„Jak jsi včera dopadla u lékaře? Po zbytek dne jsme tě pak už neviděli,“ pohlédne Ambriel u snídaně na svou matku, zatímco krmí Morana.

„Ach, neboj se, jsem zcela v pořádku. Dostala jsem jen nějaké vitamíny, které mám brát při snídani,“ usměje se Brona.

„Ale žádné vitamíny tady nemáš,“ zamračí se Ludrun.

„Nejspíš jsem je zapomněla na ošetřovně. Takže si pro ně budu muset dojít,“ řekne Brona s úsměvem.

„To nemusíte, madam. Dnes ráno jsem je našel a tak jsem se rozhodl vám je donést,“ ozve se ode dveří do jídelny.

Všichni se ohlédnou a spatří doktora, který v ruce drží lahvičku s barevnými pilulkami.

„Veličenstva, madam,“ pokloní se lékař.

Brona vstane a přejde k lékaři. Vezme mu z ruky vitamíny a zářivě se na něj usměje.

„Děkuji vám!“ zamrká na něj.

„Není zač, madam!“ usměje se lékař.

„Nedáte si s námi?“ zeptá se Brona.

„Děkuji za nabídku, byla by to pro mě čest! Ale již jsem po snídani,“ odmítne lékař.

„Škoda, tak třeba jindy,“ povzdechne Brona.

„Třeba. Ale když už jsem tady, tak se musím zeptat. Jak se cítíte?“ zvážní lékař a pohlédne na Bronu.

„No, když už se ptáte. Mám pocit, že mám teplotu,“ podívá se na něj Brona nevinným pohledem.

„Ukažte,“ položí jí lékař ruku na čelo a poté na tváře.

Ambriel a Ludrun se po sobě podívají. Ambriel je z matčina chování zmatený, zato Ludrun začíná chápat, o co tu jde.

„Nezdá se mi, že byste měla teplotu, ale pro jistotu se po snídani stavte na ošetřovně. Tam vás vyšetřím důkladněji,“ řekne lékař.

„Jistě,“ přikývne Brona s úsměvem.

Lékař jí úsměv opětuje, znovu se ukloní a odejde z jídelny. Brona se s úsměvem posadí zpět ke stolu a s úsměvem se pustí do jídla, ignorujíc pohledy Ambriela a Ludruna.

„Co to bylo?“ nedá to Ambrielovi a zeptá se.

„Co myslíš?“ odpoví Brona otázkou a vysype si do dlaně jednu pilulku vitaminu a spolkne ji.

„Moc dobře víš, co myslí. Jak dlouho už máš o lékaře zájem?“ zamračí se Ludrun.

Ambriel těká pohledem mezi svým manželem a svou matkou. I jemu během rozhovoru matky s lékařem došlo, o co jde a nejde mu to na mysl. Nedokáže si představit svou matku s někým jiným než s jeho otcem, ačkoliv ten je již po smrti.

„Moc dlouho ne,“ pohlédne Brona na Ludruna.

„No, nebudu se ti do toho plést, je to tvoje věc,“ pokrčí Ludrun rameny.

„Mě to nejde na mysl. Ty a lékař, nerozumím tomu. Co se ti na něm líbí?“ pohlédne na ni Ambriel a opře si Morana o rameno a poklepává ho po zádíčkách, aby si odříhl.

„Je to milý, laskavý a přátelský člověk. Také inteligentní a charizmatický. A na svůj věk vypadá velmi dobře,“ pokrčí Brona rameny.

„S tímhle vším souhlasím, ale...“ chce Ambriel něco namítnout.

„Žádné ale. Chci se pokusit být šťastná a alespoň jednou zažít, jaké to je milovat a být milována mužem. Chci zakusit lásku, kterou mi tvůj otec nikdy nedal a nebudu se ti z toho zpovídat,“ vstane Brona od stolu.

„To ani nechceme. Jen se bojíme, abyste se nerozhodla špatně a nebyla znovu nešťastná. Pokud o vás lékař projeví zájem a vyjde vám to a budete spolu šťastní, pak vám to samozřejmě přejeme a nebudeme vám nikterak bránit,“ vloží se do toho Ludrun.

Brona přikývne a odejde z jídelny. Ambriel hledí do stolu. Je smutný z toho, že svoji matku rozzlobil. Ludrun k němu stočí pohled a sleduje ho.

„Nepřeješ své matce štěstí? Ona chce jen to, co máme my dva,“ řekne po chvíli.

„Samozřejmě, že jí ho přeju. Ale je pro mě těžké připustit si představu, že by byla s jiným mužem než s mým otcem,“ povzdechne si Ambriel.

„Tak tohle nechápu. Tvůj otec byl zlý, sobecký a nenávistný. Ale to ti nemusím říkat, to víš sám,“ opře se Ludrun o opěradlo židle.

„Ano, vím. Ale přesto to byl můj otec a on a matka v mých očích a představách prostě patří k sobě. Nevím, proč to tak cítím a nedokážu to vysvětlit,“ špitne Ambriel a prstem polechtá Morana na nose. Ten se ošije a pokusí se ho zachytit.

