Ambriel a Ludrun leží v posteli ve vzájemném objetí. Ale zatímco Ludrun tiše oddechuje ze spánku do Ambrielových vlasů, Ambriel zírá do tmy a nemůže usnout. Je to tu zase. Zase ho slyší. Zase slyší ten pláč. Stočí se do klubíčka a přitiskne si na uši ruce. Pláč ovšem jakoby zesílil. Ambriel se posadí, odhodí ze sebe peřinu a vstane. Oblékne si župan a vyjde z ložnice.

„Veličenstvo?“ pohlédnou na něj strážní před dveřmi.

„Všechno je v pořádku,“ řekne Ambriel tiše.

Zdá se mu jakoby ten pláč vycházel z dětského pokoje, který měl patřit jejich dítěti. Vstoupí dovnitř a rozhlédne se. Nic se nezměnilo, všechno zůstalo tak, jak to tu připravili. Holé ještě nevymalované zdi, žádný nábytek, jen kolébka uprostřed místnosti. Ten pláč jakoby vycházel z ní. Ambriel k ní přejde, pohlédne na ni a konečky prstů pohladí okraj. Smutně se na ni zahledí a pak ho popadne vztek. Jak z té kolébky může vycházet pláč, když je prázdná? A navždy už prázdná bude, protože v ní mělo spát jeho dítě, které není. Dítě, které mu bohové vzali. Vyběhne z pokoje a běží do ložnice, tam vtrhne do šperkovnice, kde má Ludrun svou zbroj, ke které je připoutaná i pochva s mečem. Uchopí jeho rukojeť a vytrhne ho z pochvy. Nic z toho se ale neobejde bez hluku a ten probudí Ludruna a Darka. Ludrun se posadí na posteli a nechápavě se rozhlédne.

„Ambrieli, co to děláš?“ zeptá se zmateně, když uvidí Ambriela vybíhajícího ze šperkovnice s jeho mečem v ruce.

Ambriel mu neodpoví a vyběhne z ložnice. Ludrun vstane z postele, oblékne si župan a jde za ním. Darek vyskočí ze svého pelíšku a jde za svým páníčkem.

„Kam šel?“ zeptá se strážných, kteří za Ambrielem překvapeně hledí a neví co mají dělat.

„Do jednoho z dětských pokojů,“ odpoví jeden ze strážných.

Ludrun přikývne a s Darkem zamíří do dětského pokoje. Stane ve dveřích a sleduje, jak Ambriel mečem seká do kolébky, se kterou se tak pracně dělal. Povzdechne si a nechá Ambriela, ať si dělá co chce. Ambriel seká do kolébky a zdá se mu, jakoby s každým seknutím pláč slábnul. Pokračuje až do té doby, dokud z kolébky nezbyde jen někkolik kousků dřeva. Ambriel zrychleně oddechuje a meč v jeho rukách se náhle stane příliš těžkým. Upustí ho a padne na kolena. Ludrun k němu přejde, klekne si a beze slov ho obejme. Darek přejde ke svému páníčkovi a hlavičkou se otírá o Ambrielovy ruce, které sem tam olízne.

„Stále ho slyším. Ale už jen slabounce,“ zašeptá Ambriel.

„Dobře. A co chceš dělat s těmi kousky dřeva?“ zeptá se Ludrun.

„Spálíme je,“ odpoví Ambriel.

„Jak si přeješ, lásko,“ přikývne Ludrun a políbí Ambriela do vlasů.

Oba vstanou a posbírají to, co zbylo z kolébky. Odnesou kusy dřeva do své ložnice a tam je hodí do krbu. Ambriel stojí před krbem a dívá se, jak kousky dřeva hoří a pomalu černají a mění se v popel. Ludrun se vrátí do dětského pokoje pro svůj meč, který odnese zpět do šperkovnice. Poté přejde k Ambrielovi a zezadu ho obejme. Ambriel ho chytí za ruce.

