Ambriel stojí v ložnici před zrcadlem a má na sobě slavnostní oblečení na korunovaci. Stříbrnou košili, tmavě modrý kabátec a kalhoty a černé boty. Své dlouhé vlnité vlasy nechá rozpuštěné. Skupina kosmetiček, kadeřníků a stylistů kolem něho skáčou a snaží se, aby Ambriel vypadal co nejlépe. Vždyť dnes bude korunován Druhým králem.

„Jste úchvatný,“ vzdychne jedna kosmetička, když si prohlédne konečné dílo.

„Ano, to je,“ ozve se ode dveří hluboký hlas.

Všichni se otočí a pokloní se, když spatří krále, tedy kromě Ambriela. On je jediný, kdo se Ludrunovi klanět nemusí.

„Jsi nádherný, lásko,“ přistoupí k Ambrielovi Ludrun s úsměvem.

Ambriel se oslnivě usměje. Přistoupí k Ludrunovi a pohlédne mu do očí.

„Nerozmyslíš si to ještě? Opravdu ze mě chceš udělat Druhého krále?“ zeptá se.

„Ne, nerozmyslím. Chci z tebe udělat Druhého krále. Chci abys vládnul po mém boku,“ přitáhne si ho Ludrun do náruče a nadechne se vůně jeho vlasů.

Ambriel spokojeně zavře oči a víc se přitulí ke svému manželovi.

„Miluju tě!“ zašeptá Ludrun.

„Ne tak moc jako já tebe,“ otevře Ambriel oči a podívá se na něj.

Ludrun se skloní a chce Ambriela políbit.

„Ne,“ zakřičí všichni stylisti, kadeřníci a kosmetičky.

Pár jich přiskočí k Ambrielovi a odtáhnou ho od konsternovaného Ludruna.

„Omlouváme se, veličenstvo, ale zničil byste naše mistrné dílo,“ omluví se za všechny jeden stylista.

„Přesně tak. Chcete přeci, aby váš choť vypadal co nejlépe,“ přidá se jedna kosmetička a všichni ostatní souhlasně přikyvují.

Ludrun si povzdechne a lítostivě pohlédne na Ambriela, který se na něj omluvně usmívá.

„Měli bychom jít. Už je čas,“ vykouzlí Ludrun na své tváři úsměv a zajde do šperkovnice, kde si nasadí korunu a vezme hůl z bílého zlata, která je nad jeho hlavou zakončena srpem ozdobený jemnou krajkou a jemnými rytinami. Vše z bílého zlata.

Vrátí se do ložnice a společně s Ambrielem odejde. On zamíří do Trůnního sálu, kde se usadí na trůn, zatímco Ambriel vejde do místnosti za Trůnním sálem, odkud pak vyjde zpoza rozhrnutých závěsů do Trůnního sálu, kde bude korunován.

Po Ludrunovi vstoupí do Trůnního sálu vstoupí Velekněz, který se postaví bokem pod Ludrunův trůn. Pokyne králi na pozdrav a ten mu ho oplatí.

„Přistup lorde Ambrieli!“ řekne Velekněz a závěsy po levé straně schodů vedoucích k trůnům se roztáhnou a za nimi stojí Ambriel ozářený světlem.

Všichni v sále vydechnou úžasem naad tou krásou, která je jim odhalena. Ambriel vypadá nadpozemsky. Všichni muži v sále na něm mohou oči nechat a ženy si přejí, aby byly stejně krásné a okouzlující jako on. Ambriel vykročí a vypadá to, jako by plul na světle. Všichni ho s úžasem a obdivem sledují. Ludrun se pyšně usmívá a je hrdý na to, že to on si získal srdce téhle dokonalosti. Sleduje Ambriela pohledem a kalhoty v rozkroku mu jsou najednou těsné.

Ambriel přijde k Veleknězi a poklekne. Vrhne krátký pohled na Ludruna a poté s jemným úsměvem sklopí zrak.

