„Je čas jít spát, miláčku!“ přejde blázen k Ambrielovi a odepne řetěz od skoby.

Ambriel se roztřeseně postaví a následuje blázna do ložnice. Horečně vymýšlí, jakou výmluvu použije dnes. Včera to uhrál na únavu, ale co dnes?

„Chtěl bych se umýt,“ promluví tiše, když míjí koupelnu v patře.

Blázen se zastaví a pohlédne na něj.

„Jistě, miláčku. Cokoliv si přeješ,“ usměje se na něj a líbne Ambriela na rty.

Otevře dveře do koupelny a nechá Ambriela vejít. Vejde za ním, přejde k němu, sehne se a odepne řetěz z jeho kotníku. Pak odejde a zavře za sebou dveře. Ambriel úlevně vydechne a pomalu se přiblíží ke dveřím. Už včera zjistil, že okna v koupelnách jdou otevřít pouze na větračku. Aby mohl utéct, musí se dostat ke dveřím v přízemí. Otevře dveře a vyhlédne na chodbu. Nikoho nevidí, tak tiše vyjde z koupelny.

„Miláčku, co to děláš? Kam jdeš?“ zeptá se blázen, který zrovna vyjde z koupelny.

Ambriel v duchu zanadává a pohlédne na blázna.

„Zapomněl jsem si vzít noční košili, tak si pro ni jdu,“ dostane ze sebe nakonec.

„No vidíš a já ti ji právě nesu,“ zasměje se blázen a zamává košilí.

„Ehm, děkuji!“ převezme si Ambriel košili.

„Není zač, miláčku. A teď se běž hezky umýt. Dneska nás čeká naše velká noc,“ usměje se blázen, vezme Ambriela za boky a nasměruje ho do koupelny, přitom ho pohladí po zadečku.

Ambrielovi se zadrhne dech a vystrašeně se na blázna ohlédne. Ten si jeho strachu všimne.

„Neboj se, miláčku. Neublížím ti. Naopak budu tě celou noc laskat a budu k tobě něžný,“ pohladí ho po bocích a políbí ho na zátylek.

Ambriel se roztřese a celý zbledne. To ne, tomu musí zabránit! Roztřeseně se rozejde a vrátí se do koupelny. Zavře za sebou dveře a sveze se po nich.

„Bohové, co mám dělat?“ zašeptá.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ zavolá přes dveře blázen.

Ambriel až nadskočí, jak se poleká.

„Ano, jsem,“ zavolá v odpověď.

„Dobře. Já jen, že neslyším téct vodu, tak jsem se lekl, že se ti něco stalo. Nebo se sprcha porouchala a voda neteče? Mám jít dovnitř?“ zeptá se starostlivě blázen.

„Ne, ne, všechno je v pořádku. Já...já se jen zamotal do oblečení,“ zvedne se Ambriel ze země a začne se rychle svlékat, kdyby blázen opravdu vešel dovnitř, tak aby vypadal věrohodně.

„Aha, tak dobře,“ oddechne si blázen, na chvíli se opravdu bál, zda se Ambrielovi něco nestalo.

Ambriel si oddechne a raději skutečně vleze do sprchy, aby se umyl. Po umytí vyleze ze sprchy, utře se a oblékne si košili. Vyjde z koupelny a zarazí se, když uvidí blázna opřeného o zeď vedle dveří do koupelny.

„Pojď,“ odlepí se blázen od stěny, vezme Ambriela kolem pasu a vede ho do ložnice.

Ambriel prkenně kráčí k ložnici a přemýšlí, jak blázna odradit od milování s ním. Blázen ho v ložnici dovede k posteli a opět mu na kotník připevní řetěz, jehož druhý konec připevní k noze postele. Ambriel sedí na posteli a smutně to sleduje.

„Je to jen dočasné, miláčku. Až se do mě zamiluješ, tak nebudu mít důvod tě přivazovat,“ narovná se blázen a pohladí Ambriela po čelisti.

