Ambriel stojí uprostřed ložnice a se slzama v očích sleduje, jak sloužící vynášejí zavazadla s jeho věcmi.

„Je to jen na chvíli, veličenstvo. Nakonec se sem zase vrátíte, uvidíte,“ snaží se ho povzbudit jedna služebná.

„Já vím, vím, že se vrátím. Ale i tak. Představa že budu kdovíjak dlouho bez dětí, je nesnesitelná,“ zašeptá Ambriel.

Služebná povzbudivě stiskne jeho rameno, i když ví, že by neměla. Ambriel se na ni vděčně pousměje, zhluboka se nadechne a vyjde z pokoje. Zamíří ven z paláce, ale v jedné chodbě potká Lyryna i s jeho bratrem a otcem. Zastaví se naproti sobě a Ambrielovo nitro pohltí taková nenávist, jakou za celý svůj život nepocítil.

„Exerovic děvka. Čím jsem vás urazil? Co jsem vám udělal, že se kvůli mně kurvíte s mým manželem a zmanipuloval ho tak, aby mě vyhnal z mého domova?“ zeptá se a snaží se působit klidně a sebejistě, nechce před nimi dát najevo svůj smutek a bolest.

Očima všech tří mužů probleskne nenávist, Enyl zatne ruce v pěst a jen taktak se drží, aby po Ambrielovi neskočil. Lord Exer zaskřípe zuby a zlostně na Ambriela zírá. Jak se opovažuje urážet jeho syna? Lyryn vysune bradu a pohrdavě se na Ambriela dívá.

„Nemyslíte si, že si král zaslouží někoho, kdo bude jen jeho? Kdo bude čistý a nedotčený až s ním ulehne? Já takový jsem. Jsem nedotčený a neznalý tajů fyzické lásky. A nikdy nikomu nezadám důvod pochybovat o mé věrnosti k němu. Když jste se stal jeho chotěm vy, už jste byl zkušený. Před ním jste patřil jinému muži. A pak ty vaše schůzky s lordem Zanysem. Hodně lidí si šušká, že jste spolu měli poměr a že princové jsou ve skutečnosti jeho a ne krále. Dělám to jen kvůli němu,“ syčí Lyryn.

„Ludrun věděl, že jsem před ním byl již jednou ženatý a nikdy mu to nevadilo. A co se týče lorda Zanyse, jsme přátelé, ale nikdy jsme nebyli nic víc. Moran a Lorun a dokonce i dítě, které čekám, jsou Ludrunovy. Klidně si najměte lékaře z celého království a udělejte testy. Potvrdí vám, že Ludrun je otcem našich dětí,“ přistoupí k němu Ambriel a dívá se mu zpříma do očí.

„Možná, ale to je vedlejší. Seženu důkazy, svědky, všechno a všechny, kdo potvrdí, že jste s lordem Zanysem měl poměr. A až se zbavím vás a stanu se Druhým králem, zbavím se i vašich spratků. Ostatně děti se často zraní, že? Někdy i smrtelně. A co nemoci? Děti jsou na ně náchylné a co kdyby třeba Lorun dostal dejme tomu zápal plic nebo dokonce ebolu či malárii? Chudák chlapec, říkali by lidé. A dítě, které čekáte? Máte rizikové těhotenství a u toho není potrat neobvyklý. Dokonce ani předčasný porod, při kterém se narodí mrtvé nebo nemocné dítě, které po pár dnech zemře. O mém dítěti nebude nikdo pochybovat a jako jediné z královských dětí přežije a nasedne na trůn,“ usměje se Lyryn na Ambriela.

„Tak o tohle vám jde. Ale váš plán vám nevyjde. Já se vrátím. Ostatně jsem to já, koho Ludrun miluje. A k mým dětem se ani nepřiblížíte, o to se postarám,“ zasyčí Ambriel, ale ačkoliv se snaží působit statečně, v jeho nitru se rozhoří strach o syny.

