„Zítra přijedou ti králové, že? Kolik že jich vlastně bude?“ zeptá se Ambriel, zatímco si na tvář maže noční krém.

„Celkem pět. Přijede král Zimního království, Bleskového království, Listového království, Vodního království a Ohňového království. Samozřejmě se svými drahými polovičkami a také potomky, tedy až na krále Ohňového království, ten ještě žádné potomky nemá,“ odpoví Ludrun, který je v posteli opřený o polštáře a čte si.

„Znáš je?“ zeptá se Ambriel, vstane od toaletního stolku a vleze do postele.

„Ano, znám. Krále, královny, prince a princezny Zimního, Listového a Vodního království mám docela rád. Jsou to dobří a čestní lidé,“ řekne Ludrun.

„Ale krále Bleskového království a Ohňového moc rád nemáš, co?“ zkonstatuje Ambriel.

„Ne, nemám. Král Bleskového království je hodně výbušný a také mi přijde až moc násilnický a despotický. Mám dokonce dojem, že bije i svou manželku. A co se týče krále Ohňového království, tak toho jsem znal pouze jako prince. Starý král byl dobrý a spravedlivý ale svého syna rozmazlil. Jeho žena zemřela při porodu a aby svému synovi nahradil matku, tak mu dával vše, na co si kluk ukázal a vše mu odpouštěl. A podle toho to dopadlo. Byl to rozmazlený, namyšlený a sobecký spratek. Starý král nedávno zemřel a jeho syn nastoupil na trůn. Nechápu, jak takový zmetek může vládnout,“ rozohní se Ludrun a odloží knihu.

„No, naštěstí to není naše starost. A těch pár dní v jejich společnosti nějak přežijeme,“ usměje se Ambriel.

„Máš pravdu. Není to naše starost,“ vydechne Ludrun, oba zhasnou svíce a uvelebí se v posteli.

Ambriel se přitulí k Ludrunovi a během chvíle usnou.

Ráno se jako první probudí Ludrun. Přetočí se na bok a pozoruje spícího Ambriela. Ten leží na zádech, jednu ruku položenou vedle hlavy, druhou na břiše, vlasy rozhozené po polštáři jako tmavou svatozář, obličej natočený k Ludrunovi.

Ludrun se pousměje a položí ruku vedle té Ambrielovy na místo, kde pod kůží a svaly roste jeho dítě. Pomalu a jemně po tom místě krouží dlaní.

„To je příjemné,“ zašeptá Ambriel a rozespale otevře oči.

„Dobré ráno, lásko!“ usměje se na něj Ludrun.

„Dobré!“ zívne Ambriel.

Ludrun se skloní pro polibek. Poté se sesune k Ambrielovu bříšku a také ho políbí.

„Ahoj, prcku! Jakpak ses nám dneska vyspinkal?“ zašeptá.

„Moc dobře, otče!“ zaparoduje Ambriel rádoby dětským hláskem.

Ludrun k němu zvedne oči a oba se rozesmějí.

„A jakpak se nám vyspinkal tatínek?“ vytáhne se Ludrun k Ambrielovi a znovu ho políbí.

„Lépe se snad už vyspinkat nemohl,“ odpoví Ambriel a vtiskne na Ludrunovy rty další polibek.

„Co bys řekl na snídani a pak na procházku po zahradě?“ navrhne Ludrun.

„Že to zní moc dobře,“ protáhne se Ambriel.

„Tak pojď,“ vstane Ludrun z postele.

Ambriel ho následuje a oba zamíří do sprchy. Ráno a dopoledne tráví v přítomnosti toho druhého a čas jim rychle ubíhá.

***

Ambriel a Ludrun společně s Nejvyšším rádcem stojí na nádvoří a čekají na příjezd královských rodin. Po chvíli se otevře brána a na nádvoří vjede několik kočárů. Lokajové seskočí z kozlíků a otevřou dveře. Vystoupí králové, královny, princové a princezny vzdálených království.

„Vítejte!“ zvolá Ludrun, sejde schody a se všemi se přivítá. Nejvyšší rádce jde s ním a také se všemi přivítá.

„Vypadáš šťastně Ludrune. Je to už taková doba, kdy jsme tě viděli naposledy,“ řekne král Vodního království.

Je to již starý muž, jehož vlasy zapadly sněhem a obličej pokryly vrásky. Jeho žena, královna, je již také stará. Je to příjemně a mile vypadající stařenka, která se na Ludruna široce usmívá. Je s nimi i jejich jediná dcera, vedle které stojí dva pohlední mladíci, vnoučata krále a královny.

Král Listového království je příjemně vypadající muž ve středním věku. Jeho žena je boubelatá blondýnka a stejně jako její muž vypadá velmi příjemně. Přijely s nimi i jejich děti. Syn a dvě dcery, ve věku 15 a 14 let.

