„Jak Ambriel věděl o tom...o tom...o Veleknězi?“ zeptá se Ludrun sedící v křesle ve svém pokoji značně omámený koňakem. S ním tam sedí armádní velitel a také Nejvyšší rádce. Na stolku mezi nimi stojí karafa s alkoholem, který všichni tři popíjejí.

„Ode mně. Já mu to poradil,“ odpoví Nejvyšší rádce, který je z nich tří nejstřízlivější.

Ludrun jen pokývne hlavou a vypije další sklenici s koňakem.

„Dobře, že Velekněz rozhodl takhle,“ škytne velitel.

Ludrun znovu pokývá hlavou a potácivě se postaví. Nejistou chůzí se vydá ke dveřím.

„Počkéj, kam jdeš?“ zavolá na něj velitel.

„Do postele. Spát,“ odpoví Ludrun a trošku se zakymácí.

Naštěstí to ale vyrovná a pokračuje ve své cestě.

„Tudy ne,“ vstane Nejvyšší rádce a také se zakymácí, na rozdíl od Ludruna to ale neustojí a padne zpátky do křesla.

Velitel už se neudrží, hlava mu padne na opěrku a začne chrápat.

Ludrun mezitím vyjde z pokoje na chodbu a zamíří do panské ložnice. Zkusí chytit kliku, ta se mu ale rozplývá před očima.

„No tak, pojď sem, ty mrško!“ zabručí.

Strážní u dveří se na sebe podívají.

„Chcete otevřít, veličenstvo?“ zeptá se jeden z nich.

„Chci,“ zakývá Ludrun hlavou.

Strážný otevře dveře do ložnice a Ludrun se vpotácí dovnitř. Strážný za ním zase zavře.

„Ludrune? Děje se něco?“ zeptá se Ambriel, který se zrovna chystal ulehnout ke spánku a kterého Ludrunův příchod překvapil.

„Jé, ty jsi tady? Můj bůh,“ usměje se široce Ludrun, oči mu zazáří a roztaženýma rukama se kymácivě vydá k Ambrielovi.

„Ty jsi opilý,“ zkonstatuje Ambriel.

Ludrun se zastaví, svěsí ruce a podívá se na Ambriela pohledem nakopnutého štěněte.

„Jen malinko,“ škytne.

„Měl by sis jít lehnout,“ povzdechne si Ambriel.

Ludrun ale zůstane stát a dál na Ambriela zírá.

„Ludrune, slyšíš? Pojď si lehnout,“ přejde k němu Ambriel a starostlivě na něj kouká.

„Jsi tak krásný. I bohové ti musí tvou krásu závidět,“ řekne Ludrun a opět se trochu zakymácí.

„Ludrune...“ nedořekne Ambriel.

„Tak krásný. A já ti tolik ublížil. Proč jsem ti tolik ublížil? Jak jsem ti mohl tolik ublížit?“ začnou Ludrunovi téct slzy.

„Nevíš, co říkáš. Pojď,“ dotlačí ho Ambriel k posteli.

Ludrun na ni padne a hmátne po Ambrielovi, kterého stáhne k sobě. Položí si hlavu na jeho hruď a naslouchá tlukotu Ambrielova srdce.

„Miluju tě! Jen tebe a nikoho jiného! Vždy jsem tě miloval!“ zašeptá a ihned na to usne.

Ambriel si povzdechne a oči se mu zaplaví slzama. Dřív by ho tahle slova zahřála u srdce a on by jim věřil. A tak moc by chtěl uvěřit i nyní, ale nemůže. Ne potom, čím vším si musel kvůli Ludrunovi projít. Opatrně ze sebe Ludruna sundá, vstane z postele a usadí se do křesla. Má o čem přemýšlet a při tom bude hlídat, aby Ludrun nezačal ze spánku zvracet a neudusil se.

***

Mezitím ve městě

„Rychle! Chyťte je! Nesmí utéct!“ křičí policejní náčelník na své lidi.

Policisté se rozběhnou za schovanci blázince, kteří utekli. Někdo z pracovníků nechal nedopatřením nedovřené dveře a někteří blázni toho využili a utekli. Naštěstí si toho někteří zaměstnanci všimli a zkontaktovali policii, aby jim pomohla je pochytat. Trvá to celou noc, ale nakonec jsou blázni zpátky ve svých pokojích.

„Jsou všichni,“ zeptá se policejní náčelník hlavního lékaře.

„Naneštěstní ne. Jeden stále chybí,“ zakroutí hlavní lékař hlavou.

„Je nebezpečný? A pokud ano, jak moc?“ zeptá se náčelník.

„To je. Největší nebezpečí představuje pro Druhého krále. Je jím totiž posedlý,“ odpoví hlavní lékař.

