Ambriel a Ludrun sedí na trůnech, u Ambrielových nohou leží Darek. Pod schody vedoucí k trůnu stojí armádní velitel a Nejvyšší rádce. Kousek od nich stojí šedovlasý vychovatel ze sirotčince a Mirim. Před nimi stojí tlustý plešatý muž s prasečíma očkama, kterým není nikdo jiný než městský správce.

„Víte, proč jsme si vás nechali zavolat?“ zeptá se Ludrun správce.

„Netuším, veličenstvo,“ zakroutí správce hlavou.

„Netušíte? Tak my vám to řekneme. Už několikrát jste od vychovatelů obdržel žádost o rekonstrukci sirotčince, jeden z vychovatelů za vámi dokonce jel osobně, ale vy jste ho vyhodil a nechal jste na něj poštvat psi. Můžete nám vysvětlit, proč jste ty žádosti zamítal? Proč jste nenechal přehodnotit stav sirotčince a nezvážil jeho rekonstrukci?“ vyjede na něj Ambriel.

„Veličenstvo, zamítal jsem ty žádosti, protože rekonstrukce mi nepřišla nutná,“ řekne správce.

„Nepřišla nutná? Viděl jste v jakém stavu se ten sirotčinec nachází? My tam byli a mohu říct, že v něčem takovém by ani krysa nežila,“ zamračí se na něj Ludrun.

„Ale jsou to přeci jen sirotci,“ řekne tiše správce.

„Jen sirotci? Jsou to lidé. Většina z nich jsou ještě malé děti. A každý člověk je důležitý a každý člověk si zaslouží důstojný, bezpečný a zdravý domov a děti obzvlášť,“ řekne Ambriel.

„Šlo o státní peníze. Má se snad státními penězi plýtvat na sirotky? Vždyť ti nikdy ničeho nedosáhnou. Maximálně z nich budou nevěstky, bezdomovci a ochlastové, nikdo důležitý,“ rozohní se správce.

„Jak můžete něco takového vypustit z úst? Ty děti jsou chytré a šikovné. Většina z nich se o sebe umí postarat lépe než lecjaký dospělý. A mají naději, mohou se vyučit nebo vystudovat, najít si práci a založit rodinu, ale nejdříve musí mít dobré zázemí. A to jste jim vy odepřel. A teď se před námi opovažujete říct něco takového?“ vstane Ambriel prudce z trůnu a křičí na správce, celý zrudnul a hruď se mu dme vztekem, dokonce mu začala divoce pulzovat tepna na krku.

Velitel i Nejvyšší rádce sebou trhnou a překvapeně na Ambriela zírají. Takového ho ještě nikdy nezažili. Darek se vystrašeně schová pod trůn a vyděšeně kňučí.

„Ambrieli klid. Klid, vyřešíme to, ale uklidni se,“ vstane Ludrun a snaží se Ambriela uklidnit.

„Neříkej mi, co mám dělat! A vůbec, slyšel jsi, co řekl?“ otočí se k němu Ambriel.

„Ano, slyšel. A jak už jsem řekl, vyřešíme to. Pojď, posaď se a uklidni se. Víš, co ti říkal lékař,“ nasměruje Ludrun Ambriela k trůnu.

Ambriel se posadí a zhluboka dýchá, aby se uklidnil.

„Je mi z něj zle. I jeho dech mě rozčiluje,“ zavrčí.

Darek bojácně vyleze zpoza trůnu a ostražitě ohlíží situaci. Ludrun se pro něj skloní a dá ho Ambrielovi na klín. Ambriel sklopí k pejskovi oči a jemně ho pohladí po hlavičce. Darek se natáhne a olízne Ambrielovi čelist. Ambriel se lehce pousměje a podrbe Darka za ušima, vztek z něj pomalu mizí.

„Gratuluju, jste první, komu se podařilo Druhého krále takto rozčílit. Před vámi se to ještě nikomu nepovedlo. Takže bravo, opravdu bravo!“ sykne ke správci tiše velitel a propaluje ho pohledem.

Správce jen strnule stojí a zírá. Nějak nemůže pochopit, co řekl tak špatného, že se Druhý král tak rozčílil. Ludrun se od Ambriela otočí ke správci a probodne ho očima.

