Je pošmourný, sychravý den. Těžká tmavá mračna každou chvíli hrozí průtrží. Den vhodný k pohřbu. Průvod černě oděných lidí míří ke hřbitovu, kde jsou po celé generace pohřbíváni členové královské rodiny. Vepředu jde šest nejvýznamnějších šlechticů ze Sluneční provincie, která bývala Slunečním královstvím, kteří nesou rakev s tělem zesnulého krále. Hned za nimi jde mladý vdovec následován svojí matkou a za nimi jdou další šlechtici, měšťané a dokonce i chudina.

Pomalu dojdou na hřbitov, kde vedle čerstvě vykopaného hrobu stojí Velekněz s několika Staršími knězi a čtyřmi Mladšími knězi, šlechtici položí rakev a poté se připojí k davu. Ambrielův otec, který byl jedním ze šlechticů nesoucí rakev, se postaví vedle svého ovdovělého syna. Ambrielova matka stojí také vedle svého syna, jen z druhé strany. Všichni ostatní stojí za nimi. Velekněz přistoupí k rakvi.

„Drazí truchlící, dnes není šťastný den. Dnes jsme tu proto, abychom se rozloučili s králem Xeroxem. Smrt každého člověka je smutná a tragická, ale je o to smutnější a tragičtější zemře-li mladý člověk. Královi Xeroxovi bylo pouhých devatenáct let, když nás opustil. Byl to dobrý člověk. Jistě byl zbrklý, horkokrevný a příliš nad svými činy a slovy nepřemýšlel. Ale to vše se dá omluvit jeho mládím. Jinak to byl dobrý člověk a jsem si jist, že časem by dospěl v dobrého a spravedlivého vládce. A také mohu říci, že velmi miloval svého manžela,“ pohlédne Velekněz na Ambriela.

Ambriel krátce a téměř neznatelně přikývne. Xerox nebyl ideální manžel, ale svým způsobem ho skutečně miloval. Velekněz se otočí k rakvi a dotkne se části, kde pod víkem leží Xeroxova hlava.

„Sbohem králi Xeroxi, nechť tě bůh smrti a vládce podsvětí Axor soudí spravedlivě a nechá tě vejít do Ráje, kde najdeš pokoj a klid,“ řekne Velekněz.

Poté odstoupí a pokyne ostatním knězům. Starší knězové začnou odříkávat modlitby za zesnulého, zatímco čtyři mladší knězové vezmou za provazy ležící pod rakví a pomalu začnou rakev spouštět do hrobu. Jakmile je rakev spuštěna, Mladší knězové vytáhnou provazy a odstoupí.

Velekněz pokyne Ambrielovi a ten přistoupí k otevřenému hrobu. Poklekne na okraj a shlédne dolů na rakev.

„Sbohem Xeroxi. Nikdy na tebe nezapomenu a vždy tě budu mít ve svém srdci,“ řekne tiše, vezme hrst hlíny a hodí ji na rakev. Vstane a odstoupí. Po Ambrielovi začnou k hrobu přistupovat ostatní a loučí se s králem.

Kousek stranou, skryti ve stínu stromů, pohřeb sledují král Ludrun a armádní velitel.

„Jedno se tomu zmetkovi musí nechat. Měl vkus,“ poznamená armádní velitel a pohledem skenuje Ambriela.

„Spíš štěstí. Co vím, tak je zasnoubili jejich rodiče, když byli ještě děti,“ řekne Ludrun a taktéž sleduje Ambriela.

„Hm, ale že je to krásný mladý vdoveček. Uvažuju nad tím, že bych z něj udělal svého milence. Přeci jen jeho tělíčko slibuje mnoho potěšení a rozkoše. A jeho krásná tvářička je příjemný bonus,“ olízne si velitel rty.

„Jsi nechutný. Navíc tohle je pohřeb, tak se podle toho chovej,“ zamračí se král Ludrun.

„Neříkej, že tě to také nenapadlo. Moc dobře jsem viděl, jak ses na toho kluka díval. Líbí se ti a toužíš po něm. Toužíš po tom mít ho pod sebou, dotýkat se té jeho mléčné pokožky a ochutnávat ji, mít svůj penis v jeho rozkošné pusince. Sledovat jak tě ty rozkošné růžové rty obepínají, pociťovat tu vlhkou výheň a sledovat ty lesklé vlasy seshora. Nebo vniknout do toho rozkošného zadečku a užívat si neuvěřitelnost úzkost a nakonec si ho označit svým semenem,“ zašklebí se velitel.