„U všech bohů, to není dobré. Musíme ho chytit, dřív než se pokusí dostat ke Druhému králi. A také budeme potřebovat jeho popis, abychom mohli vyvěsit jeho podobiznu,“ řekne policejní náčelník.

„Jistě, pojďte se mnou,“ přikývne hlavní lékař.

***

Řečený blázen se celou noc ukrýval ve stínech domů a přebíhal z jedné tmavé uličky do druhé pokaždé, když spatřil policii nebo zaměstnance blázince. Ráno se vmísil mezi dav lidí, kteří se ve městě vyrojili. Když spatří policii, vleze do nejbližšího obchodu, kde začne předstírat zájem o nabízené zboží, tvořené převážně jídlem a pitím.

„Co to bude panáčku?“ zeptá se bodře postarší prodavačka.

Muž se na ni podívá a nenápadně zašátrá v kapse tmavého kabátu, který ukradl z jednoho nezamčených domů, kde se na okamžik schoval před policií. Nahmatá v něm naditý váček s penězi.

„Dal bych si támhletu obloženou bagetu a k tomu vodu,“ řekne prodavačce.

Ta přikývne a položí požadované věci na pult.

„Ještě něco?“ zeptá se.

Blázen se nadechne, aby odpověděl, ale v tom do obchodu vpadne mladá dívka.

„Babičko, představ si, že to skončilo. Druhý král byl zproštěn všech obvinění a nejen to. Jeden z Exerových byl zatčen za vyhrožování Druhému králi a bude za to souzen,“ vysype ze sebe nadšeně.

„Bohové díky! Druhý král si nic z toho nezasloužil,“ usměje se šťastně prodavačka.

„To ne. Ale třeba se král vzpamatoval a konečně prozřel,“ zadoufá dívka.

„Snad. Ono jde taky o to, zda mu Druhý král odpustí,“ mírní prodavačka vnuččino nadšení.

„Určitě odpustí. Druhý král je neobvykle laskavý a ušlechtilý,“ vloží se do rozhovoru blázen.

„To máte pravdu. A určitě se co nevidět vrátí z Úplňkového hradu zpět do paláce,“ usměje se na něj prodavačka.

Blázen s úsměvem přikývne, zatímco mu to v hlavě šrotuje. Takže jeho láska je na Úplňkovém hradě. Ví, kde to je.

„Och, málem bych na vás zapomněla. Dáte si ještě něco?“ plácne se prodavačka do čela.

„Ano, něco, co vydrží delší dobu. Nějaké zásoby,“ poškrábe se blázen na bradě.

„Chystáte se cestovat?“ zeptá se prodavačka s úsměvem.

„Ano, jedu navštívit příbuzné a ty nejsou zrovna za humny,“ odpoví blázen.

„Chápu. Takže co bych vám doporučila? Chléb, ano určitě chléb, sušené maso, to také vydrží, pak taky nějaká jablka a hrušky,“ vykládá na pult potraviny.

„A co jarní cibulku? Máte?“ olízne si blázen rty, jarní cibulku on rád.

„Ovšemže mám. Ne moc ale mám. V támhleté bedně za vámi,“ ukáže prodavačka.

Blázen se otočí a při pohledu na jarní cibulku mu zazáří oči. Vyndá z bednu veškerou cibulku, co tam byla a položí ji na pult.

„Vezmu si ji všechnu,“ řekne prodavačce.

Ta se tomu sice podiví, ale nic neřekne. Všechno to zabalí a řekne cenu. Blázen svůj nákup zaplatí a naskládá ho do vaku, který nahmatal složený uvnitř kabátu.

„Děkuji! Nashledanou!“ rozloučí se a odejde z obchodu.

„Nashledanou!“ zavolá za ním prodavačka s úsměvem.

Tak milý muž. A mladý a hezký. Hubená a vysoká postava, souměrný oválný obličej, tmavě hnědé vlasy a hnědé oči. A podle toho váčku s penězi jistě i bohatý.

„Vidíš, to by byl mužský pro tebe,“ otočí se ke své vnučce, která sedí na židly za ní a jí sušené ovoce.

„Já už svého milého mám. A tady toho vůbec neznám, kdo ví co je vůbec zač,“ protočí dívčina oči.

„Ano, toho ševcovského mladíčka, kterýmu ještě teče mlíko po bradě. A tenhle byl tak milý, pěkný a navíc bohatý. A to mi věř, milého a hodného člověka poznám na sto honů. Mám na to čich,“ narovná se prodavačka.

„A já zase vím, že můj milý mě má rád a jednoho dne vyroste a bude z něj také hezký muž,“ odvětí dívka.

Prodavačka nespokojeně zavrtí nad svou vnučkou hlavou.

