„Ták hami,“ snaží se Ludrun dostat do Morana snídani.

Ten odvrátí hlavičku a stiskne rtíky.

„No tak hami,“ přiloží Ludrun lžičku s kašičkou k jeho rtíkům.

Moran odvrátí hlavičku na druhou stranu. Ludrun si povzdechne a dá lžičku pryč.

„Co to s ním dneska je?“ zamručí.

„Rostou mu zoubky a to je bolestivý proces, možná proto nechce jíst,“ nadhodí Brona.

„Je to možné, ale je divné, že tentokrát nepláče. Když mu začaly růst, tak plakal každou chvíli,“ zamračí se Ambriel.

„No tak prostě nemá hlad. Zkus to za chvíli,“ pokrčí Brona rameny.

Ludrun přikývne a poupraví si Morana na klíně. Ten se zadívá na Ambriela, který se na něj usměje.

„Tata,“ zažvatlá.

Všichni u stolu strnou a šokovaně se na Morana dívají.

„Jeho první slovo,“ hlesne Brona.

„Morane, broučku, co jsi to řekl? Řekl jsi táta?“ vstane Ambriel a vezme Morana do náruče.

„Tata,“ zažvatlá znovu Moran a usměje se na Ambriela. Ten se rozzáří a šťastně se na Ludruna podívá. Oba mají neskutečnou radost. Ludrun také vstane, jednou rukou vezme Ambriela kolem pasu a druhou hladí Morana po zádech.

„Tata, tata,“ žvatlá Moran dál, protože se mu líbí, jakou mají jeho rodiče radost a jak se na něj usmívají.

„Však už bylo načase,“ poznamená Brona.

„Jsem ten nejšťastnější muž na světě. Mám nádherného chotě, zdravého syna, který právě řekl své prní slovo, další dítě na cestě. Mohl bych si přát víc?“ zašeptá Ludrun.

Ambriel se na něj jen usměje. Špatná nálada a šok ze včerejška se vypaří a nahradí ho radost a štěstí. Pak ale zkřiví tvář bolestí a rukou si pohladí břicho.

„Co se děje?“ zeptá se Ludrun a zvážní.

„Nic, jen mě silněji kopnul,“ usměje se na něj Ambriel.

„Aha. Ty zlobivče, nekopej tak tatínka,“ položí Ludrun ruku na Ambrielovo břicho a jemně ho hladí.

„Zakrátko už tady bude s námi,“ usměje se Ambriel.

„To ano. Co Morane, těšíš se na sestřičku nebo bratříčka?“ polechtá Morana pod bradičkou.

Ten se zasměje.

„Tata,“ zažvatlá znovu a zatahá Ambriela za vlasy.

„Správně, zlatíčko. Ale teď papů,“ usměje se na něj Ambriel.

Ludrun si Morana převezme, posadí se na židli a Morana si posadí na klín.

„Tak hami,“ vezme do rukou lžičku, nabere kaši a přiloží ji Moranovi k pusince.

Moran se na svého otce zadívá a pak otevře pusu.

„Najednou to jde,“ usměje se Ludrun a začne Morana krmit.

O 2 měsíce později

Ambriel se ztěžka posadí na postel na ošetřovně. Láskyplně sleduje Morana, který leze po posteli a zvědavě se rozhlíží. Ludrun zatím ukládá jeho věci z tašky do a na noční stolek.

„Doufám, že nezmeškám Moranovi první narozeniny,“ řekne Ambriel a zachytí Morana, který dolezl až ke kraji postele, aby nespadl dolů.

„Neboj, přinejhorším je oslavíme tady,“ odpoví Ludrun s úsměvem.

Moran na Ambrielově klíně se zavrtí. Chce dolů. Ludrun ho vezme a po zhodnocení čistoty podlahy, ho na ní posadí. Moran se zasměje a začne lézt k židli.

„Budete mi chybět,“ povzdechne si Ambriel.

„Budeme za tebou každý den chodit,“ pohlédne na něj Ludrun a jemně ho políbí.

Ambriel polibek opětuje a pak se pověsí kolem Ludrunova krku, ten se zasměje a sám Ambriela obejme. Ambriel se podívá přes Ludrunovo rameno, aby zkontroloval Morana a šokovaně strne.

„Ludrune, podívej,“ zašeptá.

Ludrun ho pustí z objetí, otočí se a stejně jako Ambriel šokovaně strne. Moran se drží křesla a snaží se postavit na nohy, což se mu po nějaké době podaří. Stojí, přidržuje se křesla a rozhlíží se. Když si všimne, že se na něj jeho rodiče dívají, usměje se na ně a tím úsměvem jakoby říkal „vidíte, já to dokázal, já stojím,“. Ovšem svaly na jeho nohách ještě nejsou tak silné, aby udržely váhu jeho těla a tak se po chvilce podvolí a Moran prudce dosedne na zadeček. Zmateně se rozhlédne a nechápavě se podívá na své rodiče.

