Ozve se výkřik. A další. Do toho se začne z chodby ozývat hluk. Ambriel i Xerox se probudí a prudce vystřelí do sedu. Zmateně se po sobě podívají.

„Co se děje?“ zeptá se Ambriel.

„To nevím, ale jdu to zjistit. Ty zůstaň tady,“ obleče se v rychlosti Xerox a vyběhne na chodbu.

Ambriel vstane z postele a natáhne na sebe župan. Rozsvítí svíčky a přemýšlí, co udělá. V tom se otevřou dveře a vstoupí tři vojáci. Ambriel se na ně vylekaně podívá, ale uklidní se, když spatří erby. Jsou to vojáci Slunečního království.

„Veličenstvo, omlouváme se, ale posílá nás, král Xerox. Máme vás chránit,“ řekne jeden z nich.

„Co se vůbec děje?“ zeptá se Ambriel.

„Armáda Měsíčního království zaútočila, veličenstvo. Vtrhla do našeho království a obsadila domy všech významnějších lidí. Obchodníci, šlechtici. A také palác,“ odpoví druhý voják.

„Zemřel někdo? Jak je na tom lid?“ vyděsí se Ambriel.

„K žádnému úmrtí nedošlo, alespoň pokud víme. Došlo k nějakým zraněním, ale ta jsou jen lehká. Šrámy, modřiny, podlitiny, odřeniny, možná nějaké zlámané kosti, ale nic víc,“ odpoví první voják.

Druhý voják přikývne. Všechno je to pravda. Pouze třetí voják hledí do země a mlčí. Ambriel k němu přistoupí.

„Co se děje?“ zeptá se tiše.

„Mám tam rodinu, veličenstvo. Moje manželka zde slouží jako služebná, společně bydlíme v bytech pro služebnictvo i s našimi dvěma dcerami. Mám o ně strach. Co když se jim něco stane? Co když jim ublíží? Nebo je zabijí. Mé mladší dceři je teprve rok a té druhé dva. Jsou to ještě malé děti. Určitě jsou vyděšené a já s nimi nejsem. Nemohu je chránit,“ obejme se rukama voják a z očí mu vyklouznou slzy.

„Pak na nic nečekej. Jdi a najdi je. Buď s nimi,“ řekne Ambriel.

„Ale veličenstvo...“ chce voják něco namítnout.

„Žádné ale veličenstvo. Je to tvá rodina, měl bys být s ní. Já budu v pořádku, ostatně jsou tu další dva vojáci,“ usměje se Ambriel.

Voják na něj chvíli překvapeně hledí.

„Děkuji veličenstvo. Ani nevíte jak moc jsem vám vděčný,“ vyhrkne po chvíli a vyběhne z ložnice, aby našel svoji rodinu.

Oba zbývající vojáci s úsměvem pohlédne na Ambriela.

„Jste velmi laskavý, veličenstvo,“ řekne první.

Všichni tři se usadí do křesel. Mlčí a přemýšlí. Každý z nich myslí na své nejbližší.

První voják, nejstarší ze všech tří mužů, myslí na svou ženu, své děti a svá vnoučata. Ale nemá strach. Ví, že jeho synové a zeťové své rodiny a jeho ženu ochrání.

Druhý voják myslí na své rodiče, prarodiče a také na svého snoubence Ukuta. Snad budou všichni v pořádku. Jistě oba jeho dědové jsou vysloužilí vojáci, jeho otec zastává funkci generála. Oni své ženy ochrání, ale co jeho snoubenec? Ten má jenom matku a on se neumí bránit. Navíc je velmi mladinký, je mu pouhých patnáct let. Bude trvat ještě tři roky než dospěje a budou se moci vzít. Ale on ho už teď miluje. Nechce aby se mu něco stalo, nepřežil by to.

Ambriel myslí na své rodiče a na Xeroxe. Jeho rodiče jsou silní, určitě budou v pořádku. Mnohem větší strach má o Xeroxe. Je to horká hlava, nejdříve jedná a teprve poté myslí. Snadno by se mohl do něčeho připlést a mohlo by se mu tak něco stát.

