíčky a lehne si do postele. Natáhne se pro deku, která je v nohách postele a přikreje se s ní. Všichni spí až do rána.

***

Ludrun sedí na svém trůnu. Na vedlejším trůnu sedí Ambriel, který v náručí chová Morana. U jeho nohou sedí Darek, který se olizuje. Ke snídani měl výbornou rybu a tu nemívá často. Nejspíš šlo o odměnu za chycení krysy a za to, že chránil páníčkovo mládě.

Pod schody vedoucí k trůnu stojí Nejvyšší rádce a armádní velitel. Ti byli oběma králi informováni o tom, co se stalo a oba se mračí. Jak mohly být strážní a chůva tak nezodpovědní a nevšímaví, že dovolili, aby se do kolébky prince dostala krysa?

Po celém sále je roztroušen palácový personál. Sloužící, strážní, chůvy, dokonce i kuchaři. Ve předu před svými podřízenými stojí majordomus, který má na starosti všechny sloužící a chůvy, velitel stráží a také vrchní kuchař. Před nimi se krčí tři provinilci, kteří hledí do země a třesou se strachy.

„Tak, abychom se někam dobrali, začneme přímo od počátku. Jak se ta krysa dostala do paláce?“ přejede Ludrun po celém personálu.

„To je moje vina, veličenstvo,“ ozve se tichým roztřeseným hláskem jeden z kuchtíků.

„Pojď dopředu a vysvětli mi to,“ pokyne mu Ludrun.

Kuchtík vykročí a stoupne si vedle tří provinilců. Stejně jako oni se zahledí do země. Vrchní kuchař k němu přejde a stoupne si vedle něj.

„Je mi to líto veličenstvo. Vrchní kuchař mě poslal nakoupit potraviny, které v kuchyni začaly docházet, ty mi napsal na seznam. Šel jsem je nakoupit a když už jsem je měl nakoupené, tak jsem si na ulici pročítal seznam, zda jsem koupil všechno a no, ten košík byl těžký, tak jsem ho na chvilku položil na zem a tehdy mi tam ta krysa musela vlézt. Když jsem se ujistil, že mám všechno, tak jsem ten košík vzal a donesl ho do kuchyně,“ vypráví kuchtík.

„V kuchyni jsme vyndali potraviny a ta krysa vyskočila z košíku. Snažili jsme se ji chytit a zabít, ale utekla nám,“ dopoví vrchní kuchař.

„To se může stát každému, alespoň jsi pro příště poučený, že nemáš dávat košík na zem,“ řekne laskavě Ambriel.

„Souhlasím s Ambrielem. Jak jste postupovali?“ zjišťuje Ludrun.

„Potraviny se kterými se dostala do styku, jsme raději vyházeli, abychom neriskovali nákazu nějakou nemocí. A také jsem osobně informoval majordoma a velitele stráží, že je v paláci krysa,“ odpoví vrchní kuchař.

„Dobře. A jak jste postupovali vy?“ otočí se Ludrun na majordoma a velitele stráží.

„Okamžitě jsem svolal sloužící, řekl jim, co se stalo a nařídil jsem jim, aby prohledali a zkontrolovali všechny místnosti a chodby. Já osobně jsem zkontroloval a prohledal vaši ložnici a také pokoj prince. Žádná krysa tam nebyla, ale pro jistotu jsem informoval i chůvy a nabádal jsem je, aby měly oči na šťopkách a že kdyby ji zahlédly, aby ji samy zabily nebo upozornily nejlbižší stráže. Také jsem jim nařídil, aby nenechávaly dlouho otevřeny dveře a pořádně je zavíraly, aby se krysa nedostala k princi,“ řekne majordomus.

Ludrun přikývne a zahledí se na velitele stráží.