„Za zanedbání svých povinností vám je uložena pokuta ve výši jednoho milionu zlatých a zároveň vám odebírám tvůj post městského správce,“ řekne Ludrun.

Správce překvapeně pootevře pusu. Přijde o svůj post a navíc má zaplatit tolik peněz a to všechno kvůli nějakým sirotkům? To král přeci nemůže myslet vážně!

„Veličenstvo...“ začne.

„Mlčte. Můžete být rád, že jsem tak shovívavý a že jste dopadl takto dobře. A teď jděte,“ mávne Ludrun rukou.

Ke správci přejdou strážní, kteří stáli u dveří a vyvádí ho ze sálu.

„Veličenstvo, prosím! To přeci nejde. Vždy jsem vám věrně sloužil. Nemůžete...“ křičí správce, dokud ho strážní nevyvedou ze dveří a nezavřou je za ním.

„Jste v pořádku, veličenstvo?“ zeptá se s obavami vychovatel.

„Ano, jsem,“ přikývne Ambriel, který se už zcela uklidnil.

„To je dobře. A mimochodem, koho hodláte jmenovat na post městského správce?“ otočí se k nim Nejvyšší správce.

„Přemýšlel jsem nad lordem Jalomem. Je to dobrý a laskavý muž a jsem si jistý, že nebude svoje povinnosti zanedbávat,“ řekne Ludrun.

„Dobrý nápad. Napíšu lordu Jalomovi vzkaz a proberu to s ním,“ přikývne Nejvyšší rádce.

„Takže stěhování už začalo?“ zeptá se Ambriel vychovatele.

„Ještě ne, veličenstvo. Kuchyně a koupelny byly sice nejenom zrekonstruovány a zrenonované, ale i plně zařízené a funkčí, ale jinak byly všechny pokoje prázdné. Nejdříve je musíme vybavit nábytkem a nechat vymalovat,“ zakroutí hlavou vychovatel.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zajímá se Ambriel.

„Minimálně týden. Ale jsem si jistý, že děti budou nadšené až uvidí svůj nový domov. A hlavně své nové pokoje,“ usměje se Mirim.

„Mám pocit, že nám něco uniká,“ poznamená Ludrun.

„No, nevím, jestli se dá říct, že uniká. Jde o to, že poté, co jste včera odešli, jsem dětem řekl, aby namalovaly, jak by chtěly, aby vypadali jejich nové pokoje. Potom jsem ty obrázky vysbíral, samozřejmě podepsané, a ty pokoje nechám zařídit podle těch obrázků,“ přizná se Mirim.

„To je úžasné. Máte skvělé nápady, pane Mirime,“ poposedne nadšeně Ambriel a rozzáří se.

„To myslíte vážně?“ zeptá se překvapeně vychovatel.

„Naprosto. Chci těm dětem udělat radost,“ přikývne Mirim.

„A uděláme slavnostní otevření. Budou to děti, které otevřou svůj nový domov,“ zatleská Ambriel a v duchu už plánuje, jak by taková akce mohla probíhat.

Ludrun potřese hlavou. Přestává stíhat tempo, kterým jeho manžel mění své nálady. Ale pak se usměje, slavnostní otevření není špatný nápad.

***

O týden později

U brány vedoucí k velkému sídlu, kterým je nový sirotčinec, stojí oba králové s Darkem, pan Mirim, vychovatelé ze sirotčince, sirotci a také hubený muž ve středních letech s tmavými kudrnatými vlasy ostříhanými nakrátko, což je nový městský správce lord Jalom. Před nimi je shromážděný dav lidí, kteří si nechtěli nechat ujít otevření nového sirotčince. Brána je ovázána obrovskou mašlí.

