Ambriel sedí na posteli opřený o polštáře a v náručí chová chlapečka, který usnul. Dveře na ošetřovnu se otevřou a na prahu stojí Ludrun s Moranem v náručí. Ambriel k nim vzhlédne a usměje se.

„Tady malej ti chce něco ukázat,“ usměje se Ludrun.

„Copak mi chce ukázat?“ zeptá se Ambriel.

„Tak co, ukážeme tatínkovi, co jsme se naučili?“ otočí se Ludrun na Morana.

„Tata,“ řekne Moran a natáhne k Ambrielovi ruku.

„Tak pojď,“ postaví Ludrun Morana na zem a chytí ho za ruce.

Moran se nejdřív rozhlédne a pak se podívá na Ambriela. Usměje se a zvedne nohu. Pomalu se rozejde a držíc se otcových rukou, snaživě cupitá k Ambrielovi, který ho překvapeně ale s úsměvem sleduje. Kousek před postelí se Moran zastaví. Bolí ho svaly na nožičkách, nezvyklé na takovou námahu, přesto že s Ludrunem trénuje chůzi každý den.

„Zlatíčko, pojď ke mně,“ natáhne k němu Ambriel ruku.

Moran se na něj podívá a znovu se rozejde. On chce ke svému tatínkovi! Dojde k lůžku a s úsměvem vzhlédne k Ambrielovi. Ludrun Morana zvedne a posadí ho na lůžko k Ambrielovi.

„Ty můj šikulko!“ prohrábne mu Ambriel vlásky a políbí ho do nich.

Moran se usměje a přitulí se k Ambrielovi. Prohrábnutí vlásků a polibek od tatínka je pro něj největší odměnou.

„No, co tomu říkáš?“ usměje se na něj Ludrun, který se posadí do křesla.

„Je to úžasné,“ pohlédne na něj Ambriel, který jednou rukou Morana obejme a hladí ho po zádech. Na druhé ruce drží svého druhého syna.

„Ach a zjistil jsem, co je to to da,“ oznámí Ludrun.

„Budu hádat. Darek,“ mrkne na něj Ambriel.

„Jak to víš?“ zeptá se Ludrun překvapeně.

„Instinkt?“ nasadí Ambriel nevinný pohled.

Ludrunův s úsměvem zakroutí hlavou a nakloní se pro polibek. Poté položí své čelo na Ambrielovo a pohladí ho po tváři.

„Vypadáš unaveně,“ poznamená, když se odtáhne.

„Jsem unavený. Lorun pořád pláče. Propláče celé noci a ve dne také často pláče. V noci na dnešek už si ho lékař vzal k sobě, abych se mohl alespoň na pár hodin prospat,“ povzdechne Ambriel.

„Je zvláštní, že tolik pláče. Je mu něco? Je třeba nemocný nebo má bolesti?“ zamračí se Ludrun.

„Právě že ne. Lékaři to bylo také divné a tak provedl veškerá vyšetření, která ho jen napadla a našel i pár dalších v knihách. Nic nenašel. Lorun je zcela v pořádku. Nevíme, co s ním je, že tolik pláče,“ řekne Ambriel.

Ludrun si promne čelo a zpytavě se podívá na Loruna. Moran se otočí k Ludrunovi a začne k němu natahovat ruku.

„Copak chceš?“ usměje se Ludrun, nakloní se k němu a polechtá ho na bříšku.

Moran se zasměje a chytí Ludruna za knoflík, za který začne tahat.

„Aha, chceš koníka,“ narovná se Ludrun, sáhne do vnitřní kapsy a vytáhne odtamtud dřevěného koníka, kterého podá Moranovi.

Ten se zasměje a ukáže koníka Ambrielovi.

„No ten je ale pěkný,“ usměje se Ambriel.

Moran se usměje a začne si s koníkem hrát. V té chvíli se Lorun probudí a začne plakat.

„No tak, šššš,“ začne jím Ambriel jemně houpat.

Začne i tiše broukat a snaží se Loruna utišit. Ten se ale nedá a naopak začne křičet ještě hlasitěji. Ambriel se zoufale podívá na Ludruna. Ten vstane a převezme si Loruna. Houpe jím a chodí po ošetřovně, tiše Lorunovi brouká a jemně ho hladí po hrudníčku a bříšku. Ambriel a také Moran Ludruna sledují. Ambriel zoufale a Moran zvědavě. Z kanceláře vyjde lékař. Ludrun vrátí Loruna Ambrielovi a zahledí se na lékaře.

„Veličenstva,“ pokloní se lékař, když k nim přijde.

„Prý jsi Loruna vyšetřoval,“ pozvedne Ludrun obočí.

„Ano, ale na nic jsem nepřišel. Ze zkušenosti vím, že miminka takhle často pláčou kvůli bolestem páteře nebo svalů. Vyšetřil jsem ho a nenašel jsem žádné patologické jevy. Tak jsem provedl i další vyšetření. Nenašel jsem nic. Tak jsem v knihách hledal vyšetření, která mě samotného nenapadla. Dokonce jsem poslal dotaz do nemocnice. Udělal jsem všechno možné, ale nenašel jsem nic. Nevím, co s princem je. Vlastně se divím, že si ještě nevykřičel hlasivky,“ pohlédne lékař starostlivě na plačící miminko v Ambrielově náručí.

