„No tohle se ti líbí, viď?“ směje se Ambriel a lechtá Morana na různých místech po těle.

Ten se směje a všemožně se vrtí a ošívá na Ambrielově klíně a snaží se chytit jeho ruce. Z křesel je sledují Ludrun a Brona a oba se usmívají.

„No co řekneš?“ polechtá Ambriel Morana na nožičce.

„Tata,“ zažvatlá Moran.

„Správně. A kdo je to támhle? No kdo to je?“ ukáže Ambriel na svou matku.

Moran se na ni podívá, chvilku jakoby přemýšlí, pak se usměje.

„Baba,“ zažvatlá.

„Ano, správně. Vidíš, jaký jsi šikulka. Už umíš další slovo,“ usměje se Ambriel a jemně ho políbí na ručičky.

Moran se rozhlédne a podívá se zpět na Ambriela.

„Da,“ řekne.

„Da? Co je da?“ zeptá se Ambriel.

Brona i Ludrun pokrčí rameny. Ludrun navíc vypadá dost rozmrzele.

„Co se děje?“ všimne si toho Ambriel.

„Ale nic,“ odmávne to Ludrun a snaží se vypadat radostněji.

„Ale no tak. Víš, že to na tobě poznám,“ zahledí se na něj Ambriel, zatímco Moran ho drží za prsty a mává ručkama.

„Jen mě mrzí, že už ti umí říct táta, Broně bába a dokonce řekl i da, o kterém nevíme, co znamená, ale ještě neřekl mě,“ řekne Ludrun.

„Naučí se to. Pro takhle malé dítě je slovo otec ještě příliš složité. A kdyby ti měl říkat táta, tak by to pro něj bylo jen matoucí, protože jako tátu má zafixovaného Ambriela a tebe má zafixovaného jako otce,“ řekne Brona.

„Já vím. Já tohle všechno vím, ale stejně mě to z nějakého důvodu mrzí,“ povzdechne si Ludrun.

Ambriel otevře pusu, aby něco řekl, ale než to stihne, projede jím křeč.

„Auu,“ chytí se za břicho a trochu se předkloní

Začne zhluboka dýchat, aby prodýchal bolest.

„Už je to tady?“ zeptá se Brona, která příznaky jasně rozpozná.

„Vypadá to tak,“ přikývne Ambriel.

„Zavolám lékaře,“ vstane Ludrun a jde k lékařově pracovně.

Brona si převezme Morna a položí ruku na Ambrielovu paži. Ambriel se na ni vděčně podívá a projede jím další křeč.

„Dýchej. To nejhorší je za tebou a teď ta bolest mizí, mizí a je pryč,“ konejší ho.

Ludrun se vrátí s lékařem a zdravotními sestrami. Lékař k Ambrielovi přejde, odkryje přikrývku a prohmatá mu břicho.

„No, miminko se evidentně rozhodlo přijít na svět. Sestři běžte upozornit mé kolegy a také toho studenta medicíny, že tu máme porod. Pak pacienta připravte na zákrok,“ rozdá lékař úkoly a sám odejde z ošetřovny, aby se připravil.

„Počkejte. Ale ještě nejsem ani v polovině devátého měsíce,“ Ambriel je vystrašený.

„Vím, ale nebojte. Miminko bude v pořádku. Jste v prvním týdnu devátého měsíce a vaše dítě už má všechny důležité orgány vyvinuté a ty jsou schopny plně fungovat. Navíc všechna předchozí vyšetření byla v pořádku,“ usměje se na něj lékař. Ambriel přikývne.

Sestry poslechnou lékařovy rozkazy a za chvíli se ošetřovnou prožene tým lékařů ve společnosti studenta, který zde byl již při narození korunního prince. Obě sestry poté pomůžou Ambrielovi dostat se na sál, kde ho svléknou, přikryjí plentou, ze které vyčuhuje pouze jeho vzedmuté břicho, na hlavu mu navlečou zdravotní čepici. Sál se zaplní lékaři.

„Tak jdeme na to. Nemusíte se bát, veličenstvo. Jste v těch nejlepších rukou,“ usměje se na něj pod rouškou palácový lékař.

Ambriel přikývne, ale přesto nervózně těká pohledem.

„Veličenstvo, teď vám nasadím tuto masku a pustím plyn, který vás uspí. Poté dostaneme vaše dítě ven. Nebojte se, nic neucítíte a až se probudíte, tak už bude váš drobek na světě a vy ho budete moci držet v náručí,“ řekne jiný lékař.