Král Zimního království je statný dlouhovlasý blonďák s tvrdými rysy v jehož očích planou přátelské a veselé jiskřičky. Jeho žena není kdovíjaká kráska, zato ale vypadá velmi sympaticky. Jejich desetiletý syn se drží u matky, zatímco se jeho otec, kterému je neuvěřitelně podobný, vítá s Ludrunem.

Černovlasý tlustý muž s pichlavýma očima, kterým je král Bleskového království, si všechny měří chladným a odtažitým pohledem. Jeho žena, drobná blondýnka, nervózně a snad až ustrašeně po svém muži pokukuje a neustále si mne ruce. Jejich syn, který je vzhledově podobný své matce, se na ni posměšně zašklebí. Podle něj je to slabá chudinka a jeho otec dělá jen dobře, pokud ji sem tam trošku uzemní.

A nakonec je tu zrzavý mladík, který je už od pohledu arogantní a namyšlený a všechny si přeměřuje povýšeným pohledem. Přesto že jsou to králové jako on, považuje se za lepšího než jsou oni a má pocit, že jsou pod jeho úroveň. Ano, takový je král Ohňového království.

„Dovolte, abych vám představil svého chotě a Druhého krále Ambriela,“ otočí se Ludrun k Ambrielovi a natáhne k němu ruku.

Ambriel k němu přejde a nabízené ruky se chytí. Na všechny se usměje.

„Buďte všichni vítáni! Těší mě, že vás poznávám,“ řekne.

„Nás také těší. Byli jsme zvědaví, kdo Ludrunovi učaroval tak moc, že se rozhodl oženit,“ usměje se královna Vodního království.

Král Bleskového království si Ambriela zpytavě prohlíží. Klouček je to pěkný a rozhodně by mu nevadilo mít ho v posteli. A to i přesto, že je ženatý. Ostatně své ženě byl věrný tak maximálně týden po svatbě.

„Ty zmetku,ty máš ale štěstí. Mít já po ruce takovou krásu, tak bych...“ nedokončí král Ohňového království a zahýbe obočím.

„Kroťte se, králi! Mluvíte o mém choti, tak laskavě nechte svoje choutky odejít nebo je alespoň nereprezentujte veřejně. Jinak to budu brát jako urážku,“ zavrčí na něj Ludrun a probodne ho pohledem.

Ostatní krále Ohňového království probodnou vyčítavými a znechucenými pohledy. Král Ohňového království jen protočí oči a odfrkne si, ale nic neřekne. Ludrun ho ještě chvíli propaluje zlobným pohledem než se otočí k ostatním.

„Pojďte, ukážu vám, kde budete ubytováni,“ pokyne jim a společně s Ambrielem a Nejvyšším rádcem je odvede do paláce.

Ukážou jim ložnice, které pro ně nechali připravit a poté je nechají o samotě, aby si mohli vybalit a ubytovat se. Sami se odeberou do salonku, kde se usadí a tiše si povídají o všem možném. Po hodině se k nim přidají i jejich návštěvníci.

„Och, abych nezapomněl. Něco jsem vám dovezl,“ řekne král Ohňového království a mávne na sluhu ze svého doprovodu, který stojí u stěny u dveří.

Nestojí tam sám. Stojí tam i další sluhové. Každý patří k doprovodu ostatních královských rodin. Sluha odejde a po chvíli se vrátí s několika dalšími, kteří nesou několik truhel. Položí je před Ambriela a Ludruna, pokloní se a odejdou. Zůstane jen ten jeden sluha, který na pokyn svého krále truhly otevře. Truhly jsou plné drahých kamenů, perel, vzácných látek a vonných olejíčků. Ludrun se na dary zamračí. Nejradši by od toho nafoukaného hlupáka nic nepřijal, ale to by byla urážka. Je na vážkách.

„Vaše dary jsou krásné. Děkujeme!“ rozsekne to Ambriel, když vidí, že jeho manžel se k ničemu nemá.

„To ano. Necháme je uložit do královské pokladnice,“ řekne Ludrun a pohlédne na Nejvyššího rádce.

„Ještě počkejte. I my jsme pro vás něco přivezli,“ řekne královna Zimního království a mávne na jejich sluhu.

Ostatní králové a královny udělají totéž. Brzy před Ambrielem a Ludrunem stojí několik dalších truhel plných různých drahých a vzácných věcí. Ambriel a Ludrun poděkují a nechají své sluhy, pod dozorem Nejvyššího rádce a Strážce pokladny, tyto věci odnést do královské pokladny.

„Mám tu pro vás ještě něco. Ale do královské pokladny se to moc nehodí,“ řekne jeden z princů Vodního království a pokyne sluhovi.

