„Prosím, dojeďte v pořádku,“ řekne Ambriel armádnímu veliteli, když se druhý den ráno jeho doprovod chystá na zpáteční cestu.

„Dojedeme. Nemusíš se bát,“ usměje se velitel a vyhoupne se na svého koně.

Vydá rozkaz k odjezdu a celý Ambrielův doprovod se vydá na zpáteční cestu. Ambriel za nimi smutně hledí.

„Veličenstvo, měli bychom jít na snídani,“ dopadne mu na rameno něčí ruka.

Ambriel přikývne a otočí se. Setřese z ramene lékařovu ruku a se sklopenou hlavou vejde do hradu. Zamíří do jídelny, kde se usadí u stolu. Lékař usedne naproti němu a starostlivě ho pozoruje. Sloužící jim donesou jídlo. Lékař začne jíst, ale Ambriel na jídlo jen hledí. Přemýšlí, co zrovna dělají jeho děti. Možná ještě spí. Nebo už se probudili a teď sedí u stolu a snídají. Moran ve svých ručkách drží rohlík s máslem a medem, který tak miluje, vždy kousek ukousne a žvýká ho jako by testoval jeho chuť a pak se usměje a očka se mu rozzáří a vůbec mu nevadí, že má pusinku zapatlanou od medu a másla a že mu med stéká po prstech. Lorun je v náručí své babičky nebo otce a spokojeně pije z lahve.

Ambriel položí hlavu do dlaní a začne plakat. Lékař si povzdechne, vstane, obejde stůl a posadí se vedle Ambriela. Vezme ho kolem ramen.

„No tak, neplačte, veličenstvo,“ tiší ho.

„Chybí mi děti. Chci být s nimi. Potřebuju je a oni mě,“ zavzlyká Ambriel.

„Já vím, ale musíte být trpělivý. Za pár dní budete určitě zpátky v paláci u svých dětí a manžela,“ hladí ho lékař po pažích.

„Ale i tak. A navíc představa, že je u nich ON. Co když jim ublíží? Jak je odtud mám chránit?“ schová Ambriel obličej do lékařova ramene.

„Nebojte se o ně. Brona a Darek je budou chránit. A nejen oni. Sloužící, strážní a dokonce i vojáci mají prince rádi. A co jsem slyšel, ještě před naším odjezdem, tak Lyryna Exera nemá nikdo z nich rád a tak nějak všichni tuší o co mu jde. I oni budou prince chránit. A řekl bych, že král taky. Přeci jen jsou to jeho synové a on je miluje nade vše,“ řekne lékař.

„Mě také miloval a jak jsem dopadl?“ rozvlyká se Ambriel ještě víc.

Lékař si povzdechne. Tohle bude dlouhý den.

***

„Morane, no tak, ham,“ přistrčí Ludrun lžíci s kaší k Moranově puse.

Moran se ale odvrátí. Smutně se podívá na místo, kde sedával jeho tatínek.

„Zkusím to,“ nabídne Lyryn a natáhne se pro lžíci.

Ludrun mu ji předá a Lyryn na ni nabere trošku kaše.

„Ták a teď hezky otevřeme pusinku,“ natáhne lžíci k Moranovi.

Moran se na Lyryna zamračí, odstrčí jeho ruku, sklouzne ze židle a přeběhne ke své babičce, která drží v náručí už nakrmeného Loruna. Vyšplhá se jí na klín a obličej schová do jejích šatů. Lyrynovi se zle zablýskne v očích, ale hned nasadí smutný obličej. Brona se na něj nenávistně a znechuceně podívá.

„Co to s ním dneska je? Jindy by už měl tu kaši v sobě,“ zamračí se Ludrun.

„Co by s ním bylo? Chybí mu jeho táta,“ zavrčí na něj Brona.

Ludrun se nadechne, aby něco řekl, ale nakonec si to rozmyslí a jen sklopí zrak ke své snídani. Brona na něj ještě chvíli zírá než přesune svou pozornost na Morana.

„Broučku, pojď, napapáme se,“ přitáhne si misku s kaší, nabere na lžíci a přiloží ji Moranovi ke rtům.

Moran se na ni smutně podívá a odvrátí hlavu. Nechce jíst, ne když tady není jeho tatínek.

„Budu smutná. Podívej, jak je babička smutná, že nechceš papat,“ zatváří se Brona smutně a párkrát schválně popotáhne.

Moran se na ni znovu podívá a opět se odvrátí. Stýská se mu po tatínkovi a je smutný z toho, že je tatínek pryč. Brona si povzdechne a odloží lžíci. Lorun to celé sleduje a nakonec se sám natáhe pro lžíci. Brona překvapeně zamrká, ale nahne se a Lorun tak dosáhne na lžíci. Neobratně ji chytí do ruky a pak ji natáhne k Moranovi. Moran pohlédne na lžíci a pak na Loruna. Tomu se začne třást brada a do očí mu vhrknou slzy. Copak ho bráška nemá rád? Moran, když spatří slzy v bratrových očích, otevře pusu a tu trošku kaše, která na lžíci zůstala sní. Lorun se začne smát a zaplácá ručičkama, lžíci naštěstí pustil a ta zůstala v Moranových ústech.

