Ambriel tichounce zasténá a otevře oči. Jde to ztěžka, protože má pocit, jakoby měl víčka z olova.

„Ambrieli! Díky bohům, že ses probral!“ nakloní se k němu Ludrun, který seděl na židli vedle postele a zoufale se modlil, aby se Ambriel probral.

Vezme Ambriela za ruku a druhou rukou ho hladí ve vlasech. Ambriel se pomalu rozhlédne a vrátí se pohledem k Ludrunovi.

„Jsem na ošetřovně?“ zašeptá.

„Ano,“ přikývne Ludrun.

„Proč? Proč jste mě zachránili? Chtěl jsem za svým děťátkem, tak proč jste mě za ním nenechali jít?“ šeptá Ambriel a do očí mu vhrknou slzy.

„Ambrieli,“ hlesne šokovaně Ludrun.

Netušil, že je na tom tak špatně. Na ošetřovnu vejde lékař.

„Veličenstvo, konečně jste se probral. Měli jsme o vás starost,“ jemně se na Ambriela usměje.

Ambriel na něj krátce pohlédne a poté se zase odvrátí. Lékař se podívá na Ludruna, který zakroutí hlavou a stiskne rty.

„Dovolte veličenstvo. Zkontroluju vaše rány,“ natáhne se lékař pro jednu Ambrielovu ruku.

Ambriel nechá lékaře, aby mu ze zápěstí odmotal obvazy a překontroloval jeho rány. Spokojeně přikývne a obváže Ambrielova zápěstí čistými obvazy.

„Hojí se to pěkně,“ poznamená.

„Mohu s vámi mluvit?“ zeptá se Ludrun, když lékař pobere věci a chce odejít do své pracovny.

„Jistě,“ přikývne lékař.

Ludrun vstane a následuje lékaře do jeho pracovny.

„Tak, o čem jste chtěl mluvit?“ zeptá se lékař a poklízí věci.

„Ambriel je na tom špatně. Nejen, že se pokusil o sebevraždu, ale když se před chvílí probral, tak se mě zeptal proč jsme ho zachraňovali. Říkal, že chtěl za svým děťátkem,“ přetře si Ludrun rukou obličej.

„To je špatné. Věděl jsem, že je na tom po potratu špatně, ale nevěděl jsem, že až tak,“ otočí se k němu překvapeně lékař.

„Co mám dělat? Jak mu mám pomoci?“ zeptá se Ludrun zoufale.

„Nejlepší by bylo najít nějakého odborníka,“ řekne lékař.

„To už jsem mu nabízel, ale odmítl. Bojím se, že by spadl ještě hlouběji, kdybych to udělal,“ povzdechne si lékař.

„Pak mě napadá ještě jedno řešení. Najít někoho, kdo si prošel tím samým nebo alespoň podobným a pak je nechat spolu mluvit. Když uvidí, že není sám, kdo něco takového prožil a když bude mít možnost si s někým takovým promluvit, tak by to mohlo pomoci,“ navrhne lékař.

„To nezní špatně. Ale musel by to být někdo, koho zná a komu důvěřuje,“ zamyslí se Ludrun.

„Škoda, že nikoho takového neznám,“ povzdechne si lékař.

„Já ano. Slyšel jsem, že lordu Zanysovi kdysi zemřela dcerka. A Ambriel ho má rád a důvěřuje mu. Navíc lord Zanys je laskavý a chápavý, určitě Ambrielovi pomůže,“ přemýšlí Ludrun nahlas.

„To je dobrý nápad. Zkuste to a uvidíte,“ přikývne lékař.

„Díky!“ řekne Ludrun, vyjde z pracovny a vrátí se na ošetřovnu k Ambrielovi.

Usadí se vedle lůžka, na kterém Ambriel leží stočený do klubíčky se zavřenýma očima. Ambriel otevře oči a podívá se na Ludruna zničeným pohledem. Ludrun ho pohladí po tváři a dívá se na něj smutným a starostlivým pohledem. Ambriel ho chytí za ruku a proplete s ním prsty. Ludrun se smutně pousměje.