Ambriel si jen povzdechne, lehne si do postele a přetáhne přes sebe peřinu. Blázen si lehne vedle a nakloní se k Ambrielovi. Přetočí ho na záda, hladí ho po břiše a líbá ho na dekoltu kolem límce košile.

„Jsi nádherný. Nemůžu se dočkat, až tě pomiluju,“ zašeptá ochraptěle.

Ambriel na něj vyděšeně hledí.

„Podívej, co se mnou děláš a jak moc tě chci,“ vezme blázen Ambriela za ruku a přiloží si ji na rozkrok, kde je zcela jasně cítit jeho vzrušení.

„Já...“ začne Ambriel.

„Neboj se, miláčku. Budu k tobě něžný a jemný. Bude se ti to líbit,“ usměje se na něj blázen.

„Nebojím se. Vím, že bys byl úžasný. Ale já se s tebou nemůžu milovat,“ řekne Ambriel.

„Proč? Proč by ses se mnou nemohl milovat?“ zmizí bláznovi úsměv z tváře.

„Jsem těhotný. Čekám miminko a mám rizikové těhotenství,“ odpoví Ambriel.

Blázen na něj chvíli hledí, pak se posadí zády k Ambrielovi a hledí do země.

„Dítě. Čekáš dítě. Dítě jiného muže,“ zašeptá zhrzeně.

Ambriel se také posadí a se skousnutým spodním rtem mezi zuby blázna sleduje.

„Dostanu ho z tebe a nahradím ho svým dítětem,“ otočí se k němu prudce blázen a plamenně na něj hledí.

„Co?“ strne Ambriel.

„Vyndám ho z tebe,“ vykřikne blázen a vyběhne z místnosti.

Ambriel vstane z postele, položí si ruce na břicho v ochranném gestu a vyděšeně hledí z otevřených dveří na chodbu. Tak tohle nevyšlo. Blázen vběhne do ložnice a v ruce drží rozžhavený pohrabáč. Pomalu se blíží k Ambrielovi jako šelma ke kořisti. Ambriel prudce ustoupí ale zapomene na řetěz, který s ním trhne a Ambriel spadne. S panikou v očích sleduje přibližujícího se blázna, je zapřený o ruce a trhá nohou v marném pokusu osvobodit se.

„Ne, ne, prosím!“ vykřikne, když po něm blázen hmátne a znovu si položí ruce na břicho.

„Nebraň se. Bude to rychlé,“ zasedne mu blázen nohy, povalí ho do lehu a začne mu vyhrnovat košili.

„Ne, prosím, neubližuj mému dítěti! Když ublížíš jemu, ublížíš i mě!“ spustí se Ambrielovi slzy.

„Nechci ti ublížit,“ vzhlédne k němu zaraženě blázen.

„Tak mi neber moje dítě. Prosím, neber mi ho!“ prosí ho v slzách Ambriel.

Blázen zaváhá. Nechce ublížit své lásce, ale zároveň nechce, aby Ambriel čekal dítě někoho jiného.

„Prosím!“ vycítí Ambriel jeho zaváhání a hodlá toho využít.

„Ale je to dítě jiného muže. Nechci, abys měl dítě jiného muže. Chci, abys nosil mé dítě,“ řekne blázen.

„Je to naše dítě. Až se narodí, můžeš ho adoptovat. Budeš jeho otec a budeme ho vychovávat spolu. Není přece důležité, kdo ho zplodil, ale kdo se o něj postará, kdo ho vychová,“ napadne Ambriela spásná myšlenka

Blázen kněmu vzhlédne překvapeným pohledem. Tahle možnost ho nenapadla.

„Naše dítě,“ zašeptá.

„Ano, naše dítě. Naše maličké,“ šeptá Ambriel.

Blázen položí ruku na Ambrielovo břicho a pohladí ho.

„Máš pravdu. Bude to naše dítě,“ usměje se.

„Přesně tak. Tak mu neubližuj, prosím! To přece otcové nedělají. Neubližují svým dětem,“ položí Ambriel svou ruku na bláznovu.

