Ambriel a Ludrun se posadí za soudcovský stůl v soudní síni. Oba se tváří velmi vážně, vždyť dnes mají řešit sice jen jeden případ, který je ale velmi závažný. Ambriel je navíc celý pobledlý a připadá si jako ve zlém snu. Jak se mohlo něco takového stát? Nechápe to.

„Zahajuji toto soudní líčení,“ zvolá Ludrun.

Nejvyšší rádce vyvolá žalujícího a před soudní stůl se postaví vážně vyhlížející muž ve středních letech.

„Policejní náčelník Tinger. Četli jsme obžalobu, ale rádi bychom to slyšeli ještě jednou z vašich úst,“ řekne Ludrun.

„Jistě, veličenstvo. Všechno začalo tím, že jsem byl přivolán do nemocnice. Tam mi lékařka oznámila, že mě nechala zavolat pro podezření z útoku na dítě. Naneštěstí s následkem smrti. Nechal jsem si vypracovat lékařské zprávy a na základě těch jsem došel k názoru, že dítě bylo někým napadeno a to dost surově. Tak jsem sestrojil seznam podezřelých a ty jsem vyslechl. Nejdřív jsem měl podezření na nějakého pedofila, ale pak jsem dostal zprávy z pitvy. Ty plus informace z výslechů mě nakonec dovedly k jiným závěrům. A to k takovým, že dítě nemohlo být napadeno nikým jiným než jedním z rodičů,“ řekne policista.

„Ano, záznamy z výslechů máme tady a četli jsme je. Přesto musíme postupovat objektivně, děkujeme za vaše svědectví,“ pokyne Ludrun a policista se posadí na lavici.

„Další svědek. Lékařka Korfová,“ zvolá Nejvyšší rádce a do soudní síně vstoupí postarší žena.

„Dobrý den! Řekněte nám, co se stalo,“ vyzve ji Ambriel.

„Minulý týden k nám do nemocnice jeden muž přinesl svého dvouletého syna. Říkal, že spolu byli na procházce v parku a že chlapeček se zhroutil v mdlobách na zem. Vyšetřila jsem ho a zjistila jsem, že nejde o mdloby ale o kóma. Také jsem našla zlomeniny žeber a modřiny od prstů na kůži v místech zlomenin. Kvůli tomu jsem pojala podezření, že chlapečkovi někdo ublížil, tak jsem informovala policii. Naneštěstí chlapeček krátce po vyšetření zemřel,“ u poslední věty si lékařka povzdechne.

„Provedla jste pitvu?“ zeptá se Ludrun.

„Ano, provedla. A to co jsem zjistila, mě překvapilo. A také šokovalo. Mozek chlapečka byl oteklý, krvácel do mozkových obalů a také měl oči podlité krví. Také jsem objevila subdurální hematomi. Spolu se zlomeninami a modřinami byla diagnóza jasná. Syndrom třeseného dítěte,“ řekne pevně lékařka.

„Syndrom třeseného dítěte? Prosím, vysvětlete nám ten termín,“ požádá ji Ambriel.

„Jistě, veličenstvo. Syndrom třeseného dítěte je ve zkratce řečeno těžký otřes mozku u dítěte, vzniklý prudkým třesením dítěte. Připravila jsem si pro vás názornou ukázku,“ vyndá lékařka z kapsy zavařovací sklenici s vejcem uvnitř.

„Sklenice a vejce?“ pozvedne Ludrun obočí.

„Ano, veličenstvo. Představte si, že sklenice je hlavička dítěte a vejce mozek. Když s ním zatřesete...“ zatřese lékařka se sklenicí.

Vejce uvnitř se rozbije a bílek se žloutkem vytečou ven.

„...tak dojde ke zranění,“ dopoví lékařka.

„Jste si tím jistá? Nemohlo k tomu zranění dojít jinak? Třeba se bouchnul nebo upadl,“ snaží se Ambriel najít jinou možnost.

„Jsem si tím jistá, veličenstvo. Zlomeniny a modřiny jasně vypovídají, že chlapečkovi někdo ublížil. Dětský pláč nebo křik dokáže být stresující a někteří lidé to po delší době nezvládnou a dítětem zatřesou ve snaze ho uklidnit a zbavit se tak stresu a frustrace,“ řekne lékařka.

