„Konečně doma,“ vydechne král Ludrun, když vjedou na nádvoří Měsíčního paláce.

Velitel se na něj ušklíbne, ale musí mu dát za pravdu. I on je rád, že jsou konečně v cíli své cesty.

„Nechci vidět žádného koně minimálně rok,“ sesedne z koně a protáhne se.

Vojáci, kteří to zaslechli se zasmějí. Ambriel se pousměje a ladně sklouzne ze Stína. Pohlédne na palác a posmutní.

„Tak kamaráde, tohle je náš nový domov,“ šeptne Stínovi tiše do ucha.

Podívá se ještě někdy do Slunečního království, teď už vlastně Sluneční provincie, do svého bývalého domova? Spatří ještě někdy své rodiče?

Chvilku po příjezdu se k nim přihrnou sluhové a také podkoní se svými pomocníky. Všichni se pokloní králi a rozeběhnou se po své práci. Sluhové převezmou od vojáků, velitele a krále deky a zbytky zásob. Osobní věci a hygienické potřeby si vezmou vojáci, velitel a král k sobě. Podkoní a jeho pomocníci začnou odvádět koně, aby je umyli, vyhřebelcovali a ustájili. Jen Ambriela si nikdo nevšímá. Ovšem není to proto, že by ho neviděli rádi nebo jím opovrhovali, jen neví jak se k němu chovat.

„Postarejte se o lorda Ambriela a jeho koně stejně jako o mě a mého koně,“ vydá král rozkaz, když si toho všimne.

V ten okamžik k Ambrielovi přistoupí dva sloužící.

„Vítejte, lorde Ambrieli,“ pozdraví ho a začnou z koně sundávat deky a zbytky zásob.

„Děkuji!“ usměje se na ně Ambriel a vezme k sobě své osobní věci a hygienické potřeby.

Sluhové se na něj usmějí. Mladík se jim líbí. Nejen, že je potěchou pro oko, ale navíc to vypadá, že není nijak nafoukaný. Přeci jen málokdo ze šlechticů sluhům děkuje.

„Počkejte, tohle ne,“ zadrží Ambriel sluhu, který vyndá polštářek a chce ho odnést spolu s dekami.

Sluha se zarazí a překvapeně na Ambriela pohlédne.

„Omlouvám se, ale ten polštářek mi dala má matka těsně před odjezdem. Je pro mě proto velmi cenný,“ vysvětlí Ambriel překvapenému sluhovi.

„Ach tak, omlouvám se! Netušil jsem,“ usměje se sluha a polštářek podá Ambrielovi.

„Nic se neděje,“ opětuje Ambriel sluhovi úsměv a polštářek si převezme.

Oba sluhové odejdou a k Ambrielovi přejde podkoní.

„Vítejte, pane. Jsem podkoní a s radostí se postarám o vašeho koně,“ řekne podkoní.

„Děkuji za přivítání! A jsem rád, že se o stína postaráte. Ale musím vás varovat. Stín je poněkud divočejší a málokoho k sobě pustí. A ještě méně lidem dovolí se na něm projet. Říkám vám to proto, abyste o tom věděl a aby se nikomu nic nestalo,“ pohlédne na podkoního Ambriel, zatímco hladí Stína u nozder.

„Beru na vědomí a dám na to pozor,“ přikývne podkoní a natáhne pro uzdu.

A v té chvíli se Stín splaší. Začne se stavět na zadní, koulet očima a cenit zuby. Podkoní ucukne a urychleně ustoupí, s vytřeštěnýma očima hledí na koně.

„Stíne! Stíne, klid!“ snaží se ho zklidnit Ambriel.

Naštěstí se kůň skutečně zklidní. Ambriel ho chytí za uzdu a znovu ho začne hladit.

„Já...pošlu sem všechny pomocníky, snad...snad se mezi nimi najde někdo...někdo, kdo ho zvládne,“ vykoktá ze sebe podkoní a zmizí.

Chvíli po tom přijdou všichni pomocníci podkoního. Jsou informovaní od svého nadřízeného, takže postupně přistupují ke koni a zkoušejí jeho reakce. Kůň tě u většiny z nich plaší až poslední dva, statný hnědovlásek s hnědýma očima a blonďák atletické postavy s modrýma očima se mohou ke koni přiblížit. Stín je ostražitě sleduje ale zůstane v klidu a dokonce je nechá, aby se ho dotkli.

„Prosím, postarejte se o něj! Vím, že je to pro vás práce navíc, ale jste jediní, komu dovolil se k němu přiblížit,“ pohlédne na oba pomocníky Ambriel prosebně.

„Nebojte, pane! S radostí se o vašeho koně budeme starat,“ usměje se na Ambriela hnědovlasý pomocník.