„I kdyby ano, tak z něj svého milence rozhodně neudělám. Je to počestný mladý muž, který zrovna přišel o manžela. Rok bude žít v mém paláci jako můj host a poté se znovu ožení. Jen jeho manžel bude mít právo se ho dotknout a mít ho ve své posteli. Nikdo jiný,“ blýskne po veliteli král Ludrun pohledem.

„Myslíš? Viděl jsi, jak vypadá? Pro mnoho mužů, ne-li pro všechny bude obrovským lákadlem. Bude je lákat jako včelu láká med. Nakonec skončí v něčí posteli. Tak proč by to nemohla být postel jednoho z nás? Nebo obou?“ pokrčí velitel rameny.

Král Ludrun po něm střelí zlobným pohledem.

„Není to žádná nevěstka. Jediný, kdo ho bude mít v posteli bude jeho manžel. Nikdo jiný,“ zavrčí.

„No dobrá. Kdy vůbec odjíždíme?“ protočí velitel oči.

„Zítra. Takže dohlédni na to, aby bylo všechno připraveno,“ odpoví král Ludrun.

„Dohlédnu. To není problém. Ale neměli bychom vyslat posla k Nejvyššímu rádci, abychom ho informovali o vývoji situace?“ zeptá se velitel.

„Už jsem to udělal. Vyslal jsem posla hned po vyšetření lorda Ambriela. A měli bychom se vrátit do paláce, pohřeb už končí,“ otočí se král Ludrun k odchodu.

Oba muži se vrátí do paláce, kde se jejich cesty rozejdou. Velitel zamíří do kuchyně, aby se ujistil, že jim připraví dostatečné zásoby jídla a vody. Poté ještě zajde za vojáky, aby je informoval o zítřejším odjezdu. Všichni si okamžitě začnou balit a připravovat se na cestu. Také zkontrolují koně, zda jsou v pořádku a mohou je tudíž použít.

„Máme zkontrolovat i koně krále a lorda Ambriela?“ přitočí se s dotazem jeden voják k veliteli.

„Ne, ty zkontroluju osobně já sám,“ zakroutí velitel hlavou a zamíří do stájí.

Přejde k boxu statného hnědáka. Otevře ho a vejde dovnitř, kůň na něj upře pohled a zafrká.

„No jo, no jo, já vím. Chtěl bys na projížďku. Ale neboj, už zítra se dočkáš. Pojedeme domů,“ mluví na něj velitel.

Sáhne do kapsy a vytáhne jablko. Nabídne ho koni, který si ho vezme a začne ho chroupat. Velitel ho obejde a začne ho prohlížet. Prohlídne záda, prohmatá břicho. Nakonec prohmatá nohy a pokrčí je, aby prohlédl kopyta. Vše se mu zdá v pořádku. Vyjde z boxu a zavře ho za sebou.

„Podkoní?“ zavolá.

Ze zadního boxu, který čistil, vyjde muž ve středních letech.

„Přejete si, pane?“ řekne.

„Můžete mi říct, čím krmíte koně krále Ludruna?“ zeptá se velitel.

„No čím? Senem, slámou, ovsem, trávou, zeleninou, hlavně teda mrkví, petrželí, kedlubnou občas přidám hlávku salátu nebo zelí, nebo ovocem, jablky, hruškama, sem tam přihodím několik kostek cukru nebo soli. Také mu dávám vitamíny pro koně,“ odpoví podkoní.

„Výborně. A teď mi ukaž, který kůň patří lordu Ambrielovi,“ poručí velitel.

„Ten za vámi,“ ukáže podkoní.

Velitel se otočí a spatří překrásného vraníka. Kůň na něj hledí jiskrnýma očima a švihá ocasem. Velitel překvapeně zamrká.

„Je nádherný,“ vydechne.

„To je. Králi Xeroxovi trvalo celý měsíc než ho našel,“ řekne podkoní.

„Takže lord Ambriel ho dostal od svého manžela?“ zeptá se velitel.

„Ano, dostal. Není to jen nádherný kůň, je také neuvěřitelně rychlý. Za celý svůj život jsem tak rychlého koně neviděl. Ale taky je to pěknej parchant. Málokdo se k němu může přiblížit a ještě méně lidí se na něm může projet,“ řekne podkoní.

„Ale posel, kterého lord Ambriel vyslal, tvrdil, že si jeho koně půjčil,“ zamračí se velitel.