„Jak dlouho trvá než dítě upadne do kómatu po takémto zranění?“ zeptá se Ludrun.

„Dva až tři dny po zranění,“ odpoví lékařka.

„Proč rodiče nevyhledali odbornou pomoc dřív? Proč svému synovi nepomohli?“ zeptá se tiše Ambriel.

„Zranění nemuselo být na první pohled zřetelné. Dítě může vypadat v pořádku a později se může dostavit únava, malátnost, nevolnost a zvracení. Může to vypadat, jako by mělo jen nějakou virózu nebo že něco špatného snědlo. Pak může opět vypadat zdravě a pak zkolabovat. Rodiče nemuseli rozeznat závažnost zdravotního stavu,“ odpoví lékařka.

„Dobrá. Děkujeme za vaši výpověď. Teď přiveďte rodiče,“ pokyne Ludrun.

Lékařka se posadí vedle policejního náčelníka do soudní síně vejdou čtyři další policisté, kteří vedou mladou ženu a muže v poutech. Policisté je postaví před soudní stůl a kousek poodstoupí.

„Jste Elyra a Nal Kaminovi?“ zeptá se Ludrun.

„Ano, veličenstvo,“ přikývnou oba mladí manželé.

„Dobrá. Pane Kamine, co přesně se stalo v onen den?“ zeptá se Ludrun.

„Šel jsem se synem na procházku do parku a on se najednou složil na zem. Vyděsilo mě to a když jsem ho nemohl probudit, tak jsem ho vzal do náruče a běžel s ním do nejbližší nemocnice,“ řekne pan Kamin zlomeně a s pohledem upřeným do podlahy.

„A nevšiml jste si, že by měl už před tím nějaké zdravotní potíže?“ zeptá se Ludrun.

„Dva dny předtím se mi zdál takový, jak to jen říct, nečinný a malátný. Byl ospalý a neustále se ke mně chtěl tulit. A takový nebýval. Vždycky byl takový energický a čilý. Bylo mi to trochu divné. Druhý den navíc i zvracel, ale mysleli jsme, že je to jen nějaká viróza, tak jsme mu dávali čaje a piškoty, abychom moc nezatěžovali jeho žaludek. Kéž by mě jen napadlo, že je to něco vážnějšího. Okamžitě bych ho zanesl do nemocnice a modlil se, aby mu lékaři pomohli a on byl v pořádku. Můj chlapeček!“ rozpláče se pan Kamin.

Jeho ženě se také spustí slzy a položí svému manželovi ruku na rameno. Ludrun pohlédne na lékařku.

„To odpovídá,“ přikývne lékařka.

„Kdo všechno s ním byl?“ zeptá se tiše Ludrun.

„Jen mi dva. Nikdo jiný,“ odpoví paní Kaminová.

Ludrun a Ambriel se po sobě podívají. Takže policejní náčelník měl pravdu, musel to být jeden z nich. Pro oba je to hrozné pomyšlení a Ambriel ho jen těžko rozdýchává.

„Víte, co bylo příčinou úmrtí?“ zeptá se Ambriel.

„Ano, v nemocnici nám to řekli,“ přikývne pan Kamin.

„Takže nám řekněte pravdu. Kdo z vás s ním zatřásl?“ přimhouří Ludrun oči.

„To nemůžete myslet vážně! Vždyť to byl náš syn. Náš chlapeček. My bychom mu nikdy neublížili,“ vzhlédne prudce pan Kamin k Ludrunovi.

„Byla jsem to já,“ zašeptá paní Kaminová.

„Cože?“ otočí se k ní její manžel.

„Byla jsem to já,“ zopakuje paní Kaminová mezi vzlyky, když ji přemůže pláč a vina.

„Proč?“ zeptá se Ambriel.