„Klidně si sněte dál. Budu to já, kdo vyhraje. Přeci jen, kdyby vás miloval, tak vy vás nevyhnal z domova, nemyslíte?“ ušklíbne se Lyryn.

„Ach, to vy sněte. Až Ludrunova touha po vás opadne, prozře a vyžene vás. Nikdy nezaujmete mé místo. A z jednoho prostého důvodu. Po vás touží, ale pod tou touhou je láska. Láska ke mně a k našim dětem,“ usměje se na něj Ambriel a klidně kolem celé rodiny projde.

Neotočí se, i když v zádech cítí jejich nenávistně pohledy. Přejde na nádvoří, kde sloužící nakládají jeho věci na vozy a také tam na něj čeká připravený kočár. Trhaně se nadechne a snaží se zadržet slzy.

„Ambrieli,“ ozve se za ním tiše.

Otočí se a spatří svou matku, která za jednu ruku drží Morana a na druhé chová Loruna. U jejích nohou stojí Darek.

„Nebreč před nimi. Už tak je to pro ně matoucí a těžké,“ zašeptá Brona.

Ambriel přikývne a vykouzlí na své tváři úsměv.

„Dej mi Loruna,“ řekne tiše.

Brona mu ho předá a Ambriel s Lorunem v náručí si klekne a sedne si na paty. Natáhne se pro Morana, který se pustí své babičky a přitulí se ke svému tatínkovi. Obě děti instinktivně vycítí, že se něco děje a jsou kvůli tomu vážní. Lorun se nespokojeně vrtí a Moran se pevně drží Ambriela, jakoby chtěl zabránit jeho odjezdu.

„Zlatíčka moje!“ zašeptá Ambriel a políbí své syny na čelo.

„Táta pápá?“ zeptá se Moran.

„Ano, broučku! Tatínek pápá,“ přikývne Ambriel.

Moran začne natahovat moldánky. Nechce, aby jeho tatínek odjel pryč.

„Neplač, broučku. Babička bude tady. A taky Darek a otec. A podívej, tolikrát se vyspinkáš a tatínek bude tady,“ ukáže Ambriel Moranovi pět prstů a pak mu prohrábne vlasy.

„Táta pápá ne,“ přitiskne se Moran víc k Ambrielovi a jeho rtíky se chvějí.

„Šššš, broučku. Táta musí,“ políbí ho Ambriel do vlásků a hladí ho po zádech.

Pak vzhlédne a jeho pohled se střetne s Ludrunovým. Ten totiž přišel ve chvíli, kdy se Ambriel začal loučit s dětmi. Když to viděl, nebylo mu lehko u srdce a krátce zapřemýšlel, zda dělá dobře a jestli by nebylo lepší, kdyby svůj příkaz odvolal a nechal Ambriela v paláci. Ambriel vstane a předá své syny své matce. Pak přejde k Ludrunovi.

„Opravdu je tohle to, co chceš?“ zeptá se tiše.

„Bude to tak nejlepší. Odpočineme si od sebe, vyčistíme si mysl a uděláme si jasno v tom, co skutečně chceme,“ odpoví Ludrun stejně tiše.

„Já vím, co chci. Chci zůstat ve svém domově, se svými dětmi. Chci zpátky svého milujícího a starostlivého manžela. Chci být šťastný,“ vezme Ambriel Ludrunovu ruku do svých a zoufale na něj hledí.

Ludrun si povzdechne a sklopí oči. Nedokáže se dívat do Ambrielových, nesnese ten pohled.

„Není to navždy. Jen na pár dní, ano? Pak se vrátíš a společně se rozmyslíme, co dál,“ zvedne oči.

Ambriel zavře oči a z očí mu začnou téct slzy, které již nedokáže zadržovat. Pořád doufal, že Ludrun své rozhodnutí změní.

„Postarej se o kluky, ano? Ať jsou v pořádku a v bezpečí,“ otevře Ambriel oči a přes slzy se na Ludruna zadívá.