Blázen se mezitím vydá z města. Snaží se pohybovat tak, aby působil co nejméně nápadně a čas od času předstírá, že patří k nějaké skupince lidí. Díky tomu si ho hlídkující policie nevšimne a on se tak dostane z města.

„Už jdu lásko!“ zašeptá a vydá se na cestu k Úplňkovému hradu.

Po několika hodinách chůze se rozhodne si odpočinout a sedne si na velký kámen u cesty. Posadí se a nožem, který koupil u jednoho stánku si uřízne krajíc chleba a sní ho společně s kouskem sušeného masa. Pak vyndá několik cibulek a s blaženým výrazem je začne jíst. Když už jí třetí, všimne si vozu, který jede směrem, kterým jde i on. Zabalí zbylé cibulky a zamává na vůz. Vozka si ho všimne a zastaví u něj.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptá se.

„Nemohl byste mě kousek svézt?“ zeptá se blázen.

„Proč ne? Ale nejedu nikam daleko, jej do Úplňkové vesnice,“ řekne muž.

„To mi stačí. Ten kousek do další vesnice už pak dojdu,“ usměje se blázen.

„Tak si naskočte,“ zasměje se vesele muž.

„Moc děkuju!“ nasedne blázen.

„Ale není zač. Aspoň si budu mít po cestě s kým popovídat a cesta tak rychleji uběhne,“ mávne muž rukou a práskne do koní.

„A já tak ušetřím trochu času,“ zasměje se blázen.

„Vidíte, oba na tom vyděláme. Ale co ve vesnici za lesem?“ nadhodí muž.

„Jedu za babičkou. Je už stará a nejspíš dlouho nevydrží. Chci s ní být v její poslední hodince. Jsem už jediný, koho má,“ hraně si blázen smutně povzdechne.

„Ach tak. To je mi líto,“ poplácá ho muž soucitně po rameni.

Po cestě si povídají o různých tématech a večer konečně dorazí do vesnice u Úplňkového hradu.

„Opravdu u nás nechceš přespat? Odpočinul by sis a zítra bys mohl pokračovat v cestě. A o hladu bychom tě taky nenechali,“ přesvědčuje blázna muž.

„Opravdu ne, děkuji! Za dvě tři hodinky dojdu do vedlejší vesnice. Víte, bojím se o babičku,“ zdůvodní blázen své odmítnutí.

„Jistě, jistě. No tak šťastnou cestu a v pořádku dojdi,“ popřeje muž bláznovi.

***

Ludrun se ráno probudí, ani neotevře oči a zasténá bolestí. Má pocit jakoby se mu měla každou chvíli prasknout hlava. K tomu má navíc pocit, že každou chvilku uvidí obsah svého žaludku na podlaze, v horším případě na posteli.

„Na, vypij to,“ ozve se tichý šepot.

Ludrun ztěžka otevře oči a zamžourá na osobu před sebou.

„Ambrieli,“ vydechne.

„Zkus se posadit a vypij tohle,“ zašeptá Ambriel a podá Ludrunovi hrnek.

Ludrun se stenem posadí, opře se o polštáře a převezme si od Ambriela hrnek.

„Co to je?“ zeptá se, když si k hrnku přičichne.

„Jen bylinky. Pomůžou ti od bolesti hlavy a zklidní žaludek. Je to starý rodinný recept,“ odpoví tiše Ambriel.

Ludrun vděčně přikývne a napije se. Tvář se mu zkřiví odporem nad chutí nápoje. Zapře se, zadrží dech a naráz vypije celý hrnek. Ambriel, který se posadí na kraj postele tak, aby byl Ludrunovi čelem, ho beze slov sleduje.

„Nebojíš se, že bych ti do toho dal jed?“ zeptá se.

Ludrun se na něj klidně podívá.

„Zasloužil bych si to. Za to všechno, co jsem ti udělal,“ řekne.

Ambriel na něj jen mlčky zírá. Ludrun se začne cítit nepříjemně.

„Co tady vůbec děláš?“ zeptá se.

„Já? Jsi v mém pokoji,“ povytáhne Ambriel obočí.

Ludrun se rozhlédne a s překvapením zjistí, že Ambriel má pravdu.

„Jak jsem se sem dostal?“ zeptá se udiveně.

„V noci jsi sem vpadl a usnul jsi tady,“ odpoví Ambriel.

„Jen to? Neublížil jsem ti nijak? Nenaléhal jsem na tebe? Nepokusil jsem se tě...?“ vychrlí ze sebe otázky.

„Ne, nic z toho. Jen jsi usnul,“ zakroutí hlavou Ambriel.

„Dobře. Tak ehm, tak já půjdu k sobě a převléknu se,“ poškrábe se Ludrun na hlavě a opatrně vstane z postele.

Ambriel přikývne.