Ambriel spolu se dvěma vojáky vstoupí do cely, kde přechází jeho otec sem tam. Ten se zastaví a zahledí se na něj. Vojáci se postaví kolem dveří a ostražitě Ambriela a jeho otce sledují, připraveni kdykoliv zasáhnout, kdyby otec na Ambriela zaútočil. Ambriel na svého otce smutně hledí.

„Proč?“ zašeptá.

„Protože jsi zradil,“ odfrkne otec.

„Zradil jsem, protože jsem se zamiloval?“ zeptá se Ambriel.

„Měl jsi milovat Xeroxe a ne jeho vraha,“ vykřikne otec.

„Ludrun není jeho vrah. Xeroxova smrt byla nehoda,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Nehoda?“ přimhouří otec oči.

„Ano, nehoda. Spadla na něj socha s kopím a probodla ho. Ludrun za to nemůže. On ho chtěl nechat na živu jako guvernéra Sluneční provincie,“ přikývne Ambriel.

„Pak jsi měl zůstat věrný jeho památce. Vždyť jsi s ním byl šťastný. Alespoň na svatbě jsi tak vypadal,“ řekne otec.

„Ano, na svatbě jsem byl šťastný. Do svatby jsem měl Xeroxe opravdu rád. Vždy se ke mně choval hezky a slušně. A na svatbě říkal tak krásné věci a já věřil, že mě doopravdy miluje, ale byl to jen klam. Xerox miloval jen můj vzhled a to co jsem představoval. Nebyl jsem s ním šťastný. Nebyl to dobrý muž,“ posmutní Ambriel.

„Nebyl to dobrý muž? Musíš žertovat. Byl to ten nejlepší muž. Byl zbožný, slušný a čestný. Navíc to byl princ a budoucí král, takže bys byl do konce života zajištěný,“ mračí se otec.

„To možná ano, ale tím to skončilo. Nezajímal se o mě ani o mé názory. Byl jsem jen ozdoba, kterou se mohl chlubit. U všech bohů, vždyť on mě i znásilňoval,“ vykřikne Ambriel.

„Byl to tvůj manžel, takže tě nemohl znásilňovat. V manželství znásilnění neexistuje. A ostatně co se znásilnění týče, dělal jsem vše proto, abych tomu zabránil. Proč myslíš, že jsem tě nikdy nikam nepustil? Aby ti nikdo neublížil a aby ses nezamiloval do někoho jiného. Vždy jsem pro tebe chtěl jen to nejlepší. Vždyť jsi můj syn, byl jsi moje pýcha. Všechno co jsem dělal, jsem dělal pouze pro tebe,“ zasyčí otec.

„Měl jsi mě rád? Miloval jsi mě jako otec syna?“ zeptá se Ambriel.

„Miloval, samozřejmě, že jsem tě miloval. A proto tvá zrada tolik bolela,“ povzdechne si otec.

„Já nezradil. Jen jsem se zamiloval,“ hájí se Ambriel.

„Prostě a jednoduše jsi ze sebe udělal děvku. Tělo tvého manžela ani nevychladlo a ty už jsi byl v posteli jiného muže,“ zavrčí otec.

„To není pravda. Ludrun se mě až do svatební noci ani nedotkl. Zpočátku si ani nechtěl přiznat své city. Našel mi kandidáty, mezi kterými jsem si měl vybrat budoucího manžela. Ale já se zamiloval do něj. Staral a zajímal se o mě. Naslouchal mi a chránil mě. Když jsme si navzájem vyjasnili své city, zasnoubil se se mnou, ale až do svatební noci mě ani nepolíbil. Maximálně mě objal nebo vzal za ruku a to bylo vše. A po svatbě se ke mně choval a dodnes chová úplně jinak než Xerox. A je to úžasný otec. Našeho syna zbožňuje, stará se o něj a pečuje. Jsem teď šťastný. Není to to co jsi pro mě chtěl?!“ řekne Ambriel.

„Ano, chtěl jsem, abys byl šťastný. Ale s mužem, kterého bych ti vybral já s matkou. Buď jsi měl zůstat věrný Xeroxově památce nebo se vrátit do rodného domu a nechat nás, abychom ti vybrali dalšího muže. Někoho čestného, slušného a zbožného, kdo by se o tebe postaral a zajistil tě,“ řekne otec.

„Já to nechápu. Tvrdíš, že jsi mě miloval a že jsi chtěl, abych byl šťastný, ale přitom jsi zaplatil za mou smrt. A za smrt mého syna. Vždyť je to ještě miminko,“ zašeptá Ambriel.