„To víš, že postarám. Vždyť jsou to moji synové,“ pohladí Ludrun Ambriela po tváři.

Ambriel přikývne, odtáhne se a setře slzy. Znovu přejde ke své matce a obejme ji.

„Dej pozor na mé syny. Nenechávej je nikdy o samotě. Na každém kroku je sleduj a všude kam půjdete. A nejen ty, vyber ty nejlepší strážné, ať je také hlídají,“ zašeptá.

„Na co taková opatření? Tady jim přeci nic nehrozí,“ nechápe Brona.

„Hrozí. Lyryn Exer se jich chce zbavit, stejně jako se chce zbavit mě. Chce mě nahradit, stát se Ludrunovým chotěm a Druhým králem a na trůn chce dosadit své dítě,“ odtáhne se Ambriel a zadívá se své matce do očí.

„Jak to víš?“ zeptá se vystrašeně Brona.

„Sám mi to před chvíli řekl,“ odpoví Ambriel.

„Bohové,“ zhrozí se Brona.

„Vlastně se něco takového dalo čekat,“ zjeví se za Bronou lékař.

„Uděláme vše, co půjde, abychom je ochránili,“ položí Brona Ambrielovi ruku na paži.

„Vezmi si tohle,“ podá lékař Broně malý oblý lehce prohnutý strojek.

„Co je to?“ zeptá se Brona.

„Rozpoznávač. Dokáže rozpoznat jakoukoliv látku na světě. Stačí když stiskneš to tlačítko nahoře a on si za pomocí takového červeného světýlka prohlédne vše, na co ho namíříš. Během pár vteřin pak zanalyzuje veškeré látky a určí, zda se tam nachází něco nebezpečného. Pokud s ním namíříš na jídlo, dokáže rozpoznat, co všechno v tom jídle je a kdyby našel něco nebezpečného, tak tě upozorní, abys to jídlo nejedla. A nemusí jít jen o jedy, ale třeba i o rozdrcené sklo. Navíc to nefunguje jen u jídla nebo pití, ale i u oblečení, ložního prádla, koberců, podlahy, hraček a tak dále. Prověř všechno, u čeho hrozí, že by s tím mohli kluci přijít do kontaktu,“ vysvětlí lékař.

Brona přikývne a nenápadně strojek schová do kapsy v záhybech svých šatů.

„Ach a kdyby se ti něco nezdálo, okamžitě jdi na ošetřovnu. I kdyby šlo jen o maličký škrábaneček,“ řekne lékař.

„Tak počkat! O co tu jde? Copak vy tu nebudete?“ zadívá se Ambriel na lékaře.

„Ne, nezůstanu. Jedu totiž s vámi. S královým souhlasem. Ale nebojte, po dobu mé nepřítomnosti zde bude jeden můj dobrý známý. Znám ho už od studií a je to dobrý muž a ještě lepší lékař,“ odpoví lékař.

„Proč jedete se mnou? Zůstaňte tady. Co když se mým synům nebo matce něco stane? Chci u nich někoho, o kom vím, že mu můžu věřit,“ začne vyšilovat Ambriel.

„Jen klid, veličenstvo. Lékaři, který mě zde nahradí můžete taktéž důvěřovat. A jedu s vámi proto, abych na vás dohlédl. Přeci jen znám veškerou vaši anamnézu a byl jsem u všech vašich těhotenství a porodů. Lékař na Úplňkovém hradě je sice zkušený a je dobrý, ale nezná vás tak jako já a pouze písemné informace by v tomto případě byly nedostatečné,“ zarazí lékař veškeré Ambrielovy protesty, obejme Bronu a vydá se ke kočáru.

„Dávej na ně pozor, prosím! Můžu se spolehnut už jen na tebe,“ zašeptá Ambriel.

„Dám, neboj se. Nikomu nedovolím, aby jim ublížil,“ slíbí Brona.

Ambriel přikývne a dřepne si k Darkovi.

