„To je ta chalupa?“ zeptá se armádní velitel hajného, když je dovede k určené chalupě.

„Ano, to je ona,“ přikývne hajný.

Velitel přikývne a pomocí gest dá vojákům několik znamení. Ti se rychle a tiše pohybují mezi stromy. Někteří se schovají za stromy, jiní se krčí za různými keři a v houští.

„Takže tam je Ambriel,“ zašeptá Ludrun s pohledem upřeným na chalupu.

„Ano,“ odpoví velitel také šeptem.

„Jdu pro něj,“ řekne Ludrun a chce vyběhnout k chalupě.

„Neblázni,“ stačí ho velitel jen taktak zachytit a stáhnout zpátky.

„Jak neblázni? Jdu si pro svého chotě,“ zavrčí Ludrun a snaží se vyprostit z velitelova úchopu.

„Nemůžeš tam jen tak vtrhnout. Ten blázen, co tam je s ním může být ozbrojený a když tam vtrhneš, tak může Ambrielovi ublížit,“ snaží se ho velitel přivést k rozumu.

„To se už klidně mohlo stát. Ambriel může být zraněný a...a kdoví co,“ pohlédne na něj Ludrun zoufale.

„Podle výpovědi těch chlapců byl Ambriel úplně v pořádku. Takže se uklidni a nech nás pracovat,“ uklidňuje ho velitel.

„Dobře,“ svěsí Ludrun hlavu a ustoupí.

Velitel dá vojákům znamení a někteří vyběhnou ze svých úkrytů. Snaží se držet mimo výhled oken a obklíčí celou chalupu. Někteří se přiblíží k chalupě a zůstanou skrčení pod okny.

„Naleju ti k těm bramborákům mléko. Je dobré na kosti a to bude naše dítě potřebovat, silné a zdravé kosti, aby mohlo správně růst,“ uslyší z otevřeného okna hlas a zavane k nim vůně bramboráků.

Vojáci si vymění překvapené pohledy. Čekali všechno možné, ale ne že blázen bude myslet na blaho dítěte a že bude Druhému králi dělat bramboráky.

„Pravda,“ ozve se hlas jejich Druhého krále.

Ambriel si v chalupě povzdechne a přejde k oknu, ze kterého se podívá ven. Je to už doba, kdy oslovil dva malé chlapce a prozatím se nic neděje. Zapomněli snad chlapci informovat vojáky? Nebo z nich dostali strach a radši nic neřekli? V tom si všimne nepatrného pohybu pod oknem a nepatrně se vykloní. Srdce mu vynechá jeden úder, když spatří skrčené vojáky pod oknem.

„Jste v pořádku?“ zeptá se velmi tiše jeden z nich.

Ambriel jemně přikývne a ohlédne se. Blázen se věnuje bramborákům a nevěnuje mu pozornost.

„Pokusím se ho poslat ven,“ špitne.

Vojáci přikývnou a Ambriel se odkloní od okna. Přejde ke stolu, posadí se za něj a zadívá se na blázna.

„Co kdybychom si večer udělali příjemnou chvilku u krbu? Jen tak si sednout, popovídat si, vypít nějaké dobré pití, bez alkoholu samozřejmě,“ nadhodí udičku.

Blázen se k němu otočí.

„To je úžasný nápad,“ rozzáří se.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ usměje se Ambriel.

„Ale máme málo dříví. Víš co, dojdu ho naštípat. A ty si zatím sněz ty bramboráky, ano?“ usměje se blázen a zamíří ven z domu.

Ambriel přeběhne k oknu a vykloní se.

„Šel ven nasekat dříví,“ oznámí vojákům.

Ti přikývnou a rychle, přesto nenápadně, se přesunou k přední části chalupy. Nic netušící blázen přejde ke špalku, vezme sekeru a postaví na špalek jedno silnější poleno. V tom se proti němu vyřítí vojáci, kteří mu vytrhnou sekeru z ruky a srazí ho na zem.

„Pusťte mě! Slyšíte? Já nic neudělal!“ křičí blázen a zmítá se v sevření vojáků.

V té chvíli už Ludrun nevydrží čekat a vyběhne k chalupě.

„Ambrieli! Ambrieli, lásko!“ vpadne do chalupy a volá Ambriela.

„Ludrune!“ vydechne Ambriel, který doteď stál za stolem, celý napjatý, jak to dopadne, rozběhne se a skočí Ludrunovi kolem krku.

