„Táži se tě princi Xeroxi, budeš věrný a loajální ke svému lidu a své zemi? Budeš je opatrovat, pečovat o ně a chránit je? Budeš kralovat, jednat a soudit spravedlivě dle svého nejlepšího vědomí a svědomí? Budeš se řídit platnými ustaveními a zákony Slunečního království?“ zeptá se Velekněz Xeroxe, který před ním klečí.

„Tak slibuji a přísahám!“ pronese Xerox silným pevným hlasem.

„Pak budiž naším králem!“ prohlásí Velekněz.

Ze sametového polštářku, který drží jeden z Mladších knězů, vezme korunu a vloží ji na Xeroxovu skloněnou hlavu.

„Povstaň Xeroxi králi Slunečního království a na znamení své moci a vlády přijmi tuto hůl,“ pronese Velekněz.

Xerox vstane a vezme do ruky zlatou hůl, která končí nad jeho hlavou a je zakončena zlatou koulí ozdobenou jemnou zlatou krajkou a jemnými rytinami. Na vrchu koule je umístěn velký diamant. Velekněz pokyne ke dvěma pozlaceným trůnům, ke kterým vede pět schodů. Xerox se otočí, vyjde schody a usadí se na trůně.

„Dámy a pánové, představuji vám nového krále Slunečního království, krále Xeroxe!“ promluví kněz k davu.

Lidé, kteří se přišli podívat na korunovaci začnou jásat a hlasitě tleskat. Velekněz je po chvíli ztiší.

„Přistup lorde Ambrieli!“ řekne kněz.

Závěsy po levé straně schodů vedoucích k trůnům se roztáhnou a odhalí za nimi stojícího Ambriela ozářeného světlem. Muži i ženy v davu vydechnou úžasem, Ambriel vypadá jako nějaká mýtická přenádherná bytost, která sestoupila z nebes do říše obyčejných smrtelníků. Ambriel vykročí k Veleknězi a skoro to vypadá jako by plul na světle. Všichni muži v sále, Xeroxe nevyjímaje, div neslintají, když ho sledují. Ženy ho bez dechu sledují s neskrývaným úžasem a obdivem a každá z nich si přeje být stejně nádherná jako Ambriel.

Ambriel přijde k Veleknězi a poklekne před ním. Klečí přímo pod trůny, odkud ho sleduje Xerox se směsicí úžasu, obdivu, pýchy, že je Ambriel jeho a s touhou.

„Lorde Ambrieli, stal ses členem královské rodiny a dnešním dnem se staneš Druhým králem Slunečního krávlovství? Budeš věrný a loajální k lidu a zemi, které se dnes stanou tvými? Budeš je opatrovat, pečovat o ně a chránit je? Budeš kralovat, jednat a soudit spravedlivě dle svého nejlepšího vědomí a svědomí po boku svého manžela a zastoupíš ho v jeho nepřítomnosti? Budeš se v tom případě řídit platnými ustaveními a zákony Slunečního království?“ zeptá se Velekněz Ambriela.

„Tak slibuji a přísahám!“ pronese tichým ale pevným hlasem Ambriel.

„Pak budiž naším Druhým králem!“ prohlásí Velekněz a Mladší kněz mu na sametovém polštářku podá korunu.

Tato koruna je menší, jemnější a ne tak okázalá jako koruna Xeroxe. Velekněz ji vezme a Ambriel skloní hlavu, na kterou mu Velekněz nasadí korunu.

„Povstaň Ambrieli Druhý králi Slunečního království a na důkaz své spravedlnosti a hlasu svědomí krále Xeroxe přijmi toto zlaté jablko a váhy,“ pronese Velekněz.

Ambriel vstane a do rukou vezme zlaté jablko a křehké zlaté váhy. Ano, on nebude hlavní vládce ale bude plnit funkci svědomí svého manžela. Bude ho krotit v jeho v jeho rozsudcích a bude ho udržovat na cestě dobré a spravedlivé vlády. V podstatě bude jediný, kdo mu bude moci do jeho rozhodnutí mluvit a měnit je.

Velekněz opět pokyne k trůnům a Ambriel se otočí a vystoupá po schodech k trůnům, kde se usadí na trůn vedle trůnu Xeroxe.