Po chvíli se dveře do komnaty rozrazí a dovnitř vtrhnou dva vojáci z Měsíčního království. Oba vojáci ze Slunečního království vyskočí z křesel a postaví se před Ambriela. Ten také vstane a mezerou mezi svými strážci pohlédne na vojáky.

„Ale copak to tu máme?“ ušklíbne se mladší z vojáků.

„Chovej se slušně. Stojíš před Druhým králem Slunečního království,“ okřikne ho starší.

Mladší z vojáků po něm šlehne pohledem ale zmlkne.

„Omlouvám se, veličenstvo, za vtržení. Ale nyní vás musím požádat o to, abyste šel s námi a nekladl odpor. Král Ludrun se s vámi chce setkat. Dávám vám své slovo, že vám neublížíme a že se vám nic nestane,“ řekne starší voják směrem k Ambrielovi.

„Dobrá,“ přikývne Ambriel a vykročí k nim.

„Tak pojďme,“ zavrčí mladší voják a hrubě chytí Ambriela za paži.

„Okamžitě ho pusť. Vždyť neklade odpor a jde s námi dobrovolně, takže k němu nemusíš být hrubý,“ chytí starší voják mladšího za zápěstí a přinutí ho Ambriela pustit.

„Vždyť je to nepřítel,“ namítne mladší voják.

„Možná je. Ale spolupracuje,“ okřikne ho starší voják.

Mladší voják si založí ruce na hrudi a na staršího se mračí. Oba strážci tuto scénu sledují a jsou připraveni kdykoliv zasáhnout.

„Omlouvám se za něj. Je ještě mladý a horlivý,“ otočí se k Ambrielovi.

„To je v pořádku. Půjdeme? Ať nenecháme krále Ludruna čekat,“ řekne Ambriel.

„Jistě,“ přikývne starší voják.

Otočí se ke dveřím, vyjde z ložnice a zamíří k Trůnnímu sálu, kde na ně čeká král Ludrun. Ostatní ho následují.

„Veličenstvo, Druhý král Slunečního království, král Ambriel,“ pokloní se voják, když tam dojdou.

Král Ludrun se na ně otočí. A nejen on. Ale i všichni šlechtici, vojáci a sloužící, kteří jsou v sále drženi jako rukojmí. V jejich očí je Ambriel jejich jedinou nadějí.

„Králi Ludrune,“ pokývne Ambriel hlavou a lehce se pokloní.

Král Ludrun zůstane na Ambriela nevěřícně zírat. Slyšel už zvěsti o kráse krále Ambriela, ale na vlastní oči se teď přesvědčil, že v ničem nelhaly. Král Ambriel je nádherný. Přejede pohledem po jeho postavě zahalené jen v noční košili a županu. Nasucho polkne a na chvíli zavře oči, aby se vzpamatoval.

„Králi Ambrieli,“ pokývne mu, když se vzapamatuje.

Ambriel se rozhlédne po lidech svého království.

„Co bude s těmi lidmi?“ zeptá se krále Ludruna.

„Budou propuštěni a budou si moci dál žít své životy. Nemám v úmyslu jim ublížit,“ odpoví král Ludrun.

Ambriel přikývne.

„A kde je můj manžel? Proč tu není?“ položí další otázky.

Král Ludrun se na něj zahledí a po chvilce ustoupí kousek stranou. Ambriel pohlédne za něj a zděsí se. Je tam bílé plátno, které zcela jasně přikrývá něčí tělo. Ambriel rozhýbe své nohy a pomalu se přesune k plátnu. Poklekne a kousek odhrne.

„Xeroxi,“ zašeptá šokovaně, když spatří obličej svého manžela.

Do očí se mu nahrnou slzy a spustí se mu po tváři. Pohladí Xeroxovu tvář a poté se mu vrhne na hruď.

„Xeroxi,“ vzlykne.

Ramena se mu rozechvějí pláčem. Jeho manžel je mrtvý. Už ho nikdy neobejme, nepolíbí, protože už není.

„Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby někdo zemřel. A to ani král Xerox,“ přejde k němu král Ludrun.