„Když mi vrchní kuchař podal oznámení o výskytu krysy, okamžitě jsem svolal všechny strážné a upozornil jsem je na to. Zdvojnásobil jsem hlídky na chodbách a strážným, kteří měli hlídky u vaší ložnice a pokoje prince jsem nařídil, aby v noci zapálili více loučí a měli se na pozoru. Pokud by krysu spatřili, měli ji okamžitě zlikvidovat. Nevím, kde nastala chyba,“ povzdechne si velitel stráží.

„Dobře. Vy tři jste postupovali správně. Toho kuchtíka jsi, předpokládám, sám potrestal,“ pohlédne Ludrun na vrchního kuchaře.

„Ano, pokáral jsem ho a ze svého platu musí zaplatit polovinu vyhozených potravin,“ přikývne vrchní kuchař.

„A teď, co mi k tomu řeknete vy tři?“ otočí se Ludrun na tři provinilce.

„Je nám to velice líto!“ špitne jeden ze strážných.

„Tak vám je to líto! Lítost ale nestačí. Uvědomujete si, co se mohlo stát? Nebýt Darka, tak ta krysa mohla Morana klidně zmrzačit nebo zabít! A to všechno jen kvůli vaší chybě! Měli jste hlídat a dávat pozor, co jste dělali místo toho?“ vyjede na ně Ambriel a propaluje je vražedným pohledem.

Ti tři se přikrčí ještě víc a roztřesou se. Rozzlobený Ambriel vypadá děsivěji než kdo jiný. Dokonce ani Ludrun nevypadá tak děsivě jako on.

„Můj choť pokládá správné otázky. Co nám na ně odpovíte?“ pozvedne Ludrun obočí.

„My...my totiž...“ začne koktat druhý strážný.

„A když už jsme u toho, jasně jsem řekl, že Darek do dětského pokoje nesmí. Takže jak je možné, že vám proklouzla nejen krysa ale i on? Jediné vaše štěstí je, že Morana chránil a neublížil mu,“ řekne Ludrun.

Všichni tři zmlknou a snaží se vymyslet cokoliv, co by jim pomohlo.

„Králové se vás na něco ptali, tak odpovězte,“ zavrčí na ně velitel stráží.

„No...no....my...byli jsme unavení a tak....tak jsme...“ začne koktat první strážný.

„Takže jste místo hlídání chrápali,“ vyjede na ne velitel stráží.

Oba strážní zahanbeně přikývnou.

„No výborně. Takže tu máme zanedbání povinnosti. Tak aby bylo jasno. Oba máte okamžitou výpověď a všem šlechticům, obchodníkům, guvernérům a městským správcům nechám odeslat vaši podobiznu s vysvětlením, co jste vy dva vyvedli, takže nepočítejte s tím, že se vám podaří uchytit se jako strážní někde jinde. A buďte rádi, že jsem tak schovívavý. Kdyby se Moranovi něco stalo, tak bych vás nechal pověsit. Vyvést!“ zvolá Ludrun a vojáci, kteří se v sále nachází oba nezodpovědné mladíky vyvedou z paláce a jeho pozemků.

„Vaše věci vám pošleme na adresu, kterou jste udali při nástupu,“ oznámí jim jeden voják a zavřou za nimi bránu.

Oba bývalí strážní se pomalu šourají směrem ke svým domovům.

„Otec mě zabije, až se to dozví. Byl tak hrdý, že jsem se dostal k palácové stráži a všude se mnou chlubil,“ roztečou se jednomu po tvářích slzy.

„Pozdě brečet nad rozlitým mlékem. Udělali jsme chybu a zaplatili jsme za to. Zasloužíme si to. Navíc král mohl být mnohem přísnější a to nemluvím o Druhém králi. Viděl jsi ten jeho pohled, ten kdyby mohl, tak by nás rozsápal holýma rukama,“ řekne druhý.

Zpátky v trůnním sále.

Ludrun i Ambriel propalují pohledy mladou chůvu.

„A co nám k tomu povíš ty?“ zasyčí Ludrun.

„Já...já...“ nemůže se vymáčknout chůva a do očí se jí nahrnou slzy.