Ten přikývne, odejde a po chvíli se vrátí se zavřeným košíkem. Položí ho před Ambriela a Ludruna a znovu se postaví ke stěně, kde stojí i ostatní sluhové. Ambriel i Ludrun se na košík zvědavě podívají. Oba si kladou otázku, co by v tom košíku jen mohlo být? V tom se v košíku něco pohne.

„Bohové, hlavně mi neříkejte, že je to něco živého,“ pohlédne Ludrun na prince.

Ten jen s úsměvem pokrčí rameny. Ludrun se zamračí. Ambriel se zvedne a poklekne ke košíku. Natáhne ruku a zvědavě ho otevře. Z košíku na něj vykoukne štěně, které zakňučí a pokusí se dostat z košíku, což mu ale nevyjde. Ambriel na štěně chvíli hledí, než se široce usměje a vyndá ho z košíku. Položí si ho na hruď a pohladí po hlavě. Štěně, vida, že už není v košíku ale v něčí teplé náruči, se na toho člověka zvědavě zadívá a začichá. Hmm, ten člověk hezky voní. Vyplázne jazyk a olízne tvář toho člověka. Ambriel se zasměje a otočí se na Ludruna, který na něj nevěřícně hledí.

„Štěně,“ zkonstatuje a znovu štěňátko pohladí.

„Vidím. Půjde do kotce,“ řekne Ludrun.

„Co? To ne. Ty bys dal takového drobečka do kotce? Nene, zůstane hezky u nás a já se o něj budu starat,“ zamítne Ambriel Ludrunovy plány.

„Půjde do kotce a bude vychován jako lovecký pes. Jedině tak bude užitečný,“ zavrčí Ludrun.

„Asi nejste zastánce domácích mazlíčků, co?“ řekne princ, který jim štěně daroval.

„Ne, to nejsem,“ potvrdí Ludrun, krátce na něj pohlédne než znovu stočí svůj pohled na Ambriela mazlícího se se štěnětem.

„Zůstane tady. Podívej jak je roztomilý,“ vstane Ambriel a strčí štěně Ludrunovi před obličej.

„Roztomilý nebo ne, půjde do kotce,“ odtáhne se Ludrun.

„Ani náhodou. To nedovolím,“ položí Ambriel štěně na zem a s rukama v bok zamračeně hledí na Ludruna.

„Je to pes a ti patří do kotců,“ postaví se Ludrun a shlíží na svého chotě.

„Tenhle ne. Nechám si ho, budu se o něj starat a víc se o tom s tebou nebudu dohadovat. A basta. Mohu se zeptat, co je to vlastně za rasu?“ otočí se s milým úsměvem na prince.

„Dlouhosrstá kolie. A je to kluk,“ odpoví s úsměvem princ.

Ambriel přikývne, vezme štěně, omluví se a odchází.

„Ještě jsme nedomluvili,“ zavolá za ním Ludrun.

„Já ano,“ odpoví Ambriel a zavře za sebou dveře.

Ludrun za ním hledí a nechápe, co se stalo. Opravdu se právě pohádali kvůli štěněti?

„Rovnou to vzdej, chlapče. Tenhle spor nevyhraješ,“ zakroutí s úsměvem hlavou král Vodního království.

Ostatní se krátce zasmějí. Jen král Bleskového království se nesouhlasně zamračí. Udělat tohle jeho manželka, tak by jí zlámal snad všechny kosti v těle. Také král Ohňového království se zamračí. Vědět, že Ambrielovi udělá největší radost štěně, tak by mu jich dovezl celý tucet. Z jeho darů neměl takovou radost a to to byly ty nejlepší, které dostaly.

***

Ludrun a návštěvníci se usadí u stolu na večeři. Sotva dosednou na židle, otevřou se dveře a vejde Ambriel, za kterým se na nejistých nožkách batolí štěně. Ambriel se posadí ke stolu a Ludrun mávne na sluhy, kteří začnou na stůl nosit jídlo. Jeden ze sluhů donese také misku s mlékem ve kterém plavou kousky pečiva. Položí misku na zem a odejde.

„Pojď, hami,“ skloní se Ambriel a poklepe na misku.

Štěně se nejistě přiblíží a očichá obsah misky. Voní to. Vytáhne jazyk a trošku ochutná. Je to dobré. Strčí čumáček dovnitř a začne žrát. Ambriel se usměje, narovná se a začne jíst.

„O tom štěněti si ještě promluvíme,“ řekne tiše Ludrun.

„Není o čem mluvit. A jmenuje se Darek,“ řekne Ambriel.

Ludrun si povzdechne.