„Klidně ještě spi,“ zašeptá Ludrun.

Ambriel přikývne a zavře oči. Usne během chvilky, jeho tělo je oslabené ze ztráty krve a potřebuje odpočinek, aby se mohlo zregenerovat. Ludrun zůstane u něj a hlídá jeho spánek.

***

„Proč jdeme do zahrady? Raději bych ještě zůstal v posteli,“ povzdychne si Ambriel, když ho Ludrun táhne do zahrady.

„Je krásný den a byla by škoda ho proležet v posteli. Navíc doktor řekl, že se tvá zranění krásně hojí a že ti pobyt na čerstvém vzduchu jen prospěje,“ odpoví Ludrun a Darek souhlasně štěkne.

Ambriel si povzdechne, ale nechá se dotáhnout do zahrady.

„Lorde Zanysi,“ vydechne, když spatří známého člověka.

„Veličenstva,“ pokloní se lord Zanys a jemně se usměje.

„No tak já vás tady nechám. Určitě si máte o čem promluvit,“ usměje se Ludrun, otočí se a zmizí.

Ambriel se za ním překvapeně dívá. Poté se podívá na lorda Zanyse.

„Dóbře. Takže o co tu jde?“ zeptá se.

„Budu k vám upřímný. Váš manžel mi řekl, co se vám stalo a jak to snášíte a požádal mě, abych si s vámi promluvil,“ řekne lord Zanys.

„Cože udělal?“ zeptá se překvapeně Ambriel.

„Nemějte mu to za zlé. Chce vám pomoci a já ostatně taky,“ podívá se na něj lord Zanys.

„Já vím. Ale nechci o tom mluvit,“ řekne Ambriel se sklopenýma očima.

„Dobře. Tak se budeme jen procházet. Ostatně, jak často se mi poštěstí procházet se po palácových zahradách? A tomuhle krasavci to jistě také přijde vhod,“ pokrčí lord Zanys rameny a pohladí Darka po hlavě.

Darek vyplázne jazyk a šťastně zavrtí ocasem. Tenhle člověk se mu líbí. Lord Zanys a Ambriel se rozejdou a prochází se po zahradě. Darek pobíhá kolem nich.

„Jak jste to vlastně dokázal překonat?“ zeptá se Ambriel po dlouhé době.

„Nebylo to snadné. Byl jsem psychicky na dně. Nezvládal jsem to. Přestal jsem se o sebe starat, nejedl jsem, nespal jsem, zůstával jsem celé dny zavřený v pokoji. Dokonce jsem se přestal starat i o hygienu, nepřevlékal jsem se, nemyl, nečesal, neholil. Pohled na malé zdravé děti mě naplňoval bolestí. Měl jsem pocit, že už to dál neunesu a chtěl jsem odejít za svou dcerkou a chotěm,“ zavzpomíná lord Zanys.

„Ublížil jste si?“ zeptá se Ambriel tiše.

„Pokusil jsem se oběsit,“ přikývne lord Zanys.

Ambriel zalapá po dechu a překvapeně se na něj podívá.

„Ano, přesně tak. Udělal jsem to. Přežil jsem jen díky jednomu sluhovi. Našel mě a přivolal pomoc. Dokonce mě držel za nohy a nadzvedával, aby se mi provaz kolem krku tolik neutahoval a to až do chvíle, než dorazila pomoc,“ řekne lord Zanys.

„Co bylo dál?“ pohlédne na něj Ambriel.

„Můj bratr mě odvezl k sobě a pozval k sobě i naše rodiče. Všichni na mě pak dohlíželi a hlídali mě. Pomáhali mi. A já si uvědomil, že jsou na světě lidé, kterým na mě záleží a kteří mě mají rádi a že by byli smutní a nešťastní, kdybych zemřel. Tak jsem zaťal zuby a snažil se dát do pořádku. Mluvil jsem o tom, co cítím a vyhledával jsem společnost mých rodičů a bratra, když jsem cítil, že to na mě zase jde. A po čase jsem se dal do pořádku. Samozřejmě to nešlo hned. Chtělo to čas, trpělivost a hodně snahy,“ řekne lord Zanys.