Ambriel přikývne a trošku nadzvedne hlavu, aby mu lékař mohl nasadit masku, což lékař učiní a Ambriel hlavu zase položí. Lékař pustí plyn z plynových bomb a Ambriel po chvíli upadne do hlubokého bezvědomí.

„Ták panstvo, připravte se. Na svět přichází princ či princezna. Skalpel!“ řekne lékař a natáhne ruku k sestrám, které se mezitím stačily připravit a vrátit zpět na sál.

Jedna sestra mu z tácu podá skalpel, lékař ho převezme, přiloží k jizvě na Ambrielově podbřišku a řízne.

Na ošetřovně mezitím Ludrun nervózně přechází sem tam a mne si ruce. Brona ho sleduje a sem tam zalétne pohledem na dveře z ošetřovny, za kterými je malá chodbička a za ní sál. I ona je nervózní a má o syna strach.

„Bude v pořádku,“ zašeptá a sama neví, jestli ujišťuje Ludruna nebo sebe.

„Samozřejmě, že bude,“ přikývne Ludrun, ale nepřestane přecházet.

Moran se zvědavě dívá na svého otce a pak se zvědavě otočí na svoji babičku. Cítí jejich nervozitu a napětí a nechápe to. Navíc jeho tatínek je pryč, zmizel za těmi dveřmi.

„Tata,“ zavolá, aby svého tatínka přivolal.

Ale ten nepřichází, ba ani se neozve.

„Tata,“ zavolá znovu a začne natahovat.

„Ššššš, zlatíčko. Tatínek bude v pořádku a za chvilku se vrátí,“ pohladí ho Brona a začne si s ním hrát, aby ho zabavila.

Mezitím lékaři na sále neúnavně pracují. Palácový lékař odloží všechny nástroje, opatrně sáhne do Ambrielova těla, podebere malinké tělíčko uvnitř a vytáhne ho ven. Pověsí ho hlavičkou dolů a chytí za nožičky. Plácne ho po zadečku a dítě se rozkřičí. Lékař se usměje a opatrně miminko přendá do vodorovné polohy.

„Máme prince,“ zvolá a zbývající osazenstvo na sále zajásá.

Lékař zasponkuje a přestřihne pupeční šňůru a přenese dítě k menšímu vyšetřovacímu stolu, kde ho prohlédne, omyje, zváží a vyšetří. Ostatní lékaři ve společnosti studenta se věnují Ambrielovi. Lékař zabalí stále křičícího chlapečka do pleny, zběžně pohlédne na své kolegy a odejde ze sálu. Přejde na ošetřovnu.

Tomu se nelíbí, co se děje. Ještě před chvílí si hověl v teploučkém a měkoučkém místečku, kde poslouchal bušící srdce svého tatínka, jeho tichý jemný hlas a také další hluboký a uklidňující. A najednou je někde, kde je zima, všechno ho studí a do očí, i přesto že je má zavřené, ho bodá nepříjemně jasné a pichlavé světlo.

„Veličenstvo,“ pokloní se lékař.

Ludrun se zastaví, otočí se k němu a pohledem hypnotizuje ten malý křičící vrtící se uzlíček v jeho rukách.

„Máte syna. Tři kila patnáct a třicet devět centimetrů,“ oznámí lékař s úsměvem a předá křičící miminko Ludrunovi.

Ludrun si ho převezme a dojatě zírá na ten drobounký obličejík, který je zkřivený usilovným křikem a pláčem. Brona se zvedne z křesla a i s Moranem v náručí přejde k Ludrunovi, aby se podívala na svého druhého vnuka. Ludrun jím začne lehce houpat, aby ho utišil a se slzama v očích na něj hledí. Opatrně zvedne ruku a prsty lehce přejede miminku po hlavičce, obličejíku a malých ručkách. Lékař se s úsměvem vytratí zpět na sál.

„Vítej na světě, synku!“ zašeptá a lehce ho políbí na čelíčko.

Chlapeček se uklidní, tenhle hlas zná. Navíc cítí, že je ve velké teplé náručí, která zahání i zbytky zimy a chladu. Navíc se cítí v bezpečí, milovaný a chráněný. Navíc si jeho oči zvykají na světlo, které ho přestává bodat. Ucítí, že mu po ručičce něco jemně přejíždí a reflexivně to chytí a sevře. Ludrun se usměje, když ho miminko chytí za malíček. Moran udělal to samé.