„Já a manžel jsme si chtěli po dlouhé době udělat hezkou noc, tak jsem malého uložila, pak jsem se hezky oblékla, navoněla, nalíčila, načesala. Prostřela jsem stůl, uvařila Nalova oblíbená jídla. Dokonce jsem dala na stůl i svíčky a těšila se na tu romantiku a vášeň, kterou jsme s navzájem měli dopřát. Jenže pak se malý probudil, vylezl z postýlky a přišel za mnou a plakal, že prý se mu zdál ošklivý sen. Snažila jsem se ho utěšit a uspat, ale on pořád plakal a plakal. Tak jsem ho popadla a zatřásla s ním. Nechtěla jsem mu ale ublížit, chtěla jsem ho jen utišit a uspat. Nic víc. Pak jsem ho uložila a on usnul,“ pláče paní Kaminová.

„Zabila jste svého syna kvůli milování?“ zeptá se Ambriel.

„Nechtěla jsem ho zabít ani mu ublížit. Chtěla jsem jen, aby usnul a byl zticha,“ zakroutí paní Kaminová hlavou.

„Jak jsi mohla udělat něco takového?“ pan Kamin je v šoku.

„No a tím je to vyřešeno. Pane Kamine jste volný. Paní Kaminová za ublížení na zdraví s následkem smrti jste odsouzena k trestu smrti. Ten bude vykonán za dva dny v devět hodin dopoledne. Do té doby budete v palácovém vězení. Odveďte ji!“ vyřkne Ludrun rozsudek, když se vzpamatuje. Ambriel vedle něj sedí v šoku. Nemůže uvěřit a pochopit, jak matka může ublížit nebo zabít své dítě. Je to pro něj nepochopitelné.

Policisté odemknou pouta panu Kaminovi a paní Kaminovou odvádějí do vězení. Ta se otřásá vzlyky a neustále se omlouvá a říká, že tohle nechtěla. Pan Kamin je natolik v šoku a zdrcený, že se nemůže na svou manželku ani podívat natož jí něco říct. Všichni jsou propuštěni ze soudní síně a odejdou.

„Jsi v pořádku?“ otočí se Ludrun na Ambriela.

„Já...ano. Jen to musím vstřeba a vzpamatovat se,“ zašeptá Ambriel, vstane od stolu a odejde.

Zamíří do pokoje svého syna a zastaví se na jeho prahu. V křesle sedí Brona, na klíně drží Morana a předčítá mu z dětské knížky pohádku. Darek jí sedí u nohou s hlavou položenou na jejích nohou a občas se nechává zatahat za srst nad čumákem nebo na hlavě od Morana.

„...řekl pejsek. Víš, jak dělá pejsek?“ usměje se Brona na Morana.

Ten se usměje a ukáže na Darka.

„Ano, Darek je taky pejsek a jak dělá pejsek? Haf, haf,“ usmívá se Brona a Moran se zasměje.

Ambriel se bokem opře o futra a zamyšleně sleduje svou matku se svým synem. Je tak maličký a bezbranný. Zranitelný. Jak může někdo ublížit tak zranitelnému stvoření? A navíc některý z rodičů? Stále mu to nejde na mysl. Vždyť on by na svého syna nedokázal vztáhnout ruku nebo ho silněji chytit.

„Jak to mohla udělat? Vlastnímu synovi,“ zašeptá, když za sebou ucítí Ludrunovu přítomnost.

„Jsou věci, které nepochopíme,“ obtočí kolem něj Ludrun ruce.

„Že našim dětem nikdy neublížíš? Že je nikdy neudeříš a nikdy, vůbec nikdy s nimi nebudeš třást?“ natočí Ambriel hlavu ve snaze podívat se na Ludrunův obličej.

„Ne, neudělám. Maximálně je plácnu po zadečku a pokárám je, když budou zlobit, ale nic víc. A to plácnutí bude jen tak lehké, aby ho pocítili ale aby je moc nebolelo. Nikdy bych jim neublížil a ani nedovolím, aby jim ublížil někdo jiný,“ ujistí ho Ludrun.

Ambriel přikývne, vymaní se z Ludrunova sevření a přejde ke své matce.

„Dej mi ho prosím,“ vztáhne ruce k Moranovi.

Brona k němu s úsměvem vzhlédne, ale když spatří jeho výraz zvážní.

„Stalo se něco?“ zeptá se starostlivě a předá mu Morana.

