„Ahoj, lásko! Nesu ti čerstvě uvařený pudink s ovocem a k tomu šlehačku,“ vejde na ošetřovnu Ludrun se dvěma miskama v rukou.

„Ahoj! Říkáš pudink a šlehačku? To zní dobře,“ olízne si Ambriel, sedící v křesle vedle lůžka a čtoucí knihu, rty.

Ludrun položí misky na noční stolek, skloní se k Ambrielovi a políbí ho. Po chvíli se odtrhne a posadí se na lůžko. Ambriel se natáhne pro misku s pudinkem, Ludrun mu podá misku se šlehačkou, kterou si dá Ambriel na pudink a začne jíst. Slastně přitom přivírá oči.

„Chutná?“ zeptá se Ludrun s úsměvem.

„Moc. Podáš mi ještě šlehačku?“ pohlédne na něj Ambriel.

„Jistě,“ podá mu Ludrun misku se šlehačkou.

Ambriel si znovu nandá, odloží prázdnou misku od šlehačky a znovu se do toho pustí. Po chvilce dojí a odloží misku na stolek.

„Bylo to výborné. Děkuji ti!“ usměje se na Ludruna.

„Nemáš zač! Jsem rád, že ti chutnalo,“ usměje se Ludrun.

„To ano. Ale jestli mi budeš nosit pořád takové dobroty, tak ze mě bude akorát koule,“ řekne Ambriel a pohodlně se uvelebí v křesle.

„I kdybys byl ta nejkoulovatější koule na světě, stejně bych tě miloval,“ vezme ho Ludrun za ruku a proplete s ním prsty.

„Já bych tě miloval i kdybys byl ten největší ošklivec a chudák na světě,“ usměje se Ambriel.

Ludrun se zasměje a políbí Ambriela na hřbet ruky.

„Už aby ses vrátil. Postel je bez tebe tak prázdná a já nemám koho objímat,“ řekne.

„Hm, chybí mi tvoje objetí. Taky tvoje teplo, tvá pohodlná hruď, chybí mi Darek. Dokonce mi chybí i tvoje chrápání a to jsem tu teprve týden. Nevím, jak překonám ty další dva,“ povzdechne si Ambriel.

„Já nechrápu,“ ohradí se Ludrun.

„Ale ano, chrápeš,“ přikývne Ambriel.

„Ne, nechrápu,“ brání se Ludrun.

„Chrápeš. A chrápeš tak moc, že se až dveře otřásají,“ zamrká Ambriel.

„Tak to není pravda,“ zakroutí Ludrun hlavou.

Ambriel nic neřekne, jen se nevinně usměje. Ludrun jen s úsměvem zakroutí hlavou.

„Za pár dní už budeme držet naše maličké v náručí. A to za to stojí,“ změní téma.

„To ano. Už se toho nemůžu dočkat,“ pohladí Ambriel svoje bříško a dítě jakoby vědělo, že se o něm mluví, kopne jakoby v odpověď.

„Kope?“ zeptá se Ludrun.

„Ano. Je silný, stejně jako ty,“ zašeptá Ambriel s jemným úsměvem.

„Pojď ke mně,“ řekne Ludrun.

Ambriel vstane a usadí se vedle Ludruna na lůžku. Ludrun ho k sobě přitulí a položí ruku na jeho bříško, jemnými krouživými pohyby ho hladí a je nadšený z každého pohybu miminka stejně jako Ambriel. Sedí takto až do chvíle než jedna ze sester donese Ambrielovi večeři.

„Veličenstva,“ pokloní se a když se pustí, položí Ambrielovi tác s večeří na klín.

„Měl bys jít. Určitě i na tebe čeká večeře,“ pohlédne Ambriel na Ludruna.

„Klidně ji vynechám. Hlavně se najez ty,“ řekne Ludrun.

„Tak to ne. Nechci abys kvůli mně vynechával jídla. Marš na večeři!“ ukáže Ambriel na dveře.

Ludrun překvapeně pootevře ústa. Nečekal, že ho Ambriel vyhodí.

„Tak dobře,“ dostane ze sebe a vstane.

„Dobrou chuť! A dobrou noc!“ popřeje mu Ambriel a usměje se.

„Tobě také. A ať se ti v noci zdají hezké sny! A tobě taky!“ zašeptá Ludrun a naposledy pohladí Ambrielovo bříško, pak se otočí a odejde.

Ambriel sní večeři a tác nechá na stolku. Vezme noční košili, hygienické pomůcky a zamíří do koupelny. Svlékne se, vysprchuje a vyčistí si zuby. Oblékne si noční košili a vrátí se na ošetřovnu. Zaleze do postele a vezme knihu, kterou četl než sem Ludrun přišel.