„Dámy a pánové, představuji vám nového Druhého krále Slunečního království, krále Ambriela! Oběma našim králům přeji hodně štěstí. Nechť vás Bohové vedou cestou spravedlnosti, moudrosti a také shovívavosti!“ promluví znovu Velekněz a dav znovu spustí jásot, potlesk a provolávání slávy a přání dlouhého života obou mladých králů.

Xerox i Ambriel se šťastně usmívají. Po chvíli Xerox vstane a třikrát uhodí holí do podlahy, čímž si sjedná ticho.

„Je mi velkou ctí, radostí a potěšením, že jste se tu sešli v tak hojném počtu, abyste byli svědky této významné události. Významnější snad byla jen má svatba s tímto přenádherným stvořením sedícím vedle mě. Přísahám a slibuji vám, že se pokusím být dobrým panovníkem. Panovníkem, který je přísný ale spravedlivý, laskavý a shovívavý ale neoblomný a neúplatný. A pokud by se snad stalo, že bych pochybil, pak jsem vděčný, že tu mám Ambriela, který bude mým svědomím a který mě vždy vrátí na správnou cestu. A nyní už to přestanu protahovat. Vedle ve Slavnostním sále je připraven raut a zábava. Jste všichni zváni,“ usměje se Xerox a všichni zúčastnění se přesunou do Slavnostního sálu.

Xerox a Ambriel rychle odejdou do své ložnice, odkud přejdou do šatny, kde do prosklené vitríny odloží symboly své moci. Pouze koruny si nechají na hlavách a po uzamčení vitríny se vrátí do Slavnostního. Začnou obcházet hosty a bavit se s nimi.

„Jsme velmi poctěni Veličenstvo. Jeli jsme takovou dálku s nadějí, že vás spatříme a jsme vděčni, že se nám to povedlo,“ pokloní se hnědovlasá žena Ambrielovi, zatímco její muž stojí hned vedle a není schopen slova, jsou venkovská rodina a když se doslechli o korunovaci, všeho zanechali a vydali se do hlavního města s maličkou nadějí, že zahlédnou alespoň cíp šatů jejich králů.

„Já jsem poctěn, že jste přijeli,“ usměje se Ambriel.

„Ty jsi klál?“ zeptá se maličká dcerka venkovanů.

„Ano, jsem,“ přidřepne k ní Ambriel.

„Jsi moc klásný,“ řekne holčička, natáhne se a svým malým prstíkem se dotkne Ambrielovi tváře.

„Reno!“ zalapá žena po dechu nad opovážlivostí své dcerky.

„Děkuji! Ty jsi taky moc krásná,“ usměje se na ni Ambriel.

„Veličenstvo, hrozně se omlouvám!“ zašeptá žena, vyděšena, tím co její dcera udělala a jaké bude mít její čin následky.

„Nic se neděje,“ pohlédne Ambriel na ženu, vstane a vezme holčičku do náruče.

Holčička na něj zvědavě hledí a dotkne se jeho vlasů.

„Jů, jsou tak jemné a taky moc hezké,“ poskočí radostně v jeho náruči.

Ambriel se zasměje a zase holčičku postaví na zem. Znovu k ní přidřepne.

„A víš co? Já pro tebe něco mám. Podívej,“ sundá si nenápadně perlový náramek prokládaný zlatými korálky a diamanty, který měl na ruce a nasune ho na ruku holčičce.

Je jí ovšem velký a vypadá, že každou chvíli spadne holčičce z ruky. Oba manželé zalapají po dechu a s údivem na Ambriela hledí. Holčička zvedne ruku, přiblíží si ji k obličeji a zblízka sleduje náramek.

„Ten je klásný,“ vydechne.

„A nejen to. Je i kouzelný. Nosí štěstí a lásku. Až budeš velká a dospělá pomůže ti najít hodného, laskavého a krásného manžela, který tě bude milovat víc než svůj život,“ usměje se na holčičku Ambriel.

Holčička na něj hledí velkýma překvapenýma očima.

„Myslíš nějakého klásného plince, ktelý si mě vezme a udělá ze mě plinceznu?“ zeptá se s neviností, jakou mají pouze děti.

