„Neuvěříš, co jsem se právě dozvěděl,“ vkročí starší muž do salonku a hněvivě stiskává ruce v pěst.

„A co ses dozvěděl, drahý?“ zeptá se se zájmem drobná černovlasá žena, která vyšívá.

„Zrádci a vrahovi se narodil parchant,“ zavrčí muž.

„Cože? Opravdu?“ zdvihne žena hlavu a překvapeně se na muže podívá.

„Ano, opravdu. A za dva týdny mají slavnostní průvod,“ odfrkne muž.

Žena jen překvapeně zamrká a potom ji něco napadne.

„A co kdybychom se tam jeli podívat? Chci říct, určitě tam budou trhy a hodně hotelů a hostinců bude jistě podávat slavnostní jídla. Stálo by za to tam zajet,“ řekne žena.

Muž chce něco namítnout, ale pak se nad tím zamyslí.

„Máš pravdu. Stálo by to za to,“ usměje se.

„Dobře. Tak já nám jdu připravit věci,“ usměje se žena a vstane.

Vyjde ze salonku ale nezamíří do jejich ložnice ale do pokoje o kousek dál. Rozhlédne se, zda ji nikdo nevidí, vytáhne klíč a odemkne. Vejde dovnitř a rozhlédne se. Tmavě fialový koberec, stěny vymalované levandulově fialovou barvou, světlý nábytek, velká pohodlá postel. V jedné skříni visí pár kousků oblečení. Žena se posadí na postel a se smutným pohledem lehce pohladí přehoz. Zahledí se na malý zarámovaný obrázek na nočním stolku, odkud se na ni usmívá Ambriel. Vezme obrázek do ruky a pohladí namalovanou tváři Ambriela. Po tváři jí steče slza.

„Tolik mi chybíš, synku,“ zašeptá.

Zastydí se, když si vzpomene na jejich poslední setkání. Ve zlosti řekla Ambrielovi tak ošklivé věci. Litovala jich hned, jak je vyřkla. Tak moc chtěla za Ambrielem jet a omluvit se mu, ale její manžel a Ambrielův otec k jejich synovi začal pociťovat opravdovou nenávist a ona se mu neodvážila postavit. Zašel tak daleko, že zamkl bývalý pokoj jejich syna a všem zakázal vstup do něj. Naštěstí se jí podařilo klíč nepozorovaně sebrat a když se jí po Ambrielovi zasteskne, jde sem a prohlíží si a dotýká se věcí, které patřili Ambrielovi.

Vrátí Ambrielovu podobiznu na noční stolek, setře slzy a odejde z pokoje. Nezapomene za sebou zamknout a přejde do ložnice, kde začne balit svoje věci a věci svého manžela.

„Odjedeme zítra ráno,“ vstoupí do ložnice muž.

„Jak si přeješ,“ špitne žena a dál balí věci.

Muž k ní přejde a chytí ji za boky.

„Pořád jsem rozzlobený a potřeboval bych se uvolnit. Co kdybys mi s tím pomohla?“ zašeptá jí do ucha.

„Jistě, ale nejdřív bych se vysprchovala,“ sklopí žena oči.

Muž přikývne a pustí ji. Žena vezme noční košili a zapluje do koupelny. Vysklékne se a vleze do sprchy. Na to co bude následovat se vůbec netěší. Její manžel k ní byl vždy hrubý a bral si ji bez ohledu na to, jak moc ji to bolí. Přesto to musí strpět, protože je její povinnost svému muži vyhovět a uspokojit ho. Vypne vodu, vyjde ze sprchy, osuší se, oblékne si noční košili a vejde do ložnice.

***

„Máte štěstí pane, máme volný už jen jeden pokoj,“ řekne recepční v luxusním hotelu a podá manželům klíče od posledního volného pokoje.

Muž si je s poděkováním převezme a spolu s manželkou přejdou ke schodům, kterými vyjdou do patra, kde je jejich pokoj. Za nimi jdou sluhové, kteří nesou jejich zavazadla, která položí v pokoji.

„Krásný pokoj,“ řekne žena a vykoukne z okna.

Naštěstí pro ně dostali pokoj s výhledem do zahrady a ne na rušnou ulici.

„Půjdu se podívat na trh,“ oznámí svému manželovi.

„Teď? Vždyť jsme sotva přijeli,“ podiví se muž.

„Nuž ano. Nechci, aby ty nejlepší kousky vykoupili ostatní,“ usměje se žena.

„No dobrá, běž,“ povzdechne si muž.

Žena si vezme váčky s penězi, vyjde z pokoje a následně z hotelu. Rozhlédne a vmísí se do davu mezi stánky. U žádného stánku se ale nezastaví. Místo toho se proplétá mezi lidmi a míří z tržiště pryč. Po nějaké době se dostane až k bráně, která vede k paláci. Nervózně se ohlédne, jestli ji její manžel nebo někdo ze sluhů nesleduje a zabuší na bránu. Na té se otevře malé okýnko, ze kterého vykoukne voják.

„Přejete si?“ zeptá se.

„Chtěla bych mluvit s Ambrielem,“ řekne žena.