„To je pravda, půjčil. A také by předchozího posla dohnal, kdyby ten kůň nedělal problémy. Nejdřív ho asi pětkrát shodil a pak ho odmítal poslouchat. Prostě a jednoduše dělal naschvály, proto ho nestihl,“ vysvětlí podkoní.

„A to ho lord Ambriel je schopný zkrotit?“ zeptá se překvapeně.

„Je to zajímavé, ale lord Ambriel je jediný, koho ten kůň poslouchá. Nikdo neví jak to lord Ambriel dokázal,“ odpoví podkoní.

Velitel na něj zůstane strnule hledět.

„To není možné,“ zašeptá.

„Je,“ odporuje podkoní.

Velitel stiskne rty a pohlédne na koně. Přistoupí k boxu a otevře ho. Jenže v tu chvíli se, do té doby klidný kůň, postaví na zadní, předníma nohama mává ve vzduchu, divoce ržá, koulí očima a čas od času vycení zuby. Velitel urychleně uskočí, přibouchne dvířka od boxu a odstoupí co nejdál. V tu chvíli se kůň zklidní.

„Říkal jsem to,“ poznamená podkoní.

„Sakra, jenže já ho musím prohlédnout,“ zavrčí velitel.

Podkoní se zamyslí a po chvíli se na velitele zadívá.

„Jsem jeden z mála, koho k sobě pustí, tak pojďte za mnou,“ řekne a přiblíží se k boxu.

Velitel ho ostražitě následuje. Podkoní box otevře a vejde dovnitř. Kůň ho sleduje, ale zůstane v klidu.

„Jen klid, hochu, jen klid. Na tumáš,“ mluví na něj podkoní tiše, vyndá z kapsy jablko a nabídne ho koni.

Ten si jablko vezme a začne ho chroupat. Podkoní ho hladí po hlavě a krku. Zamává na velitele a ten ho opatrně obejde. Kůň si ho všimne a podrážděně pohodí hlavou.

„Klid, no tak. Nic se neděje,“ klidní ho podkoní.

Kůň velitele nadále ostražitě a s nedůvěrou sleduje, ale díky podkonímu zůstane v klidu. Velitel provede stejnou kontrolu jako u králova koně.

„Je v pořádku,“ zkonstatuje nakonec a opustí box.

Podkoní přikývne a opustí box. Velitel se vrátí do paláce, kde zamíří do své ložnice a začne si balit.

Mezitím král Ludrun dojde do pracovny, která dříve patřila Xeroxovi. Posadí se za stůl a složí hlavu do dlaní. To, co mu velitel na pohřbu říkal, byla pravda. On opravdu po Ambrielovi toužil. Ale je to pouze fyzický chtíč. Chce jen jeho tělo. A to není správné. Ambriel si zaslouží něco jiného. Zaslouží si manžela, který ho bude milovat, respektovat a ctít. Ne někoho, kdo si s ním párkrát užije a jakmile touha pomine, tak ho odkopne. Povzdechne si a opře se o opěradlo židle.

„Měl bych si dát studenou sprchu a jít spát,“ řekne si sám pro sebe.

Vstane a zamíří do své ložnice. Není to panská ložnice, tu přenechal Ambrielovi, protože ho na těch pár dní nechtěl stěhovat. Vstoupí dovnitř a zamíří do koupelny. Svlékne se, vejde do sprchového koutu a pustí na sebe studenou vodu. Chvíli se nechá bičovat proudem studené vody než ji zastaví. Celý promrzlý vyleze ven, vezme ručník a setře ze sebe vodu. Poté nahý vyjde z koupelny, protože si zapomněl noční košili, do které se v ložnici převlékne. Zaleze do postele a přetáhne přes sebe přikrývku. Je sice brzo, ale kvůli odjezdu ráno brzy vstává. Zavře oči a pokusí se usnout.

Ambriel se zatím i se smutečními hosty vrátí do paláce a vejdou do Slavnostního sálu, kde je připraveno občerstvení na počest zesnulého. Ambriel se zhroutí na jednu ze židlí a snaží se zadržet slzy.

„Broučku, je mi to tak líto,“ přejde k němu jeho matka a obejme ho.

„Díky mami!“ řekne potichu.

Jeho otec se sesune na židli vedle něj a jemně syna poplácá po zádech. Je mu z toho všeho těžko u srdce.

„Půjdu už si lehnout. Omluvte mě, prosím,“ vstane Ambriel ze židle a chce odejít.