„Lorde Ambrieli, stal ses členem královské rodiny a dnešním dnem se staneš Druhým králem Měsíčního království! Budeš věrný a loajální k lidu a zemi, které se dnes stanou tvými? Budeš je opatrovat, pečovat o ně a chránit je? Budeš kralovat, jednat a soudit spravedlivě dle svého nejlepšího vědomí a svědomí po boku svého manžela a zastoupíš ho v jeho nepřítomnosti? Budeš se v tom případě řídit platnými ustaveními a zákony Měsíčního království?“ zeptá se Velekněz Ambriela.

„Tak slibuji a přísahám!“ pronese Ambriel.

„Pak budiž naším Druhým králem!“ prohlásí Velekněz a Mladší kněz mu na sametovém polštářku podá korunu. Je z bílého zlata ale menší, jemnější a ne tak okázalá jako koruna Ludruna. Velekněz ji vezme a nasadí ji na Ambrielovu skloněnou hlavu.

„Povstaň Ambrieli Druhý králi Měsíčního království a na důkaz své spravedlnosti a hlasu svědomí krále Ludruna přijmi toto zlaté jablko a váhy,“ pronese Velekněz.

Ambriel vstane a vezme do rukou jablko a křehké váhy z bílého zlata. Velekněz pokyne k trůnům, Ambriel se otočí a vystoupá po schodech k trůnům, kde se usadí na trůn vedle Ludrunova trůnu.

„Dámy a pánové, představuji vám nového Druhého krále Měsíčního království, krále Ambriela! Přeji mu hodně štěstí. Nechť vás Bohové vedou cestou spravedlnosti, moudrosti a také shovívavosti!“ promluví Velekněz a dav začne jásat, tleskat a provolávat slávu a přání dlouhého života oběma králům.

Král Ludrun vstane a udeří holí třikrát do podlahy.

„Jsem rád, že jste se tu sešli v tak hojném počtu. Nyní mi dovolte, abych vás pozval do Slavnostního sálu, kde je připraveno občerstvení a zábava. Děkuji!“ řekne a všichni zúčastnění se přesunou do Slavnostního sálu.

Ambriel a Ludrun odběhnou do své ložnice, kde uklidí korunovační klenoty do prosklené vitríny. Poté se vrátí do Slavnostního sálu začnou obcházet hosty. Po několika hodinách se hosté postupně rozejdou. Jakmile odejde poslední, Ludrun i Ambriel se unaveně doplouží do ložnice, převléknou se a padnou do postele. Stulí se k sobě a během chvíle usnou.

***

Ráno se Ambriel probudí dřív než Ludrun a zjistí, že ho něco tlačí do břicha. Usměje se a pomalu zaleze pod peřinu. Vyhrnul Ludrunovi noční košili a vzal jeho tvrdý penis do ruky. Trochu po něm přejede rukou a nakonec ho vezme do úst. Začne pohybovat hlavou a sát. Kam nedosáhne ústy, tam si pomáhá rukou.

Ludrun se zavrtí a ze spánku zavzdychá. Zdá se mu příjemný sen. Pomalu se začne probouzet a když otevře oči, zjistí, že vlhké mokro kolem jeho vzrušeného penisu není sen. Nadzvedne se na loktech a překvapeně shlédne na hýbající se peřinu v místě jeho rozkroku. Hlasitě zasténá a padne na polštář. Chytí okraj peřiny a odhrne ji. Ambriel vzhlédne a propustí Ludrunův penis ze svých úst, ale dále po něm přejíždí rukou.

„Dobré ráno, miláčku!“ usměje se.

„Dobré! Tedy musím říct, že tohle je nesmírné překvapení,“ vydechne Ludrun.

„Doufám, že příjemné,“ zamrká na něj Ambriel a znovu ho pohltí do úst.

„Bohové,“ zasténá Ludrun a po chvíli vyvrcholí Ambrielovi do úst.