„Cítíš se už lépe?“ zeptá se Ludrun tiše.

„Mnohem. Už ho neslyším. A doufám, že už ho neuslyším nikdy,“ řekne Ambriel.

„Pojďme spát,“ řekne Ludrun.

Ambriel přikývne a vymaní se z Ludrunova objetí. Oba zalezou do postele a Ambriel se k Ludrunovi přitulí. Darek zaleze do svého pelíšku, zhluboka zívne, zavře oči a usne.

„Myslíš, že se dočkáme dítěte?“ zeptá se Ambriel.

„Nakonec určitě ano,“ přikývne Ludrun.

„Ale kdy?“ zeptá se Ambriel s počínajícím zoufalstvím.

„To nevím. Ale dočkáme se, uvidíš. Co záleží na tom, jestli za rok nebo třeba za pět let?“ odpoví Ludrun.

„A tobě by to nevadilo? Čekat na dítě tak dlouho?“ zvedne k němu Ambriel oči.

„Ne, nevadilo,“ řekne Ludrun.

„Hm,“ zamručí Ambriel, pohodlněji se uvelebí a zavře oči.

Ludrun se pousměje a také zavře oči. Během chvíle oba usnou a Ambriel po několika dnech a nocích spí klidným a pokojným spánkem.

***

„Dnes se musím věnovat státním záležitostem. Připojíš se?“ řekne Ludrun u snídaně.

„Promiň, ale ještě se necítím na to něco řešit,“ odpoví tiše Ambriel a dál se nimrá ve své snídani.

Ludrun si povzdechne. V noci to už vypadalo, že se Ambrielův stav zlepšuje, ale vypadá to, že zdání klame.

„Co budeš dělat?“ zeptá se.

Ambriel jen pokrčí rameny. On sám neví, co bude dělat. Ludrun odstrčí talíř, natáhne a stiskne Ambrielovu ruku.

„Nezapomeň, že tě miluju!“ zahledí se na Ambriela.

„Taky tě miluju!“ zašeptá Ambriel.

Ludrun se na něj smutně usměje, nakloní se a něžně Ambriela políbí.

„Vyřídím to co nejrychleji a brzy budu zase u tebe,“ zašeptá, když se odtrhne a pohladí Ambriela po líci.

Ambriel přikývne, Ludrun ho ještě jednou políbí a pak odejde. Darek přejde k Ambrielovi a zakňučí.

„Darku,“ sehne se Ambriel, vyzvedne si Darka na klín a hladí ho.

Darek se předníma packama opře o Ambrielův hrudník a olízne mu čelist. Ambriel ho podrbe za ušima a mazlí se s ním. Darek se chvíli nechá, ale pak seskočí a zamíří ke dveřím. Zaškrábe na ně s kňučením se otočí na Ambriela. Chce jít ven. Ambriel s povzdechem vstane, otevře dveře a společně s Darkem vyjde ven z jídelny. Darek okamžitě zamíří do zahrady a Ambriel jde za ním. Pomalu se procházejí po zahradě a Darek po chvilce přinese větev, kterou položí Ambrielovi k nohám a vyčkávavě se na něj zahledí. Ambriel se trošku pousměje, vezme větev a odhodí ji. Darek se rozběhne a po chvíli radostně přihopsá zpět i s větví. Ambriel ji znovu vezme a odhodí a Darek pro ni běží. Takto si hrají ještě nějakou dobu, než se Darek unaví a vrací se s Ambrielem do paláce.

Ambriel uslyší hlasy a v hlavní hale uvidí několik sloužících, kteří kolem někoho stojí. Zvědavost mu nedá a vydá se k nim.

„Co se tu děje?“ zeptá se.

Všichni sloužící se mu pokloní.

„Vůbec nic, veličenstvo. Jen tady Kala se na nás přišla podívat a také se pochlubit,“ odpoví jeden starší sluha.

