Před domem Exerových zastaví kočár a několik vojáků. Kočí seskočí z kozlíku, otevře dveře kočáru a pomůže Ambrielovi ven. Ambriel přejde k domovním dveřím, za ním jdou dva vojáci jako osobní stráž a jeden z nich klepadlem zaklepe na dveře. Ty se otevřou.

„Druhý král? Jaká čest pro nás, veličenstvo!“ pokloní se překvapeně postarší majordomus.

„Je lord Exer doma. Nebo jeho syn?“ zeptá se Ambriel.

„Lord Exer ráno odjel a vrátí se až pozdě odpoledne nebo večer. Ale pan Lyryn je doma,“ odpoví majordomus.

„Dobře. Rád bych s ním mluvil,“ řekne Ambriel.

„Pojďte dál,“ ustoupí majordomus stranou.

Ambriel se dvěma vojáky vstoupí dovnitř. Majordomus za nimi zavře dveře, předejde je a odvádí je do obývacího pokoje.

„Prosím, udělejte si pohodlí. Mohu nabídnout něco k pití nebo občerstvení?“ zeptá se majordomus.

„Ne, děkuji!“ odmítne Ambriel a posadí se na jednu pohovku.

„Dobrá. Dojdu pro pana Lyryna. Chvilku prosím počkejte!“ pokloní se majordomus a vyjde ze dveří.

Vojáci si stoupnou za Ambriela v dostatečné vzdálenosti, aby svému vládci poskytli soukromí pro rozhovor ale zároveň ho mohli chránit.

Po chvíli čekání vstoupí do obývacího pokoje Lyryn. Když spatří Ambriela, zůstane překvapeně stát.

„Veličenstvo,“ pokloní se, když se vzpamatuje.

Ambriel se zhluboka nadechne. Přítomnost Lyryna v něm vyvolává bolestné vzpomínky a náhle se cítí nervózně, nejistě a trochu vystrašeně. Párkrát se zhluboka nadechne, aby se uklidnil.

„Rád bych s tebou mluvil,“ promluví tiše.

Lyryn se posadí do křesla naproti a zadívá se na Ambriela.

„O čem?“ zeptá se.

„Nedávno jsem zjistil, že tvůj táta byl milencem mého otce,“ řekne Ambriel.

Lyryn se jen ušklíbne.

„Tos to zjistil brzy,“ poznamená.

„Takže ty jsi to věděl?“ zeptá se Ambriel.

„Ano, věděl. Jezdil sem a táta nám už jako malým řekl, že je to náš otec,“ pokrčí Lyryn rameny.

„No to není to jediné, co jsem zjistil. Zjistil jsem, že ty a Enyl jste...že jste....“ nemůže se Ambriel vymáčknout.

„Že jsme tví bratři,“ dopoví místo něj Lyryn.

„I tohle jste věděli? Ale pak proč? Proč jste mi to všechno udělali? Proč ses mi pokusil přebrat manžela a nechat mě zabít? A Enyl mi vyhrožoval? Nechápu to,“ zmatení a nechápavost se odráží v Ambrielově výrazu i v očích.

„Zkus zapojit ten svůj mozeček a třeba na to přijdeš,“ uchechtne se Lyryn.

Ambriel na něj chvíli zírá. Pak posmutní.

„Protože mě nenávidíte,“ zašeptá smutně.

„Trefa. A teď, pokud je to všechno...“ začne se Lyryn zvedat.

„Není,“ zastaví ho Ambriel.

„Co ještě?“ posadí se Lyryn otráveně zpět.

„Proč mě tolik nenávidíte? Nevěděl jsem o vás a neudělal jsem nic, co by ve vás takovou nenávist probudilo,“ pohlédne na něj Ambriel tázavě.

„Máš pravdu. Ty jsi nám nic neudělal,“ přikývne Lyryn.

„Pak nechápu...“ začne Ambriel.

