„Veličenstvo, je tu posel ze Slunečního království,“ oznámí starý muž po vstupu do královy pracovny.

„Odpověděli rychle,“ opře se král Ludrun o opěradlo židle a pohlédne na muže před ním.

Král Ludrun je pohledný a přitažlivý muž. Nahnědlá opálená kůže, tmavě hnědé na krátko ostříhané vlasy, zelené oči v hranaté ostře řezané tváři se silnou čelistí.

„To ano. Mám je nechat přivést?“ zeptá se stařec, který je Nejvyšším rádcem krále Měsíčního království.

„Nech je přivést do Trůnního sálu. Chci je přijmout veřejně, s veškerou poctou,“ řekne král Ludrun a vstane.

Jiný člověk by okamžitě získal dojem, že král Ludrun zaplňuje svojí postavou veškerý prostor v pracovně. Je nejen nezvykle vysoký ale i mohutný. Býčí šíje, svaly na rukou a na nohou hrozí protrhnout látku na oblečení. Ale není to tuk, jak by si někdo mohl myslet, nýbrž čistá svalovina.

„Jak si přejete, veličenstvo,“ pokloní se rádce a odejde z pracovny.

Král Ludrun ještě porovná nějaké papíry na stole a taktéž vyjde z pracovny. Dojde do Trůnního sálu, kde se shromáždí všichni dvořané, kteří se v té době nachází v paláci, a usadí se na trůn. Nejvyšší rádce a také armádní velitel stojí pod schody vedoucí k trůnu. Král Ludrun pokyne rádci.

„Královský posel ze Slunečního království,“ zvolá rádce a dva vojáci otevřou dveře, kudy do sálu vstoupí posel, který vede za provaz kozu.

Všichni, včetně krále, na kozu udiveně hledí a nemají ani tušení, co má toto znamenat.

Posel, mladý chlapec, kterému je teprve sedmnáct let, dojde do přední části sálu, zastaví se zhruba dva metry od Nejvyššího rádce a armádního velitele a poklekne na jedno koleno.

„Veličenstvo, přináším od krále Xeroxe odpověď na váš dopis. Zde je,“ vyndá obálku s voskovou pečetí.

Nejvyšší rádce přejde k poslu a dopis od něj převezme. Poté vyjde pět schodů vedoucích k trůnu a předá dopis svému králi. Ten si ho převezme, otevře ho a začte se. Po přečtení zůstane do dopisu šokovaně a nevěřícně hledět. Jak se mohl král Xerox opovážit poslat mu něco takového? Zmáčkne dopis v dlani, kterou zatne v pěst a vzteky zbrunátní.

„Všichni ven,“ zařve hromovým hlasem a prudce se postaví.

Oči se mu blýskají vzteky a zuřivostí a kdyby mohl pohled zabíjet, nebohý posel by se válel na zemi v kaluži krve. Všichni okamžitě prchnou pryč, jediní kdo s rozzuřeným králem zůstanou v sále, jsou Nejvyšší rádce, armádní velitel a posel, který se roztřese strachy a po zádech mu běhá mráz. Rádce a velitel krále sledují klidným pohledem a naprosto beze strachu. Ostatně rádce zná krále Ludruna od plenek a jako malé dítě ho houpal na kolenou a vyprávěl mu pohádky. A velitel je zase králův přítel z dětských her. Už jako malá batolata si spolu hráli v zahradách a jejich přátelství vydrželo dodnes. A co se posla týče, ten by nejradši vzal nohy na ramena, ale rádce na něj tiše zasykl ať zůstane, kde je.

Král Ludrun vztekle pohlédne na posla a chce něco říct, ale přeruší ho otevření dveří.

„Co to má znamenat? Jasně jsem řekl, ať jdou všichni ven,“ utrhne se na vojáka, který vstoupí otevřenými dveřmi.

„Omlouvám se za vyrušení, Veličenstvo, ale je tu další posel ze Slunečního království,“ řekne voják.

„Další posel? Chce mě snad král Xerox urazit ještě více?“ rozohní se král.

„Pošlete ho sem,“ promluví klidně Nejvyšší rádce.

