„Jak to se mnou vypadá?“ zeptá se Ambriel, když lékař dokončí jeho vyšetření.

„Velmi dobře. Tvé těhotenství je den ode dne stabilnější. Už nemusíš jen ležet, můžeš se i posadit a chodit. Ačkoliv nikam daleko a nijak dlouho,“ odpoví lékař.

„Díky bohům! To ležení už mi lezlo na nervy,“ zaraduje se Ambriel.

„To se ti nedivím,“ usměje se na něj chápavě lékař.

„Kdy budu moci cestovat?“ posadí se Ambriel na lůžku.

„Cestovat? Proč to chceš vědět?“ zeptá se lékař.

„Abych mohl odjet do paláce,“ odpoví Ambriel.

Lékař jen pozvedne obočí.

„Chci, nebo ne, přál bych si, aby se moje dítě narodilo na stejném místě, kde se narodily i ty ostatní. Vím, je to hloupé,“ svěsí Ambriel hlavu a pohladí se po břiše.

„Není to hloupé. Divil by ses, kolik rodičů si přeje to samé,“ přisedne si lékař na lůžko k němu.

„Opravdu?“ vzhlédne k němu Ambriel.

„Ano,“ usměje se lékař.

Ambriel se také usměje. Dveře ošetřovny se otevřou a dovnitř vběhne Moran. Přeběhne k Ambrielovi a natahuje k němu ručičky.

„No, pojď sem,“ posadí si ho Ambriel na klín a pomazlí se s ním.

Moran se na něj kouzelně usměje a podá mu sedmikrásku.

„Ta je pro mě?“ převezme si sedmikrásku Ambriel.

Moran přikývne a nadšeně na Ambrielově klíně poposkočí.

„Ta je ale krásná. Děkuji!“ prohrábne mu Ambriel vlasy.

Lékař mezitím odejde do své pracovny, odkud se po chvilce vynoří s malou vázičkou, naplněnou vodou. S úsměvem ji podá Ambrielovi, který si ji převezme a dá do ní sedmikrásku. Pak ji postaví na stolek. Moran to celé s úsměvem sleduje, je šťastný, že tatínkovi udělal radost a že se jeho dárek tatínkovi líbil. Tu sedmikrásku utrhnul na zahradě, kam šel s otcem a bratrem a pak ji běžel dát tatínkovi.

Ambriel se na něj usměje a začne si s ním hrát. Ani jeden si nevšimne Ludruna, který s Lorunem v náručí stojí mezi dveřmi. Usmívá se při pohledu na Ambriela hrajícího si s Moranem. Lorun to také sleduje a na rozdíl od Ludruna se mračí. On si chce také hrát s tatínkem. Začne se k Ambrielovi natahovat a kňourat.

„No dobře, tak jdeme k tátovi,“ polechtá ho Ludrun pod bradičkou a rozejde se k Ambrielovi.

V té chvíli si jich Ambriel všimne a natáhne se pro Loruna. Ludrun mu ho posadí na klín a Ambriel si začne hrát s oběma svými syny. Oba se zvonivě smějí a když je to přestane bavit, přitulí se ke svému tatínkovi a dožadují se pomazlení. Ambriel je k sobě pevně přitiskne a políbí je na čela.

„Jak dopadlo vyšetření?“ ozve se Ludrun.

„Dobře. Už se můžu posadit a taky trošku chodit,“ odpoví Ambriel.

„To jsem rád. Och, abych nezapomněl, něco jsem ti donesl,“ sáhne Ludrun do kapsy a vyndá odtud malou krabičku.

„Co to je?“ zeptá se Ambriel a vezme si krabičku.

„Otevři to a uvidíš,“ usměje se Ludrun.

Ambriel ho přejede pohledem a vrátí se ke krabičce. Obě děti krabičku zvědavě sledují.

„Tak co, otevřeme to?“ usměje se na ně Ambriel.

Lorun se natáhne a pokusí se chytit krabičku. Ambriel se zasměje.

„No tak dobře,“ otevře krabičku.

Vyndá z ní skleněnou lahvičku s narůžovělou tekutinou. Úsměv mu zmizí z tváře a nevěřícným pohledem přejede z krabičky na Ludruna.