„Nechte ještě chvíli rozsvíceno, pokud vám to nevadí, prosím. Chtěl bych si ještě chvíli číst,“ zastaví Ambriel dvě zdravotní sestry, které přišly na ošetřovnu a chtějí pozhasínat svíčky.

„Jak si přejete, veličenstvo,“ přikývne starší.

Obě se usadí u stolku u stěny a hrají hru Člověče, nezlob se!. Ambriel se vrátí ke knize a čte si. Ale nakonec ho doneže únava a tak o hodinu později zaklapne knihu, odloží ji na stolek a lehne si. Pohodlně se uvelebí a zavře oči. Sestry vstanou a pozhasínají svíčky, poté se opět posadí a hrají rozehranou hru.

Ambriel klidně spí, ale k ránu ho probudí nepříjemný pocit v podbřišku. Chytí se za břicho a posadí se.

„Au,“ zasykne.

„Veličenstvo, děje se něco?“ vyskočí obě sestry od stolu a přeběhnou k němu.

„Nevím. Bolí mě podbřišek,“ zahledí se na ně Ambriel vystrašeně.

„Nebojte, veličenstvo. Zjistíme, co to je, ano?“ usměje se na něj starší sestra.

Ambriel přikývne a lehne si. Sestra poodhrne peřinu a vyhrne noční košili. Položí ruce na břicho.

„Auuu,“ zaúpí Ambriel, když jím projede o něco silnější bolest.

Sestra pocítí stažení a následné uvolnění svalů. Usměje se.

„To jsou stahy. Zdá se, že se miminko rozhodlo přijít na svět. Dojdi pro lékaře, máme tu začínající porod,“ otočí se na mladší blonďatou sestřičku.

Ta jen přikývne a rozběhne se do pracovny lékaře, která je propojena s jeho bytem.

„Vstávejte! Druhý král začal rodit!“ vtrhne do lékařovy ložnice.

„No tak rychle,“ vyskočí z postele lékař a začne se oblékat.

Sestřička proběhne bytem a probudí zbývající lékaře i studenta. Všichni se rychle převléknou a běží na ošetřovnu.

„Jak to vypadá?“ zeptá se královský lékař starší sestry a hrne se k Ambrielovi.

„Stahy jsou silné a pravidelné, po dvou minutách,“ nahlásí sestra.

„Výborně. Tak honem na sál. Je na čase přivést malé princátko na svět,“ usměje se lékař.

„Ale je příliš brzy,“ namítne vystrašený Ambriel.

„Jste v polovině devátého měsíce. Miminko má vyvinuto vše co potřebuje. Plíce, srdce i mozek jsou plně funkční. Takže se není čeho bát, miminko se jen rozhodlo přijít na svět trochu dřív,“ uklidní ho lékař.

Ambriel se trochu uklidní a přikývne. Student přiveze kolečkové křeslo a sestry pomohou Ambrielovi nasednout a odvezou ho na sál, který se nachází za malou úzkou chodbičkou za ošetřovnou. Převezou Ambriela tam a sestry mu pomohou nasednout a ulehnout na operační stůl. Pomohou mu se svléknout a zakryjí ho speciální látkou, ze které vyčuhuje pouze jeho břicho. Jeho vlasy schovají pod operační čepici. Vedle stolu stojí dvě železné bomby s uspávacím plynem.

„Tak je Druhý král připraven?“ zeptá se lékař, který v doprovodu ostatních lékařů, další sestry a studenta, vstoupí na sál z menší místnůstky, která je se sálem propojená a kde jsou všechny potřebné věci.

Mají na sobě sterilní obleky, rukavice, čepiče a roušky.

„Je,“ přikývne starší sestra.

„Výborně,“ přikývne lékař.

„Veličenstvo, teď vás uspíme a provedeme operaci. Nebudete nic cítit ani vnímat. A až se probudíte, vaše děťátko už bude na světě,“ řekne další lékař.

Ambriel přikývne a lékař mu přiloží na obličej masku, do které pustí uspávací plyn. Ambrielovi se během chvilky zavřou oči a on usne. Student přistoupí a vykuleně všechno pozoruje. Jistě, na fakultě už brali porody a dokonce si je zkoušeli i na figurínách, ale tohle je první opravdový porod, kterého se zúčastní. A navíc to není porod ledajakého dítěte, ale samotného prince či princezny a budoucího následníka trůnu!

„Tak panstvo jdeme na to. Skalpel!“ zavelí královský lékař a sestra mu podá skalpel.

Lékař skalpel přiloží k Ambrielovu břichu a řízne.

***

Mezitím čtvrtá sestra běží chodbami paláce až k panské ložnici.

„Rychle vzbuďte krále! Druhý král rodí,“ vyhrkne na stráže u dveří.

„Co? Už?“ podiví se strážní.

„Ano,“ přikývne sestra.

Jeden ze strážných rychle otevře dveře a přeběhne k posteli, na které spí král.