Brona se pousměje, jemně vyndá lžíci z Moranových úst a nabere na ni kaši.

„Ham,“ řekne.

Moran se podívá na ni a pak na Loruna a kaši sní.

„Dobře, broučku,“ pochválí ho Brona.

Moran se na ni smutně pousměje. Brona ho pohladí a začne ho krmit. Moran sní polovinu kaše a pak jíst přestane. Brona mu podá dvouuchý hrnek s čajem, aby se napil.

„Pojď, broučku, budeme si hrát,“ sundá ho Brona z klína, vstane ze židle, vezme Morana za ruku a odejde z jídelny.

„Mrzí mě, že mě nemá rád. Chci s tvými dětmi vycházet,“ řekne tiše a vtlačí do očí pár slz.

„Já vím. Ale jsou to ještě malé děti, potřebují si na tebe zvyknout,“ natáhne se Ludrun a vezme Lyryna za ruku.

„Možná by bylo nejlepší, kdybys je poslal za ním. On by byl spokojený, tví synové by byli spokojení, my bychom byli spokojení, všichni by byli spokojení,“ zadívá se na něj Lyryn.

„Jsou ještě příliš malincí, na to aby vydrželi takovou dobu v kočáře nebo na koni. A rozhodně jsou příliš malí na to, aby cestovali sami,“ namítne Ludrun.

„Můžeš s nimi poslat jejich babičku,“ naléhá Lyryn.

„Lyryne, tohle neudělám. Jsou to moji synové a tohle je jejich domov. Zůstanou tady. A to je moje poslední slovo,“ zamračí se Ludrun.

„Dobře. Jen jsem myslel, že by jim bylo lépe s jejich tátou, když jim tak chybí. Nemyslel jsem tím nic špatného. Omlouvám se!“ sklopí Lyryn hlavu.

„Už nikdy nic takového neříkej. Mé děti jsou pro mě na prvním místě. A to se nikdy nezmění,“ řekne Ludrun.

„Já to chápu a proto s nimi chci vycházet. Tvé děti jsou pro mě stejně důležité jako pro tebe,“ vstane Lyryn ze židle a obkročmo se posadí na Ludrunův klín.

„Dej tomu čas. Odjezd Ambriela, tvůj příchod. To všechno jsou pro kluky velké změny. Nerozumějí jim a nechápou je. Ale časem si zvyknou,“ položí Ludrun ruce na Lyrynova stehna a hlazením je postupně přesouvá výš až se dostane na Lyrynův zadek, který zmáčkne.

Lyryn spokojeně vzdychne a přivře oči.

„Líbí se ti to?“ vydechne.

„Ano, moc,“ přikývne Ludrun.

Lyryn se usměje a přisaje se na Ludrunovy rty. Začnou si vyměňovat vášnivé a divoké polibky. Ludrun vjede jednou rukou pod Lyrynovo oblečení a hladí ho po holé kůži.

„U všech bohů, tolik tě chci,“ zavzdychá omámeně.

„Také tě chci,“ zašeptá Lyryn a zavrtí se.

„Dnes v noci k tobě přijdu a udělám tě svým. Přivedu k rozkoši tebe i mě,“ řekne Ludrun zadýchaně.

Lyryn se prudce odtáhne a jeho pohled ztvrdne.

„To nejde,“ zamítne.

„Proč? Já tě chci a ty chceš mě. Tak v čem je problém?“ zamračí se nespokojeně Ludrun.

„Protože nejsi můj manžel. Nemůžu ti dát to, co má patřit jemu. Vím, že jsem ti slíbil uspokojení a rozkoš a to ti dopřeju, ale nebudu se s tebou milovat,“ řekne Lyryn.

Ludrun si s táhlým povzdechem položí hlavu na Lyrynovo rameno.

„Proč mě tak mučíš?“ zasténá.

„Dovolím ti vidět mě nahého, dovolím ti se mě dotýkat a já se budu dotýkat tebe. Auspokojím tě rukou nebo ústy. Nebo se o mě můžeš třít,“ zašeptá Lyryn.

„Kéž bys mi dovolil pomilovat tě,“ zvedne Ludrun hlavu.

„Musel by ses stát mým manželem. Pak bych ti to dovolil,“ vjede Lyryn Ludrunovi do vlasů a při řeči se mu otírá o rty těmi svými.

Ludrun ho chytí za paže a prudce ho odtáhne. Nevěřícně na Lyryna zírá.

„Víš, co by se muselo stát, abych si tě mohl vzít?“ zeptá se.

„Ano, tvůj současný choť by musel zemřít,“ odpoví Lyryn.

Ludrun na něj mlčky zírá. Při představě, že by Ambriel zemřel, se mu sevře srdce. Ne to se nemůže, nesmí stát.

„No tak, kdyby zemřel, mohli bychom být spolu. Vzali bychom se a tohle všechno by patřilo tobě. Mohl bys mě mít a milovat se se mnou kdykoliv bys chtěl,“ přejede si Lyryn rukama po těle a svůdně na něj pohlédne.