„Tak brzy?“ podiví se jeho matka.

„Já potřebuju být sám. Prosím, pochop,“ šeptne Ambriel.

„Ale...“ chce matka něco namítnout.

„Nech ho, Ilano. Když si chce jít lehnout a chce být sám, tak ať si jde lehnout a je sám,“ zastaví ji otec.

„Díky tati! Mám vás oba moc rád,“ obejme Ambriel své rodiče a odejde.

Dojde do ložnice, odkud přejde do koupelny. Tam se vysprchuje, převlékne se do noční košile a zaleze do postele.

„Bohové, proč?“ zašeptá a rozpláče se.

Pláče kvůli Xeroxovi, kvůli tomu co mohli mít a co už nikdy mít nebudou, pláče nad svým životem, který se mu rozpadá jako domeček z karet, pláče nad svou nejistou budoucností. Pláče dlouho, dokud ho pláč nevyčerpá natolik, že usne neklidným spánkem.

Ráno se probudí hodně brzo. Pálí ho oči, hlava mu třeští a v krku má sucho. Všechno je to následek dlouhého pláče. Natáhne se pro sklenici vody, napije a zase sklenici odloží. Zatřese hlavou, vstane z postele a zamíří do koupelny. Vysprchuje se, vyčistí si zuby a opláchne si obličej studenou vodou. Cítí se o něco lépe. Vrátí se do ložnice a převlékne se. Rovnou si obleče cestovní oblečení, aby se později nemusel převlékat znovu.

Vyjde z ložnice a zamíří do kuchyně, aby se nasnídal. V kuchyni se nachází snad všichni sloužící včetně kuchařů.

„Dobré ráno,“ pozdraví.

„Dobré ráno,“ odpoví sloužící a sledují ho lístostivími a soucitnými pohledy.

„Co si budete přát?“ zeptá se jedna služebná.

„Něco k snídani, prosím. A mohli byste mi připravit nějaké zásoby na cestu?“ rozhlédne se Ambriel po sloužících.

„Zásoby jsou už připravené. Velitel se o to včera postaral,“ odpoví další sluha.

„Dobrá. Děkuji!“ přikývne Ambriel.

„Tady je vaše snídaně,“ přejde k němu kuchař s tácem, který před něj postaví.

„Děkuji!“ špitne Ambriel.

„Je to tak nespravedlivé. Jste tak hodný člověk. Nezasloužíte si nic z toho, co se vám stalo,“ rozpláče se jedna služebná.

„To nic. Všechno jednou přebolí a stane se z toho jen smutná vzpomínka. A jsem si jistý, že se budu mít dobře. Král Ludrun vypadá, že je spravedlivý. Jistě mi najde dobrého muže,“ utěšuje ji Ambriel.

„Spravedlivý? Vždyť vás nutí opustit váš domov,“ zamračí se další sluha a obejme plačící služebnou kolem ramen.

„Má k tomu důvod. A kdo ví, třeba se sem jednou vrátím,“ usměje se smutně Ambriel.

Všichni přikývnou a Ambriel se pustí do své snidaně.

„Ještě jednou moc děkuji!“ vstane od stolu, když dojí a tác podá kuchařovi.

„Nemáte zač a šťastnou cestu,“ usměje se na něj kuchař.

„Šťastnou cestu,“ připojí se i ostatní.

Ambriel se na ně usměje a odejde z kuchyně. Přejde do ložnice, kde vezme své zavazadlo. Je to jen malá taška s hygienickými pomůckami, několika osobními věcmi a pár kousky oblečení. Ostatní věci měl sbalené ve větších truhlicích, které sloužící už včera večer naložili na povoz, který se hned vydal na cestu, takže jeho věci dorazí na místo určení dřív než oni. Sejde před palác, kde už jsou koně a vojáci, kteří kontrolují, zda nic nezapomněli. Ambriel přejde k podkonímu, který drží za uzdu jeho koně, který už je osedlaný a připravený na cestu. Není zde samozřejmě celé vojsko, většina vojáků se vydala na cestu dřív. Několik vojáků zde zůstane, aby zde dohlédla na pořádek než sem dorazí králem určený guvernér. Společně s králem, velitelem a Ambrielem pojede jen deset vojáků, kteří budou sloužit jako jejich stráž.

„Ahoj, Stíne!“ pohladí ho a na otevřené dlani mu nabídne kostku cukru, kterou si Stín vezme.

„Doufám, že budete mít šťastnou cestu,“ řekne tiše podkoní.