Král Ludrun po něm loupne pohledem, ale nic neřekne. Nejvyšší rádce je pro něj něco jako dědeček a má k němu obrovskou úctu a respekt. Voják přikývne a odejde. Po chvilce se znovu otevřou a vejde mladý muž, posel, kterého vyslal Ambriel.

„Vaše veličenstvo, poslal mě král Ambriel,“ poklekne posel vedle svého kolegy.

„Ano? A co mi král Ambriel posílá? Další kozu?“ zeptá se ironicky král Ludrun.

„Omlouvám se, veličenstvo, ale král Ambriel vám nic neposlal. Vyslal mě proto, abych zastavil tady Yuta, a zabránil mu v doručení vzkazu od krále Xeroxe,“ řekne posel.

Král Ludrun se zarazí a pozorně se na posla zahledí. Zamyslí se. Král Ambriel se pokusil zabránit v doručení vzkazu. Je možné že o jeho dopisu nevěděl? Nebo věděl a stejně tak věděl, co mu jeho manžel odepsal, ale v poslední chvíli se mu to rozleželo v hlavě.

„Alespoň jeden z vašich králů má v hlavě rozum. Jen mi řekni jedno. Proč král Ambriel nezabránil odeslání?“ zeptá se a snaží se uklidnit.

„Král Ambriel ještě spal, když dorazil váš dopis. Převzal ho král Xerox a také na něj odepsal. Král Ambriel se to dozvěděl až o několik hodin později a okamžitě mě vyslal. Dokonce mi půjčil svého koně, který je ve Slunečním království ten nejrychlejší. Ale bohužel jsem to nestihl,“ řekne posel.

Král Ludrun se trošku zklidní a přemítavě se na oba posly zadívá. Pokud mluví pravdu, pak je na vině pouze král Xerox.

„Můžete jít,“ mávne ke dveřím.

Oba poslové vstanou a s úklonou vycouvají z Trůnního sálu. Kozu tam ovšem nechají.

„Tak co myslíte?“ otočí se král Ludrun na oba muže.

„Mám jediný dotaz. Co ti král Xerox napsal? A proč ti poslal kozu?“ přejede armádní velitel z krále na kozu a zpět.

Král Ludrun si povzdychne, posadí se zpět na trůn a podá dopis armádnímu veliteli. Ten si ho od něj převezme a společně s rádcem si ho přečtou. Když dočtou, oba se na sebe nevěřícně podívají.

„Co budeš dělat?“ zeptá se rádce a zadívá se na krále.

„Vypadá to, že král Xerox potřebuje lekci slušného chování. Milerád mu jednu udělím,“ ušklíbne se král Ludrun.

„S tím naprosto souhlasím. Mám muže připravit na válku?“ opětuje mu úšklebek armádní velitel.

„Ne, žádná válka. Přijdeme tam v noci, obsadíme dům každého měšťana, obchodníka, šlechtice a také palác. Donutíme krále Xeroxe podepsat prohlášení, že Sluneční království se stává Sluneční provincií a součástí Měsíčního království. Podmaníme si celé království. A nikomu se přitom nesmí nic stát. Žádné ztráty, žádná úmrtí. Poté co král Xerox podepíše to prohlášení, se stane guvernérem a bude Sluneční provincií vládnout společně se svým manželem pod mojí nadvládou. Každé jeho rozhodnutí bude muset být mnou odsouhlasené. Snad se tak poučí,“ předestře král Ludrun svůj plán.

„Vlk se nažere a koza zůstane celá. Dobrý plán,“ přikývne rádce.

„Nechápu to. Chceš jen tohle? Proč jim nevyhlásíš válku? To by ho přeci poučilo víc, ne?“ zamračí se velitel.

„Protože nechci, aby za královu blbost umírali nevinní lidé. A také kvůli králi Ambrielovi. Snažil se zabránit doručení a tím zabránit válce. Navíc o mém dopise a o tom co mi král Xerox poslal do poslední chvíle nevěděl. Má snad být trestán i on?“ pohlédne král Ludrun na velitele.

Ten se zamyslí a po chvíli přikývne. Král má pravdu.