„Tak proč pořád tolik pláče?“ zeptá se frustrovaně Ambriel.

„To netuším,“ povzdechne si lékař.

Všichni se zaměří na Loruna, kterého se stále nedaří utišit. Moran vyleze na Ambrielův klín a strčí Lorunovi do ručičky dřevěného koníka. Lorun, který ucítí dotek něčeho nezvyklého, kolem nohy koníka sevře pěst a přestane plakat. Chvíli se ještě vrtí a pak usne. Ambriel, Ludrun i lékař na to překvapeně zírají. Pak přesunou své pohledy na Morana, který se po nich rozhlíží a usmívá se.

„Tak mám takový dojem, že problém je vyřešen,“ poznamená Ludrun.

Všichni se tiše zasmějí.

***

Ludrun a Ambriel schází ze schodů a míří ke své ložnici. Ludrun má jednu ruku položenou na Ambrielově kříži, v druhé nese tašku s jeho věcmi. Ambriel v rukou drží Loruna, který má na sobě položeného dřevěného koníka, jehož nohu svírá v pěsti. Dojdou k ložnice a strážní se jim pokloní.

„Veličenstvo, můžeme se podívat na prince?“ zeptá se jeden.

Ambriel přikývne a oba strážní se nakloní, aby si miminko mohli prohlédnout.

„Je hezký,“ usměje se jeden.

„To ano. Celý vy, Veličenstvo,“ usměje se i druhý a Ludrun se nadme pýchou.

Strážní poodstoupí a Ambriel s Ludrunem vstoupí dovnitř. Ludrun začne ukládat Ambrielovi věci.

„Kde je Darek?“ zeptá se Ambriel.

„U Morana,“ odpoví Ludrun.

„Půjdu tam,“ oznámí Ambriel.

Ludrun se na něj krátce ohlédne a přikývne. Ambriel vyjde z ložnice a zamíří do pokoje Morana, kde je Moran hlídaný Bronou a s Darkem. Před pokojem ho zastaví strážní s dotazem, zda se také mohou podívat. Ambriel jim ukáže Loruna, strážní ho pochválí a Ambriel s úsměvem vstoupí do Moranova pokoje. Jako první si ho všimne Darek, který k němu radostně přeběhne, začne kolem něj skákat, štěkat a šťastně vrtět ocasem. To upozorní Brona a Morana. Naneštěstí se Lorun štěkotu poleká a rozpláče se. Když Darek uslyší Lorunův pláč a zklidní se, zvědavě hledí na svého páníčka. Ambriel začne Loruna utěšovat a po chvíli se mu podaří ho uklidnit.

„Zlato, pojď, posaď se,“ přejde k němu Brona.

Ambriel přikývne a nechá se odvést ke křeslu, do kterého se posadí. Darek je zvědavě následuje.

„Mami, vezmi Loruna a ukaž ho Darkovi. Ať si ho prohlédne a očuchá,“ podá Ambriel své matce Loruna.

Brona přikývne a převezme si Loruna.

„Darku, pojď sem,“ přivolá Darka k sobě.

Darek k ní přijde a zvědavě na ni hledí. Brona se posadí na zem na paty a natáhne ruce s miminkem. Darek na Loruna zvědavě hledí a po chvíli natáhne hlavu a začne ho očichávat. Ta vůně je mu povědomá, podobně voněl i Moran, když byl ještě novorozenec. Zastříhá ušima a pohlédne na svého páníčka, který se na něj usmívá a pak zpět na Loruna. Rychle mu dojde, že jeho páníček má další mládě. Nasadí psí úsměv a šťastně mává ocasem.

„Da,“ ozve se Moran, kterému se nelíbí, že mu nikdo nevěnuje pozornost a doleze k Darkovi, kterému se přitulí k přední tlapě, kterou obejme ručkama.

Darek se na něj podívá, skloní k němu hlavu a olízne mu tvář. Moran se zasměje a zatahá Darka za ucho. Brona mezitím vrátí Loruna Ambrielovi. Ten políbí jeho ručku a začne se s ním mazlit. Po chvilce se pohlédne na Morana.

„Podej mi Morana, prosím,“ zaprosí Ambriel a Brona s úsměvem zvedne Morana a dá ho Ambrielovi na klín.

„Jak se vůbec cítíš?“ zeptá se Brona starostlivě.

„Dobře. Jen mám občas ještě bolesti a když se pokusím ohnout, tak mě to nepříjemně táhne. Ale jinak je to dobré,“ usměje se Ambriel a políbí Morana do vlasů, zatímco ho rukou obejme, aby ho mohl přidržovat.