Je to pravda. Smrt krále Xeroxe byla nešťastná nehoda. Pustil se do boje s jedním vojákem a v zápalu boje si ani jeden nevšiml, že na chodbě, kde bojovali padá socha nějakého dávného válečníka, která drží v ruce dost ostré a špičaté kopí. Na padající sochu krále Xeroxe upozornil až výkřik jednoho z vojáků. Otočil se, aby zjistil, co se děje, ale už nestihl uhnout a padající socha ho probodla kopím.

Ambriel se na krále Ludruna podívá očima plnýma slz.

„Co bude teď? Co bude se Slunečním královstvím? Co bude se mnou? Budu moci svého manžela pohřbít s veškerými poctami?“ zeptá se.

„Na všechny tyto otázky ti odpovím a vše vyřešíme. Ale ne tady. Co v královské pracovně?“ podívá se na něj král Ludrun.

Ambriel přikývne, naposledy pohladí tvář svého manžela, přikryje ho plátnem a vstane. On, král Ludrun a také armádní velitel vyjdou z Trůnního sálu a zamíří do pracovny. Zde se usadí. Král Ludrun se posadí za stůl, Ambriel a velitel se posadí do židlí před stolem.

„Takže, smrt krále Xeroxe dosti zkomplikovala mé plány. Měl jsem v plánu dobýt Sluneční království bez boje a krveprolití. To se mi povedlo. Král Xerox měl podepsat prohlášení, že se Sluneční království stává Sluneční provincie a součást Měsíčního království. Poté by se stal guvernérem a společně s vámi měl Sluneční provincii vládnout. Ovšem pod mou nadvládou. Veškerá jeho rozhudnutí bych schvaloval já. Ale to se již nestane. A proto, toto prohlášení podepíšete vy jakožto Druhý král,“ upře král Ludrun na Ambriela pohled.

Ten ztuhne a strnule zírá na krále Ludruna. Tohle myslel vážně?

„A když to podepíšu, co bude pak?“ zeptá se tiše.

„Jak tak sleduji, jste dobrý muž, ale pochybuji, že byste dokázal sám vládnout. Takže podepíšete další prohlášení. Prohlášení, ve kterém se vzdáte postu krále Slunečního království a také postu guvernéra Sluneční provincie. Jako guvernéra jsem jmenuji jednoho ze svých mužů. Vy pojedete se mnou do mého paláce,“ odpoví král Ludrun.

„Proč musím jezdit s vámi? Tady je můj domov. Jistě, chápu, že nemohu zůstat v paláci, protože zde bude bydlet někdo jiný. Ale proč bych se nemohl vrátit ke svým rodičům, kteří by mi po roce smutku našli nového manžela?“ otáže se Ambriel.

„Protože lidé by ve vás viděli naději a časem by po vás žádali obnovu Slunečního království. Proto musíte jet s námi. Nechám vám rok, kdy budete moci truchlit a poté vám sám najdu vhodného manžela mezi svými muži,“ řekne král Ludrun.

„Chápu,“ sklopí Ambriel hlavu.

Do očí se mu znovu nahrnou slzy. Musí opustit svůj domov a odjet do jiné země, kde bude oženěn bohové ví s kým. Ale nemůže se vzpírat, po podepsání prohlášení už nebude králem. Vlastně jím není už teď. Už nemá postavení. Jeho manžel je mrtvý, o domov přijde. Jeho život a osud leží v rukou krále Ludruna. Král Ludrun mu podá listiny, které měl připravené v kapse a Ambriel je s těžkým srdcem a třesoucíma rukama podepíše.

„Budu moci pohřbít svého manžela? Se všemi poctami?“ šeptne tiše.

„Ano, v tom vám bránit nebudu. Odjedeme až po pohřbu,“ přikývne král Ludrun.

„Děkuji!“ poděkuje Ambriel, vděčný, že alespoň toto mu bude umožněno.

Král Ludrun si povzdychne a vymění si pohled s velitelem. Nechce se mu říct to další. Znovu si povzdechne.

„Je tu ještě něco,“ řekne.

Ambriel se na něj podívá.

„Co?“ zeptá se tiše.

„Musíme vás nechat vyšetřit. Nejlépe ještě dnes. Abychom zjistili, zda nejste těhotný,“ řekne král Ludrun.

Ambriel se na něj vylekaně podívá a položí si ruku na břicho.

„P-proč?“ vykoktá.

