Městem projíždí průvod na počest prince Loruna. Na začátku jdou tanečníci, kteří tančí složité choreografie. Za tanečníky jdou kejklíři, kteří předvádějí své umění. Za nimi jede na koni armádní velitel, za kterým pochodují vojáci v pravidelném rytmu a pak následuje zlatý zdobený kočár tažený šesti bělouši, ve kterém sedí oba králové s princi a Darkem. Pak jdou další vojáci, za kterými jede stříbrný kočár, ve kterém sedí matka Druhého krále společně s palácovým lékařem, který ji požádal o ruku. Pak následují opět vojáci, za kterými jede obyčejnější kočár, ve kterém sedí Nejvyšší rádce. Za ním pochodují další vojáci, za kterými opět tančí tanečníci a ze zdobených košíků rozhazují zlaté a stříbrné mince.

Na chodnících podél silnice stojí lid, který mává, jásá, rozhazuje květiny, konfety a pentle, provolává královské rodině slávu a přání dlouhého života a zdraví. Některé děti se vytrhnout svým rodičům a sbírají rozházené mince.

Pití alkoholické i nealkoholické teče proudem, z pultů zmizely různé pochutiny. Lidé se baví a slaví.

Ambriel a Ludrun jsou slavnostně oblečení, koruny na hlavách. Ambriel drží v náručí Loruna, šťastně se usmívá a mává lidu. I Ludrun se šťastně usmívá, na klíně chová Morana a taktéž mává lidu. Vedle kočáru s královskou rodinou, tak aby nepřekáželi ve výhledu, jedou na koních vojáci, kteří mají za úkol hlídat a chránit oba krále i malé prince. Všichni si pamatují, co se stalo na minulém průvodu a tak jsou o to ostražitější.

Moran se rozhlíží a směje se. Líbí se mu všechny ty barvy a zvuky. Zavrtí se na otcově klíně a natáhne se k okraji kočáru. Ludrun se na něj usměje, postaví ho na nohy k okraji kočáru. Moran se ho chytí a zvědavě se rozhlíží. Ludrun ho drží, aby zabránil jeho vypadnutí. Lidé si prince všimnou, ukazují si na něj a s úsměvem mu mávají. Moran se usměje.

„Zamáváme jim? Ano, zamáváme,“ vezme Ludrun Moranovu ruku a začne s ní mávat.

Ambriel se zasměje a tiší Loruna, kterému se nelíbí zvuky kolem a začne to dávat značně najevo. Průvod se začne ubírat zpět k paláci. Projedou branou na nádvoří, lokaj seskočí z kozlíku a otevře dvířka kočáru. Ludrun vezme Morana, vystoupí z kočáru a pak pomůže Ambrielovi. Za nimi vyskočí Darek. Z ostatních kočárů vystoupí i Brona s lékařem a Nejvyšší rádce. Vojáci zavírají bránu. Naneštěstí než ji stihnou zavřít, mezerou proklouzne muž, který se vrhne k Ambrielovi.

„Veličenstvo! Můj pane! Můj bože lásky! Tolik tě miluji! Miluji tě a chci ti patřit. Chci být tvým otrokem. Chci tě laskat a hýčkat. Pečovat o tebe. Chci okusit tvoji lásku. Chci, abys měl moje dítě,“ hledí muž na Ambriela zbožným pohledem, zatímco mu klečí u nohou a za jednu se ho drží.

Ambriel na něj šokovaně zírá, zatímco se k němu vrhnou vojáci, aby ho osvobodili z mužových spárů. Ludrun dá Morana Broně a také se vrhne Ambrielovi na pomoc. Vojáci popadnou muže a odtáhnou ho pryč od Ambriela, kterého pro změnu odtáhne Ludrun do bezpečné vzdálenosti a stoupne si před něj, aby ho chránil.

„Né! Pusťte mě! Ambrieli, lásko, miluju tě! Patříme k sobě! A ty to víš!“ křičí muž.

K vojákům, kteří muže drží, přejde lékař a něco jim řekne. Vojáci přikývnou a táhnou muže pryč.

„Miluju tě, Ambrieli! Udělám ti dítě! Bude stejně nádherné a dokonalé jako ty!“ křičí dál muž, zatímco ho vojáci táhnou pryč.

Vojáci ho odtáhnou za bránu, kterou za nimi další vojáci zavřou. Všichni na nádvoří zmlknou a sledují oba krále.

„Co jste jim řekl?“ zeptá Ludrun lékaře.

„Aby ho odvedli do blázince a nechali vyšetřit,“ odpoví lékař.

Ludrun přikývne a otočí se k otřesenému Ambrielovi.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se tiše.