„Ano,“ přikývne Ambriel s úsměvem.

„Tak to ho nesmím ztlatit,“ poleká se holčička a rychle náramek sundá.

„To opravdu nesmíš. Pak by totiž svoji kouzelnou moc ztratil,“ řekne Ambriel.

„Tak já si ho schovám k mamince. Ale když si ho tam schovám, neztlatí svoji kouzelnou moc?“ rozšíří se holčičce zorničky.

„Ne, neztratí. Naopak u maminky nebo tatínka bude neustále v bezpečí,“ mrkne na ni Ambriel.

Holčička se usměje a natáhne ruku s náramkem ke své matce. Ta ho zkoprněle vezme do ruky a podívá se na něj. Je opravdu krásný a také hodně vzácný a drahý.

„Veličenstvo, to...to nemůžeme přijmout,“ vykoktá žena a podá náramek Ambrielovi.

„Ale on mi ho dal,“ vyjekne holčička.

„Ticho! Maminka má pravdu. Nepřísluší nám přijímat takové drahé dary,“ okřikne ji otec, který se již stačil vzpamatovat.

Holčička sklopí hlavu a oči se jí zalijí slzama. Ona ten kouzelný náramek chce! Ale rodiče mají pravdu, je příliš cenný než aby ho mohli přijmout. Jsou na to příliš chudí. Něco takového chápe i svým dětským rozumkem. Jedna slza ji vyklouzne a stéká po tváři dolů. Kéž by byla princezna nebo lady, pak by to jistě nebyl problém. Tiše popotáhne.

„Víte, vaše dcera má pravdu. Já jsem jí ten náramek dal. Prosím, přijměte ho a neberte ho své dceři,“ zakroutí hlavou Ambriel a jemně odstrčí ženinu ruku držící náramek.

„Pak...pak děkujeme! Jsme vám neskutečně vděčni. A slibuji vám, že ať na tom budeme sebehůř, ať budeme třeba třít bídu s nouzí, ten náramek neprodáme a necháme ho naší dceři,“ usměje se na něj nejistě žena.

„Pevně věřím, že svůj slib dodržíte,“ usměje se Ambriel.

„Zajisté,“ přikývne muž a vezme náramek do ruky, aby si ho prohlédl.

„Takže si ten nálamek smím nechat?“ zeptá se holčička.

„Ano, můžeš,“ usměje se na ni matka.

„Jupí,“ zavýskne holčička a celá se rozzáří.

Smí si nechat kouzelný náramek! Šťastně se usměje a začne poskakovat kolem svých rodičů.

Ambriel i její rodiče se usmějí. Rodiče se následně omluví a odejdou. K Ambrielovi přejde Xerox a jednou rukou ho obejme kolem pasu, oba hledí za odcházející rodinou.

„Dal jsi jí svůj náramek,“ zkonstatuje.

„Jen jsem udělal radost malé holčičce,“ pohlédne Ambriel na Xeroxe.

Xerox pouze přikývne.

„Hosté už odcházejí. Tak co kdybychom šli na kutě?“ zívne Xerox.

„To zní dobře,“ přikývne Ambriel.

Oba odejdou do ložnice, kde se převléknou do nočních košilí a znaveni padnou do postelí, kde ihned usnou.

                                                                                                                                                            ***

Ráno se Ambriel probudí osamocený v posteli. Rozhlédne se.

„Xeroxi?“ zavolá.

Nic. Vstane z postele a nakoukne do obou koupelen i do šatny. Ale Xerox není ani v jedné z těchto místností. Ambriel se zamračí. Xerox se obvykle probouzí a vstáná mnohem déle než on. Zajde do koupelny, vysprchuje se, vyčistí zuby a vrátí se do ložnice, kde se převlékne. Poté vyjde z ložnice a zamíří do jídelny. Rozhlédne se a zamračí se. Tady Xerox také není. Otočí se na podpatku a zamíří do Xeroxovy pracovny. Tam ovšem Xerox také není, ale je tam Nejvyšší rádce, který přechází sem a tam, mne si ruce a něco si mumlá.

„Dobré ráno!“ začne Ambriel.