„Děkuji a děkuji i za osedlání Stína,“ řekne Ambriel.

„To nic nebylo,“ mávne rukou podkoní.

V tu chvíli k nim přejde král Ludrun se svým koněm.

„Jste připravený? Můžeme jet?“ pohlédne na Ambriela.

Ambriel přikývne a vyhoupne se do sedla. Král Ludrun se také vyhoupne do sedla.

„Jedeme,“ zavolá na vojáky.

Všichni vojáci nasednou na koně a všichni projedou skrz palácovou bránou. Stráže u brány smutně pohlédnou na svého bývalého Druhého krále. Jsou smutní, že odjíždí. Velmi si ho oblíbili a bude jim hodně chybět. Přejí mu, aby se měl dobře a aby prožil spokojený život. Celý průvod vojáků, v čele s králem Ludrunem, Ambrielem a také armádním velitelem projíždí městem. Lidé se srocují na chodníkách, aby ještě naposledy mohli pohlédnout na Ambriela. V očích mají slzy a volají na něj přání šťastné cesty a také přání hodně štěstí v životě. Ambriel se na ně smutně usměje a mává jim na rozloučenou.

„Jste hodně oblíbený,“ poznamená král Ludrun, když vyjedou z města.

„To ne. Jsou jen nešťastní ze všech těch změn,“ zakroutí Ambriel hlavou.

Král Ludrun se na něj pátravě podívá. Chlapec je nejen krásný, ale i skromný.

Celý den jsou na cestě, dělají si pouze přestávky na jídlo.

„Veličenstvo, měli bychom zastavit a utábořit se. Za chvíli se setmí,“ řekne velitel k večeru, když se ocitnou na lesní mýtině.

„Máš pravdu,“ přikývne král.

Velitel vydá povel k zastavení a utáboření. Muži vděčně zastaví a sesednou z koní. Jsou z celodenního sezení v sedlech celí zdřevěnělí. Uvážou koně ke stromům a sesbírají dříví na oheň. Vyčistí malý prostor v trávě a pomocí kamenů ho označí. Naskládají dřevo a třísky. V tom se v nedalekém houští něco pohne. Muži ztuhnou a upřou na houští své pohledy. Z houští vyběhne kanec a dá se na úprk. Muži chvíli překvapeně stojí, než se vzpamatují a s jásotem a luky se šípy v rukou se vydají kance ulovit.

„Eh, kam všichni šli?“ přejde Ambriel k ohništi, u kterého stojí několik mužů, kteří se na lov necítili, král Ludrun a také velitel.

Ambriel si totiž kance, ani následného lovu nevšiml, protože v té chvíli ze Stína sundával ranec se dvěma velkýma a tlustýma dekama a malým polštářkem, které momentálně drží v rukou.

„Viděli kance a rozhodli se ho ulovit. Pokud se jim to podaří, tak budeme mít večeři a ušetříme trochu zásob,“ odpoví armádní velitel.

„Aha,“ řekne jen Ambriel, otočí se a kousek od ohniště rozloží jednu z dek. Bude na ní spát, tou druhou se přikryje.

Král a velitel následují jeho příkladu a také rozloží své deky. Jen dál od ohniště. Nakonec to dopadne tak, že velitel leží z druhé strany ohniště a král Ludrun za Ambrielem. Vojáci, kteří zůstali, také rozloží své deky. Velitel poklekne u ohniště a rozdělá oheň. Ten se po chvíli rozhoří.

„Hej, neseme večeři,“ ozve se z okraje mýtiny.

To se vrací vojáci z lovu a na silné větvi nesou napíchnutého kance. Naštěstí už vyvrženého a staženého z kůže. Jeden voják dokonce nese i tři králíky.

„Skvělý úlovek,“ přejde k nim král Ludrun a zadívá se na kance.

Velitel se rozhlédne, vstane a z jednoho stromu usekne několik silnějších větví, které poté provázky sváže tak, aby vypadaly jako Y. Společně s králem Ludrunem je poté zatlučou do země, každou na opačnou stranu ohniště. Vojáci do nich vloží větev s kancem, který se začne pomalu opékat. Tři další vojáci napíchají na menší větve králíky a natlučou je do země tak, aby králíci byli kousek nad ohněm, ale ne těsně pod kancem. Muži se začnou bavit, aby si zkrátili čekání, než se maso opeče.

„Myslím, že už to je,“ řekne jeden z vojáků po nějaké době, když se rozhodne zkontrolovat maso.