„Veličenstvo, probuďte se!“ zatřese s ním.

Ludrun je okamžitě vzhůru a prudce se posadí.

„Co se děje?“ zeptá se.

„Váš choť rodí,“ řekne strážný.

Když to Ludrun uslyší, okamžitě vyskočí z postele, hodí na sebe župan a vyběhne z ložnice. Se sestrou v patách běží na ošetřovnu, kde se okamžitě hrne ke dveřím na sál.

„Veličenstvo, stůjte! Počkejte, tam nemůžete!“ doběhne ho sestra a zatarasí dveře vlastním tělem.

„Uhni mi z cesty! Ambriel...“ začne Ludrun.

„Je v nejlepších rukou. Je u něj několik lékařů a mé tři kolegyně. Všechno bude v pořádku, ale nesmíte se lékařům plést pod ruce. Vím, že to zní drze a omlouvám se za to! Ale prosím, nechte lékaře dělat jejich práci!“ zaprosí sestra.

Ludrun se zhluboka nadechne a zoufale pohlédne na dveře. Moc dobře si uvědomuje, že sestra má pravdu.

„Ale budou v pořádku?“ zašeptá.

„Budou. Nemusíte mít strach,“ přikývne sestra.

Ludrun nasucho polkne a začne procházet ošetřovnou tam a zpátky.

„Nedáte si něco? Vodu, čaj, kávu? Nebo něco jiného?“ nabídne sestra.

„Ne, díky! Na něco takového nemám ani pomyšlení,“ odmítne Ludrun a dál přechází po ošetřovně.

„Dobře. Já musím na sál. Pro případ, že by mě bylo potřeba,“ řekne sestra.

Ludrun pouze roztržitě přikývne a dál přechází. Sestra otevře dveře a zmizí na nimi.

Ludrun přechází sem a tam po ošetřovně a modlí se, aby Ambriel i jejich dítě byli v pořádku. Po 45 minutách slabě uslyší novorozenecký křik. Zastaví se a zahledí se na dveře. Zrychleně dýchá a odolává pokušení rozrazit dveře a vtrhnout na sál.

***

Mezitím na sále

Královský lékař vyndá z Ambrielova těla dítě, otočí ho hlavičkou dolů a plácne po zadečku. Miminko se hned rozkřičí. Lékař rukou podloží jeho hlavičku a otočí ho do vodorovné polohy.

„Máme prince,“ zvolá a ostatní na sále zajásají.

Zasponkují pupeční šňůru a přestřihnou ji. Královský lékař poodstoupí stranou, aby mohl miminko vyšetřit a omýt. Student těká očima sem tam. Neví, kde má být. Má zůstat u Druhého krále a sledovat jak ho ostatní ošetřují nebo jít s královským lékařem a sledovat vyšetření miminka?

„Pojď sem,“ vyřeší to za něj královský lékař.

Student k němu přejde.

„Učili jste se, jak se vyšetřuje a omývá čerstvě narozené miminko?“ zeptá se lékař.

„Ano, pane,“ přikývne student.

„Výborně. Tak si to teď můžeš vyzkoušet. A není třeba být nervózní, budu tě sledovat a když bude potřeba pomůžu ti. Také dítě sám vyšetřím, abychom měli jistotu, že jsi nic nepřehlédnul,“ řekne lékař a předá křičícího chlapečka studentovi.

Tomu se nelíbí, co se kolem něj děje. Ještě před chvílí si hověl v teplém a měkkém prostředí a poslouchal uklidňující tlukot srdce a dva příjemné uklidňující hlasy. Jeden jemný a něžný, druhý hluboký a sametový. A teď se ocitl někde, kde je mu zima, ostré světlo, které ho bodá do očí i přes zavřená víčka a co víc, místo tlukotu srdce a uklidňujících hlasů, slyší cizí hlasy a neznámé zvuky, které mu nahánějí strach.

Student chlapečka nejistě převezme a začne s vyšetřováním a omýváním. Lékař ho sleduje a když je student hotov, veškeré vyšetření provede znovu.

„Výborně. Mé výsledky jsou shodné s tvými. Jednou z tebe bude dobrý lékař,“ pohlédne na studenta a pod rouškou se usměje.

Student se nadme pýchou nad pochvalou. Lékař dítě zabalí do pleny a podá ho studentovi.

„Běž ho dát králi. A také mu řekni kolik miminko váží a měří,“ poučí studenta.

Student přikývne, sesune roušku pod bradu a zatímco ostatní se starají a ošetřují Ambriela, on odejde ze sálu na ošetřovnu.

„Veličenstvo,“ ukloní se jen co se za ním zavřou dveře na ošetřovnu.

Ludrun k němu zkoprněle přistoupí a pohledem hypnotizuje plačící děťátko ve studentově náručí.