„Je to plod hříchu a zrady. Nic jiného než smrt si nezaslouží, stejně jako zrádce jakým jsi ty,“ odsekne otec.

Ambriel si povzdechne. Názory svého otce nezmění.

„Zítra budeš mít soud. Na tom, co řekneš, bude záviset zda budeš popraven nebo pouze uvězněn na doživotí. Tak si promysli svoji obhajobu,“ řekne smutně Ambriel a otočí se k odchodu.

„Nebudu se hájit. Řeknu pravdu. Jen ať všichni slyší, co jsi ty a ten zmetek, kterého sis vzal, zač,“ vykřikne otec.

„Dělej jak myslíš,“ špitne Ambriel a vojáci otevřou dveře, aby mohl vyjít ven.

„Počkej! Mám ještě dotaz,“ zastaví ho otec.

„Ptej se,“ zastaví se Ambriel.

„Jak jste to zjistili? Ten chlap, kterého jsem najal, vám to říct nemohl. Nevěděl kdo jsem,“ zahledí se otec na Ambrielova záda.

Ambriel se otočí a zahledí se svému otci do očí.

„Byla to matka. Ona a já jsme se spolu smířili a potají mě navštěvovala. Tobě vždy řekla, že jde na trh ale ve skutečnosti chodila sem. Ty věci, které ti pak ukazovala, jako že je koupila, byly buď ode mě a Ludruna nebo je koupila předem. Nebo je koupil někdo ze sloužících,“ odpoví Ambriel.

Otec na něj zůstane překvapeně zírat.

„To není pravda,“ zašeptá nevěřícně.

„Je to pravda. Na rozdíl od tebe, matka litovala toho, co mi řekla a jak se ke mně zachovala a omluvila se. Ona mi moje štěstí a lásku přeje,“ ujistí ho Ambriel.

„Ta mrcha! Je to stejná zrádkyně jako ty. Celé ty roky jsem si hřál hada na prsou. Vy dva jste totiž úplně stejní. Ta...“ začne nadávat otec.

Ambriel se otočí a vyjde z cely. Na nadávky svého otce na adresu matky není zvědavý a nehodlá je poslouchat. Vojáci ho následují, zavřou dveře a zamknou je. Poté se postaví po jejich stranách, aby je hlídali.

***

Ambriel sedí na posteli v ložnici a chová Morana. Po tvářích mu stékají slzy. Vedle něj sedí matka, která ho hladí po rameni a smutně hledí do země. Dnes má být Ambrielův otec popraven. Ambriel jako Druhý král by měl být při tom, ale nedokázal tam jít. Ať je to jak chce, pořád to je jeho otec. Muž který ho vychovával. Který ho učil chodit a mluvit, který mu pomáhal s učením a hrál si s ním. Ano Ambriel má na otce i hezké vzpomínky a kvůli nim není schopný jít se dívat, jak jeho otec zemře.

Jeho matka se rozhodla zůstat se svým synem a být mu oporou. I jí je líto, jak to dopadlo. Přeci jen to byl její manžel, se kterým žila tolik let a se kterým měla syna.

Darek sedí Ambrielovi u nohou, hlavu má položenou na jeho kolenou a sleduje Ambriela smutným pohledem.

„Doufám, že to bude rychlé. Že nebude moc trpět,“ řekne Ambriel tiše.

„Určitě nebude. Tvůj manžel je v tomto směru milosrdný,“ zašeptá matka.

Ambriel jen přikývne a ani jeden z nich už nepromluví.

***

Ludrun sedí na vyvýšeném zastřešeném podiu, vedle něj stojí armádní velitel a před ním Nejvyšší rádce. Všichni se tváří vážně a hledí na popraviště, kde stojí kat a oba odsouzenci. Střelec a Ambrielův otec. Střelec hledí do země a třese se strachy. Bojí se následujících chvil a sám sobě v duchu nadává, že vzal nabídku, která ho přivedla až sem. Naproti tomu Ambrielův otec hledí na svého zetě nenávistným pohledem. Nebojí se smrti, jistě bude bohy přijat s vlídností a vstřícností za svou zbožnost a zbožné chování.

Před popravištěm se tísní dav lidí, kteří zlostně a nenávistně na oba odsouzence hledí a vykřikují na ně různé nadávky a proklínají je.

Nejvyšší rádce přečte obvinění i rozsudek a pohlédne na odsouzence.

„Máte nějaká poslední slova? Poslední přání?“ zeptá se.