„Lásko, jsi v pořádku?“ zeptá se Ludrun a obmotá kolem Ambriela ruce.

Ambriel, který vypadá, jako by se snažil vtisknout do Ludrunova těla, jen přikývne a úlevou se rozpláče. Ludrun ho chová v náručí, pevně ho k sobě tiskne a obličej zaboří do Ambrielových vlasů.

„Chci domů! Vem mě domů, Ludrune! Prosím, vem mě domů!“ štká Ambriel v Ludrunově náručí.

„Vezmu, to víš, že vezmu,“ zašeptá Ludrun.

„Je v pořádku?“ vejde do chalupy i velitel.

„Otřesený ale v pořádku,“ odpoví Ludrun.

„Chci domů! Za svými dětmi!“ zaštká znovu Ambriel.

„Jistě. Jen co zjistíme, jak z vás dostat ten řetěz,“ pohlédne velitel na řetěz vedoucí od skoby v podlaze až k Ambrielovu kotníku.

„On má klíč. Nevím kde, ale má,“ odpoví Ambriel a zvedne hlavu z Ludrunovy hrudi.

Velitel přikývne a vyjde z chalupy. Po chvíli se vrátí, přejde k Ambrielovi a odepne mu řetěz z kotníku.

„Pojď lásko, půjdeme domů,“ odtáhne se Ludrun od Ambriela, vezme ho kolem ramen a vede ho ven z chalupy.

Ambriel se přitiskne k jeho boku a pevně se ho drží.

„Né, nemůžete mi ho vzít! Milujeme se a budeme mít dítě! Budu otcem!“ začne křičet blázen a začne se zmítat v sevření vojáků ještě víc, když uvidí vycházejícího Ambriela v Ludrunově náručí.

Ambriel se roztřese a víc se přitiskne k Ludrunovi. Sklopí hlavu a zavře oči. Nechce nic vidět a nejradši by si zacpal i uši.

„Nevšímej si ho,“ zašeptá mu Ludrun a vede ho pryč.

Blázen si začne zoufat, když uvidí svou lásku kráčet pryč v objetí jiného muže. Vytrhne se vojákům a vrhne se k oběma králům. Popadne Ambriela a vytrhne ho Ludrunovi z náručí. Ambriel stačí jen vykřiknout.

„Je můj, slyšíte? Můj! A nebude-li se mnou, nebude s nikým,“ zakřičí, zatímco Ambriela táhne pozadu pryč a drží ho před sebou jako ochranný štít.

V ruce se mu zaleskne nůž, který přiloží Ambrielovi ke krku. Všichni ztuhnou. Ambriel trhaně dýchá a oči se mu rozšíří strachem. Blázen mu drží nůž u krku a horečnatě se rozhlíží.

„Prosím, přece mi neublížíš. A dítěti,“ promluví na něj tiše Ambriel.

„Budeš se mnou. Pokud ne, tak tě na místě zabiju,“ zavrčí blázen.

Ambriel otevře pusu, aby něco řekl, ale v tom s ním něco trhne až spadne. Rychle se na zemi otočí a spatří medvěda, který stojí na všech čtyřech a v tlapách drží křičícího blázna, který se zmítá a vyděšeně si prohlíží ostré drápy a vyceněné zuby. Medvěd ho shledá nezajímavým a prudce ho odhodí. Blázen dopadne na strom a z něj sjede na zem s hlavou v nepřirozeném úhlu a vytřeštěnýma očima. Má zlomený vaz. Ambriel k němu krátce zalétne pohledem a pak se vyděšeně zadívá na medvěda. Ten se spustí na všechny čtyři a s vrčením natáhne hlavu k Ambrielovi.

„Nedívejte se mu do očí. Vyložil by si to jako výzvu k boji,“ zavolá na něj hajný.

Ambriel sklopí oči, k zemi. Nedokáže se ale přestat třást strachy a medvěd z něj ten strach cítí. Natáhne tlapu a užuž se chce rozmáchnout, když se obrátí vítr a zanese k němu Ambrielův pach. Medvěd se zarazí, položí tlapu na zem a znovu k Ambrielovi natáhne hlavu.

„Nestřílejte! Jen byste ho rozzuřili a mohl by na Druhého krále zaútočit. Takhle je šance, že odejde, pokud nevycítí nebezpečí,“ zarazí hajný vojáky, kteří hmátli po zbraních, aby bránili Druhého krále a zároveň chytí za paži krále, aby mu zabránil vrhnout se ke svému choti.

