Ambriel leží na lůžku a hledí do stropu. Nohy má podložené několika polštáři, aby byli výš než jeho hlava. Zatímco byl dva dny ve spánku, tak prodělal řadu vyšetření a také málem potratil. Lékaři se jen zázrakem podařilo dítě zachránit, ale aby neriskovali, že k něčemu podobnému dojde znovu, nařídil Ambrielovi klid na lůžku.

Ambriel si povzdechne, je pro své dítě ochoten udělat cokoliv a pokud to znamená, že nevstane z lůžka, no tak nevstane z lůžka ani kdyby z nebe padaly trakaře. Ale ani toto odhodlání nezabrání nudě, aby převzala otěže. Náhle Ambriel zalituje, že jakmile se trošku vzpamatoval, tak Ludruna vyhodil z ošetřovny. Od té doby se Ludrun neukázal.

Dveře od ošetřovny se otevřou a dovnitř vstoupí Brona s Moranem a Lorunem.

„Táta,“ vykřikne Moran a s úsměvem se k Ambrielovi rozběhne.

„Broučku!“ usměje se Ambriel a podepře se na loktech.

„Ambrieli neblázni. Zůstaň ležet,“ dojde k němu Brona a donutí ho znovu si lehnout.

„Táta bebí?“ zatěká Moran pohledem mezi svým tatínkem a babičkou.

„Ano, broučku. Tatínek je nemocný,“ natáhne k němu Ambriel ruku.

Moran se jí chytí a starostlivým pohledem hledí na svého tatínka. Brona položí k Ambrielovi Loruna a pak na lůžko vysadí i Morana. Ambriel si je k sobě přitáhne a obejme je.

„Broučci moji!“ zašeptá Ambriel a políbí oba své syny na čelo.

„Proč tu vlastně není Ludrun? To že jsi tady, je v podstatě jeho vina, tak by tu měl být s tebou a starat se o tebe,“ zamračí se Brona.

„Nechci, aby tu byl,“ odpoví Ambriel.

„To jsi mu řekl? Že nechceš, aby tu byl?“ zeptá se Brona.

„No, vlastně jsem mu řekl, spíš jsem to na něj zařval. Že to že jsem málem přišel o dítě a že musím být tady je jeho vina. A aby odsud vypadnul, že ho nechci vidět a že se mi z něj dělá zle. A pak jsem po něm hodil skleněnou misku s pudinkem, který mi přinesl,“ sklopí Ambriel hlavu.

Brona na něj zůstane překvapeně zírat.

„To myslíš vážně?“ zeptá se tiše.

„Ambrieli, já vím, že tě teď ovládají hormony. A také chápu, že se na něj zlobíš. Já se na něj zlobím taky, za to, co všechno ti udělal a jak se k tobě zachoval. Ale uvědom si, že je to tvůj manžel. Budeš s ním do konce života. Jak to chceš dělat dál? Nejen že spolu máte dvě děti a budete mít i třetí, ale co bude, až se zotavíš? Co bude, až se vrátíš do společné ložnice? A co milování? Nemůžeš svého manžela odmítat věčně, až to po tobě začne vyžadovat,“ pohladí Brona Ambriela po paži.

„Já nevím. Nevím, co bude dál. Nemůžu zapomenout, co mi udělal a čím jsem si kvůli němu musel projít a už vůbec si nedokážu představit, že bych se s ním po tom všem ještě miloval. Co mám dělat?“ upře Ambriel na svou matku pohled.

„S tímhle ti nepomůžu, Ambrieli. Ty sám si musíš rozmyslet, zda ti tvé manželství stojí za to bojovat o něj a zkusit svému manželovi odpustit nebo zda to prostě necháš padnout. Ale v tom případě se připrav, že nejen že tě začne podvádět, protože bude nespokojený a neukojený. Ale také na to, že po čase začneš toužit po milování. Tvé tělo bude čím dál tím roztouženější a bude čím dál těžší této touze nepodlehnout. Ale je to tvé rozhodnutí, já to za tebe rozhodnout nemohu,“ odpoví Brona.

Ambriel si povzdechne a sklopí zrak ke svým synům. S překvapením zjistí, že Moran usnul a Lorun mu stačil oslintat cíp peřiny, se kterou si hraje.

„A on?“ zeptá se tiše.