„Takže budeš své matce bránit?“ zeptá se Ludrun.

„Ano, ne, já nevím. Nevím nic. Nevím co mám dělat, co cítit, co si myslet. Nevyznám se sám v sobě,“ vstane Ambriel prudce od stolu.

Moran sebou v Ambrielově náručí polekaně trhne a zadívá se na svého tatínka pohledem, ve kterém se značí překvapení a zmatek. Cítí, že mezi jeho rodiči se začíná tvořit napětí a nechápe proč.

„A já zase nechápu tvůj postoj. Měl by ses zamyslet a ujasnit si, co cítíš a jestli chceš, aby tvoje matka byla šťastná nebo ne,“ zavrčí Ludrun a také vstane od stolu.

„Samozřejmě, že chci, aby byla šťastná,“ odpoví prudce Ambriel.

„Pak ovšem není co řešit,“ prohlásí Ludrun.

„Ne, není,“ zašeptá Ambriel.

Ludrun se znovu posadí a napije se pomerančové šťávy. Ambriel zamíří ke dveřím, mezi kterými se zastaví.

„Měli bychom přijmout nového lékaře a současného poslat do důchodu. Samozřejmě s náležitou odměnou za prokázané služby,“ řekne tiše a odejde.

Ludrun za ním nevěřícně hledí. Tohle že je jeho milovaný choť? Nedokáže si vystvětlit, co se s jeho laskavým, soucitným a citlivým Ambrielem, pro kterého je láska to nejdůležitější v životě, děje. Vstane, vyjde z jídelny a jde do zahrady. Procházka na čerstvém vzduchu mu třeba pomůže vyčistit mysl. Jen doufá, že nebude muset dělat prostředníka mezi svým chotěm a tchýní. Povzdechne si.

„Tolik tě trápí můj zájem o lékaře?“ ozve se za ním.

„Myslel jsem, že jsi na ošetřovně,“ otočí se Ludrun k Broně.

„Byla jsem. Ale když jsem z ní odešla, zahlédla jsem tě jedním oknem a všimla si, že vypadáš znepokojeně, tak mi to nedalo a musela jsem jít za tebou,“ řekne Brona.

„Tvůj zájem o lékaře mě netrápí. To co mě trápí, je Ambrielův postoj. Říká, že chce, abys byla šťastná, ale zároveň se zlobí, že máš zájem o jiného muže než byl jeho otec. A to i přesto jaký jeho otec byl a jak se k němu zachoval,“ svěří se Ludrun.

„Za to může jeho výchova. Ambriel byl vychováván v přesvědčení, že žena či submisivní muž jsou zcela a bezvýhradně podřízeni svému manželovi a že ho mají poslouchat. Navíc Ambrielův otec sám ze sebe udělal nenahraditelného. Ambriel i já jsme ho museli poslouchat na slovo a jeho slovo pro nás bylo zákon. Pokud nebylo po jeho, pak bylo zle. Navíc Ambriela vychoval ve víře, že on a já jsme stálice, které spolu budou do konce života. A že si po smrti budeme navzájem věrní. Nasadil mu do hlavy, že nemám právo ani možnost milovat jiného muže, protože jsem jeho. Proto je Ambriel teď tak zmatený a rozzlobený. On nelže, když říká, že chce, abych byla šťastná, ale jeho výchova nebo spíše její důsledky mu nedovolí přijmout, že bych mohla být s jiným mužem než s jeho otcem. Je to složité,“ vysvětlí smutně Brona.

„Proč jsi něco takového dovolila? Něco málo mi o své výchově řekl a i tím málem jsem byl zděšen. Stejně jako jsem zděšen tím, co jsi mi tu teď řekla,“ hledí na ni Ludrun.

„Tehdy jsem si to neuvědomovala. Já sama jsem byla vychovávána mnohem tvrději a přísněji než Ambriel. Mí rodiče nedovolili, abych měla svoje názory, neposkytli mi vzdělání, z domu jsem směla pouze do zahrady a to v doprovodu gardedámy. Žádné plesy, bály nebo večírky a že bych šla do města? To nepřicházelo v úvahu. A pokud přišla návštěva, nesměla jsem se hnout od svých rodičů a pokud jsem musela třeba na toaletu, pak se mnou musela buď má matka nebo gardedáma, která hlídkovala před koupelnou, aby se za mnou náhodou někdo nedostal. Jediné co mě naučili, bylo vybrané chování, jak se starat o domácnost, jak pečovat o dítě a že se mám za každých okolností starat o blaho svého manžela a poslouchat ho. Oproti mě měl Ambriel volnou výchovu. Směl z domu i když jen na některé události a v doprovodu. Také jsem svého manžela přemluvila, aby mu poskytl vzdělání. Ale to bylo to jediné, co jsem dokázala. Nikdy jsem se mu neopovážila odporovat a postavit se mu. Jeho názory jsem přijímala za své, i když jsem s nimi kolikrát nesouhlasila,“ odpoví Brona.