Ambriel jen přikývne. Ludrun kývne na Bronu, která k nim přejde, jemně vezme Ambriela za paži a odvádí ho do paláce. Všichni na nádvoří se pokloní. Ludrun se otočí k armádnímu veliteli.

„Až se ti dva vojáci vrátí, chci hlášení,“ rozkáže.

„Jistě, Veličenstvo,“ souhlasí velitel.

Ludrun se otočí na podpatku a zamíří do paláce. Vejde do panské ložnice, kde Ambriel sedí na posteli s Lorunem v náručí, k jeho boku je přitulený Moran a vedle nich sedí Brona, která má jednu paži omotanou kolem Ambrielových ramen a druhou ho hladí po paži. Ludrun si k němu přidřepne a položí své ruce na Ambrielova kolena.

„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptá se tiše.

„Jsem. Jen jsem netušil, že v lidech vyvolávám takové pocity,“ povzdechne si Ambriel.

„Je snadné se do tebe zamilovat a spousta lidí tě miluje, ale tohle byl nejspíš nějaký blázen. Neboj, bude o něj postaráno,“ uklidňuje ho Ludrun.

„Hlavně, aby neublížil klukům,“ pohlédne Ambriel na své syny.

„To se nestane. Nedovolím to,“ natáhne se Ludrun a pohladí Ambriela po tváři.

Ambriel se opře o jeho dlaň a přivře oči.

„Co se s tím mužem stane?“ zeptá se Brona.

„Vojáci ho odvedli do blázince, kde bude vyšetřen. Až se vrátí, podají mi hlášení. Pak se uvidí,“ odpoví Ludrun.

„Měli bychom jít do pracovny, ať nás nenahánějí po celém paláci. Postaráš se o kluky?“ obrátí se Ambriel na svou matku.

„Jistě,“ přikývne Brona.

Ambriel i Ludrun se postaví a odejdou do pracovny, kde ve společnosti lékaře čekají na příchod vojáků. Ti přijdou po pár hodinách.

„Tak?“ pobídne je Ludrun, když vejdou do pracovny a pokloní se.

„Lékaři nám tam vystavili lékařskou zprávu. Samozřejmě s písemným souhlasem toho muže,“ podá jeden z vojáků Ludrunovi lékařskou zprávu.

„Dovolíte?“ natáhne se lékař a Ludrun mu lékařskou zprávu podá.

Lékař si ji přečte.

„Co se tam píše?“ zeptá se Ambriel.

„Píše se tady, že je posedlý vaší osobou,“ odpoví lékař.

„Jenom to?“ podiví se Ambriel.

„Jenom to. Dále se tu píše, že ho hospitalizovali a pokusí se ho toho zbavit,“ pohlédne lékař na Ambriela.

„Mohl by být nebezpečný?“ zeptá se Ludrun.

„Podle toho, co se tu píše, ano, mohl. Jeho posedlost Druhým králem je tak silná, že hrozí reálné nebezpečí únosu či pokusu o únos,“ odpoví lékař.

„Co by z mého únosu měl? Nebyl bych s ním dobrovolně, navíc by mě hledalo celé království a za můj únos by mohl být uvězněn nebo popraven,“ řekne zamyšleně Ambriel.

„Omlouvám se, ale znám pouze teorii, v praxi jsem se s tímto ještě nesetkal. Takže vám mohu odpovědět pouze teoreticky,“ řekne lékař.

Ambriel i Ludrun přikývnou.

„Dobře. Podle toho co vím z teorie, by mu bylo jedno, jak moc by byl potrestán nebo že byste s ním nebyl dobrovolně. Byl byste s ním a to by bylo to jediné, na čem by mu záleželo. Pravděpodobně by vás někam zavřel, odkud byste neměl šanci přivolat pomoc nebo utéct. Často jsou to místnosti bez oken. Staral by se o vás. Dával by vám jídlo, čisté oblečení, pravděpodobně by vás pouštěl i do koupelny, abyste mohl provádět osobní hygienu, ale pouze v jeho přítomnosti. Také by zde byla velmi pravděpodobná možnost pravidelného znásilňování. Časem by možná sám sebe přesvědčil, že ho milujete a že chcete být s ním a pustil by vás. Žil by v iluzi, že máte spokojený partnerský vztah. Nechával by vás možnost volného pohybu po bytě či domě, ale ven by vás nejspíš nepustil. Možná by po vás vyžadoval i dítě,“ popíše lékař, co si přečetl o posedlosti přečetl.

„Neměl by šanci. Vždyť Ambriel je neustále obklopen strážnými nebo je se mnou,“ vstane Ludrun ze židle, na které seděl a položí Ambrielovi ruce na ramena.

„Neustále?“ pohlédne na ně lékař a povytáhne obočí.