„To...to je...“ nedokáže se vymáčknout.

„Ano. Líbí se ti?“ usměje se na něj Ludrun.

„Jestli se mi líbí? Nezbláznil ses takhle náhodou? Červánky jsou ta nejvzácnější a nejdražší parfém. Je nemožné ho získat a když už se ti podaří ho najít, tak stojí hrozné peníze. Jak se ti ho podařilo sehnat?“ vydechne Ambriel.

„No, bylo to těžké, ale podařilo se mi najít firmu, která ho jako jediná vyrábí a koupil ho od nich,“ pokrčí rameny Ludrun.

„A královská pokladnice je prázdná,“ povzdechne si Ambriel s cukajícími koutky.

„Ne, není, neboj,“ zasměje se Ludrun.

„Děkuji!“ usměje se na něj jemně Ambriel.

„Není zač! A věř mi, ani tenhle parfém není tak drahá jako jsi ty drahý mému srdci,“ vezme ho Ludrun za ruku a políbí ho na její hřbet.

„Jsem rád za ten parfém, ale drahými dárky mi svoji lásku nedokážeš. A ani si tak nezískáš moje odpuštění,“ zvážní Ambriel a pohlédne na něj.

„A jak ti to mám jinak dokázat?“ posmutní Ludrun.

„Na to musíš přijít sám,“ odpoví Ambriel, parfém postaví na noční stolek, rozhodnutý používat ho jen při vzácných příležitostech a začne se opět věnovat dětem.

Ludrun si povzdechne a začne přemýšlet, čím si získat Ambrielovo odpuštění, když ani ten nejvzácnější a nejdražší parfém nezabral.

***

„Konečně jsem na čerstvém vzduchu,“ vydechne Ambriel, když si ve společnosti své matky, synů a Darka vyšel na krátkou procházku do zahrady, kterou mu lékař povolil.

„Ano, byl jsi na té ošetřovně celý měsíc, to je docela dlouhá doba,“ přikývne Brona.

„Tímhle tempem se nestihnu do porodu vrátit do paláce,“ povzdechne si Ambriel.

„Třeba ano. Nesmíš to vzdát. Ještě před měsícem jsi nesměl vstát z postele a teď se procházíš po zahradě. I když jen na krátkou procházku, ale doba po kterou se budeš moci procházet bude delší a delší a kdoví, třeba se tvé těhotenství stabilizuje do takové míry, že budeš moci odjet,“ utišuje ho Brona.

„Kéž by to tak bylo,“ zasní se Ambriel.

„Hlavně se nevzdávej. Nevzdal jsi to při únosu, ani když tě Ludrun málem vyměnil. Navíc byl čistý zázrak, že jsi po tom všem o dítě nepřišel. Jsi bojovník a tvé dítě zrovna tak,“ usměje se Brona.

„Ano, to je,“ usměje se Ambriel a položí si ruku na břicho.

Brona se na něj usměje a pak se skloní k Moranovi, který k ní přiběhne, tahá ji za sukni a ukazuje k jezírku.

„Zaba,“ řekne, chytí za ruku svou babičku i tatínka a táhne je k jezírku.

Brona i Ambriel s úsměvem přejdou k jezírku. Moran ukáže na břeh, kde sedí malá zelená žabka a sleduje své okolí. Ambriel si od Brony převezme Loruna a dřepne si. Jednou rukou obejme i Morana. Darek k nim přejde, postaví se vedle Morana a zvědavě sleduje, co se bude dít.

„Podívej. Co to je? No co to je? Malá žabička,“ promluví na Loruna, který na žabičku zvědavě hledí.

„Kvák,“ řekne Moran a ukáže na žábu.

„Ano, správně ty můj malý šikulko. Žabička dělá kvák,“ usměje se Ambriel.

Moran se natáhne a vezme žabičku opatrně do rukou. Ta necítí žádné nebezpečí a tak klidně sedí a jen zvědavě poulí očima. Darek natáhne čumák a zvědavě žabku očichá a prohlíží si ji. Chce se ujistit, že není pro mláďata nebezpečná, ale to by páníček přece zasáhl. Moran přistrčí žabičku před Loruna. Ten na ni chvíli hledí a pak natáhne ruku a jedním prstem ji pohladí. Pak se zasměje a nadšeně začne nadskakovat v Ambrielově náručí. Když se trochu zklidní, znovu natáhne ruku a opět žabku pohladí.