Ambriel zatřese hlavou a svou pozornost upne na Morana. Ten se na něj směje a natahuje ručku k jeho obličeji. Ambriel ho k sobě jemně přitiskne, vdechuje jeho vůni, mazlí se s ním a pusinkuje ho. Brona se tázavě otočí na Ludruna, který jí tiše vysvětlí, co za případ řešili. Brona se zděsí, když to uslyší a pak se starostlivě zadívá na Ambriela, který s Moranem chodí po pokoji.

„Broučku, Moranovi nikdo z nás neublíží. Všichni ho milujeme,“ pokusí se ho uklidnit.

„A co chůvy? Co když to udělají ony?“ zeptá se Ambriel.

„Ty chůvy jsou prověřené a zkušené. Navíc se střídají a nejsou s ním neustále. Věř mi, Moran bude v pořádku,“ přejde k němu Ludrun, jemně ho vezme za boky a hledí mu do očí.

„Vyšiluju, viď?“ pohlédne na něj Ambriel.

„Možná trošku. Jsi milující a laskavý a tvá něžná dušička je otřesena tím, co ses dneska dozvěděl. Navíc sám jsi rodič a přirozeně jsi dostal strach o dítě,“ zastrčí mu Ludrun pramen vlasů za ucho a polechtá Morana na bradičce.

Ten se zasměje, podívá se na svého otce a pak upře svou pozornost na lem Ambrielova oblečení a začne si s ním hrát. Ambriel se na něj podívá a políbí ho na hlavičku.

„Měli jsme ji nechat žít,“ zašeptá po chvíli.

„Jak to myslíš? Něco provedla a byla za to potrestána,“ zamračí se Ludrun.

„Ne dost. Smrt pro ni bude milosrdná. Měli jsme ji nechat žít, to by pro ni byl horší trest. Žít s vědomím, že zabila vlastní dítě. S tou vinou,“ zašeptá Ambriel.

Ludrun si vymění pohled s Bronou. Oba jsou překvapení. Tohle nezní jako Ambriel.

„Tohle nezní jako ty. Vždy jsi odpouštěl a byl laskavý,“ řekne zamyšleně Ludrun.

Ambriel se k němu otočí, oči mu planou vztekem.

„Mám být laskavý a odpustit ženě, která zabila své dítě kvůli tomu, aby si mohla užít? Tomu chlapečkovi byly dva roky. Dva, Ludrune! Zdál se mu ošklivý sen a on plakal. Přišel za svou mámou v naději, že ho utěší. Že ho vezme do náruče a řekne, že to byl jen sen a že něco takového se nikdy nestane. Možná doufal, že si s ním lehne do jeho postele a bude s ním, dokud neusne. Možná chtěl i pohádku. Co myslíš, chytal se její sukně? Vztahoval k ní ruce jako to dělá Moran, když nás vidí? A co udělala ona? Zabila ho! A zatímco ten chlapeček umíral, ona si se svým manželem užívala v posteli. Mám někomu takovému odpustit? Jak?“ Ambriel se jen taktak drží, aby nezačal křičet, protože ví, že by mohl vystrašit Morana a to nechce.

„To po tobě nechci. Jen říkám, že jsi mě překvapil. To je celé,“ promne si Ludrun kořen nosu.

Ambriel si povzdechne a posadí se do křesla, kde seděla jeho matka. Morana si posadí na klín a hraje si s ním. Darek si lehne vedle křesla.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe tak vyletět,“ řekne po chvíli ticha.

„To nic, lásko. Prostě s tebou cloumají hormony,“ usměje se na něj Ludrun, přidřepne k němu a hladí ho po noze.

Ambriel se pousměje a položí si ruku na vypouklé bříško, je už v sedmém měsíci a tak cítí pravidelné pohyby svého dítěte.

„Dej mi ruku,“ řekne Ludrunovi.

Ludrun mu ji podá a Ambriel si ji položí na bříško.

„Kope,“ usměje se Ludrun.

Brona se s úsměvem vytratí. Ambriel se na Ludruna zahledí a zvážní.

„Slib mi, že žádnému našemu dítěti neublížíš,“ řekne tiše.

„Slibuju!“ řekne Ludrun vážně.