Ambriel pozvedne obočí. Jistě Kalu si pamatoval. Byla jedna ze sloužících než odešla z paláce kvůli těhotenství.

„Jak to, že ji stráže pustili?“ zeptá se Ambriel.

„Pamatovali si mě, veličenstvo. Navíc jsem jim slíbila, že to bude jen na chvilku a že hned odejdu,“ řekne malá trošku silnější hnědovlasá mladá žena s miminkem v náručí.

Ambriel zůstane na miminko zírat.

„Je krásný, že? Och, nechcete si ho pochovat?“ usměje se bývalá služebná na Ambriela.

Ambriel ztuhle přikývne a žena mu s úsměvem předá miminko do náruče. Ambriel si ho opatrně převezme a hledí na něj. Je tak droboučký a malinký, s jemným chmýřím na hlavičce. Miminko se zavrtí a zazívá.

Ambrielovi vhrknou do očí slzy. Mohlo takto vypadat i jeho dítě? Byl by to také chlapeček? Nebo by to byla holčička? Ambriel zamrká, aby zahnal slzy a vykouzlí na své tváři křečovitý úsměv.

„Opravdu je krásný. A roztomilý,“ řekne a vrátí miminko jeho matce.

Ta se rozzáří. Ambriel se otočí a odejde. Zamíří do ložnice a ze všech sil se snaží zadržet slzy. Darek jde za ním a sem tam tiše zakňučí. Ambriel rozrazí dveře a prudce je za sebou zabouchne, sveze se po nich na zem a rozvlyká se. Proč i služebné mají zdravé děti a on o to své musel přijít? Vždyť on by své dítě miloval a pečoval a staral by se o ně, tak proč? Darek kňučí a tulí se k Ambrielovi. Chce svého páníčka utěšit. Ambrielovi se v nitru rozhoří silný plamen bolesti. Nemůže, už nemůže. Jak má s tou bolestí žít? To nezvládne.

Zvedne se a přejde do koupelny. Zavře za sebou dveře, dřív než do nich stihne vejít i Darek, a zamkne je. Najde břitvu, kterou Ludrun používá k holení a usadí se do sprchového kouta. Vyhrne si rukávy a řízne se do zápěstí. Znovu a znovu. Ze rtů mu unikají vzlyky, z očí stékají slzy a z pořezané ruky vytéká silný pramen krve. Ambriel si přendá břitvu do druhé ruky a řízne se do druhého zápěstí. Upustí břitvu a zavře oči. Za chvíli to skončí a on bude se svým děťátkem.

Darek stojí u dveří do koupelny, kňučí a škrábe na dveře. Nechápe proč ho tam páníček nechce pustit. Pak ucítí krev a instinktivně ví, že je něco moc špatně. Přeběhne ke dveřím z ložnice, ňafá a škrábe na ně. Strážím před dveřmi se to zdá divné a tak otevřou. Darek vyběhne a ucítí známý pach. Armádní velitel. Rozběhne se k němu, začne před ním poskakovat a ňafá.

„Darku, co to vyvádíš?“ zeptá se překvapeně armádní velitel, který se vracel od velitele stráží, se kterým potřeboval něco vyřešit.

Darek ho chytí za nohavici a s vrčením ho táhne k ložnici. Velitel ho sestřese a přejde ke strážím.

„Druhý král je uvnitř?“ zeptá se, zatímco Darek poskakuje u dveří a ňafá.

„Ano, pane,“ odpoví strážní.

Velitel se zamyslí. Že by se Ambrielovi udělalo špatně a Darek se je pokoušel upozornit, aby mu pomohli? Od Ludruna věděl, že tu noc, kdy Ambriel přišel o dítě, to jako první vycítil Darek a upozorňoval je na to.

„Pusťte mě dovnitř. Druhému králi se možná udělalo špatně,“ rozkáže.