„Moc vám děkuji!“ usměje se na ně Ambriel a pomocníci odvedou Stína, aby ho mohli ustájit.

Ambriel přejde ke králi a k veliteli, u kterých už stojí starý muž.

„Lorde Ambrieli, toto je Nejvyšší rádce Měsíčního království. Budete-li něco potřebovat můžete se na něj kdykoliv obrátit stejně tak jako na mě,“ představí muže Ambrielovi král.

Nejvyšší rádce pozvedne překvapeně obočí a pohlédne na velitele. Ten mu pohled opětuje a pokrčí rameny. Není totiž obvyklé, aby král někomu nabízel, že se na něj může obrátit v případě potřeby. Od toho je tu Nejvyšší rádce a také sluhové.

„Velmi mě těší, že vás poznávám,“ ukloní se mírně Ambriel.

„Mě je potěšením, mladíku,“ usměje se na něj rádce a přejede Ambriela pohledem.

Už slyšel zvěsti o mladíkově kráse, ale ty zdaleka neodpovídaly skutečnosti.

„Předpokládám, že pokoj pro lorda Ambriela je již připravený?“ pohlédne král Ludrun na rádce.

„Jistě. Nechal jsem pro něj připravit ložnici vedle té vaší. Budete tam mít veškeré pohodlí,“ pohlédne rádce na Ambriela.

„Děkuji!“ usměje se Ambriel.

„Výborně. Pojďte, ukážu vám, kde to je,“ řekne král a zamíří do paláce, Ambriel jde těsně za ním.

Rádce za nimi překvapeně hledí.

„Král se takhle chová od doby, co toho kluka spatřil,“ přistoupí k němu velitel.

„Vskutku?“ pohlédne na něj rádce.

„Ano. Je z lorda Ambriela celý pryč. Mám takový silný pocit, že lord Ambriel se královi líbí. Možná až moc,“ ušklíbne se velitel.

„Řekl bych, že to není jen to. Řekni, neuvažuje král o sňatku s lordem Ambrielem?“ zeptá se rádce.

„Neuvažuje. Když jsem mu to v podstatě navrhl, tak byl velmi překvapený. Místo toho vybral pro lorda Ambriela několik kandidátů, kteří budou mít šanci stát se jeho manželem. Já jsem dokonce jedním z nich,“ odpoví velitel.

„Hm, zajímavé. Skutečně velmi zajímavé,“ zamumlá rádce.

Král Ludrun mezitím dovede Ambriela k jeho ložnici. Nachází se jen asi tři metry od panské ložnice, která patří králi.

„Tak toto je vaše ložnice,“ otevře král Ludrun dveře a pustí Ambriela dovnitř.

Ambriel vstoupí a rozhlédne se. Ložnice je velká a působí velmi příjemně. Levandulově fialové zdi, robustní dřevěná postel, kde by se pohodlně vyspalo pět lidí, masivní skříně a komody ze stejného dřeva jako postel. Je zde také dřevěný konferenční stolek se dvěma pohodlnými křesly a menší pohovkou, které stojí před velkým krbem. Z ložnice vedou dvoje dveře.

Jedny vedou do koupelny, která je vedena do modré barvy s rohovou vanou, sprchovým koutem, umyvadlem, toaletou a skříňkou s ručníky, mýdly, šampony a zubními pastami. Také je zde koš na špinavé prádlo.

Druhé vedou do velké šatny s věšáky, skříněmi, botníky a šperkovnicemi.

„Doufám, že jste spokojen. Pokud ne, tak vám seženu jinou ložnici,“ řekne král Ludrun.

„To není třeba. Jsem naprosto spokojen, děkuji!“ otočí se k němu s úsměvem Ambriel.

„Dobrá. Vaše věci už jsou zde. Sluhové už je určitě vybalili a sklidili,“ rozhlédne se král Ludrun.

Ambriel přikývne.

„No tak já vás tu nechám, abyste se mohl zabydlet,“ poškrábe se král Ludrun na hlavě a otočí se k odchodu.

„Ještě jednou vám děkuji! Vím, že jste to nemusel dělat,“ řekne Ambriel.

Král přikývne a odejde z ložnice. Přejde do své a padne na postel.

„Bohové, pomozte mi,“ zašeptá.

Když viděl Ambriela stát v té ložnici, měl neuvěřitelnou chuť ho povalit do peřin a vyzkoušet stabilitu postele. Pomiloval by ho dravě a vášnivě, s veškerou touhou a chtíčem, které k němu cítí. Proč si král Xerox nemohl vzít někoho ošklivějšího a méně přitažlivého? A teď je to hříšné pokušení jen pár metrů od něj. Stačilo by udělat jen pár kroků a udělat Ambriela svým. Král Ludrun se posadí a zatřese hlavou, aby si z ní tyto myšlenky vyhnal. Měl by jít něco dělat.