Ambriel se trošku zakucká, ale nakonec se mu podaří vše spolykat.

„To bylo úžasné. Děkuji!“ vydechne Ludrun, když konečně chytí dech.

„Jsem rád, že se ti to líbilo,“ usměje se Ambriel a lehne si vedle Ludruna.

„Aby ne. Takové probuzení se mi nenaskytuje často,“ mrkne na něj Ludrun.

„Mohu tě tak budit každý den,“ mrkne na něj Ambriel zpátky.

„To ne, pak by to ztratilo svoje kouzlo. Ale jednou za čas bych si to nechal líbit,“ mrkne Ludrun na Ambriela.

„Hm, tak dobře. Ale teď bychom na sebe měli přestat mrkat, nebo z toho dostaneme tik,“ zasměje se Ambriel.

„Pravda. Měli bychom vstát,“ přikývne Ludrun a posadí se.

„Co budeš dneska dělat?“ zeptá se Ambriel, posadí se a natáhne se pro župan.

„Dneska si chci udělat volno a být s tebou. Tak co máš v plánu?“ pokrčí Ludrun rameny a otočí se na Ambriela.

„Je to měsíc od svatby, takže musím na vyšetření,“ odpoví Ambriel, vstane a zamíří do koupelny.

„Není to ještě brzo?“ pozvedne Ludrun obočí.

Ambriel se na něj otočí mezi dveřmi.

„Možná je. Ale musím tam. Je to hold moje povinnost,“ odpoví a zavře dveře.

Svlékne ze sebe župan a zaleze do sprchy. Vysprchuje se a vyčistí si zuby. Znovu si oblékne župan a vrátí se do ložnice, kde se převlékne. Ludrun se mezitím zavře v druhé koupelně a také se vysprchuje. Jen s ručníkem kolem pasu vejde do ložnice a začne se oblékat.

„Musíš tam hned nebo stihneš ještě snídani?“ otočí se na Ambriela, který si u toaletního stolku rozčesává vlasy.

„Stihnu i snídani,“ přikývne Ambriel.

Ludrun k němu přejde a vezme mu kartáč z ruky. Sám začne rozčesávat Ambrielovy vlasy. Ambriel se usměje a nechá se.

„Půjdeme?“ zeptá se po chvilce.

„Půjdeme,“ přikývne Ludrun.

Ambriel vstane a Ludrun si ho přitáhne do polibku. Když polibek skončí, oba se na sebe usmějí.

„Dneska jsem nechal udělat tvoji oblíbenou ovesnou kaši s ovocem,“ zašeptá Ludrun a otře se svým nosem o ten Ambrielův.

„To zní báječně,“ odpoví Ambriel stejně tiše.

Oba se ještě chvíli mazlí a sem tam se políbí, než se ozve zaškrundání Ambrielova žaludku.

„Tak pojďme,“ vezme Ludrun Ambriela za ruku a společně jdou do jídelny.

Sloužící jim donesou misky s kaší a mléko a oba se pustí do jídla.

„Tedy to bylo výborné,“ pochválí si Ambriel, když dojí.

Ludrun se na něj usměje a napije se mléka.

„No nic, musím na to vyšetření,“ zvedne se Ambriel.

Skloní se k Ludrunovi a políbí ho.

„Nemám jít s tebou?“ zeptá se Ludrun.

„Ne, při tomhle chci mít soukromí. Promiň!“ pohlédne Ambriel na Ludruna.

„V pořádku. Budu potom v knihovně,“ usměje se na něj Ludrun, který na tom vyšetření být ani nechtěl a nabídl mu to jen proto, že to považoval za správné.

„Dobře. Tak za chvíli v knihovně,“ usměje se Ambriel, ještě jednou Ludruna políbí a zamíří k ošetřovně.

Vstoupí dovnitř a rozhlédne se. Ošetřovna je prázdná.

„Lékaři?“ zavolá.