„No neboj, nakonec se to naučíš,“ zasměje se Ludrun a sehne se pro něj.

Ambriel se na Morana usměje a prohrábne mu jemné vlásky. Moran se usměje a natáhne se po Ambrielově ruce.

„Tata,“ zažvatlá.

Ambriel se nadechne, aby něco řekl, ale přeruší ho otevření dveří. Dovnitř vejde Brona s tácem v rukou.

„Nesu vám oběd, jinak byste ho určitě zmeškali,“ řekne a položí tác na postel.

Poté přejde k Ludrunovi a převezme si Morana, se kterým se posadí do křesla. Ambriel podá talíř z tácu Ludrunovi a další talíř své matce. Sám si vezme poslední a zamračí se.

„Co budeš jíst ty?“ podívá se na Bronu, která krmí Morana.

„Já se najím později. Nedělej si starosti,“ řekne Brona.

„Měla byste se najíst teď,“ řekne Ludrun a podívá se na talíř ve svých rukou.

„Nene, jak jsem řekla, najím se později. Teď jezte,“ zamítne Brona.

Ambriel i Ludrun se na sebe podívají a pustí se do jídla. Po jídle Ludrun sesbírá nádobí a odloží ho na noční stolek u vedlejší postele. Později ho odnese. Ambriel zívne a stulí se Ludrunovi do náruče.

„Jsi unavený?“ zeptá se Ludrun.

„Trošku,“ přikývne Ambriel.

„Tak si lehni a odpočiň si,“ vstane Ludrun z postele.

Ambriel přikývne, vyzuje si boty a lehne si do postele. Podívá se na svoji matku, která se na něj usměje a položí vedle něj Morana, který se k Ambrielovi okamžitě přitulí a začne si hrát s pramenem jeho vlasů. Ambriel ho obejme a zavře oči. Moran ho napodobí a za chvilku oba usnou. Brona i Ludrun na ně hledí s láskou v očích a jemný úsměvem na rtech.

„Odnesu to nádobí,“ zašeptá Ludrun, vezme tác a tiše opustí ošetřovnu.

Brona se opatrně přisune blíž a pohladí Ambriela po vlasech.

„Tolik mě mrzí, že jsem nebyla u narození Morana. Měla jsem tad být a pomoct ti. Uklidnit tě, radit ti, být ti oporou. Ale já tady nebyla. A to svojí vlastní vinou, považuju za zázrak, že jsi mi to odpustil. Ale teď tady jsem a mohu se pokusit ti všechno vynahradit. Budu teď u narození všech svých vnoučat, dětí, které budeš mít,“ šeptá, zatímco ho hladí.

Ambriel se ve spánku zavrtí a spokojeně vydechne, stočí se do klubíčka kolem svého syna. I ve spánku si uvědomuje jeho blízkost a dává pozor, aby mu neublížil. Brona se jen usměje a natáhne se pro přikrývku, kterou svého syna a vnuka přikryje. Po celou dobu si nevšimne Ludruna, který stojí mezi dveřmi a vyslechl její šeptanou zpověď.

„Ambriel má laskavé srdce a miluje vás. Proto vám odpustil,“ řekne tiše.

Brona se na něj ohlédne.

„I tak je to pro mě zázrak. Já být na jeho místě neodpustila bych si,“ povzdechne si.

„Jste jeho matka. A každé dítě miluje svou matku, je pro něj takřka bohyní a odpustilo by jí i vraždu,“ přejde Ludrun k ní a položí jí ruku na rameno.

„Ale tvoje matka nejsem. Jak jsi mi mohl odpustit ty?“ vzhlédne k němu Brona.

„Kvůli Ambrielovi. Ačkoliv nejdřív jsem ti tak úplně neodpustil, ale pochopil jsem, když jsi mi řekla o tvé a i Ambrielově výchově. Tehdy jsem ti odpustil úplně,“ řekne Ludrun a přisune si druhé křeslo, do kterého se posadí.

„Výchova dělá hodně,“ poznamená Brona.

„To ano. Výchova a také vzor, který vidíme u rodičů. Napodobujeme jejich chování i výchovu,“ přikývne Ludrun.

„Tohle už jsem také slyšela. Myslíš, že je to pravda?“ pohlédne na něj Brona.

„Myslím, že ano. Ostatně, když si vezmu svého otce a porovnám jeho chování k matce a ke mně, tak zjišťuji, že se chovám úplně stejně jako on. On moji matku také miloval a choval se k ní uctivě a s respektem. Naslouchal jí a dával na její rady. Miloval ji. A já se k Ambrielovi chovám stejně jako se můj otec choval k mé matce,“ usměje se Ludrun při vzpomínce na své rodiče.

„A jak se choval k tobě?“ zeptá se se zájmem Brona.