Za tyhle lži se bude do konce života nenávidět, ale musí ochránit své dítě.

„Ne, oni je chrání,“ zašeptá blázen.

Ambriel jen přikývne a nic na to neřekne.

„Pojď, půjdeme spát. Musíš si odpočinout,“ zvedne se blázen z Ambriela, sehne se pro něj a také ho zvedne.

Pak ho opatrně položí do postele a přikryje ho. Obejde postel a lehne si vedle něj. Obejme ho a zavře oči.

„Dobrou noc, miláčku! Hezky se vyspi!“ zašeptá.

Ambriel zůstane hledět do tmy a stále se třese. Musí se odsud nějak dostat!

***

„Už jsou to čtyři dny, Ludrune! Pochybuju, že Ambriela najdeme živého,“ promne si velitel kořen nosu, když s Ludrunem prochází lesem a hledají Ambriela.

„Tak najdeme alespoň jeho tělo. Ale já ho musím najít,“ opáčí Ludrun.

Zoufalství a naděje mu dodávají sílu pokračovat dál.

„Najdeme ho, ale teď bychom se měli vrátit. Začíná se stmívat a v po tmě nic nenajdeme,“ řekne velitel.

Ludrun se zastaví a zoufale se rozhlédne. Velitel má pravdu, skutečně začíná stmívat.

„Zítra se vrátíme a prohledáme další část lesa,“ položí mu velitel ruku na rameno.

Ludrun přikývne a oba se otočí k odchodu. Ludrun se ohlédne. Ambriel tam někde je. Sám nebo s tím šílencem, vystrašený a možná i zraněný. A on u něj není, aby ho ochránil.

„Ludrune?“ osloví ho velitel, když Ludrun stojí na místě.

„Je to moje chyba, že se tohle všechno stalo. Kdybych se nenechal zmanipulovat tím blonďatým zmetkem, byli bychom s Ambrielem v paláci. Spolu, šťastní a v bezpečí a ten blázen by se k Ambrielovi vůbec nedostal,“ vrhknou Ludrunovi slzy do očí.

Nikdy si neodpustí, jak se k Ambrielovi zachoval. Stále si to bude vyčítat.

„Stalo se. Až Ambriela najdeme, tak dostaneš možnost to napravit. A tentokrát to nepokaz,“ řekne velitel.

Ludrun přikývne a oba se vydají na zpáteční cestu.

„Víš, jsem rád, že se ti konečně otevřely oči a že jsi konečně uviděl to, co ostatní viděli už dřív,“ řekne velitel.

„Ano, teď nechápu sám sebe,“ zakroutí nad sebou Ludrun hlavou.

„Byl jsi v zajetí touhy. A to s chlapem dokáže pořádně zamávat. Ale ty ses z toho vlivu vyvlékl a uvědomil si, co je pro tebe opravdu důležité,“ usměje se velitel.

„Kéž bych si to uvědomil dřív. Vyhodil bych Lyryna už tenkrát a nemusel bych se obávat o Ambrielův život,“ povzdechne si Ludrun.

„Hlavně, že jsi toho zmetka vyhodil. Že jsi neprohlásil Ambriela za mrtvého a nevzal sis ho. Za to děkuji bohům!“ řekne velitel.

„To by byla ta největší chyba,“ odpoví Ludrun.

***

„Co si uděláme dneska?“ zapřemýšlí blázen nahlas zatímco u kuchyňské linky prohlíží sešit s recepty.

Ambriel sedí u stolu a ostražitě ho pozoruje. V tom si koutkem oka všimne pohybu za oknem. Na okamžik zadrží dech, když se zahledí z okna a uvidí tam dva malé kluky. Možná by je mohl kontaktovat a požádat je, aby pro někoho došli. Vojáci ho určitě hledají. Ale nejdřív musí toho blázna dostat z místnosti.

„Co bramboráky?“ navrhne, když si všimne, že v kuchyňské části žádné nejsou.