„Ták a teď ji hezky dáme zpátky,“ otočí jemně Morana k jezírku.

Ten se skloní a natáhne ručky. Žabka ucítí blízkost vody, napne se, odrazí se od Moranových rukou a skočí do jezírka.

„Zabka pápá,“ otočí se vykuleně Moran k Ambrielovi a přejíždí pohledem mezi svým tatínkem a babičkou.

„A tak to je správně. Žabičky patří do vody,“ pohladí ho Ambriel po tváři a zvedne se.

Moran se ještě jednou podívá na jezírko, jestli žabku neuvidí.

„Měli bychom se pomalu vrátit,“ řekne Ambriel.

Brona přikývne, Ambriel si na ruce poupraví Loruna, za druhou ruku vezme Morana a všichni se vrací do hradu. Darek jde za nimi.

„Jaká byla procházka?“ zeptá se lékař, když všichni, kromě Darka, který čeká na chodbě před ošetřovnou, přijdou na ošetřovnu.

„Osvěžující,“ odpoví s úsměvem Ambriel.

„To rád slyším,“ usměje se lékař.

Ambriel na něj spiklenecky mrkne a zavede děti do koupelny, kde jim i sobě umyje ruce. Poté se vrátí a Ambriel se posadí na lůžko. Syny si posadí na klín a dělá na ně legrační obličeje, čemuž se obě děti smějí. Brona se posadí do židle u lůžka a s úsměvem sleduje svého syna, jak si hraje se svými dětmi. Působí tak spokojeně a šťastně a ona si přeje, aby mu to vydrželo napořád.

„Už budeme muset jít. Za chvíli je večeře,“ řekne Brona po nějaké době.

„A nechcete se navečeřet tady se mnou?“ zeptá se Ambriel.

„To bychom mohli. Na chvíli mě omluv. Půjdu do jídelny oznámit, že budeme jíst tady,“ zvedne se Brona ze židle a odejde z ošetřovny.

Ambriel se usměje a začne lechtat své syny. Ti se smějí a snaží se uhýbat před Ambrielovými prsty. Moran se dokonce snaží dostat se k němu a začít ho také lechtat. Ambriel nakonec předstírá porážku a padne zády na lůžko. Děti na něm sedí a smějí se na něj. Nakonec se k němu přitulí a mazlí se s ním. Ambriel je políbí do vlasů a pomalu se i s nimi posadí.

„Broučci moji!“ zašeptá Ambriel a oba je pohladí po hlavách.

„Je to zařízené. Večeři nám přinesou sem,“ vrátí se na ošetřovnu Brona.

Ambriel ji počastuje úsměvem.

„Ta-ta,“ promluví najednou Lorun.

Všichni strnou a překvapeně se na Loruna podívají.

„Jdu pro Ludruna,“ šeptne Brona a vyběhne z ošetřovny.

Po chvíli se vrátí i s Ludrunem, kterého potkala na chodbě vedoucí na ošetřovnu.

„Co se stalo?“ zeptá se Ludrun.

„Broučku, co jsi to řekl?“ otočí se Ambriel na Loruna.

Ten se na všechny jen dívá.

„No tak broučku, co jsi to řekl? Řekl jsi táta?“ promluví na něj Ambriel, když se chvíli nic neděje.

Lorun se na něj podívá.

„Ta-ta,“ zažvatlá Lorun znovu.

Ludrun zůstane stát jako opařený.

„On...mluví,“ vydechne překvapeně.

„Jeho první slovo,“ září Ambriel.

„Tak my už mluvíme. To je můj kluk,“ rozzáří se i Ludrun, vezme Loruna do rukou, zvedne ho nad hlavu, opatrně s ním pohazuje a převaluje ho za strany na stranu.

Lorun se šťastně směje a nadšeně výská. I Moran se usmívá a nadšeně nadskakuje na lůžku při pohledu na šťastného bratra, babičku a rodiče.