„Je mi líto, ale to není možné. Pokud máte problém podejte stížnost či žalobu u městského správce a poté vám přijde oznámení o datu soudu či audience,“ řekne voják a chce okénko zavřít.

„Počkejte! Jsem jeho matka. Prosím, dovolte mi navštívit ho a promluvit si s ním,“ vyhrkne žena.

Voják se na ni pozorně zahledí a nemůže mu ujít podoba mezi touto ženou a Druhým králem.

„Skutečně jste jeho matka? Můžete to nějak dokázat?“ zeptá se voják.

„Jistě. Mám tady svoje doklady,“ vytáhne žena několik papírů a podá je vojákovi skrz okénko.

Ten si je prohlédne a poté se znovu zadívá na ženu.

„Neměl bych to dělat, ale protože jste blízká příbuzná Druhého krále, tak udělám výjimku a pustím vás,“ řekne voják, zavře okénko a otevře dvířka vedle brány.

Žena k nim přejde a projde dveřmi. Voják jí vrátí doklady a vede ji k paláci. Společně projdou dovnitř a voják ji dovede do trůnního sálu, strážným u dveří sdělí, kdo žena je a požádá je, aby informovali krále. Jeden ze strážných odejde a zamíří do pokoje prince, protože Druhý král je s největší pravděpodobností tam. Zaklepe na dveře a po vyzvání vejde dovnitř. Ambriel sedí v houpacím křesle a tiše švitoří na chlapečka ve svém náručí. Darek sedí u něj s hlavou v jeho klíně a pozorně sleduje dítě.

„Veličenstvo! Je tu žena, která tvrdí, že je vaše matka. Čeká v trůnním sále,“ oznámí a pokloní se.

Ambriel ke strážnému překvapeně vzhlédne.

„Moje matka?“ ujistí se.

„Ano, veličenstvo. Nebo to alespoň tvrdí,“ přikývne strážný.

Ambriel vstane a položí Morana do kolébky. Nechce ho brát s sebou, protože nechce riskovat, že by mu jeho matka ublížila.

„Darku, hlídej!“ přikáže a Darek se usadí vedle kolébky.

Bude páníčkovo mládě chránit, aby se k němu nikdo nedostal a neublížil mu.

Ambriel sejde do trůnního sálu, kde se střetne se svou matkou. Strážný se od něj po cestě odpojí a jde do královské pracovny, kde se nachází Ludrun. Informuje ho a Ludrun urychleně vyjde z pracovny a zamíří do trůnního sálu, aby mohl chránit svého chotě.

„Co tu děláš?“ zeptá se Ambriel matky chladně, dodnes ho vzpomínka na to, co mu řekla naplňuje smutkem.

„Chtěla jsem tě vidět,“ řekne matka a opatrně k němu udělá krok, Ludrun to sleduje pootevřenými dveřmi připraven kdykoliv zasáhnout.

„Proč? Abys mohla opět urážet mě nebo mého manžela? Abys mi mohla znovu říct ošklivé věci? Nebo proto, abys mohla ublížit Moranovi?“ zeptá se Ambriel tiše.

„Ne, chtěla jsem tě vidět, abych se ti mohla omluvit. Omlouvám se ti! Za to co jsem tobě a tvému manželovi řekla. Za to jak jsem se k vám chovala. Ani nevím jak moc mě to mrzí a jak moc toho lituju. Chtěla jsem přijet a říct ti to, omluvit se, už mnohem dřív, ale tvůj otec si v sobě vypěstoval takovou nenávist k tobě, že jsem se před ním bála i zmínit tvoje jméno,“ sklopí matka hlavu.

„To co jsi mi řekla tolik bolelo. Jak ti mám odpustit?“ zeptá se s hořkostí v hlase Ambriel.

„Nežádám po tobě odpuštění. Jen jsem chtěla, abys věděl, že mě to mrzí a že toho lituju a jednoho dne na mě nevzpomínal s nenávistí,“ vhrknou matce do očí slzy.

„Opravdu toho lituješ?“ zeptá se tiše Ambriel.

„Moc. Litovala jsem toho už v okamžiku, kdy jsem ta odporná slova vyslovila,“ řekne matka a vzhlédne k němu.

„Já...možná bych ti dokázal odpustit. Časem,“ zamyslí se Ambriel.

„To je víc než si mohu přát. Ale řekni mi jedno. Jsi šťastný?“ usměje se na něj matka.

„Jsem. Jsem s Ludrunem šťastný. Víc než bych kdy byl s Xeroxem. Ludrun mě opravdu miluje a podle toho se ke mně chová. Ne jako Xerox. Ten miloval jen mou krásu a to co jsem představoval, ale ne mě. Nerespektoval mě a nevážil si mě. A milování s ním bylo utrpení. Byl tak hrubý a ubližoval mi. Ludrun je v tomhle všem jiný. Naslouchá mi a bere v potaz moje názory. Pečuje a stará se o mě. A kdybys viděla, jak zbožňuje našeho syna,“ rozzáří se Ambriel.

„Ty ho opravdu miluješ, viď?“ usměje se na něj matka.