„Je nádherný,“ poznamená dojatě Brona, která má v očích také slzy.

„To je. Chceš si ho pochovat?“ zašeptá Ludrun, aniž by z miminka spustil zrak a pohladí ho po malých prstících.

„Chci, ale pochovám si ho až po Ambrielovi. Rodiče by měli být první, kdo si miminko po porodru pochová a já Ambrielovi nechci toto právo upřít,“ usměje se Brona a poupraví si ve své náručí Morana, který se zvědavě dívá, co to jeho otec drží.

„Tohle je tvůj bratříček Morane,“ usměje se na něj Ludrun a ukáže mu miminko.

Moran na něj zvědavě zírá. Dveře na ošetřovnu se otevřou a dovnitř vejdou lékaři s pojízným lůžkem, na kterém leží Ambriel. Opatrně ho přendají na lůžko na ošetřovně, napolohují ho do polosedu a přikryjí ho.

„Zhruba za hodinku se probudí. Je možné, že bude mít žízeň, ale nedávejte mu nic pít ani jíst a hned jak se probudí, mě zavolejte,“ dá lékař Ludrunovi a Broně instrukce a společně s ostatními odejde do své pracovny.

Brona i Ludrun se posadí do křesel. Brona si posadí Morana na klín a znovu si začne prohlížet miminko v Ludrunově náručí, který si ho také prohlíží, hladí ho a nemůže se toho nabažit. Sám sobě slíbí, že nedovolí, aby jeho druhorozenému synovi nikdo neublížil. Ostatně to, že je druhorozený není důležité, je to jeho syn, jeho krev.

Sedí tak spolu až do doby než se Ambriel začne probouzet. Ludrun mu položí ruku na rameno, aby mu zabránil v pokusech o vstávání a také, aby zklidnil jeho paniku, o které tuší, že se dostaví.

Ambriel prudce otevře oči a chvíli hledí do stropu než mu dojde, kde se nachází a proč. Začne zrychleně dýchat. Jeho dítě! Kde je jeho dítě? Musí za ním! Pokusí se vstát, ale zjistí, že mu v tom něco brání.

„Ambrieli,“ osloví ho Ludrun.

Ambriel se na něj vyděšeně a se slzama v očích podívá.

„Ludrune. Kde je...“ nedokončí, protože se Ludrun narovná a ukáže Ambrielovi miminko ve své náručí.

Ambriel se uklidní a nemůže z miminka spustit zrak. Ludrun mu ho vloží do náruče a Ambriel kousek poodhrne plenku, aby na dítě lépe viděl.

„Je to...“ načne.

„Syn. Máme dalšího syna,“ usměje se Ludrun.

„Syn. Náš chlapeček,“ zašeptá Ambriel a políbí miminko na čelíčko.

Neodolá a začne ho hladit. Jeho srdce se naplní neúnosnou láskou k tomu malému vrtícímu se uzlíčku v jeho náručí. Je to to samé, co se stalo i u Morana.

„Je dokonalý,“ zašeptá.

„Ano, je,“ přikývne Ludrun a opatrně přesedne k Ambrielovi na postel a položí mu ruku kolem ramen.

„Nerada vás vyrušuju, ale lékař chtěl, abychom ho informovali až se probereš. Takže pro něj dojdu, ano?“ vyruší je Brona.

„Dej nám Morana,“ zaprosí ještě Ambriel.

Brona se usměje a posadí Morana na Ludrunův klín a odejde pro lékaře. Ambriel Moranovi s úsměvem prohrábne vlásky. Moran se zasměje.

„Tata,“ řekne.

Ambriel i Ludrun se usmějí. Ambriel se stulí Ludrunovi do náruče, houpe miminkem a sem tam prohrábne vlásky Moranovi. Ludrun políbí Ambriela do vlasů a přidržuje Morana, aby nespadl. Moran sleduje svého malého bratříčka, pak se natáhne a začne ho neobratně hladit po tvářičce, jak to viděl u svých rodičů. Ludrun se nadme pýchou a s láskou sleduje své děti. Ambrielovi se při tom pohledu do očí nahrnou slzy dojetí.

„Zlatíčka moje,“ zašeptá a políbí oba své syny na čelo.

Z celé rodiny čiší láska, spokojenost, souznění a harmonie.