Ráno se král Ludrun po snídani usadí ve své pracovně. Začne psát vzkazy pro kandidáty, které vybral pro Ambriela, aby se zítra dopoledne dostavili. Lordu Zanysovi pošle vzkaz přímo, ostatní vzkazy pošle rodičům mladíků, pouze armádnímu veliteli to oznámí žádný vzkaz nepíše, tomu to prostě oznámí. Poté je odešle po poslovi. Jakmile jsou vzkazy odeslány, stoupne si k oknu, které vede do zahrady a zahledí se ven. Uvidí Ambriela, který se v zahradě baví se zahradníkem a usměje se.

Jako k prvnímu, dorazí posel, k lordu Zanysovi. Klepadlem silně zabuší na dveře jeho sídla. Otevře přímo lord Zanys. Je to vysoký muž atletické postavy s delšími světlými vlasy a modrýma očima. Už od pohledu vypadá jako laskavý člověk.

„Ach královský posel. Děje se něco?“ zeptá se překvapeně.

„Ne, pane. Jen mám pro vás vzkaz od krále,“ odpoví posel a podá lordu Zanysovi vzkaz.

Lord Zanys si ho převezme a opatrně ho otevře. Přečte si ho a zahledí se na posla.

„Proč král chce, abych přišel?“ zeptá se jemně.

„To nevím, pane. Ale nesu vzkaz i pro lorda Loja, lorda Nachmina a také generála Cheruba. Pravděpodobně se stejným obsahem jako je ten váš,“ odpoví posel.

Lord Zanys zamyšleně přikývne. Velmi by ho zajímalo, proč král chce, aby se dostavili. No, zítra se to dozví.

„Nedáš si něco? K snědku nebo pití?“ zeptá se posla.

„Děkuji pane, ale ne. Musím doručit vzkazy,“ odmítne posel.

„Dobrá. Pak jeď, ať tě nezdržuji. A děkuji za doručení,“ pousměje se lord Zanys.

Posel přikývne, nasedne na koně a vyrazí dál. Dojede k sídlu lorda Loja. Opět zabuší na dveře, které otevře sluha.

„Nesu vzkaz od krále pro lorda Loja,“ oznámí.

„Dobrá. Dejte mi ho a já ho lordu předám,“ řekne sluha a natáhne ruku.

Posel přikývne a předá sluhovi vzkaz, poté nasedne na koně a odjede. Sluha zavře dveře a zamíří do salonku, kde lord Loj tráví čas se svojí rodinou. Lord Loj, podsaditý muž se začínající pleší, sedí v křesle a čte si noviny. Jeho manželka, baculatá žena se zrzavými vlasy, sedí naproti němu a vyšívá. Jejich pět synů sedí nebo leží na zemi a hrají jakousi hru. Baví se, pošťuchují a hlasitě se smějí.

„Pane, omlouvám se za vyrušení, ale byl tu královský posel a donesl vzkaz od krále,“ pokloní se sluha a podá lordu Lojovi vzkaz.

Lord Loj odloží noviny a překvapeně vzkaz převezme. Poté mávnutím ruky odešle sluhu pryč. Jeho manželka i synové, kteří ustali ve svých činnostech na něj vyčkávavě a zároveň překvapeně hledí. Lord Loj vzkaz otevře a přečte si ho.

„Král chce, abychom se k němu zítra v půl desáté dopoledne dostavili,“ oznámí své rodině.

„Cože? Proč nás chce král vidět?“ zeptá se překvapeně žena.

„To nepíše. Píše jen, že se máme dostavit i s našimi syny,“ zamračí se lord Loj.

To ženu překvapí ještě víc. I mladíci se po sobě překvapeně podívají.

Posel dorazí k sídlu lorda Nachmina. Zaklepe a opakuje se stejná situace jako u lorda Loja. Po odjezd posla přejde sluha do salonku, kde se lord Nachmin, přísně vypadající hubený muž s tmavými vlasy, o něčem baví se svojí, stejně přísně vypadající vysokou, štíhlou manželkou se světlými vlasy a jejich syn sedí naproti a čte si knihu s náboženskými příběhy. Je to jedna z mála knih, které mu rodiče povolují.

„Pane, královský posel donesl vzkaz od krále,“ ukloní se sluha a předá vzkaz lordu Nachminovi.

Lord si ho převezme, otevře ho a přečte.

„Král chce, abychom se k němu zítra o půl desáté dopoledne dostavili. Všichni,“ řekne stále zahleděný do dopisu.

„Nepíše i důvod?“ otáže se jeho žena upjatě.

„Ne. A popravdě mě ani žádný nenapadá. Jedině snad....Neprovedl jsi něco?“ pohlédne zamračeně na svého syna. Chlapec se přkrčí.

„Ne, otče. Nic,“ odpoví tiše, krátce na otce pohlédne a sklopí zrak k zemi.

„Jen aby. Pokud se od krále něco dozvím, tak si mě nepřej,“ pohrozí svému synovi.

Chlapec už nic neřekne, jen se ještě více přikrčí a pohledem zalétne k rohu, kde je o zeď opřená rákoska. Zachvěje se, ač je mu již šestnáct let, otec se neštítí ji použít, pokud má pocit, že je to potřeba.