Ludrun se zahledí do dáli a přemýšlí. Je pro něj těžké uvěřit, v čem a jak byli Brona a Ambriel vychováváni. Představí si svého syna. Dokázal by mu upřít jeho svobodu a jeho práva? Dokázal by k němu být tak krutý a necitelný, jako byl k Ambrielovi jeho otec? Nebo k jeho tchýni její rodiče? Ne, to by nedokázal. Svého syna miluje nade vše a chce, aby měl šťastné dětství i dospívání. Aby jednou miloval a byl milován a věděl, že za ním i za Ambrielem může přijít pokaždé, když ho bude něco trápit nebo ho naopak něco potěší. Ano, chce být pro svého syna autoritou a vzorem, ale nechce, aby se ho syn bál.

A nejen Moran, ale žádné z jeho dětí, které chce s Ambrielem mít. A pokud bude mít dceru, tak ona bude mít stejná práva jako jeho syn. Ani jí nebude upírat její svobodu a práva, nebude jí zakazovat její názory, naopak vždy ji vyslechne a bude její názory respektovat. Všechny své děti bude milovat.

„Sám víš, jaký Ambriel je. Jeho dobrota a láska nakonec vyhrají a on se s tím smíří a přijme to. Tím jsem si jistá,“ položí mu Brona ruku na rameno.

„Pohádali jsme se,“ přizná s povzdechem Ludrun.

„To mě mrzí. Nechci, abyste se kvůli mně hádali a ničili svoji rodinu. Běž za ním a usmiřte se,“ řekne Brona.

Ludrun přikývne a zamíří k paláci, nechávajíc Bronu za sebou v zahradě. Ta za ním hledí a v duchu doufá, že se vše co nejdříve vyřeší.

Ludrun vejde v paláci vejde do pokoje svého syna. Moran leží na koberci a nad ním se sklání Ambriel, který se ním mazlí, tiše k němu promlouvá a sem tam ho pošimrá. Moran šťastně plácá ručičkama a kope nožičkama. Občas se mu podaří zachytit některý z Ambrielových prstů a když se tak stane, Ambriel na jeho ručky vtiskne jemný polibek. Vedle Morana leží Darek, kerý se zvednutou hlavou sleduje svého páníčka a jeho mládě.

Ludrun stojí ve dveřích a sleduje je. Ten pohled ho naplňuje štěstím, radostí a láskou. V takovýchto chvílích si vždy uvědomí, jak hluboké city chová ke svému choti i synovi. Donutí své nohy k pohybu a přejde k nim. Posadí se na koberec vedle Morana, ten otočí hlavičku a hledí na svého otce. Ambriel k němu vzhlédne a beze slov na něj hledí.

„Nechci se hádat,“ řekne Ludrun tiše.

„To ani já,“ hlesne Ambriel.

„Tvá matka mi vyprávěla, v jakém přesvědčení tě tvůj otec vychovával a proč jsi reagoval tak, jak jsi reagoval,“ pošimrá Ludrun Morana na bříšku. Ten šťastně zakope nožičkama.

Ambriel nic neřekne, jen tiše sleduje Morana.

„Nenávidíš mě teď?“ zeptá se po chvíli.

„Proč bych tě měl nenávidět? Protože tvůj otec byl zmetek? Nebo že jsou tvé názory ovlivněné tvojí výchovou? Alespoň některé,“ pohlédne na něj Ludrun.

„Co mám dělat, Ludrune?“ pohlédne na něj Ambriel.

„Nemohu za tebe rozhodovat. Maximálně ti můžu říct svůj názor a být ti oporou,“ řekne Ludrun.

„A řekneš mi ho?“ zeptá se Ambriel.

Ludrun si povzdechne.

„Můj názor je takový, že by ses měl pokusit to přijmout. Ostatně tvoje matka je dospělá žena, která má právo rozhodovat se sama za sebe. Navíc si nevybrala špatně a pokud by lékař její náklonnost a city opětoval, pak si myslím, že by se navzájem učinili šťastnými. Stejně jako jsi ty učinil šťastného mě,“ řekne Ludrun.

Ambriel dlouhou chvíli mlčí než na Ludruna pohlédne.

„Dobře, pokusím se o to,“ povzdechne si.

Ludrun se na něj usměje a nakloní se, aby ho mohl políbit. Ambriel zavře oči a polibek opětuje. Láskyplně se líbají, nechávajíc vymizet všechny neshody. Moran je sleduje a ač ještě nechápe, co to jeho rodiče dělají, cítí lásku mezi nimi a srdíčko mu zaplesá radostí. Natáhne ručičku po Darkovi a ten do ní strčí čumákem a lehce ji olízne.

„Ani nevíš, jak moc vás oba miluju!“ zašeptá Ludrun, když se nabaží Ambrielových úst a jemně ho pohladí po tváři.

Ambriel položí svou ruku na Ludrunovu a oddaně se na něj podívá.

„Já vás taky. Už si nedokážu představit svůj život bez vás dvou,“ zašeptá.

Ludrun si ho přitáhne do náruče a oba shlédnou na Morana, který se snaží zachytit čumák Darka. Ten se vždy přiblíží a když po něm Moran vztáhne ruce, rychle ucukne. Oba tato hra baví. Ludrun a Ambriel se usmějí a sledují, jak si spolu Moran a Darek hrají.