„Vemte si talíře, jdeme jíst,“ prohlásí velitel.

Vojáci s úsměvem vyndají ze svých vaků papírové talíře a nedočkavě se rozestaví kolem ohniště.

„Co si dáte? Kance nebo králíka?“ otočí se král Ludrun na Ambriela.

„Kance. Zajíce a králíky moc nemusím,“ odpoví Ambriel.

Král Ludrun přikývne, vezme svůj i Ambrielův talíř a přejde k veliteli.

„Co si dáte, veličenstvo?“ zeptá se velitel, když si ho všimne.

„Dvakrát kance, prosím,“ usměje se král Ludrun.

Velitel pozvedne obočí, ale přikývne a ukrojí dva obrovské kousky masa. Král mu kývnutím poděkuje a vrátí se k Ambrielovi, kterému podá jeho talíř. Ambriel překvapeně vykulí oči, když spatří tu obrovskou porci.

„Eh, děkuju, ale to jste nemusel. Došel bych si tam,“ řekne.

„Bylo zbytečné, abychom chodili oba. Navíc mi to nijak nevadí,“ pokrčí rameny král Ludrun, utrhne kousek masa a strčí si ho do úst.

Ambriel nic neřekne a také začne jíst. Sní polovinu své porce a je sytý.

„Děje se něco?“ zeptá se král, když zjistí, že Ambriel už nejí, všichni muži tu otázku zaslechnou a upřou na krále a Ambriela pohledy.

„Ne, nic. Jen už mám dost,“ zakroutí hlavou Ambriel.

Král pohlédne na jeho porci a zamračí se.

„Jste si jist? Vždyť jste snědl sotva polovinu,“ řekne.

„Ano, jsem si jist. Vždycky jsem jedl spíše menší porce. Už od malička. Rodiče ze mě málem šíleli, uklidnilo je až vyšetření od lékaře, které prokázalo, že nejsem nemocný,“ zavzpomíná Ambriel.

„Skutečně? Takže už opravdu nebudete?“ ujišťuje se ještě král Ludrun.

„Ne, nebudu,“ ujistí ho Ambriel a přemýšlí, co udělá se zbylým masem.

Jíst už ho nebude, ale zároveň je mu líto ho vyhodit.

„Promiňte, jestli už nebudete, mohl bych si to maso vzít?“ zeptá se jeden z vojáků a mlsně na maso zírá.

Je to mladý voják, který je ještě pořád ve vývinu a má tak pořád hlad a neustále by jen jedl.

„Nestydíš se? Takto loudit o jídlo. Navíc jsi měl svoji porci a ještě sis šel dvakrát pro přídavek,“ okřikne ho jiný starší voják.

„To je v pořádku. Jsem rád, že se to sní a že to nemusím vyhodit a plýtvat tak jídlem,“ zasáhne Ambriel a podá mladému vojákovi talíř s masem.

„Děkuji!“ zavýskne mladík, převezme talíř a hladově se pustí do jídla.

„Vy čtyři budete mít hlídku. Dva do půlnoci a dva po půlnoci, rozdělte si to jak chcete,“ rozkáže velitel čtyřem vojákům, když už všichni dojí.

Dotyční vojáci pouze přikývnou a začnou se domlouvat na rozdělení hlídky. Ostatní se uloží ke spánku. Ambriel si lehne na deku a pod hlavu si strčí polštářek. Druhou dekou se přikryje a v duchu si blahořečí, že si vybrali místo blízko ohniště, protože s nadcházející nocí se poměrně ochladilo. Po chvilce usne. Ale když oheň vyhasne, začne se ze spánku třást zimou. Schoulí se do klubíčka a prudce si přetáhne deku i přes hlavu. Krále Ludruna, který má lehký spánek, ten prudký pohyb probudí. Zamžourá do tmy a všimne si, že z Ambriela se stal třesoucí se uzlík. Povzdechne si, vstane a přesune svoje deku k Ambrielově. Lehne si na ni, přetáhne přes deku a její cíp přetáhne i přes Ambriela, kterého zároveń jednou rukou obejme. Dva vojáci na hlídce to celé překvapeně sledují.

„Chci ho jen zahřát,“ zavrčí na ně král Ludrun.

„Jistě, veličenstvo,“ odpoví vojáci a začnou se znovu věnovat kartám.

Král se znovu uloží a během chvilky usne. Ambriel se přestane třást zimou a začne se postupně zahřívat. Všichni spokojeně spí až do rána.