„Ludrun ho vyhodil v ten den, kdy jsi byl unesen. Chtěl po Ludrunovi, aby tě prohlásil za mrtvého a zasnoubil se s ním. Tvrdil, že tvé zmizení je zásah bohů, kteří tím dávají znamení své přízně k jejich vztahu. To Ludruna naštvalo a řekl mu, že si má sbalit svých pár švestek a vypadnout,“ odpoví Brona.

„To se mu asi moc nelíbilo, co?“ poznamená Ambriel s cukajícími koutky.

„Ne, to nelíbilo. Nejdřív zůstal stát, jako by na něj vylili studenou vodu a pak, když se vzpamatoval, tak začal Ludruna svádět. No kdybys to viděl, plazil se po něm jak nějaká popínavá rostlina. Jenže Ludrun ho odstrčil a řekl mu, že to myslí vážně. Že chce aby odsud odešel a už nikdy se tady ani v paláci neukazoval,“ usměje se Brona.

„A dál?“ nedokáže Ambriel potlačit zvědavost a jisté zadostiučinění.

„Ten zmetek se rozbrečel. A pak začal s takovými kecy jako, že ho Ludrun nemůže opustit, že ho příliš miluje. Když to nepomohlo, začal vyvádět. Křičel, nadával, vyhrožoval, dokud Ludrunovi nedošla trpělivost. Řekl mu, že se má zklidnit, že lepší lidi než je on museli snést mnohem horší zacházení a přitom si zachoval veškerou svoji důstojnost a hrdost. Věř mi, že jsem na chvíli myslela, že mu vypadnou oči a že se udusí vlastním jazykem. A vyvalení z toho byli i ostatní,“ uchechtne se Brona.

„Ostatní?“ nechápe Ambriel.

„Ludrun ho nevyhodil v soukromí. Ale v hale, kde byli všichni sloužící, stráže i vojáci,“ vysvětlí Brona.

„Ten zmetek si nic jiného nezasloužil,“ usměje se Ambriel.

„To nezasloužil,“ přikývne Brona.

Ambriel přikývne a ponoří se do svých myšlenek. Brona ho jen sleduje a nechá ho přemýšlet. Dveře na ošetřovnu se otevřou a dovnitř strčí hlavu Ludrun.

„Můžu dál?“ zeptá se.

„Pojď,“ přikývne Brona.

Ludrun vejde kulhavou chůzí a drží si ruku na boku.

„Co se ti stalo?“ zeptá se Brona.

„Ale, šel jsem si zatrénovat a nějak jsem nedával pozor,“ posadí se Ludrun se sykáním na lůžko vedle Ambrielova.

„Zavolám lékaře,“ vstane Brona a přejde k lékařově pracovně.

Po chvíli se vrátí i s lékařem, který přejde k Ludrunovi, který si během čekání sundá košili. Brona se usadí zpět u Ambriela a sleduje jak lékař prohlíží Ludrunovo zranění, což je dlouhá silně krvácející rána.

„No, nevypadá to nijak nebezpečně. Rána sice dost krvácí ale není hluboká, takže není třeba ji šít. Jen ji vyčistím a obvážu,“ zkonstatuje lékař.

Nakape si na kus sterilní látky dezinfekci a ránu vyčistí. Ludrun zatíná zuby a snaží se nesyčet bolestí, dezinfekce v ráně pálí a štípe.

„Posaďte se, prosím!“ požádá ho lékař, když čištění dokončí.

Ludrun se posadí a lékař vezme do rukou obvaz. Pár proužků omotá přes ráno a několik proužků pak přetáhne přes vzdálenější rameno, aby zajistil, že obvaz bude držet na místě.

„A je to,“ dokončí lékař obvázání.

Ludrun poděkuje a přetáhne si košili přes hlavu.

„Můžu vám dát nějaké léky proti bolesti, jestli chcete,“ nabídne lékař.

„To není nutné,“ odmítne Ludrun lékařovu nabídku.

„Můžu na chvilku?“ ozve se Brona.

„Jistě,“ usměje se na ni lékař a společně odejdou do kanceláře.

„Mohli bychom si promluvit?“ zeptá se tiše Ludrun.

„O čem chceš mluvit?“ zeptá se Ambriel aniž by se na Ludruna podíval.

„O nás,“ odpoví Ludrun.

„Je tam o čem mluvit?“ zeptá se Ambriel.