Vstane z postele a vyjde z ložnice. Zamíří do své pracovny, kde se usadí za stůl a začne překontrolovávat různé dokumenty týkající se vlády. Nejvyšší rádce jistě udělal vše dobře, o tom nepochyboval, ale alespoň tak zaměstná svoji mysl. Dostane se do poloviny, když se ozve zaklepání na dveře a dovnitř vstoupí rádce.

„Mohu na okamžik, veličenstvo?“ zeptá se.

„Jistě, pojď,“ přikývne král a odloží dokumenty.

Rádce se usměje a posadí se do křesla před stolem.

„Co máš v plánu s tím chlapcem?“ zeptá se i když většinu informací mu řekl už velitel.

„Co by? Dopřeji mu společensky přijatelnou dobu pro truchlení. Co jak jistě víš, je rok. A poté ho ožením. Mám už několik kandidátů,“ odpoví král Ludrun.

„Slyšel jsem. A také vím, koho jste vybral,“ zahledí se rádce na krále.

„Výborně. Zítra jim pošlu vzkaz, aby se následující den dostavili na schůzku se mnou a tam jim vše řeknu. Na nich bude, zda přijmou nebo odmítnou,“ pokrčí král rameny.

„Myslíš, že je to rozumné?“ přejde rádce k tykání.

„Nevím proč by nebylo. Vybral jsem dobré muže,“ zamračí se král Ludrun.

„O tom jsem nemluvil. Ludrune, znám tě celý tvůj život. Jako malého jsem tě kolikrát krmil, přebaloval, vyprávěl jsem ti pohádky,“ řekne rádce.

„Tohle všechno vím. Ale proč mi to tady teď vykládáš?“ nechápe král.

„Z jednoho prostého důvodu. Protože tě znám tak dlouho, všimnu si věcí, kterých si nikdo jiný nevšimne. Snad jen velitel dokáže totéž, protože tě zná stejně dlouho jako já a možná ještě lépe,“ vysvětlí rádce.

„A? Pořád mi uniká pointa,“ opře se král o židli.

„Moc dobře jsem si všiml, jak se na toho chlapce díváš a jak se k němu chováš,“ řekne rádce.

„Co s tím všichni máte? Dívám se na něj a chovám se k němu úplně normálně,“ zabručí král.

„Moc dobře víš, že to není pravda, Ludrune. Co tvoje nabídka, že kdyby něco potřeboval má se na tebe obrátit? To jsi ještě nikdy nikomu nenabídl. Dokonce ani Veleknězi, když tu byl na návštěvě. Velitel mi také prozradil, že jsi toho chlapce zahříval, když jste přespávali venku. A když se na něj díváš, máš takový zvláštní pohled. Hladový a zároveň něžný. Také to jak na něj mluvíš. Hlubokým a měkkým hlasem. A tohle nejsi ty, Ludrune. Tohle není tvé normální chování,“ zahledí se na něj rádce.

„Dobře. Ten kluk mě přitahuje. Ale je to jen fyzická touha a chtíč. Nic jiného,“ založí si král Ludrun ruce na hrudi.

„Neřekl bych. Myslím, že je v tom něco i něco jiného. Ale na to musíš přijít sám a také si to sám sobě přiznat,“ povzdechne si rádce a odejde.

„Mýlíš se,“ zašeptá král Ludrun a zírá na zavřené dveře.

Ambriel mezitím vybalí tu trošku věcí, kterou měl u sebe. Poté vyjde z ložnice a jde prozkoumat palác. Prochází chodbami a zdraví služebnictvo, které potkává. Po nějaké době vyjde za paláce do zahrady. Vydá se po štěrkem vysypané cestě. Obdivuje květiny, keře i stromy, které cestou míjí. Zahrada je naprosto úžasná. Dokonce objeví i okrasnou mramorovou fontánku a také altánek. Když se začne stmívat, vrátí se do paláce.

„Kde jste se toulal? Málem jste propásl večeři,“ usměje se na něj král Ludrun, který vychází do schodů směrem k jídelně.

„Byl jsem se projít v zahradě,“ odpoví Ambriel a připojí se ke králi a oba společně jdou do jídelny.

„A líbila se vám?“ zeptá se král Ludrun.

„Je nádherná,“ vydechne Ambriel.

Král se na něj usměje a v jídelně u jídelního stolu odsune jednu židli. Ambriel se na něj usměje a posadí se. Král se posadí vedle něj a sluhové jim začnou nosit jídlo na stůl. Oba začnou jíst a král Ludrun a Ambriel si tiše povídají o paláci a zahradě. Po jídle se rozloučí a oba se vydají do svých ložnic, kde zapadnou do postele a spokojeně spí až do rána.