„Lepšího otce jsem si nemohl přát. Hrával si se mnou, zpíval mi, vyprávěl pohádky, často mě bral do náručí, objímal mě a mazlil se se mnou. Z každého jeho doteku jsem cítil, jak moc mě miluje. Často jsem se k němu tulil a vždy jsem věděl, že za ním mohu přijít s jakýmkoliv problémem. Že mě vyslechne a pomůže mi i když bude třeba rozzlobený. Byl to on, kdo mi pomáhal s učením, to on mě naučil jezdit na koni, šermovat a později mě i učil vládnout. Ovšem nebál se mě i potrestat, když jsem něco provedl. Ale vždy kladl důraz na to, abych věděl, za co jsem trestán a ty tresty byly spíš jen takovým upozorněním, abych si pro příště dal pozor a vyvaroval se toho, za co jsem byl potrestán. Byl přísný ale i spravedlivý a milující. Vlastně bych řekl, že i k Moranovi se chovám tak, jak se ke mně choval můj otec. Ale s určitostí to budu moci říct, až bude Moran starší,“ řekne Ludrun a láskyplně pohlédne na svého syna.

„Jak vlastně tví rodiče zemřeli? Nikdy jsi o nich nemluvil,“ zvážní Brona.

„Mě by to také zajímalo,“ ozve se Ambriel z lůžka.

„Odpusť! Vzbudili jsme tě,“ podívá se na něj Ludrun.

„To nevadí, vlastně je to dobře, jinak bych nespal v noci,“ usměje se Ambriel a podloží si hlavu rukou, druhou rukou hladí svého syna po hlavičce a tvářičkách.

Ludrun se na něj usměje.

„Neodpověděl jsi na otázku,“ upozorní ho Ambriel.

„Jistě. Mí rodiče. Když mi bylo třináct let má matka onemocněla. Lékaři dělali, co mohli, aby jí uzdravili, ale nepodařilo se. Bojovala se svou nemocí celý rok, ale poté podlehla. Zemřela. Otce její ztráta zdrtila, ale snažil se zůstat silný kvůli mně. Jednoho dne, když mi bylo devatenáct, jsme si s otcem vyjeli na lov. Bylo krásně. Bylo teplo, slunce svítilo, na obloze nebyl jediný mráček, ideální počasí. Ale pak se zatáhlo a započala bouře, která přešla ve vichřici. Snažili jsme se najít nějaké bezpečné místo. Nakonec jsme našli hájovnu, hajný byl ochotný nás tam nechat než se vichřice přežene. Koně jsme dali do stájí a běželi do hájovny. Jenže vichřice vyvrátila jeden strom. Padal přímo na mě, ale já si toho nevšiml. Můj otec ano. Chytil mě za paži a odhodil stranou, ale sám už nestačil uhnout a ten strom na něj spadl. Já, stráže, kteří jeli s námi a také hajný jsme ten strom rozsekali a mého otce jsme vytáhli. Naneštěstí, byl můj otec příliš zraněný. Zemřel v hájovně, kam jsme ho přenesli. Držel jsem ho za ruku a díval se mu do očí, když umíral. Řekl, že je rád, že jsem v pořádku a že je lepší, že ten strom spadl na něj a ne na mě. Zeptal jsem se ho proč. A on mi řekl, že jsem jeho syn a proto to udělal. Protože mě miluje a protože každý otec, každý správný otec, chrání své dítě do posledního výdechu. Pak se na mě usmál a řekl, že vyřídí matce mé pozdravy. Pak zemřel. Zemřel s úsměvem na rtech. Smířený a klidný. Možná i potěšený, že se opět setká s mou matkou,“ při těch vzpomínkách se Ludrunovi nahrnou slzy do očí.

Ambriel vstane z lůžka a vtáhne si Ludruna do objetí. I on má v očích slzy.

„Je mi to líto. Ale teď jsou s bohy. Jsou na lepším místě. Tam kde je nic nebolí ani netrápí. A jsem si jistý, že tě sledují a radují se z tvé radosti a štěstí a určitě jsou pyšní i na Morana a milují ho,“ políbí ho Ambriel do vlasů, tak jako to Ludrun kolikrát dělal jemu.

„Já vím. Vzpomínky na ně mě těší, ale i bolí,“ Ludrun se zhluboka nadechne a mrkáním se snaží zahnat slzy.

Stáhne si Ambriela na klín a hladí ho po bříšku. Pod kůží a svaly cítí pohyby jejich dítěte a to ho uklidňuje. Ambriel si položí hlavu na jeho rameno a tiše ho sleduje. Brona se na ně usměje a pak zaměří svou pozornost na Morana, který se probudil, posadil se na lůžku a rozespale se rozhlíží.

„Tata,“ zavolá a vztáhne ruce k Ambrielovi, když spatří své rodiče.

Ambriel se sesune z Ludrunova klína a vezme Morana do náruče, poté se vrátí zpět na Ludrunův klín a posadí si Morana na svůj klín. Ludrun Morana jemně pohladí a společně s Ambrielem ho přidržuje, aby nespadl. Stesk a smutek z něj brzy opadnou a nahradí je klid. Má u sebe své nejvějtší poklady a to je pro něj tou největší útěchou.