Medvěd začenichá. Ten tvor před ním voní jemnou vůní a také bezbranností a zranitelností. A ucítí tam ještě něco. Začenichá ještě jednou a uvědomí si, co to cítí. Ten tvor čeká mládě! Naposledy výhružně zavrčí, odtáhne se a odchází pryč.

Všichni si oddechnou a Ludrun se konečně vrhne k Ambrielovi. Přitáhne si ho do náruče a zděšeně hledí směrem, kterým odešel medvěd. Ambriel se mu vyděšeně schoulí v náručí a stres, hrůza a vypětí si konečně vyberou svou daň a Ambriel ztratí vědomí.

„Měli bychom jít,“ dostane ze sebe velitel, který je v obličeji ještě pořád bledý.

Ludrun přikývne, s Ambrieleme v náručí vstane a zamíří z lesa pryč. Před ním jde hajný a vedle něj a za ním jdou vojáci.

„Vy vemte tělo,“ rozkáže velitel několika vojákům.

Ti přikývnou a dva z nich odejdou do chalupy, kde najdou plátěné prostěradlo. Vezmou ho a venku do něj zabalí bláznovo tělo, vezmou ho a rychlým krokem se snaží dohnat ostatní.

***

Ambriel se probudí a rozhlédne se. Tuhle místnost poznává. Ošetřovna na hradě. Znovu se rozhlédne a zrak mu padne na Ludruna, který sedí v křesle, hlavou, podloženou rukou, leží na lůžku a jeho druhá ruka je v pozici, která naznačuje, že ho držel za ruku. Ambriel se zapře o ruce a snaží se posadit tak, aby Ludruna neprobudil. Ludrun ovšem spí tak lehce a nervy má napnuté k prasknutí, že se okamžitě probudí. Prudce se zvedne do sedu a nedbajíc bolesti za krkem a v zádech upře zrak na Ambriela.

„Jsi vzhůru,“ zachraptí.

„Ano, jsem,“ přikývne Ambriel.

„Díky bohům!“ vydechne Ludrun úlevně.

„Jak jsem se sem vlastně dostal? To poslední, co si pamatuju, je medvěd,“ nakrčí Ambriel soustředěně obočí a snaží se vzpomenout si.

„Když ten medvěd odešel, tak jsi omdlel. Odnesl jsem tě sem, doktor tě vyšetřil a pak nám oznámil, že si tvé tělo potřebuje odpočinout a uklidnit se a že spánek je pro tebe nejlepší,“ vysvětlí Ludrun.

„Jak dlouho jsem spal?“ zeptá se Ambriel.

„Tři dny,“ odpoví Ludrun.

„Tři dny? Spal jsem tři dny?“ vyjekne Ambriel.

„Ano, přesně tak,“ přikývne Ludrun.

„A...a co lékař zjistil? Jsem v pořádku? Je dítě v pořádku? Prosím, řekni, že je v pořádku!“ začne panikařit Ambriel.

„Ambrieli, uklidni se! Zavolám lékaře, ano? Bude tě chtít vidět a ty se ho můžeš na všechno zeptat,“ stiskne mu Ludrun ruku a vstane ze židle.

Ambriel ho sleduje zoufalým a zároveň nadějným pohledem. Ruku si položí na břicho. Jeho dítě je v pořádku! Musí být v pořádku!

Ludrun dojde k lékařově pracovně a strčí hlavu dovnitř.

„Ambriel se probral,“ oznámí.

Lékař vstane a s Ludrunem v patách vejde na ošetřovnu. Oba zamíří k Ambrielovi.

„Dobré ráno!“ usměje se na něj lékař.

Za tu dobu, kterou on a Ambriel strávili na hradě spolu, mu Ambriel nabídl tykání a řekl mu, že se mu již nemusí klanět, když si vezme jeho matku a stane se tak jeho nevlastním otcem.

„Je mé dítě v pořádku?“ vypálí na něj Ambriel.

Lékař a Ludrun si vymění pohledy a Ludrun se posadí na židli vedle lůžka a vezme Ambriela za ruku.

„Ambrieli,“ podívá se na něj lékař soucitným pohledem.

„Co je? Co je s mým dítětem?“ otáčí Ambriel hlavou a střídavě hledí na Ludruna a lékaře.

Lékař se nadechne k odpovědi.