„Dobrý den! Ještě než otevřeme nový sirotčinec, dovolte mi pár slov díků k několika lidem. Velký dík má tady pan Mirim, který si vyhradil čas, zhodnotil stav starého sirotčince a pomohl vybudovat nový. Také velmi děkujeme firmám vyrábějícím nábytek a obchodům s nábytkem, kteří, když se dozvěděli o situaci, vzali naši zakázku přednostně a nejen že dodali nábytek dřív, ale ještě vyslali své dělníky, aby ho smontovali. Další dík patří strážnému, který měl tu odvahu a navrhl nám, abychom nový sirotčinec udělali z tohoto sídla. A poslední ovšem nemenší dík patří městskému správci lordu Jalomovi, který, když se dozvěděl, proč chceme sídlo, které zdědil po svém otci a které nechal zrekonstruovat, odkoupit, tak ho sirotkům daroval aniž by za to něco požadoval na oplátku. Všem z vás děkujeme za vaši ochotu, práci, píli a velkorysost. A co se týče vychovatelů, ti mají můj obdiv za to, že sebrali odvahu a když jim předchozí správce nepomohl, že poslali žádost nám a také za to, že mají tu trpělivost a s láskou se starají o všechny ty děti,“ dokončí proslov Ludrun poodstoupí stranou.

„Tak, teď se rozdělte na půlky a chyťte konce mašle,“ instruuje děti Ambriel.

Ty se rychle rozdělí a s nadšením a jistou netrpělivostí popadnou konce mašle, dokonce i Darek chňapne po cípu konce mašle.

„Tak a až napočítám do tří, tak zatáhněte, ano?“ usměje se Ambriel.

Děti přikývnou.

„Tak raz...dva...tři,“ vykřikne Ambriel a děti zatáhnou, čímž rozvážou mašli a brána se otevře.

Dav začne nadšeně jásat a tleskat a děti se nadšeně rozběhnou do svého nového domova. Pobíhají po chodbách a vše si udiveně prohlížejí. Nakonec se dostanou ke svým pokojům, u nichž jsou na dveřích jejich jména. Najdou své jméno a netrpělivě se hrnou dovnitř. Všechny zůstanou stát jako přibité a překvapeně se po pokojích rozhlíží. To jsou přeci pokoje z jejich obrázků! Některé starší dívky propuknou v pláč a většina starších chlapců bojuje se slzami. Mladší děti se vzpamatují dřív než ty starší a rozeběhnou se dolů do společenské místnosti, kde stojí králové s Darkem, vychovatelé, Mirim a lord Jalom. Utvoří kolem nich nadšený roj a jeden přes druhého nahlas popisují své pokoje a děkují. Krátce nato přijdou i starší děti a taktéž děkují.

„Hej, hej, hej, proč se nejdete podívat také do zahrady? Máte tam ode mě překvapení,“ zvolá lord Jalom.

Děti se nahrnou na zahradu. Ambriel, Ludrun, Mirim, lord Jalom a také vychovatelé jsou dětem v patách.

„U všech bohů, jsou tady hřišťata. Hřiště na fotbal, florbal, basket a dokonce tenisový kurt, no ty bláho,“ zvolá jeden ze starších chlapců, když spatří několik oplocených hřišť v přední části zahrady.

„A jsou tu také houpačky a prolézačky,“ zvolá jedna z dívek.

„Pojďme se podívat, co je dál,“ navrhne další dívka.

Všechny děti se rozeběhnou dál do zahrady mezi stromy, aby ji celou prozkoumaly.

„No to je tedy opravdu překvapení. Jak vás to napadlo?“ otočí se zrzavá žena k lordu Jalomovi.

„No, sám jsem po něčem podobném jako dítě toužil. A tak mě napadlo, že by to těmto dětem mohlo udělat radost,“ pokrčí rameny lord Jalom.

„To je úžasné. Ale prozraďte nám, co je dál?“ otočí se k němu Ambriel se širokým úsměvem.

„Jen několik ovocných stromů a tři altánky,“ odpoví lord Jalom.

„Opravdu je to úžasné. Ani nevíme jak vám poděkovat. Daroval jste našim dětem nový domov a teď tohle,“ řekne kudrnatá vychovatelka, ostatní vychovatelé souhlasně přikývnou.

„To nic není. Musíme si pomáhat, ne?“ mávne lord Jalom rukou.

„Kéž by tak smýšleli všichni,“ povzdechne si Ludrun.

***

Večer

„To bylo od lorda Jaloma hezké,“ řekne Ambriel, když se chystá do postele.

„To bylo. Je vidět, že hodní a laskaví lidé ještě nevymřeli,“ přikývne Ludrun, který už leží v posteli a čte si.

V pelíšku vedle krbu už leží Darek a tiše pochrupuje. Děti ze sirotčince ho vyčerpaly.