Střelec zavrtí hlavou. Co by měl říkat? A poslední přání? K čemu by mu bylo, když už tady za chvíli nebude?

„Proklínám tě! Proklínám tebe i toho zrádce, kterého jsem nazýval synem! Zhyňte bolestí a utrpením a smažte se v podsvětí! A vaši parchanti ať se nedožijí dospělosti a nikdy nepoznají štěstí a radost!“ vykřikne Ambrielův otec a dál propaluje Ludruna nenávistným a zlostným pohledem.

Lidé zalapají po dechu a ve tvářích se jim značí šok, údiv a překvapení. Takto nenávistné řeči nikdo nečekal. A co je ještě více překvapující, je informace, že tento odsouzec je otec jejich Druhého krále. Všichni se podívají na krále, aby viděli jeho reakci.

Ludrun sevře čelist a stiskne rty. Ruce zatne v pěst. Slova jeho tchána ho rozzlobila. Kývne na Nejvyššího rádce a ten pokyne katovi. Kat přetáhne oběma odsouzencům přes hlavu provazovou smyčku a zatáhne za páku, která otevře otvory pod nohama odsouzenců a ti se propadnou dolů. Oba mají štěstí, trhnutí provazu při propadu jim zlomí vaz a oni jsou během vteřiny mrtví a nemusí tak trpět pomalým a velmi nepříjemným škrcením a dušením.

Ludrun vstane a sejde z podia. Beze slova zamíří z popraviště do paláce, kde zamíří do ložnice. Vstoupí dovnitř a pohlédne na Ambriela. Zlost z krutých slov ho přejde, když uvidí svého chotě sedět na posteli jako hromádku neštěstí tiše vzlykajíc v náručí své matky, která ho jednou rukou hladí po vlasech a na druhé chová Morana. Přejde k nim.

„Je mi to líto, ale neměl jsem jinou možnost,“ zašeptá a když se Ambrielova matka odtáhne, tak ho obejme.

„Já vím. Vražda, pokus o vraždu nebo najmutí nájemného vraha, aby zabil krále je vlastizrada a ta se trestá smrtí. Ale ať je to jak chce, pořád to byl můj otec,“ vzlyká Ambriel.

Ludrun na to nic neřekne, jen zpevní své objetí. Přes jeho rameno pohlédne na svou tchýni, která je smutně a nešťastně sleduje, zatímco v náručí chová Morana. Natáhne k ní ruku a jakmile k nim přejde, obejme ji, samozřejmě tak, aby neublížil Moranovi.

„Přál bych si, aby to šlo i jinak,“ zašeptá.

Matka se jen smutně pousměje.

„Já vím. Jsi dobrý člověk Ludrune a jak jsi sám řekl, neměl jsi jinou možnost. Já i Ambriel to chápeme,“ řekne tiše.

Vzlykající Ambriel přikývne. Ludrun si povzdechne a políbí ho do vlasů. Darek zakňučí a protáhne se mezi jejich nohama a otírá se hlavou o Ambrielova lýtka.

„Nojo, ty abys někde nechyběl,“ shlédne na něj Ludrun.

Ambriel se vzlykavě uchechtne a odtáhne se od Ludruna. Otírá si slzy a pohlédne na Ludruna.

„Bylo to alespoň rychlé?“ zeptá se.

„Bylo. Nevím to sice jistě, ale vypadalo to, že se mu zlomil vaz. Netrpěl,“ odpoví tiše Ludrun a pustí svou tchýni.

Nahne se k Moranovi a polechtá ho po bříšku. Moran zakope nožičkama a vydá zvláštní zvuk, který ale nezní moc spokojeně. Vnímá pochmurnou atmosféru v místnosti a vůbec se mu to nelíbí. Navíc ze svého tatínka a babičky cítí smutek. Brona, jak se Ambrielova matka jmenuje, jím zahoupá a tiše na něj zabrouká.

„Půjdu se za otce pomodlit,“ řekne Ambriel.

Ludrun přikývne a Ambriel vyjde z ložnice.

„Půjdu taky. Mohu ti tady nechat Morana?“ pohlédne na Ludruna Brona.

„Samozřejmě. Vždyť je to můj syn,“ podiví se Ludrun.

„Promiň. Celý život jsem byla vychovávána a udržována v domnění, že o dítě se má starat především matka nebo roditel,“ sklopí Brona hlavu.

Ludrun s povzdechem přikývne. Brona se na něj podívá, otočí se a vyjde z ložnice. Společně s Ambrielem vejdou z paláce do zahrady, odkud zamíří do chrámu, kde se modlí za duši zesnulého.