Strážní se po sobě podívají, ale otevřou dveře. Ostatně trest za vpuštění cizího člověka do ložnice králů by byl menší než kdyby se mu udělalo špatně a oni mu nějakým způsobem nepomohli. To by je král za živa stáhl z kůže. Velitel vstoupí do ložnice a rozhlédne se. Ambriela nikde nevidí. Darek přeběhne ke dveřím do koupelny a škrábe na ně. Velitel k nim přejde a zaklepe.

„Veličenstvo, jste v pořádku?“ zeptá se.

Nic. Žádná odpověď.

„Veličenstvo? Ambrieli ozvi se!“ zabuší na dveře.

Nic, ticho.

„Hej, pojďte sem. Potřebuju vaši pomoc,“ zavolá na strážné.

Ti vejdou do ložnice a tázavě se na velitele podívají.

„Druhý král je uvnitř a zřejmě je mu špatně. Musíme vyrazit dveře,“ řekne velitel.

Strážní přikývnou a všichni tři muží se pokusí vyrazit dveře, což se jim podaří na pátý pokus.

„Bohové!“ zašeptá vyděšeně velitel, když spatří Ambriela v loužičce krve, která mu vytéká ze zápěstí a barví mu oblečení.

Velitel rychle popadne dva čisté ručníky, klekne k Ambrielovi a přitiskne mu je na zápěstí, aby zastavil krvácení.

„Běžte pro lékaře! Hned!“ křikne na strážné, kteří šokovaně stojí na místě a nemohou uvěřit tomu, co vidí.

Teprve velitelův výkřik je probere a jeden se rozběhne pro lékaře. Druhý přiklekne k veliteli, vezme jeden ručník a tiskne ho k zápěstí svého krále. Velitel drží druhý ručník. Oběma zrychleně bije srdce a netrpělivě čekají na lékaře, doufajíc, že Ambrielovi pomůže a že Ambriel přežije. Darek stojí kousek od nich, má sklopené uši a kňučí. Tolik se o svého páníčka bojí!

„Co se tu děje?“ vejde do koupelny Ludrun, který při pohledu na Ambriela ztuhne.

Dokončil co měl a šel do jídelny na oběd. Když tam ale Ambriela neviděl v jídelně, vydal se ho hledat. Prošel salonky, knihovnu a nahlédl i do zahrady. Když ho na těchto místech nenašel, měl za to, že bude v ložnici a tak se vydal tam. Hodně se divil, když spatřil otevřené dveře a stráže nikde. Nejprve ho to rozzlobilo a tak vešel dovnitř. Scéna v koupelně ho ale doslova paralyzovala.

„Co...se stalo?“ dostane ze sebe.

„Veličenstvo...“ začne velitel, ale je přerušen příchodem lékaře.

Ten se hned vrhne k pacientovi a začne ho ošetřovat. Velitel i strážný odstoupí, aby udělali lékaři prostor ale zůstávají nablízku kdyby jich bylo potřeba.

„Bude v pořádku?“ zeptá se Ludrun vyděšeně.

„To nevím, veličenstvo. Ta zranění jsou velmi vážná. Nemohu vám slíbit ani to, že přežije,“ řekne lékař, aniž by se na Ludruna podíval a dál se věnuje Ambrielovi.

„To ne,“ zašeptá Ludrun vyděšeně a klesne na zem.

Do očí se mu navalí slzy a začne se celý třást. Ambriel, jeho milovaný Ambriel, jeho choť, kterého nade vše zbožňuje, může umřít. A co hůř, on chtěl zemřít.

„Ambrieli,“ zašeptá zdrceně.

Přepadnou ho výčitky. Nechal ho samotného i když věděl, jak na tom je. Nechal ho samotného a dovolil tak, aby si ublížil. Jak to mohl dopustit? Neměl odcházet. Měl zůstat s ním. Ale už je pozdě. Teď se jen může modlit, aby mu bohové jeho chotě nevzali.