„Zhasneš a půjdeme už spát nebo si chceš ještě číst?“ vleze Ambriel do postele a uvelebí se.

„Půjdeme spát, ale nejdřív ti chci něco dát,“ řekne Ludrun, odloží knihu a vyndá zpod polštářku malý balíček.

Ambriel balíček vezme a rozbalí ho. Zůstane překvapeně hledět na dupačky, které byly v balíčku. Jsou žluté se zelenou žabičkou uprostřed.

„To je nádhera. Děkuju!“ vhrknou Ambrielovi do očí slzy dojetí, natáhne se a vtiskne Ludrunovi polibek na rty.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ usměje se Ludrun.

Ambriel přikývne a odloží dupačky i s balícím papírem na noční stolek.

„Zítra je dám do pokoje našeho maličkého,“ usměje se na Ludruna a lehne si do postele.

Ludrun si pohodlně lehne a přitáhne si Ambriela do náruče. Během chvíle oba usnou.

Později v noci se Darek probudí a s kňučením vyleze z pelíšku a přistoupí k posteli. Cítí, že s jeho páníčkem se něco děje a že to není nic dobrého. Zaškrábe na postel a zakňučí hlasitěji. To Ambriela probudí.

„Darku? Co se děje? Chceš vyvenčit?“ posadí se rozespale na posteli a shlédne dolů.

Darek dále kňučí. Ambriel odhodí peřinu a chce vstát z postele, když ucítí podivný tlak v podbřišku a také bolestivé škubnutí.

„Au,“ zasykne tiše Ambriel a chytí se za břicho.

Položí se zpátky do postele a stočí se do klubíčka s rukama ochranitelsky přitisknutýma k břichu. Doufá, že to nic není. Projede jím další bolestivý záškub. Ambriel se roztřeseně nadechne. Co když je něco s miminkem?

„Ludrune. Ludrune, vzbuď se prosím,“ zašeptá a jednou rukou zatřese ramenem svého manžela.

„Ještě chvilku,“ zamumlá Ludrun ze spánku.

„Ludrune, prosím, probuď se,“ řekne Ambriel plačtivě a znovu zatřese Ludrunovým ramenem.

„Co se děje?“ otevře Ludrun rozespale oči.

„Já nevím. Ale bojím se, že au,“ projede Ambrielem další bolestivý záškub.

Ludrun se okamžitě vymrští do sedu a vylekaně se nad Ambriela nakloní.

„Je ti špatně?“ zeptá se starostlivě.

„Dojdi pro lékaře, prosím,“ vzlykne Ambriel.

Ludrun rychle vyleze z postele, hodí na sebe župan a vyběhne z ložnice. Rozeběhne se k příbytku lékaře. Když k němu přiběhne, začne naléhavě bušit na dveře. Ty se po chvíli otevřou a mezi nimi stojí rozespalý lékař.

„Veličenstvo,“ pokloní se, když mu dojde, kdo před ním stojí.

„S Ambrielem je zle. Rychle pojďte,“ vyhrkne Ludrun.

Lékař v rychlosti popadne svoji brašnu a oba běží k panské ložnici.

„Veličenstvo, co se děje?“ zeptá se lékař, když vběhnou do ložnice a lékař okamžitě přeběhne k posteli, na které leží Ambriel.

„Já nevím. Cítím v podbřišku takový divný tlak a sem tam mnou projíždějí takové divné záškuby. A ty docela bolí. Že to nic není?“ zvedne k lékaři Ambriel oči.

„Musím vás vyšetřit, pak vám budu schopen odpovědět,“ vyhne se lékař přímé odpovědi a vytáhne z brašny různé nástroje.

Ambriel přikývne a přetočí se na záda. Lékař se pustí do vyšetřování. Ludrun stojí v nohách postele a vystrašeně vše sleduje. Doufá, že Ambriel i děťátko jsou v pořádku. Darek stojí vedle postele a neustále kňučí. Lékař po chvíli dokončí vyšetření a přejede pohledem z jednoho na druhého.

„Tak co?“ zeptá se Ludrun.

Lékař se zhluboka nadechne.

„Veličenstva, mám pro vás špatnou zprávu,“ řekne tiše.