„Tady. Chvilku vydržte,“ ozve se z vedlejší místnosti, která slouží jako lékařova pracovna a sklad léků zároveň.

Ambriel se posadí na jedno z bílých lékařských lůžek a čeká. Lékař po chvilce vyjde z pracovny.

„Dobrý den, veličenstvo!“ pokloní se.

„Dobrý den!“ pozdraví Ambriel.

„Co se děje? Je vám špatně? Bolí vás něco? Cítíte se nemocný nebo jste zraněný?“ začne lékař pokládat otázky.

„Ne, nic takového. Já přišel na vyšetření. Na to vyšetření!“ zdůrazní Ambriel.

„Ach tak, chvilku vydržte, vezmu si potřebné propriety,“ pochopí lékař a odpochoduje zpět do pracovny.

Po chvilce přijde. Ambriel znalý postupu si lehne a odkryje své břicho a podbřišek. Lékař ho namaže gelem a přiloží tam přístroj, který vypadá jako nějaký velký stříbrný brouk s dlouhými tykadly. Přístroj začne jezdit po Ambrielově břichu a podbřišku a bzučet. Po chvilce se zastaví a jeho tykadla žlutě zablikají. Lékař se usměje a vytáhne jehlu a zkumavku.

„Veličenstvo, mohu vás poprosit?“ pohlédne na Ambriela.

Ambriel přikývne, posadí se a vyhrne si rukáv. Lékař rychle vbodne jehlu a naplní zkumavku krví. Vytáhne jehlu a vtiskne na dané místo kousek vaty. Ambriel si vatu přidrží a zatlačí, aby zabránil vytvoření modřiny. Lékař do zkumavky s krví nakape několik kapek stříbrné vodičky a zakrouží zkumavkou, aby se obě tekutiny promíchaly a vyčkávavě se na ně zahledí. Krev se po chvilce zbarví žlutým odstínem. Lékařův úsměv se ještě rozšíří.

„Mám pro vás dobré zprávy, veličenstvo. Čekáte dítě a to už dva týdny,“ pohlédne na Ambriela.

„Co-cože? Ale Ludrun a já jsme spolu teprve měsíc,“ vydechne Ambriel nevěřícně.

„To stačí. Každopádně vám gratuluju!“ řekne lékař.

Ambriel na něj ještě chvíli šokovaně hledí než se jeho rty roztáhnou do širokého úsměvu, vyskočí z lůžka a běží do knihovny. Sotva na lékaře stihne zavolat svoje díky. Vrazí do knihovny a vrhne se Ludrunovi kolem krku.

„Nono, co se děje?“ zasměje se Ludrun a Ambriela obejme.

„Čekám dítě. Dva týdny,“ vyhrkne Ambriel radostně a rozzáří se.

„Cože? Co jsi to řekl?“ vykulí Ludrun překvapeně oči.

„Že budeme mít dítě,“ zasměje se Ambriel.

„Dítě,“ zašeptá Ludrun a sjede pohledem k Ambrielovu ještě plochému břichu.

Ambriel se na něj jen usmívá a čeká, až to Ludrun stráví.

„My budeme mít dítě. Já budu otec,“ zavýskne Ludrun po chvíli, když ta informace dojde na to správné místo.

Radostně se rozesměje, vyskočí z křesla, popadne Ambriela a zatočí se s ním. Oba se hlasitě smějí a září tak, že i slunce proti nim bledne.

„Naše dítě,“ zašeptá Ludrun, když se trochu zklidní a postaví Ambriela na zem.

„Ano,“ přikývne Ambriel.

„Mohu?“ natáhne Ludrun váhavě ruku.

Ambriel jemně vezme jeho ruku do své a položí si ji na břicho v místě, kde přístroj určil, že roste jeho dítě. Oba se na sebe šťastně podívají. Jsou spolu, milují se a nyní spočívá plod jejich lásky v Ambrielově lůně. Jejich štěstí nemůže být větší.