                                                                                                                                             ***

Po týdnu se oba poslové vrátí do Slunečního království. Jakmile se rozkřikne, že jsou zpátky v paláci, Ambriel je nechá povolat k sobě. Oba poslové, ještě zaprášení a špinaví z cesty a vyčerpaní, vyslyší povolání a okamžitě jdou ke svému králi.

„Veličenstvo,“ vejdou do královské pracovny a ukloní se.

„Tak co?“ zeptá se Ambriel, který od doby co odjeli, neměl klidné spaní, dokonce přemýšlel i o tom, že by svého manžela v posteli odmítnul, ale jeho výchova mu nic takového nedovolila, dával svému manželovi své tělo a uspokojoval ho pokaždé, když to po něm jeho manžel požadoval.

„Nestihl jsem to veličenstvo,“ sklopí hlavu posel.

„Nestihl co?“ zazní ode dveři hlas.

Oba poslové se otočí a znovu se ukloní.

„Veličenstvo,“ pozdraví Xeroxe.

Ten je propaluje pohledem.

„Běžte,“ řekne tiše Ambriel, zatímco hledí na svého manžela.

Oba poslové se znovu ukloní a poté se protáhnou kolem Xeroxe ven z pracovny. Xerox za nimi zabouchne dveře a zahledí se na Ambriela.

„Co nestihl?“ zeptá se tiše.

„Zastavit posla, kterého jsi vyslal ty. To nestihl,“ odpoví Ambriel.

„A proč by měl zastavit posla, kterého jsem vyslal?“ zeptá se Xerox a přistoupí k Ambrielovi.

„Protože jsem mu to přikázal,“ narovná se Ambriel a hledí svému manželovi do očí.

„A proč jsi mu to přikázal?“ přimhouří Xerox oči.

„Abych dostál své přísaze a chránil lid,“ odpoví Ambriel.

„Neměl jsi k tomu žádný důvod,“ zasyčí Xerox.

„Že neměl? Poslal jsi králi Měsíčního království urážlivý dopis...“ začne Ambriel.

„No a? Jsem král a mohu si dělat co chci,“ přeruší ho Xerox.

„Ano jsi král. Ale to jsem já taky,“ řekne Ambriel.

„Ano, a nebýt mě, tak by ses jím nestal. To je ostatně jediný důvod, proč tě tví rodiče strčili do mé postele, ne? Aby měli za syna krále,“ vyštěkne Xerox.

Ambriel strne a chvíli na Xeroxe překvapeně hledí.

„Co pro tebe vlastně jsem Xeroxi? A co je pro tebe tvůj lid? Chápu, že nemáš krále Ludruna zrovna v lásce, ale nemohl ses kvůli svému lidu přemoci. Když nám poslal gratulace a pozvání do jeho paláce, nemohl jsi poděkovat a pozvání přijmout. Už kvůli tomu, abys omezil riziko vypuknutí války? Musel jsi udělat pravý opak? Nejen pozvání odmítnout, ale navíc ho ještě urazit? Co myslíš, že král Ludrun teď udělá? Myslíš, že tě alespoň pomyslně poplácá po zádech a řekne, jaký jsi chlapák, když jsi mu tak odpověděl? Ne, pravděpodobně nám vyhlásí válku. Budou umírat desítky ne-li stovky mužů, matky a otcové přijdou o své syny, sestry a bratři přijdou o sourozence, děti přijdou o otce a proč? Jen kvůli tvé blbosti a potřebě urážet jiné krále. A teď se na mě zlobíš za to, že jsem se tomuto všemu snažil zabránit? Můžeš na sebe být hrdý, Xeroxi, opravdu hrdý,“ řekne tiše téměř šeptem Ambriel a se slzami v očích se otočí k odchodu.

Xerox znejistí. Až teď mu dochází, jaké může mít jeho jednání následky.

„Máš pravdu,“ řekne dřív než Ambriel odejde.

Ambriel se zastaví s rukou na klice.

„Jsem rád, že jsi to uznal,“ zašeptá.