„Protože dítě by pro zdejší lid znamenalo naději. Bylo by to dítě zesnulého krále. Až by vyrostlo, lidé by se kolem shlukovali a požadovali by po něm, aby se zmocnil trůnu a obnovil Sluneční království. Začaly by vzpoury a krveprolití,“ vysvětlí král Ludrun.

„Pokud jsem těhotný, zabijete mé dítě?“ spustí se Ambrielovi slzy.

„To ještě nevím. Rozhodnu se, až budu znát výsledky,“ odpoví král Ludrun.

Do tohoto rozhodování se mu moc nechce. Pokud by byl král Ambriel v očekávání, neví, co by udělal. Samozřejmě, že ví to nejjednoduší řešení, ale nechce mít na rukou krev nevinného nenarozeného dítěte.

„A rozhodně bychom to neměli prodlužovat a otálet. Jděte do své ložnice a já přivedu našeho lékaře, který vás vyšetří,“ vstane armádní velitel ze židle a odejde.

„Měli bychom jít, abyste se stihl připravit,“ vstane i král Ludrun.

Ambriel zůstane nehnutě sedět. Nemůže uvěřit tomu, co mu tady řekli. Pokud je těhotný, tak zabijí jeho dítě.

„Pojďte,“ zvedne ho král Ludrun jemně ze židle a odvádí ho pryč.

„Prosím,“ vzlykne Ambriel.

Král Ludrun si povzdechne.

„Nemám na vybranou,“ řekne tiše král Ludrun.

Dovede Ambriela do ložnice a usadí ho na postel. Chvilku po nich dorazí i armádní velitel společně s lékařem. Ambriel se roztřese strachy a úzkostí. Začne tiše vzlykat a z očí mu tečou potůčky slz.

„Pánové, opusťte, prosím tuto místnost,“ otočí se lékař ke králi Ludrunovi a veliteli.

Oba přikývnou a odejdou. Lékař se otočí k plačícímu Ambrielovi. Je mu chlapce líto, ale musí splnit příkazy krále.

„Sundejte si župan a lehněte si na postel, prosím,“ řekne, zatímco si nachystá nástroje.

Ambriel se rozvlyká ještě víc a splní lékařovu prosbu. Lékař mu peřinou přikryje nohy a klín a vyhrne mu košili, aby se dostal k břichu a podbřišku. Následně je namaže gelem a přiloží tam zvláštní přístroj, který vypadá jako nějaký velký stříbrný brouk s dlouhými tykadly. Přístroj začne jezdit po Ambrielově břichu a podbřišku a bzučet. Po chvilce se zastaví a jeho tykadla se zeleně zabliknou. Lékař pokývá hlavou a připraví si jehlu a malou zkumavku.

„Ještě krevní test a je hotovo,“ usměje se na Ambriela lékař.

Ambriel se posadí a vyhrne si rukáv od noční košile. Lékař ho jemně ale pevně chytí za předloktí, aby znehybnil Ambrielovu paži, která se chvěje, jako by ji najednou postihla Parkinsonova choroba. Poté rychle zabodne jehlu a naplní zkumavku krví. Vytáhne jehlu a vtiskne na dané místo kousek vaty.

„Zatlačte si to, aby to přestalo krvácet a neudělala se vám tam modřina,“ řekne.

Ambriel na vatu vtiskne prsty a zatlačí. Lékař kousek poodstoupí a do zkumavky s krví nakape několik kapek stříbrné vodičky. Zakrouží zkumavkou, aby se obě tekutiny promíchali a vyčkávavě se na ně zahledí. Krev po chvilce zbarví zeleným odstínem.

„Výsledky už známe. Zavolám krále a velitele, ať je pak nemusím oznamovat znovu,“ přejde lékař ke dveřím.

Ambriel si mezitím natáhne župan a usadí se na posteli. Jakmile tak učiní, vstoupí do ložnice král Ludrun a armádní velitel společně s lékařem. Lékař se zhluboka nadechne.

„Není těhotný,“ oznámí.

Všem třem mužům se uleví. Králi a veliteli proto, že ani jeden nebude mít na rukou krev nenarozeného dítěte. Ambrielovi proto, že jeho, ač neexistující, dítě nebude zavražděno.