„Nechápeš. Jistě že nechápeš. Nevíš jaké to je být terčem posměchu. Ty vždy tak dokonalý, tak krásný, tak obdivovaný. Jak bys mohl něco takového pochopit? Tebe nikdy nenazývali nemanželským parchantem nebo bastardem a nevysmívali se ti. Na tvoji matku nikdy nikdo nepokřikoval, že je děvka. Ani já ani Enyl jsme nikdy neměli žádné kamarády. A to jen proto, že jsme byli nemanželští. Naším tátou všichni opovrhovali a dívali se na něj skrz prsty, protože měl dvě děti a neměl žádného manžela ani snoubence. Víš kolik škol nás odmítlo kvůli tomu přijmout? Kolik učitelů nás odmítlo učit? Víš proč jsme s Enylem ještě pořád svobodní? Protože nás každý kandidát na manželství odmítl. Ať táta nabízel věno jakkoliv vysoké, vždy to bylo stejné. Je to nemanželský syn děvky a toho do rodiny nepřijmu! Enyl se před lety zamiloval do jednoho mladíka, ale ten se mu jen vysmál, že si bastarda nevezme a vzal si jiného. Víš, jak muselo Enylovi být, když se díval, jak si jeho milovaný bere jiného? Ne, protože ty jsi nikdy nic takového nezažil. Ty dokonalý legitimní synáček!“ vyskočí Lyryn z křesla a křičí, v očích slzy.

„To...to jsem netušil. A mrzí mě to! Nenávidím otce za to, co vám udělal,“ vstane Ambriel z křesla a lítostivě na Lyryna hledí.

„Řeči,“ odsekne Lyryn.

„Tohle je důvod, proč jsi mi zkoušel přebrat Ludruna?“ zeptá se Ambriel tiše.

„Je to král. Má moc a peníze. A ty tě nezradí,“ stírá si Lyryn slzy.

„Ale co láska?“ zeptá se Ambriel.

„Láska? Můj táta miloval. Miloval našeho otce a jak dopadl. Všichni jím opovrhují. A nejen to, byl z té lásky nešťastný. Když otec přijel, byl táta šťastný. Usmíval se, celý zářil, vždy se hezky oblékl a často si i prozpěvoval. Pokaždé doufal, že tentokrát otec zůstane a bude s ním, s námi. Ale otci na tom nezáleželo, jen si s ním párkrát užil a zase odjel. Vídával a slýchával jsem tátu po nocích plakat. V naději, že s ním otec zůstane, dokonce vypil Elixír, aby otce přiměl zůstat. Ale vím, že tím otce jen rozzuřil. Když otěhotněl s Enylem, tak po něm otec žádal, aby se ho zbavil. To bylo poprvé, co se mu táta postavil. A víš, co mu na to otec řekl? Že se o žádného nelegitimního spratka starat nebude. A to také dělal. Nikdy se o mě ani o Enyla nezajímal. Nezajímal se o naše vzdělání, o to co nás baví, co chceme. Pamatuju si, že když jsem mu jako malý jednou namaloval obrázek, tak ho roztrhal a hodil do ohně. Všímal si nás jen když nás mlátil. Ne tátu, ale Enyla a mě. A Enyl to často schytával víc než já, protože mě chránil a stavěl se přede mě, aby se ke mně otec nedostal. A pak odjel ke své dokonalé rodince. K úžasné manželce a dokonalému legitimnímu synáčkovi. Tomu zařídil ty nejlepší učitele, zajistil ho a zasnoubil ho s králem, aby nikdy nestrádal. Jeho dokonalý Ambrielek. Díky tomu všemu jsem se naučil jedno. Láska je krutá a dokáže jen ubližovat a bolet! Ale když se staneš bohatým, získáš moc. A potom už tě nikdo neuráží, nikdo se ti neposmívá, nikdo ti nemůže ublížit. Proto jsem se snažil získat krále,“ rozmluví se Lyryn.

„To přece není pravda. Láska je krásná a povznášející. Když tě obejme milovaný člověk, tak se cítíš chráněný a v bezpečí a je to o to silnější, když tě ten člověk také miluje,“ oponuje Ambriel.

„Nesmysl. Vem si tvůj vztah. Tvůj manžel prohlašoval, že tě miluje víc než cokoliv jiného. Láska mezi vámi se stala až pověstnou a všichni ji opěvovali. A přesto pak stačilo, abych před ním párkrát zavrtěl zadkem a poslal tě pryč. Dokonce tě vzal k soudu, u kterého tě obvinil z nevěry. Kde byla v té chvíli ta vaše láska?“ zasměje se Lyryn neveselým smíchem a z očí mu tečou slzy.