„Bramboráky? To nezní špatně. Ale můžeš je? Je v nich česnek. Neublíží dítěti?“ podívá se na něj blázen starostlivě.

„Ne, neublíží,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Tak dobře. Ale nejsou tu brambory,“ zamračí se blázen.

„Nejsou ještě nějaké dole ve sklepě?“ zeptá se Ambriel.

„Možná ano. Ale nevymyslíme radši něco jiného?“ podívá se na něj blázen.

„Když já mám chuť na bramboráky. A dítě taky,“ nasadí Ambriel prosebný pohled.

„No, dobře. Tak já se tam dojdu podívat,“ povzdechne si blázen a vstane od stolu.

V obývací části vejde do jedněch dveří, po schodech za nimi schází dolů do sklepa, aby se podíval, jestli tam nejsou nějaké brambory. Ambriel se naklání, aby na něj viděl a jakmile si je jistý, že je blázen z dohledu i doslechu, rychle vstane ze židle a rozrazí okno.

„Kluci, hej, kluci,“ zavolá na chlapce.

Ti k němu vzhlédnou a ostražitě se přiblíží.

„Kluci, neviděli jste někde v blízkosti vojáky?“ zeptá se Ambriel.

„Viděli pane, u nás vesnici jich je celá horda,“ odpoví jeden z chlapců.

„Dobře. Mohli byste je sem přivést?“ ohlédne se Ambriel, aby zjistil, jestli se blázen ještě nevrací.

„A proč?“ zeptá se druhý chlapec.

„Potřebuju jejich pomoc,“ odpoví Ambriel.

„Tak my je teda přivedeme,“ odpoví první chlapec a druhý horlivě přikyvuje.

„Děkuji! A až je sem povedete, řekněte, že je tady velmi nebezpečný muž, tak aby byli opatrní, ano?“ řekne Ambriel a znovu se ohlédne.

„Řekneme,“ přikývne druhý chlapec.

„Dobře. Tak běžte! Honem!“ začne je Ambriel vyhánět, když uslyší, že se blázen vrací.

Chlapci přikývnou a rychle odběhnou pryč.

„Miláčku, co to tam děláš?“ ozve se za Ambrielem.

Ambriel se otočí. Blázen se k němu blíží ode dveří u sklepa s náručí plnou brambor a mračí se na něj.

„Zahlédl jsem nějaké srnky, tak jsem se chtěl jen podívat. Navíc, to tady potřebovalo trochu vyvětrat, nepřijde ti?“ vymýšlí si narychlo důvody pro otevřené okno.

Blázen k němu přejde a vyhlédne z okna.

„Žádné srnky tam nevidím,“ poznamená.

„Tak už asi utekly,“ pokrčí Ambriel rameny.

„Asi,“ odvrátí se blázen od okna a vysype brambory na okraj linky, okno ale nechá otevřené.

Ambriel se znovu usadí u stolu a vyhlédne z okna. Jeho jedinou možností na záchranu nyní představují dva malí chlapci.

***

„Otče, otče!“ volá chlapec na hajného, ke kterému běží se svým kamarádem.

„Copak se děje?“ zeptá se hajný a pohladí syna po vlasech.

„Otče, tam v té staré chalupě byl nějaký pán a říkal, že potřebuje pomoc vojáků,“ řekne téměř bez dechu chlapec.

„A taky říkal, že je tam s ním jiný nebezpečný muž a že si vojáci mají dávat pozor,“ vyhrkne druhý.

Hajnému zmizí úsměv ze rtů a zahledí se směrem, kde stojí stará chalupa. Když byl malý, tak tam bydlela jedna stará paní, ale ta zemřela už před dvaceti lety, od té doby zůstala chalupa prázdná.

„Jste si jistí, kluci?“ zeptá se.

Oba začnou horlivě přikyvovat na souhlas. Hajný je vezme za ruce a urychleně s nimi jde do vesnice. Na tohle musí upozornit vojáky. Je možné, že ten pán, o kterém kluci mluvili je unesený Druhý král!