„Máte syna, veličenstvo. Tři kila dvacet a čtyřicet jedna centimetrů,“ oznámí Ludrunovi a podá mu miminko.

Ludrun ho převezme a nevěřícně a zároveň dojatě hledí do malého obličejíčku. Po chvíli se vzpamatuje a políbí miminko na čelíčko.

„Vítej na světě, synku!“ zašeptá a pohladí ho po malé tvářičce.

Chlapeček se uklidní. Tenhle hlas přeci zná! Slýchával ho už dřív a je pro něj synonymem lásky a bezpečí. Navíc je v teplé náruči, která odehnala veškerou zimu a jeho oči si začínají zvykat i na světlo, které ho pomalu přestává bodat. Ucítí na své tváři dotek a automaticky natáhne ruku a sevře prsty kolem něčeho velkého a teplého.

Ludrun zírá na svůj palec, kolem kterého se sevřely prstíky jeho syna. Jsou tak droboučké a maličké. Stačil by jeden neopatrný pohyb a mohly by být navždy zmrzačené. Ale to on nedopustí! Nikdy nedovolí, aby jeho synkovi někdo ublížil! Bude ho chránit do poslední dechu, do posledního úderu srdce! Vzhlédne ke studentovi.

„Jak je na tom Ambriel?“ zeptá se.

„Dobře, veličenstvo. Nenastaly žádné problémy ani komplikace. Lékaři ho teď ošetřují a až budou hotovi, převezou ho sem,“ odpoví student.

Ludrun přikývne a znovu stočí zrak ke chlapečkovi ve svém náručí.

„Může zůstat u mě? A můžeme tady počkat na Ambriela?“ zeptá se.

„Jistě, veličenstvo,“ přikývne student.

Ludrun se otočí a usadí se do křesla u lůžka, které bylo Ambrielovi přiděleno. Po chvíli lékaři přivezou Ambriela na pojízdném lůžku a opatrně ho přendají do lůžka na ošetřovně.

„Je v pořádku?“ zeptá se Ludrun královského lékaře.

„Ano, je. Bude mít akorát bolesti po operaci, ale tu jsme schopni utlumit za pomoci léků. Také budeme muset sledovat hojení jizvy po řezu, ale ani zde neočekávám žádné komplikace,“ odpoví lékař.

„Děkuji!“ zašeptá Ludrun.

„Měl by se probudit tak za hodinu. Klidně ho nechte pochovat si syna, ale je možné, že bude mít žízeň nebo hlad, ale nesmíte mu nic dát. Místo toho mě ihned informujte o jeho probuzení. Já ho vyšetřím a pak určím další postup,“ instruuje lékař Ludruna.

„Dobře,“ souhlasí Ludrun.

Lékař odejde do pracovny, kde už čekají ostatní lékaři, sestry i student.

Ludrun sedí v křesle u lůžka a s dítětem v náručí čeká až se Ambriel probudí. Ten se skutečně po hodině probudí a zmateně se rozhlédne. Je zmatený a tak Ludruna vůbec nezaregistruje. Po chvíli se rovzpomene. On přeci začal rodit! Podařilo se to? Kde je jeho dítě? Zpanikaří, odhrne ze sebe přikrývku a snaží se vstát, ignoruje přitom bolest.

„Ambrieli, lásko, co to děláš?“ zeptá se Ludrun a natáhne ruku, kterou přiloží na Ambrielův hrudník, aby ho zastavil.

„Dítě. Kde je naše dítě?“ vyjekne Ambriel, když Ludruna pozná.

„Přímo tady. Podívej!“ pokyne Ludrun hlavou ke své náruči, kde odpočívá miminko.

Ambriel se uklidní a se slzami v očích dojatě sleduje dítě.

„Dej mi ho!“ zašeptá.

Ludrun vloží miminko Ambrielovi do náruče. To se trošku zavrtí a zakňourá.

„Je to syn. Tři kila dvacet a čtyřicet jedna kilo,“ zopakuje s úsměvem údaje, které mu řekl student.

„Syn. Náš synáček,“ zašeptá Ambriel a jemňounce hladí miminko po tvářičkách a hlavičce.

Chlapeček uslyší jemný a něžný hlas, který také zná a rychle se uklidní. Natáhne ruku a stejně jako předtím u Ludruna chytí Ambriela za prst. Nikoliv však za palec ale za ukazováček. Ambrielovi se spustí slzy po tvářích a jemně drobné prstíky svého syna pohladí palcem.

„Je tak nádherný,“ zašeptá.

„To je,“ souhlasí Ludrun, mávne na sestru, která vykoukne z lékařovy pracovny a přesedne si na okraj lůžka.

Obejme Ambriela kolem ramen a Ambriel si na jeho rameno položí hlavu. Oba shlížejí na svého syna a nemohou se toho pohledu nabažit.