„Co se tu děje?“ vstoupí v té chvíli do obývacího pokoje lord Exer, který se vrátil dřív než bylo v plánu.

„Nic,“ otočí se k němu Lyryn zády a rychle si stírá slzy.

Lord Exer se na něj znepokojeně dívá a pak si všimne Ambriela.

„Veličenstvo,“ pokloní se mu.

„Lorde Exere,“ pokyne mu Ambriel.

Lord Exer se narovná a znovu se na Lyryna znepokojeně podívá.

„Co se stalo?“ zeptá se ho tiše.

„Nic. Omluvte mě!“ odpoví Lyryn a vyběhne z místnosti.

Všichni za ním zírají.

„Co jste řekl mému synovi?“ otočí se lord Exer na Ambriela.

Ambriel se posadí, zhluboka se nadechne a převypráví lordu Exerovi celý rozhovor.

„Chápu. Ale přesto vás teď musím požádat, abyste odešel. Nemyslete si, oba mí synové si v dětství vytrpěli své. A nejen v dětství, ale i teď. Lyryn byl vždy citlivý a se vším se vyrovnával hůř, proto je teď takový, jaký je,“ povzdechne si lord Exer.

„Rozumím. Na shledanou!“ vstane Ambriel z pohovky.

„Veličenstvo,“ pokloní se mu lord Exer a Ambriel vyjde z místnosti.

„Co bude teď?“ zastaví ho otázka na cestě ven.

Ambriel se otočí a pohlédne na schodiště, kde stojí Lyryn.

„To nevím. Musím si to uspořádat v hlavě,“ odpoví.

Lyryn přikývne. Nic jiného ani nečekal.

„Lyryne?“ osloví ho Ambriel.

„Ano?“ pohlédne na něj Lyryn.

„Proč jste s tím za mnou nepřišli?“ zeptá se Ambriel.

„Kdybychom to udělali, co bys udělal ty?“ zeptá se Lyryn.

„Nechal bych si to potvrdit testy. A potom bych vás uznal. Oficiálně bych vás uznal svými bratry. Dostali byste vysoké tituly, velké pozemky a pomohl bych vám najít někoho, kdo by vás miloval a koho byste milovali mě. Nenechal bych vás ve štychu,“ odpoví Ambriel.

„To bys vážně udělal?“ Lyryn je překvapený Ambrielovou laskavostí.

„Ano, udělal. Nejsem takový bezcitný a krutý zmetek jako byl náš otec,“ řekne tiše Ambriel.

Lyryn se smutně usměje.

„Opravdu jsi tak laskavý a velkorysý jak se o tobě povídá. Nechtěl jsem tomu věřit, ale je to pravda. Ale my si tvou laskavost nezasloužíme. Ne za to jak jsme se k tobě zachovali,“ řekne.

Chvíli na sebe ještě hledí než se Ambriel otočí k odchodu.

„Udělal bys to?“ zeptá těsně u dveří.

„Co?“ zeptá se Lyryn.

„Ublížil bys mým dětem? Skutečně bys je nechal zabít?“ natočí se k němu Ambriel.

Lyryn na něj chvíli hledí.

„Ne,“ zašeptá tiše.

„Co bys s nimi udělal?“ položí Ambriel další otázku.

„Nechal bych je prohlásit za nemanželské a nechal bych jim vzít jejich nástupnická práva, aby se na stůl dostalo moje dítě. Ale život bych jim nevzal. Jsem všechno možné ale nejsem vrah, Ambrieli!“ odpoví Lyryn.

Ambriel přikývne a otočí se k odchodu.

„Ambrieli,“ zavolá na něj Lyryn.

Ambriel se k něm zvědavě otočí.

„Omlouvám se! Za to co jsem ti udělal. A omlouvám se ti i za Enyla. Vím, že si tvé odpuštění nezasloužíme, ale chci abys věděl, že mě to skutečně mrzí. A jsem si jistý, že to mrzí i Enyla. Omlouvám se!“ zašeptá Lyryn.

Ambriel přikývne a odejde. Venku nastoupí do kočáru a odjede do paláce. Má o čem přemýšlet. A navíc to všechno musí říct Ludrunovi.