„Stejně se vám divím, králi. Že jste se oženil. Jistě, váš choť je krásný, ale musel jste si ho hned brát? Nestačilo by vám udělat si z něj pouze svého milence? Vždyť svět nabízí tolik slastí a rozkoší,“ zakrouží vínem ve sklenici král Ohňového království.

„Zamiloval jsem se. Proto jsem se oženil,“ odpoví Ludrun.

„Láska. Jak směšné. Láska je jen touha skrytá za hezkými slovíčky,“ uchechtne se král Ohňového království.

„Pokud byste miloval, pak byste takto nemluvil,“ řekne královna Zimního království.

Král Ohňového království si jen posměšně odfrkne a napije se vína.

„Och a mimochodem, jak to bude v noci?“ položí otázku král Ohňového království.

„Omlouvám se, ale nechápu vaši otázku,“ otočí se k němu Ludrun.

„Jako hostitel se máte postarat o to, aby se vaši hosté cítili co nejpohodlněji, že?“ usměje se král Ohňového království.

„Jistě. Nevyhovuje vám snad váš pokoj? Můžeme vám dát jiný,“ řekne Ludrun.

„Pokoj je v pořádku. Ale prázdná a studená postel není zrovna pohodlná,“ řekne král Ohňového království.

„Chcete po mě, abych vám zařídil nevěstku?“ nemůže uvěřit Ludrun tomu, co král Ohňového království naznačuje.

„Kdo říká, že mi máte zařídit nevěstku. Jako hostitel byste mi měl poskytnout to nejlepší,“ pohlédne král Ohňového království na Ambriela.

Všichni šokovaně zalapají po dechu, když jim dojde, co král Ohňového království naznačuje.

„Doufám, že jsme vás teď všichni špatně pochopili. Opravdu jste určitě nenaznačil, že bych s vámi měl jít do postele a že by s tím můj manžel měl souhlasit,“ řekne nevěřícně Ambriel doufajíc, že se opravdu zmýlil.

„A proč ne? Jste to nejlepší, co mi může být nabídnuto. Takže podělíte se se mnou o to nejlepší?“ olízne si král Ohňového království rty a pohlédne na Ludruna.

Ludrun se vztekle postaví a to tak prudce, až se židle na které seděl převrátí a vrhne se krále Ohňového království.

„Ty zmetku! Jak se opovažuješ mi něco takového navrhnout? Jak se opovažuješ urážet mého chotě?“ zařve a pěstí praští do obličeje krále Ohňového království.

Jeho pěst nemine svůj cíl a ozve se slabounké křupnutí, když se nos krále Ohňového království zlomí. Ten něco takového nečeká a rána ho srazí ze židle. Ludrun ho zaklekne a buší do něj pěstmi.

V tom okamžiku se ostatní vzpamatují. Král Zimního království, král Listového království a dokonce i oba princové Vodního a Listového království k Ludrunovi přiskočí a snaží se ho od krále Ohňového království odtáhnout, což se jim po značné chvíli podaří.

„Pusťte mě. Pusťte mě až ho mohu zabít!“ trhá sebou Ludrun a snaží se vymanit z jejich sevření.

Princové a desetiletý princ jen šokovaně stojí a hledí na scénu před sebou. Darek se vystrašeně krčí pod Ambrielovou židlí a vyděšeně kňučí. Nechápe co se stalo. Ještě před chvílí spokojeně žral a najednou se to takto zvrtlo. Ambriel přeběhne k Ludrunovi a položí mu ruce na hruď.

„Ludrune, prosím, přestaň! Uklidni se!“ snaží se ho zklidnit.

„Mám se uklidnit? Copak jsi neslyšel, co ten zmetek řekl?“ zavrčí Ludrun.

„Slyšel. Ale jeho vražda by způsobila válku. A on za ty prpblémy nestojí. Prosím!“ řekne Ambriel a položí si jednu ruku na břicho.

Když Ludrun to gesto zpozoruje, jako zázrakem se uklidní.

„Seberte si svých pět švestek a vypadněte. Už nikdy vás zde nechci vidět. Ani v našem paláci ani v našem království,“ přesune Ludrun svůj pohled na krále Ohňového království a má co dělat, aby po něm znovu neskočil.

Ten na nic nečeká a pomocí dvou sluhů se postaví a co nejrychleji odejde. Králové a princové, kteří Ludruna drží ho pustí a Ludrun se zhluboka nadechne. Zvedne židli, kterou shodil, a posadí se na ni. Stále má vztek. Ambriel se skloní a vezme vyděšeného Darka do náruče. Posadí se na židli vedle Ludruna a položí mu ruku na jeho, kterou Ludrun zatíná v pěst. Ludrun se na něj podívá a přitáhne si ho do objetí.

„Nikdy nedovolím, aby tě někdo urážel nebo ti dokonce ublížil,“ zašeptá.

„Já vím,“ odpoví Ambriel.