„Dobré? Dobré? Vůbec není dobré. Och, veličenstvo, kdybyste věděl. Stalo se něco strašného,“ začne hořekovat rádce.

„Co se stalo? Pokud se objevil nějaký problém, tak by ho měl Xerox vyřešit. Hned jak ho najdu, pošlu ho sem a on už to určitě vyřeší,“ řekne Ambriel a chce odejít.

„Ne. Vy tomu nerozumíte veličenstvo. Právě král provedl něco strašného. A jen vy to můžete napravit. Prosím, jste jediná naděje!“ vrhne se k němu rádce, chytí ho za ramena a zatřese s ním.

„Dobře, dobře. Hlavně klid, ano? Řekněte mi, co se stalo a já se to pokusím vyřešit,“ řekne Ambriel a vymaní se z rádcova stisku.

Rádce se uklidní a úlevně vydechne. Ano, král Ambriel jistě odvrátí katastrofu, kterou jeho manžel jistě způsobí. Ambriel se posadí do křesla a pokyne rádci, aby spustil.

„Král Měsíčního království, Ludrun, vám a vašemu manželovi poslal dopis. Pogratuloval vám v něm k vašemu sňatku a také korunovaci. Zároveň s tím vás pozval do svého paláce, abyste zlepšili vztahy mezi našimi královstvími,“ rozhovoří se rádce.

„To je od něj hezké. A co Xerox? Poslal, doufám, děkovnou odpověď a přijal jeho pozvání,“ usměje se Ambriel.

Pravda je taková, že Sluneční a Měsíční království mezi sebou nemají zrovna nejlepší vztahy. Ve skutečnosti se neustále pohybují na hranici vypuknutí války. Bohužel pro ně je Měsíční království mnohem větší než jejich a obklopuje je hned ze tří stran. Navíc má i mnohem větší armádu. Pokud by vypukla válka, Sluneční království by bylo Měsíčním královstvím rozdupáno na prach. Ale kdyby přijali pozvání krále Ludruna, vládce Měsíčního království, tak by se mohli smířit a zlepšit své vztahy.

„To je právě to. Král Xerox udělal pravý opak. Poslal hodně urážlivou odpověď. Odepsal králi Ludrunovi, že o jeho pozvání nestojíte a že své gratulace si může strčit do, no tady se vyjádřil docela sprostě, a ať vypne ten svůj mozeček o velikosti hrášku a jde se milovat s kozama, jak má prý ve zvyku. Dokonce nechal jednu kozu přivést a odeslal ji společně s dopisem,“ dovypráví rádce a složí obličej do dlaní.

„Cože udělal? Copak se Xerox úplně zbláznil?“ vyskočí Ambriel z křesla.

„Přesně,“ přikývne rádce.

„Okamžitě mi dej zavolat posla. Nesmí odjet. Zakazuju to!“ řekne Ambriel.

„Je mi líto, veličenstvo, ale posel již vyjel. Před pár hodinami,“ zaúpí rádce.

„Tak mi přiveď jiného, který okamžitě vyjede za tím prvním, aby ho zastavil,“ prohrábne si Ambriel vlasy a zní docela zoufale.

„Jistě veličenstvo,“ vyskočí rádce a okamžitě se rozběhne ven z pracovny.

Po chvíli se vrátí s mladým mužem.

„Toto je náš druhý posel,“ řekne zadýchaně.

„Musíš rychle vyjet. Musíš dohonit předchozího posla a zastavit ho. Má vzkaz, který nesmí doručit, jinak by to pro bylo neštěstí pro celé království,“ přistoupí k poslu Ambriel.

„Jistě veličenstvo. Hned se vydám na cestu,“ pokloní se posel a chce odejít.

„Počkej, půjč si mého koně. Je nejrychlejší ze všech. Pokud máš předchozího posla dohonit, tak jedině na něm,“ vyhrkne Ambriel.

Posel přikývne a rychle vyběhne z pracovny. Na nic nečeká, v kuchyni vezme pouze nezbytné zásoby jídla a vody, nechá si osedlat králova koně a rychle vyrazí na cestu. Sice netuší, jaký vzkaz jeho kolega veze, ale musí zabránit jeho doručení. Král Ambriel to přikázal a on jeho rozkaz splní.