„No, neustále ne. Když jde do zahrad, tak je kolikrát sám. Ale i tam stráže dělají pravidelné obchůzky,“ zamračí se Ludrun.

„Stačí aby se do zahrady nepozorovaně dostal a vyčíhl čas, kdy by byl Druhý král sám a neštěstí je na světě,“ řekne lékař.

„Mohl by mě i zabít?“ zeptá se Ambriel slabým a roztřeseným hlasem.

„Ano, mohl. Pokud by v něm převládl pocit žárlivosti a majetnickosti nebo získal pocit, že se mu vás někdo pokouší vzít, pak by vás zabil,“ přikývne lékař.

„Ale teď mi nic nehrozí, ne? Chci říct, že je zavřený, ne?“ rozhlédne se Ambriel po všech v místnosti.

„Ano, je,“ pohladí ho Ludrun po ramenou.

V duchu si ale poznamená, že v zahradách posílí hlídky a nechá Ambriela hlídat. Nedovolí, aby mu někdo ublížil.

***

Ambriel a Ludrun sedí naproti sobě na travnatém plácku v zahradě. Od průvodu uběhly už dva dny. Ambriel chová Loruna a s úsměvem sleduje Ludruna, který ukazuje Moranovi motýla. Vedle Ambriela sedí Darek. O kousek dál jsou za stromy poschovávaní strážní. Sledují a hlídají Druhého krále pokaždé, když jde do zahrady na procházku. Tak, aby o nich Ambriel nevěděl. Ale Ambriel není hloupý a dávno si jich všiml. Ovšem nevadí mu to, protože se tak cítí bezpečněji a tak dělá, že o nich neví.

„Zkusíš jít k tátovi?“ usměje se Ludrun na Morana.

Ten se ohlédne na Ambriela a usměje se.

„Tak šup, běž,“ postaví ho Ludrun na nohy a jemně ho popostrčí.

Moran před sebe natáhne ruce a s úsměvem snaživě cupitá k Ambrielovi. Ten se na něj usmívá, natáhne k němu ruku a když k němu Moran dojde, přitáhne si ho do náruče.

„Ty můj šikulko,“ políbí ho do vlásků.

Moran se k Ambrielovi přitulí a otírá se o něj obličejem.

„Tak a teď zpátky k otci,“ opatrně ho Ambriel otočí a pošle zpět k Ludrunovi.

Ještě chvíli si takto Morana mezi sebou posílají. Strážní, kteří je sledují, se usmívají při tom pohledu usmívají. Je hezké a roztomilé, jak králové učí prince chodit a ten mezi nimi s úsměvem cupitá.

„Měli bychom jít. Za chvíli je večeře,“ řekne po chvíli Ambriel.

Ludrun přikývne a oba vstanou. Ambriel si v náručí poupraví Loruna a pak oba chytí Morana za ruku a pomalu se vydají do paláce. Moran se drží jejich rukou a malými krůčky jde mezi nimi. Za nimi jde Darek. Strážní je nenápadně následují. Oba manželé i s dětmi a Darkem vejdou do paláce a zalezou do nejbližší koupelny, kde si umyjí ruce. Poté se vydají do jídelny, kam za nimi po chvilce přijde i Brona a sloužící jim donesou večeři. Ambriel krmí Loruna, zatímco Ludrun krmí Morana.

„Dám Morana spát,“ zvedne se Ambriel od stolu a odejde z jídelny.

Vejde do Lorunova pokoje a položí ho do kolébky. Pomalu a lehce jím houpe a tiše mu zpívá. Lorun se chvilku vrtí a pak usne.

„Veličenstvo,“ vejde dovnitř chůva a pokloní se.

„Pššš, tiše. Právě jsem ho uspal,“ zašeptá Ambriel.

Chůva s úsměvem přikývne. V tom se tiše pootevřou dveře a dovnitř vejde Darek. Ambriel se na něj usměje, ještě jednou se podívá na Loruna a odejde z pokoje. Vrátí se do jídelny, kde se posadí ke stolu a sní si večeři. Ludrun mezitím co byl pryč, dokrmil Morana a sám se navečeřel. Nyní si s Moranem hraje a on i Brona čekají, až Ambriel dojí. Ambriel dojí poslední sousto a všichni vstanou od stolu. Zamíří do salonku, kde se Ambriel a Ludrun usadí na kožešinu u krbu. Ambriel sedí mezi Ludrunovýma nohama a opírá se o jeho hruď, zatímco Ludrun objímá Ambriela kolem pasu, prsty propletené s Ambrielovými. Tiše si povídají, zatímco Brona Moranovi čte pohádku z pohádkové knížky, kde je hodně krásných ilustrací. Ambriel zívne.