„Mohu do toho vstoupit, veličenstvo?“ zeptá se nejstarší chůva.

„Jistě, předstup,“ povolí Ludrun.

„To co teď řeknu, bude možná znít drze, takže se za to předem omlouvám! Ale můžete mi veličenstvo vysvětlit, proč jste si najal mladou nezkušenou holku, aby hlídala prince a teď ji káráte a trestáte, když udělala chybu?“ založí si stará chůva ruce v bok.

„O čem to mluvíš? Jaká nezkušená holka? Předložila doporučení od několika šlechtických a obchodnických rodin a také nám řekla, že má doma tři malé děti,“ zamračí se Ludrun.

„Cože? Tahle? Veličenstvo, já tuhle holku znám už hodně dlouho a řeknu vám jedno. Tahle holka nikdy v životě nepracovala. Je líná a nejradši by celý den proležela v posteli nebo na pohovce, hlavně aby po ní nikdo nic nechtěl. A kde by vzala děti? Vždyť nikdy nebyla ani zasnoubená ani vdaná. Vlastně pokud vím, tak je to pořád panna,“ zamračí se chůva a pronikavě se na mladou dívku zahledí.

„Je-li to pravda, máš co vysvětlovat. Tak začni,“ zahledí se Ludrun na dívku.

Ta se rozpláče.

„Je to všechno pravda. Nemám děti a nikdy jsem chůvu nedělala. A pak jsem slyšela, že sháníte chůvy a že ty budou hlídat prince pouze po nocích a že za to dostanou velmi dobrý plat, tak jsem se přihlásila,“ vysvětlí mezi vzlyky.

„A ta doporučení? Kde jsi vzala pečetě těch šlechticů?“ zeptá se Ludrun.

„Ta potvrzení jsem zfalšovala a pak jsem s nimi obešla ty šlechtice a namluvila jim, že jsem z paláce a že organizujete dobročinnou sbírku na nemocnici a oni mi uvěřili. Dali mi peníze a když jsem jim ty papíry podstrčila s tím, že by je měli potvrdit, abyste pak věděl, komu poděkovat, tak si je ani nepřečetli a rovnou na ně dali své pečetě,“ odpoví vzlykající dívka.

Všichni v sále zůstanou stát jako opaření.

„Tak já si to zrekapituluju. Když jsi uslyšela, že hledáme chůvy, tak jsi zfalšovala doporučení, okradla šlechtice, kteří ti důvěřovali a pak jsi nám vědomě lhala, protože sis myslela, že dostaneš snadnou práci za hodně peněz,“ řekne Ludrun.

Vzlykající dívka přikývne.

„To myslíš vážně?“ zeptá se nevěřícně Ambriel.

Dívka zavzlyká a znovu přikývne. Ambriel zavře oči a povzdechne si.

„Kdybys přišla a řekla nám, že se chceš stát chůvou, dali bychom ti šanci. Najali bychom o chůvu víc a k některé bychom tě přiřadili, aby ti předala své zkušenosti a zaučila tě. A řekni mi, kdo by odmítl chůvu, která hlídala samotného prince a předložila by doporučení od králů?“ otevře Ambriel oči a smutně se na chůvu zadívá.

„Sama sis zničila svoji budoucnost. Budeš potrestána stejně jako ti dva strážní. Naneštěstí pro vás, až se všichni dozví, co jste provedli, budete rádi, když dostanete podřadnou a mizerně placenou práci,“ řekne Ludrun a pokyne vojákům, kteří dívku vyvedou z paláce až před bránu a řeknou jí to samé, co dvěma strážným před nimi.

„Budeme muset najít novou chůvu,“ poznamená Ambriel.

„A tentokrát si její doporučení prověřím. Klidně k těm rodinám, které tam budou napsány zajedu sám a ověřím si jejich pravost. Nechápu proč jsem to neudělal i u ní,“ zakroutí Ludrun hlavou.