Ani jeden si nevšimne Ludruna, který stojí mezi dveřmi a s úsměvem Ambriela sleduje. Ambriel chovající jedno dítě na klíně a druhé v náručí je pro něj ten nejdokonalejší obrázek. Jeho nitro se naplní láskou, radostí a štěstím. V té chvíli si ho Ambriel všimne a usměje se na něj. Ludrun k němu přejde a políbí ho. Když polibek skončí, zadívá se Ludrun na své syny a oba jemně pohladí.

„Na,“ vyndá z kapsy balíček sušenek a jednu podá Moranovi.

Ten si sušenku nadšeně převezme a ukáže ji Ambrielovi.

„No vidíš, jakou dobrotu ti otec dal. Tak pěkně hami,“ usměje se na něj Ambriel.

Moran na Ambriela chvíli zírá a pak se podívá na Loruna a natáhne k němu ruku se sušenkou. Všichni dospělí se usmějí. Ludrun si dřepne před Ambriela a hladí ho po kolenou.

„Nene, broučku. Lorun sušenky ještě nepapá,“ pohladí Morana Ambriel.

Moran se na něj podívá a pak si strčí sušenku do pusy.

„Kdy bude průvod?“ zeptá se Ambriel a podívá se na Ludruna.

„Udělal bych ho o víkendu. A pak bych začal plánovat Moranovu oslavu narozenin,“ odpoví Ludrun.

„Ano, obojí musí být velkolepé. Naši synové si zaslouží to nejlepší,“ podívá se Ambriel na oba své syny.

„Jen to nejlepší,“ souhlasí Ludrun a pak se ohlédne na kolébku.

„Na co myslíš?“ zeptá se Ambriel, když spatří Ludrunův zamyšlený výraz.

„Měli bychom Moranovi objednat postýlku. Přeci jen po jeho narozeninách kolébku zničíme,“ podívá se Ludrun na Ambriela.

„To máš pravdu. Zajdeme do nějakého obchodu nebo rovnou ke truhláři, kde objednáme postýlku na zakázku. Prostě originál,“ zapřemýšlí Ambriel.

„Ano a uděláme to hned zítra,“ přikývne Ludrun.

„Jestli dovolíte, tak jsem si dovolila tu postýlku navrhnout. Můžete ten návrh dát truhláři, samozřejmě jen když se vám bude líbit,“ ozve se Brona, na jejíž přítomnost oba zapomněli.

„To zní dobře. Po večeři nám ho ukážeš a pak se rozhodneme, ano?“ řekne Ambriel za souhlasného přikyvování Ludruna.

„Domluveno,“ usměje se Brona.

„A když už jsme u toho. Chceš vidět Lorunův pokoj? Dodělal jsem ho,“ pohlédne Ludrun na Ambriela.

„To chci. Před porodem jsem viděl akorát kolébku a nesmontovaný nábytek,“ souhlasí Ambriel.

Ludrun vstane a vezme do náruče Morana, který konečně dojedl sušenku. Ambriel pomalu vstane a oba s Bronou a Darkem v patách vyjdou z Moranova pokoje a jdou do Lorunova.

„To je krása,“ vydechne Ambriel, když uvidí pokoj.

Světle zelené zdi s nakreslenými zvířátky, světle hnědý nábytek, mechový koberec a uprostřed krásně zdobenou vyřezávanou kolébku.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ přejde k němu Ludrun a volnou rukou ho vezme kolem pasu.

„A co chůvy a strážní?“ zeptá se Ambriel.

„Chůvy budou ty samé, které hlídaly Morana. A strážní jsou spolehliví a zkušení. Navíc už ode mě dostali kázání a mají dost dobrý důvod být na pozoru a řádně hlídat,“ řekne Ludrun.

„Myslel jsem, že těm chůvám vypršely smlouvy,“ otočí se k němu Ambriel.

„Prodloužil jsem je. S jejich souhlasem samozřejmě,“ vysvětlí Ludrun.

Ambriel se natáhne pro polibek. Ludrun se vpije do jeho rtů. Oba si vyměňují jemné a láskyplné polibky. Brona s úsměvem opustí pokoj, aby jim dopřála trochu soukromí. Darek se usadí u kolébky a začne se drbat za uchem.

„Je možné, že s každým narozeným dítětem tě miluju víc a víc?“ usměje se Ludrun.

„Taky tě miluju!“ nakloní Ambriel hlavu na stranu a dívá se na Ludruna něžným pohledem.

Ludrun ho políbí a Ambriel se mu opatrně i s Lorunem v náručí přivine do náruče, volnou rukou pohladí Morana po tvářičce a ten se chytí jeho ruky. Ludrun si opře bradu o temeno Ambrielovy hlavy a vdechne vůni jeho vlasů. Ambriel vdechne vůni svého manžela, která je pro něj ekvivalent bezpečí a lásky, a zavře oči.

„Jsem ten nejšťastnější muž na světě. Mám tebe a dva nádherné a zdravé syny,“ zašeptá Ludrun.

Ambriel se usměje. Má manžela, který ho miluje a kterého miluje i on. Má dva zdravé syny, kteří pro něj znamenají všechno. Nemohl by si přát víc.