„Hlídej Morana a Loruna, ano?“ pohladí ho po hlavě.

Darek smutně zakňučí, otře se čumákem o Ambrielovu čelist a olízne ji. Hledí na svého páníčka smutným pohledem. Ambriel se smutně usměje, znovu Darka pohladí, vstane, naposledy políbí své děti a přejde ke kočáru. Ještě jednou se ohlédne a vleze dovnitř. Armádní velitel, který se rozhodl Ambriela doprovázet, vydá povel k odjezdu a všichni se dají do pohybu. Vozci, kteří mají na starost Ambrielovy věci, vojáci, kvůli ochraně, kočár s Ambrielem a lékařem.

Ambriel povolí své sebeovládání a s pláčem se sveze do náruče lékaře, potřebuje cítit přítomnost člověka, kterému na něm záleží. Vzlyká a naříká a lékař se ho ani nesnaží utišit, protože tuší, že by to nepomohlo. Jen kolem něj sevře ruce a beze slov ho konejší.

V poledne se všichni zastaví, aby se naobědvali. Lékař vyleze z kočáru, pomůže ven z kočáru Ambrielovi a společně se usadí se na deku vedle armádního velitele. Velitel se zakousne do svého oběda. Lékař vyndá z tašky balíček se svým obědem a pak vyndá i druhý balíček, který dá Ambrielovi.

„Já nemám hlad,“ zachraptí se sklopenou hlavou Ambriel.

„Musíte něco jíst, veličenstvo,“ řekne lékař.

„Nemám hlad a ani chuť,“ odvětí Ambriel, aniž by zvedl hlavu.

„Ale no tak, potřebujete doplnit energii a živiny a to bez jídla nepůjde. Snězte alespoň trochu,“ přesvědčuje ho lékař.

Ambriel mlčí a neudělá jediný pohyb, aby si rozbalil jídlo a najedl se.

„Lékař má pravdu, Ambrieli. Musíš jíst. A když už ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli tomu maličkému, které v tobě roste,“ vloží se do toho i velitel.

Ambriel k němu pozvedne zrak.

„Má pravdu. Dítě potřebuje, abyste mu dodal živiny. Jinak byste o něj mohl přijít,“ řekne lékař, který vycítí, že dítě je jejich jediná šance, jak donutit Ambriela, aby jedl.

„Přesně tak. Copak ty ho neslyšíš? Poslouchej. Tatínku, mám hlad. Dej mi sem nějaké papání, prosím, prosím!“ napodobí velitel k dětský hlásek.

Ambrielovi zacukají koutky a rozbalí své jídlo, do kterého se zakousne. Lékař a velitel si vymění spokojené pohledy. Ambriel se po jídle zvedne a vrací se do kočáru, velitel ho následuje.

„Ambrieli, pamatuj si, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Ludrun brzy pozná, jak velkou chybu udělal a bude toho litovat,“ promluví k němu povzbudivě.

„Opravdu si to myslíš?“ zeptá se Ambriel.

„Ne, nemyslím. Já to vím,“ usměje se velitel.

Ambriel jen přikývne a zaleze do kočáru. Za ním vejde lékař, který se záměrně držel trošku stranou, aby jim poskytl soukromí na rozhovor. Ostatní se vyhoupnou na koně nebo vozy se zavazadly a všichni se vydají na cestu.

Je už večer, když dorazí na Úplňkový hrad, kde je přivítá majordomus, sloužící i hradní stráže. Sloužící odnesou Ambrielovy věci do zdejší panské ložnice a vybalí. Ambriel a lékař se mezitím opláchnou v jedné koupelně a zasednou k večeři, po které Ambriel odejde spát. V ložnici padne do postele, kde se rozpláče. Je pryč sotva den a jeho synové už mu neuvěřitelně chybí. A nejen oni, ale i Ludrun, matka a Darek. Pláče dlouho, dokud se jeho tělo nevyčerpá natolik, že upadne do neklidného spánku.