Ludrun ho shodí ze svého klína, postaví se a šokovaně na něj hledí. Nemůže uvěřit tomu, co Lyryn právě řekl.

„Ambriel je mladý a zdravý. On nezemře,“ řekne pevně.

„Ne, přirozeně, ale můžeš se o to postarat,“ řekne Lyryn.

„Co to říkáš? Nemůžu Ambriela zabít. U všech bohů, já ho pořád miluju. Navíc mi dal dva syny a čeká třetí dítě. Nemůžu ho zabít, nemůžu,“ odstoupí Ludrun od Lyryna a v jeho očích se objeví strach. Strach o Ambriela.

„Byl ti nevěrný. A jen bohové ví, jestli jsou ty děti vůbec tvoje. A být nevěrný králi je velezrada a za tu je trest smrti,“ zasyčí Lyryn.

„Ambriel mi nikdy nevěrný nebyl. A mé děti jsou mé, nepřesvědčíš mě o opaku. Nikdo to nedokáže,“ otočí se k němu prudce Ludrun a v očích se mu blýská.

„Jak si tím můžeš být tak jistý? Máš nějaké důkazy, že ti byl po celou dobu manželství věrný?“ zaútočí Lyryn.

„Důkazy nemám. Ale Ambrielovi v tomhle směru naprosto důvěřuji,“ odsekne Ludrun.

„Jistě, to je hezké, ale jak jsi řekl, nemáš důkazy,“ ušklíbne se Lyryn.

„A ty je snad máš?“ zeptá se rozzuřeně Ludrun.

„Nemám, ale ty jeho schůzky s lordem Zanysem jsou podezřelé. Všichni si o tom špitají a spousta lidí je přesvědčená, že spolu měli poměr,“ řekne Lyryn.

„Pomluvy. Lorda Zanyse znám a vím, že je to dobrý a čestný muž. Ten by si nezačal se ženatým mužem. A stejně tak vím, že Ambriel by mě nepodvedl,“ procedí Ludrun skrz zuby.

„Tak udělej testy u svých dětí. Zahaj soud, ať se jeho nevina prokáže i oficiálně,“ zakřičí Lyryn.

„A přesně to udělám. Bude nás soudit Rada vznešených,“ vyřkne Ludrun, odejde z jídelny a práskne za sebou dveřmi.

Lyryn zůstane v jídelně a zamyšleně hledí na dveře. Rada vznešených je tvořena nejvýše postavenými šlechtici a je svolána pouze v případě, že je z něčeho obviněn člen královské rodiny. Pokud by totiž takový případ měli soudit vládci, hrozí riziko předpojatosti a snahy zachránit příbuzného.

Lyryn vyjde z jídelny a zamíří do pokoje, který mu byl přidělen jakožto hostovi krále. Tam najde svého otce a bratra.

„Král se bude s tím zmetkem soudit. Kvůli nevěře,“ oznámí jim.

„Takže už si myslí, že mu choť byl nevěrný?“ zeptá se lord Exer.

„To ne. Myslí si, že soudem dokáže jeho nevinu. Odmítá ho nechat zabít nebo popravit. Dokonce ve vzteku řekl, že ho stále miluje. Nejspíš si ani sám neuvědomuje, že to řekl,“ rázuje Lyryn po pokoji sem tam.

„Pak musíme dokázat, že mu nevěrný byl,“ řekne zamyšleně lord Exer.

„Jak? Jen to, že se scházel s jiným mužem nic nedokáže,“ pohlédne na něj Lyryn.

„To je jednoduché. Musíme najít svědky, kteří potvrdí, že je viděli, jak se spolu milují nebo líbají. A když testy prokážou, že král není otcem princů, pak už nikdo nebude pochybovat,“ ušklíbne se Enyl.

„Takoví svědci neexistují a testy to neprokážou. A to není vše. Lid Druhého krále miluje a nikdo nebude věřit, že by krále podvedl,“ zamračí se Lyryn.

„Každý má svou cenu, bratříčku. A když lidem nabídneš jistou částku, tak ti dosvědčí cokoliv. A co se testů týče, můžeme požadovat testy od nemocnice, kvůli důvěryhodnosti. A když přispějeme nemocnici štědrým darem, tak ty testy prokážou, že král není otec princů. A lid uvěří tomu, co řekne král. Jakmile důkazy prokáží nevěru Druhého krále, tak lid otočí a z lásky se stane nenávist. Sami ho odsoudí,“ usměje se Enyl.

Na tvářích lorda Exera i Lyryna se začne rýsovat úsměv. Enyl má pravdu. A jakmile Druhý král bude sesazen a popraven za velezradu, tak si král vezme jeho a on se stane Druhým králem. Král dokonce nebude muset držet povinnou dobu smutku. A co se týká těch spratků, jakmile testy prokážou jejich nelegitimnost, ztratí jakkýkoliv nárok na trůn a titul prince. Ale pro jistotu je stejně nechá odstranit. Ostatně děti se často zraní nebo onemocní a v důsledku toho mohou i zemřít.

„Dokonalý plán,“ zašeptá Lyryn a všichni tři si vymění spokojené úsměvy.