Ambriel zmlkne a oba se dál procházejí v tichu. Lord Zanys nechává Ambriela, aby si utřídil myšlenky.

„Hrozně jsem se na dítě těšil. A nejen já ale i Ludrun. Vyrobil mu kolébku a koupil dupačky. Neustále mi sahal na břicho a také k dítěti mluvil. Každou chvíli se mě ptal, jak se cítím a jak se máme. A pak jsem o dítě přišel. Tak moc to bolí,“ vhrknou Ambrielovi slzy do očí.

„Chápu. Je to pro vás těžké,“ přikývne chápavě lord Zanys.

„Ano, velmi těžké a bolestné. Nejen pro mě i pro Ludruna. Vím, že ho to také bolelo, ale jako by ta jeho bolest zmizela. Poslední dny mám pocit, jako bych tu bolest a utrpení prožíval jen já,“ přizná Ambriel.

„Nemyslím si. Když mi řekl, že jste přišli o dítě, v jeho očích byla bolest a dokonce i slzy. On trpí stejně jako vy. Ale je to král a musí spravovat svou zem. Nemůže si dovolit zhroutit se. A navíc se snaží být silný kvůli vám, aby mohl být vaší oporou a podporou. Snaží se vás udržet nad propastí,“ vyřkne svůj názor lord Zanys.

„Myslíte?“ pohlédne na něj Ambriel zoufale.

„Ano, myslím. Dělá si o vás starosti, protože mu na vás záleží a také vás miluje. Je to na něm vidět už jen z toho, jak se k vám chová, jak s vámi mluví a dotýká se vás,“ přikývne lord Zanys.

„A já mu to nijak neusnadňuju,“ povzdechne si Ambriel.

„Nevyčítejte si to. Ta bolest byla víc než co jste mohl zvládnout. To je pochopitelné,“ stiskne mu lord Zanys povzbudivě rameno.

„Co mám dělat? Jak se té bolesti zbavím? Jak ji donutím zmizet?“ začnou stékat Ambrielovi slzy po tváři.

„Té se už nikdy nezbavíte. Čas otupí její ostré hrany a vy si na ni zvyknete a naučíte se s ní žít. Ten proces, když to tak nazvu, urychlíte tím, že budete komunikovat se svým manželem. Mluvte s ním o své bolesti a nechte ho mluvit o té své. Řekněte mu, co cítíte a jak to všechno vnímáte. Přeci jen sdílená bolest poloviční bolest,“ poradí lord Zanys.

Ambriel přikývne a setře si slzy.

„A mám ještě jednu radu. Vy i váš manžel jste ještě mladí a zdraví. Pokuste se o další dítě. Pokud znovu otěhotníte a následně porodíte živé dítě, tak to pro vás bude ten největší lék. Možná vám to zní bezcitně, ale podle mě je to tak,“ řekne lord Zanys.

Ambriel se na chvíli zamyslí. Lord Zanys má zřejmě pravdu.

„Ale co když přijdu i o další dítě? Nezvládnul bych to,“ zakroutí pochybovačně hlavou.

„I to je možné. A nikdo vám v tomto směru nezaručí stoprocentní jistotu. Ale nemůžete to vzdát“ pohlédne na něj lord Zanys.

„Ludrun mi řekl něco podobného. Řekl, že jednou se našeho dítěte dočkáme a že nezáleží na tom, zda to bude za rok nebo za pět let,“ řekne Ambriel.

„Má pravdu. Nesmíte to vzdát a musíte doufat a jednoho dne se vám vaše přání jistě vyplní,“ přikývne lord Zanys.

Ambriel přikývne. Lord Zanys má pravdu. Nesmí to vzdát a on to nevzdá. Dá se do pořádku a znovu otěhotní. A začne tím, že bude víc jíst a spát, aby byl zdravý.