„Ano. Nedokážu si ani představit, že bych bez něj mohl žít,“ přikývne Ambriel.

V tom okamžiku už to Ludrun nevydrží a vstoupí dovnitř. Přejde k Ambrielovi a lehce ho rukou vezme kolem pasu.

„Slyšel jsem, že přijela tvoje matka,“ řekne a otře se nosem o jeho vlasy.

Poté se zahledí na Ambrielovu matku, která mezi nimi těká pohledem a zamračí se na ni. Ta sklopí pohled. Je jí jasné, že na rozdíl od Ambriela jí Ludrun pravděpodobně nikdy neodpustí.

„No, už bych měla jít. Řekla jsem tvému otci, že jdu na tržiště, tak aby mě nehledal,“ řekne a otočí se k odchodu.

„Počkej!“ zastaví ji Ambriel.

Matka se k němu tázavě otočí.

„Nechceš vidět svého vnuka?“ zeptá se jí Ambriel.

„Dovolíte mi ho vidět?“ zamrká matka překvapeně.

Ludrun se zhluboka nadechne, aby protestoval, ale umlčí ho Ambrielův prosebný pohled.

„Ano, pojď,“ pokyne jí Ambriel a zamíří ze sálu.

Matka i Ludrun ho následují a dojdou do dětského pokoje. Vejdou dovnitř. Darek k nim vzhlédne od kolébky, postaví se a začne výhružně vrčet. Tu ženu nezná! Co když chce ublížit mláděti?

„Klid, Darku!“ klidní ho Ambriel.

„Slyšela jsem, že máš psa. Není nerozumné pouštět ho k dítěti?“ zeptá se starostlivě matka.

„To jsem si myslel taky, ale nakonec se ukázalo, že je lepší ochránce než kdokoliv jiný,“ řekne Ludrun.

„Co se stalo?“ zeptá se matka a přejíždí očima z Ludruna na Ambriela.

„Do kolébky se dostala krysa. Darek si jí všiml a zakousl ji dřív než stačila našemu synovi ublížit,“ vysvětlí Ambriel.

„Bohové, copak ho nikdo nehlídal? Jak se mohla dostat až do kolébky?“ zděsí se matka.

„Strážní a chůva usnuli. Byli vyhnáni a potrestáni,“ zavrčí Ludrun.

„To je dobře,“ oddechne si matka.

Ambriel se lehce usměje a nakloní se do kolébky.

„Pojď k tatínkovi. Ták to je ono. Šššš, jen klid,“ promlouvá Ambriel tiše k Moranovi, kterého vyndá z kolébky a jemně ho pohoupe v náručí.

Moran se v jeho náruči zavrtí, ale jinak zůstane klidný. Je u svého tatínka, takže mu nic nehrozí. Ambriel přejde ke své matce.

„Tohle je Moran,“ řekne a opatrně jí chlapečka předá.

Matka si ho převezme a dojatě zírá do drobného obličejíku svého vnuka.

„Je tak nádherný,“ zašeptá a lehce Morana pohladí.

Ambriel se na ni usměje. Ludrun ji ostražitě sleduje přimhouřenýma očima. Jestli se ta ženská pokusí jeho synovi ublížit, tak jí osobně zakroutí krkem a nezajímá ho, že je to jeho tchýně. Moran po chvilce začne tiše pokňourávat.

„To by stačilo,“ přejde k matce Ludrun a syna od ní převezme.

Zahoupe jím v náručí, aby ho utišil a uloží ho do kolébky. Tiše mu brouká a přikryje ho peřinkou. Ambriel k němu přistoupí a jemně Morana pohladí. Ten spokojeně zavře očka a usne. Oba se narovnají a Ludrun vezme Ambriela kolem ramen a oba s úsměvem shlížejí na svého syna. Ludrun Ambriela políbí do vlasů a Ambriel k němu s úsměvem vzhlédne.

Ambrielova matka tuto scénu tiše sleduje. Ano, vidí lásku mezi nimi a trošku ji zamrzí, že ona něco takového nikdy nepoznala. Tiše si odkašle a Ludrun i Ambriel se na ni překvapeně otočí. Úplně zapomněli, že je tady.

„Dovolíte mi ho ještě někdy vidět?“ zeptá se tiše.

„Můžeš se na něj přijet podívat kdykoliv,“ řekne Ambriel.

Ludrun se zamračí. Jemu se ta představa moc nezamlouvá, ale nic neřekne.

„Děkuji! Ale teď už opravdu musím jít,“ řekne matka.

„Ještě počkej!“ řekne Ambriel a vyběhne z pokoje.

Po chvíli se vrátí a dá své matce několik látek, několik lahviček s voňavkami a vonnými olejíčky, keré jsou ještě nepoužité a neotevřené.

„Tohle ukaž otci. Ať nemá podezření. Kdyby ses vrátila z trhu bez ničeho, asi by mu to bylo divné,“ řekne Ambriel.

„Vidíš, na to bych úplně zapomněla. Děkuji!“ převezme si matka věci.

Ambriel a Ludrun doprovodí Ambrielovu matku k bráně a sledují, jak mizí mezi davem lidí.