„A omlouvám se. To co jsem ti řekl, jsem tak nemyslel. Záleží mi na tobě a rád si kdykoliv vyslechnu tvůj názor. Odteď tě budu poslouchat a dávat na tvé rady. Slibuju!“ přistoupí Xerox k Ambrielovi a zezadu ho obejme.

„Už nikdy nic takového neříkej,“ otočí se Ambriel ke Xeroxovi čelem.

„Neřeknu. Opravdu mi na tobě záleží a nesmírně si tě vážím,“ zašeptá Xerox a políbí ho.

Ambriel přikývne.

„Příští týden půjdu na vyšetření,“ změní téma.

„Co myslíš, že ukáže? Myslíš, že už...?“ nedokončí Xerox.

„To nevím. Ale doufám v to a pro jistotu se půjdu ještě pomodlit,“ vymaní se z Xeroxovy náruče a vyjde z pracovny.

Xerox ještě chvíli hledí na zavřené dveře než se pohne. Zasedne za stůl, vezme list papíru a pero.

„Musím se omluvit,“ zamumlá si sám pro sebe a začne smolit omluvný dopis pro krále Ludruna.

Ambriel mezitím dojde do menšího chrámu, který se nachází na druhém konci palácových zahrad, obývají ho Starší knězi a několik Mladších knězů. Vstoupí dovnitř a ocitne se v kazatelně, kde probíhají bohoslužby a zpovědi.

„Dobrý den, Veličenstvo! Čím můžeme posloužit?“ vyjde mu vstříc jeden ze Starších knězů, je to starý muž, který za svůj život hodně zažil, viděl a slyšel.

„Chtěl bych se pomodlit k bohyni Tefruet,“ řekne Ambriel.

Kněz přikývne. Tuší o co jde, přeci jen bohyně Tefruet je bohyně plodnosti, těhotenství, porodu a také rodičovství. Ona je ta, která lidem naděluje radosti a štěstí v podobě zdravých dětí a dokonce i smutek a strast v podobě potratů a smrti miminek, narozených i nenarozených.

„Pojďte Veličenstvo,“ vyzve Ambriela a bludištěm chodeb ho vede do Modlitební místnosti zasvěcené bohyni Tefruet.

Je to malá tmavá místnost, kde je pouze oltář se svíčkami, květinami a soškou bohyně. Nad oltářem visí obraz s vyobrazením bohyně. Ambriel přejde k oltáři a poklekne před něj. Kněz zůstane stát u dveří. Musí zůstat při každé a jakékoliv modlitbě, i přes to, že se přišel pomodlit sám Druhý král.

„Ctěná bohyně, přišel jsem za tebou s prosbou a nadějí v srdci. Pokorně doufám, že na mě shlédneš svým laskavým zrakem a poctíš mě svou náklonností. Snažně tě prosím, vyslyš mě. Prosím tě jen o jedno. O malé děťátko. O děťátko, které by rostlo v mém lůně a které bych poté v bolestech přivedl na svět. Ty bolesti by byly cenou, kterou jsem ochoten zaplatit. Kterou je ochoten zaplatit každý otec, každá matka. Je to přijatelná cena za štěstí a radost ze živého a krásného dítěte. Tak prosím, prosím! Dej mi dítě. Jedno maličké děťátko, jedno jediné. Víc po tobě nežádám. Ještě jednou tě prosím a skláním se před tebou! Buď zdráva bohyně,“ pomodlí se Ambriel.

Vstane ze země a zahledí se na obraz. Má pocit, jako by se shovívavý úsměv na tváři namalované bohyně rozšířil a ona mu nenápadně téměř neznatelně kynula na souhlas. Zatřese hlavou, nejspíš se mu jen něco zdálo a otočí se k odchodu.

„Jste hotov, Veličenstvo?“ zeptá se kněz, ač ví, že tato otázka je zbytečná.

„Ano,“ přikývne Ambriel.

Kněz ho odvede do kazatelny, Ambriel poděkuje a opustí chrám. Vrátí se do paláce a zamíří rovnou do ložnice. Ač je ještě brzo, stres a strach posledních dnů si vybírají svoji daň a Ambriel má pocit, že by mohl spát sto let a stejně by byl vyčerpaný.