„Unavený, lásko?“ zeptá se Ludrun.

„Docela ano. Půjdu si lehnout,“ protře si Ambriel oči, vymaní se z Ludrunova objetí a vstane.

„Půjdu s tebou. Taky jsem trochu unavený,“ vstane i Ludrun.

„Dáš pak Morana spát?“ otočí se Ambriel na svou matku.

„Dám,“ přikývne Brona.

„Dobře. Dobrou noc, broučku!“ políbí Ambriel Morana na čelo.

„Dobrou noc!“ políbí ho na čelo i Ludrun.

Oba se rozloučí s Bronou a odejdou do své ložnice. Tam si vezmou noční košile a zaplují do koupelny, kde se vysprchují, převléknou a vyčistí zuby. Vrátí se do ložnice, kde ulehnou do postele. Ambriel leží k Ludrunovi zády a Ludrun má přes něj přehozenou ruku a přidržuje si ho v náručí.

Po chvíli začne Ambriela cosi tlačit do zadečku. Ambriel se pootočí a podívá se směrem k Ludrunovu klínu a pak přejede zpět na jeho obličej.

„No co, prostě jsem tě už dlouho neměl. Nevšímej si toho,“ zabručí Ludrun.

„To nemůžu. Postarám se o tebe,“ otočí se k němu Ambriel čelem.

„Ještě nejsi v pořádku a já ti nechci ublížit,“ odporuje Ludrun.

Ambriel se jen usměje a posadí se na paty. Stáhne ze sebe košili a obkročmo se usadí na Ludrunových stehnech.

„Opravdu nechceš?“ zavrní a přejede si rukou po hrudi.

Ludrun naprázdno polkne a dech se mu zrychlí. Natáhne ruce a hladí Ambriela po vnější straně stehen.

„Ty mě mučíš,“ zasténá.

Ambriel se usměje, skloní se a začne Ludruna líbat. Ludrun ho vezme kolem pasu a opatrně je přetočí, tak že Ambriel leží na zádech a on se sklání nad ním. Celou dobu se vášnivě líbají. Ambriel začne Ludrunovi vyhrnovat košili. Ludrun se odtrhne od jeho rtů a urychleně si přetáhne košili přes hlavu.

Když mu začne docházet vzduch, přeruší Ambriel polibek a hladí Ludruna po tvářích. Ještě jednou ho krátce políbí a jemně nasměruje Ludrunův obličej na svou hruď. Ludrun k němu vzhlédne a pak se s úsměvem zaměří na Ambrielovy bradavky.

„Zjemni trochu, prosím!“ zasykne Ambriel bolestivě, když ho Ludrun do jedné bradavky lehce kousne.

„Promiň, bolí tě to?“ nadzvedne se Ludrun a starostlivě se na Ambriela zadívá.

„Lízání nebo lehké sání mi nevadí, ale nekousej mě, prosím. To bolí!“ odpoví Ambriel, jeho bradavky jsou po porodu o něco citlivější než obvykle.

Ludrun přikývne a vrátí se k bradavkám. Tentokrát po nich jen přejíždí rty, jazykem a občas lehce vsaje. Rukama sjede na Ambrielův zadeček a hladí ho.

Ambriel přivře oči a tiše vzdychá. Natáhne ruku, vezme do ní Ludrunův penis a začne po něm pravidelně přejíždět. Ludrun zasténá a zaboří svůj obličej do Ambrielova krku. Ten se usměje a políbí Ludruna na spánek.

Ludrun sténá a po chvíli to nevydrží a začne do Ambrielovy ruky přirážet. S hlasitým stenem zaplní Ambrielovu dlaň svojí nadílkou, které je požehnaně. Trošku se posune a svalí se na postel, leží na břiše, vydýchává se a nechává doznít poslední zbytky rozkoše. Ambriel se posadí a natáhne se pro kapesník, kterým si očistí ruku. Poté se natáhne pro svou košili a obleče si ji. Znovu si lehne, Ludrun se přetočí na bok a přitáhne si Ambriela do náruče.

„Bylo to úžasné. Děkuji!“ zašeptá mu do vlasů.

„Já rád,“ usměje se Ambriel.

„A nemám ti teď taky odpomoct?“ zeptá se Ludrun.

„Děkuji! Ale ještě nemůžu. Při vyvrcholení by hrozilo, že by se mi potrhala kůže na jizvě a to by nebylo pěkné,“ zamítne Ambriel.

„Škoda, rád bych ti odpomohl,“ povzdechne si Ludrun.

„Já vím, ale až jindy, až budu úplně v pořádku. Pak si se mnou můžeš dělat, co tě jen napadne,“ mrkne na něj laškovně Ambriel.

„Provokatére,“ zamručí Ludrun se smíchem.