„Ambrieli, já vím, že mě nenávidíš a nedivím se ti. Máš na to plné právo, ale jsme manželé a zůstaneme jimi až do smrti jednoho z nás a já bych si přál, abychom spolu nějak vycházeli,“ povzdechne si.

„Kéž bych byl schopen tě nenávidět. Všechno by pak bylo jednoduší,“ podívá se na něj Ambriel.

„Takže mě nenenávidíš?“ zamrká překvapeně Ludrun.

„Ne, i přes to přese všechno tě nedokážu přestat milovat. Ale nevím, jestli ti někdy dokážu odpustit nebo zapomenout, co jsi mi udělal,“ zaplaví Ambrielovy oči slzy.

„Chápu. A omlouvám se ti! Vždy jsem tě miloval, jen nechápu, co to do mě vjelo. Teď nechápu, jak jsem se mohl nechat takhle zmanipulovat. A každý den ti budu dokazovat, jak moc mě to všechno mrzí a jak moc tě miluju a budu doufat, že mi jednou odpustíš,“ vezme Ludrun Ambriela za ruku a vtiskne mu na její hřbet polibek.

„Budeš možná čekat celý život,“ zašeptá Ambriel a jemně pohladí Morana, který se zavrtí ale neprobudí se.

„Klidně celou věčnost. Ty mi za to stojíš!“ zašeptá Ludrun.

„Já vím, že mě miluješ a že toho lituješ. Říkal jsi to už tenkrát,“ podívá se na něj Ambriel.

„Kdy jsem to říkal?“ zamračí se Ludrun.

„Tenkrát, když jsi přišel do mé ložnice opilý,“ odpoví Ambriel.

„Co všechno jsem tenkrát říkal? Já myslel, že jsem k tobě jen vpadl a usnul,“ zapřemýšlí nahlas Ludrun.

„Že mě miluješ a že jsem tak krásný, že i bohové mi musí závidět moji krásu. Dokonce jsi mě nazval svým bohem. A taky ses mě ptal, proč jsi mi ublížil a jak jsi mi mohl tak ublížit,“ odpoví Ambriel.

„No tedy, a já si to vůbec nepamatuju. Ale všechno je to pravda. Jak se říká: ve vínu je pravda. A v koňaku taky,“ zasměje se Ludrun.

I Ambrielovi zacukají koutky.

„Prý jsi vyhodil toho blonďatého zmetka,“ nadhodí Ambriel.

„To je pravda. Ten den jsem si uvědomil, že jsi pro mě důležitější než cokoliv jiného. Tedy až na naše děti. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem tě ztratil,“ pohladí Ludrun Loruna, který k němu natáhne ruce a nechá ho hrát si s jeho prsty.

„Až toho budu schopen, vrátíme se do paláce?“ zeptá se Ambriel.

„Ano, vrátíme,“ přikývne Ludrun.

„Dobře, ale budu požadovat vlastní pokoj. Nemyslím, že bych vedle tebe teď dokázal ulehnout,“ řekne Ambriel.

„Jak si přeješ,“ povzdechne si Ludrun.

Je zklamaný, že s ním Ambriel nechce sdílet stejnou ložnici, ale zároveň to tak nějak očekával.

„Doufám, že to bude co nejdřív,“ zadoufá Ambriel.

„Proč na to tak spěcháš?“ zeptá se Ludrun.

„Protože chci porodit v paláci. Na stejném místě, kde se narodili i Moran a Lorun,“ odpoví Ambriel a políbí probouzejícího se Morana do vlásků.

Ten se chvilku rozespale rozhlíží a pak zaboří obličej do Ambrielova ramene.

„Broučku, podívej se na nás,“ zatrylkuje na něj Ambriel.

Moran jen něco zabručí a šlehne po svých rodičích pohledem.

„Tady má někdo špatnou náladu,“ zasměje se Ludrun.

„Jako ty, když se probudíš příliš brzo,“ zasměje se Ambriel a začne se s Moranem mazlit, to je nejúčinnější způsob, jak mu vrátit dobrou náladu, nevynechává však ani Loruna, aby nezačal žárlit a necítil se ošizený.

Ludrun se na vedlejším lůžku opře o ruce a s úsměvem to celé sleduje. Tohle je pro něj kousek dokonalosti a on se o to málem připravil. Teď se ale musí začít snažit, aby získal Ambriela zpátky. Aby měl zpátky to, o co se svou hloupostí připravil.