Posel mezitím dojede k domu generála Nachmina. Zaklepe a otevře mu mladý muž, syn generála Nachmina.

„Přejete si?“ zeptá se.

„Mám tu vzkaz od krále pro vašeho otce,“ odpoví posel.

„Tak mi ho dejte. Já ho otci předám,“ řekne mladík.

Posel pokývne a dá mu vzkaz.

„Díky,“ řekne mladík.

Posel se usměje, vyhoupne se na koně a vydá se zpět do paláce. Mladík zavře dveře a zvědavě se zahledí na vzkaz ve svých rukách. Je zvědavý a nejradši by si vzkaz přečetl, ale kdyby to udělal, tak by ho otec nejspíš přerazil.

„Kdo to byl?“ ozve se za ním.

Mladík se otočí a pohlédne na svého tátu. Je to drobný štíhlý muž s dlouhými světlými vlasy a srdcovitým obličejem.

„Královský posel. Nechal tu vzkaz pro otce od krále. Nejspíš státní záležitosti,“ pokrčí mladík rameny.

Muž se zamračí.

„Dej mi ho,“ přikáže a natáhne ruku.

„Ale je pro otce,“ namítne mladík.

„To je mi jedno. Dej mi ten vzkaz,“ vyštěkne muž.

Mladík se zamračí ale vzkaz svému tátovi dá. Ten ho otevře a přečte si ho. Po přečtení se zamračí, otočí se a naštvaně vydupe schody do pracovny svého manžela.

„Na. Přečti si to!“ strčí mu dopis pod nos.

Generál Nachmin zašilhá, aby na dopis viděl. Radši si ho převezme a přečte si ho.

„Kdo ho donesl?“ zeptá se po přečtení.

„Královský posel,“ odpoví jeho choť.

„Aha,“ zabručí generál.

„Aha? To je to jediné, co k tomu řekneš? Co si o sobě král myslí? Že nám pošle umolousaný dopis, abychom se dostavili, nenapíše ani důvod proč a očekává co? Že tam zítra nakráčíme a budeme se na něj přitrouble usmívat? Jsme snad nějací jeho poskoci?“ křičí generálův choť.

„Mohl by ses laskavě uklidnit? Pokud nám král pošle vzkaz, a i kdyby ho poslal napsaný na kravím lejnu, že se máme dostavit, tak ano dostavíme se. A ano, my jsme jeho poskoci. On je král a my jen jeho poddaní. Je naší povinností ho poslouchat,“ zamračí se na svého chotě generál Nachmin.

Jeho choť po něm šlehne vzteklým pohledem a při odchodu za sebou práskne dveřma. Generál si povzdechne. Proč jen jeho choť musí být tak prchlivý?

***

Ambriel po obědě tráví celé odpoledne v knihovně, kde si čte. Ludrun se zase celé odpoledne věnuje papírování a také soudům. Večer se připojí k Ambrielovi v knihovně.

„Jaký jste měl dnes den?“ zeptá se, když se usazuje do křesla vedle Ambriela.

„Dobrý. Co vy?“ odloží Ambriel knihu a pohlédne na krále.

„Náročný. Jsem zralý padnout do postele a spát,“ protře si kořen nosu.

„Tak proč to neuděláte? Já si taky půjdu za chvilku lehnout,“ usměje se Ambriel.

„Hm, asi to udělám. Ne já to udělám. Jdu si lehnout. Dobrou noc!“ vstane král Ludrun z křesla a odejde do své ložnice, kde padne do postele a usne.

Spí klidným spánkem, ze kterého ho vytrhne lehké zaklepání na dveře. Pohlédne na hodiny a zjistí, že je něco málo po půlnoci.

„Dále,“ zavolá, pravděpodobně je to něco důležitého, jinak by ho určitě nebudili.

Dovnitř vstoupí Ambriel v noční košili přes kterou má přehozený bílý krajkový župan, který za ním vlaje jako křídla.

„Omlouvám se, ale zdají se mi ošklivé sny. Nemohu kvůli nim spát. Nemohl bych dnes spát u vás? Vy mě před nočními můrami určitě ochráníte,“ zahledí se na něj Ambriel prosebně.

Král Ludrun na něj překvapeně vytřeští oči.

„Jistě,“ dostane ze sebe přiškrceně.

Ambriel se na něj kouzelně usměje, shodí ze sebe župan a zaleze do postele pod peřinu. Král si lehne vedle něj. Oba leží na boku obličejem k sobě.

„Ludrune,“ zašeptá Ambriel tiše, natáhne se a něžně ho políbí.

Ludrun je chvilku překvapený, ale nakonec začne polibky opětovat. Král Ludrun do Ambriela jemně zatlačí a převalí ho na záda. Zlehka na něj nalehne a dál ho líbá.

„Ludrune, prosím, vem si mě. Chci tě cítit uvnitř sebe. Chci cítit, jak tvůj silný velký penis projíždí mým nitrem,“ zavzdychá Ambriel.

Král Ludrun tiše zaúpí a strhne z Ambriela noční košili.

„Jsi nádherný,“ vzdychne král Ludrun, když se před ním objeví Ambrielovo nahé tělo.

Ambriel se na něj svůdně usměje a natáhne k němu ruce. Král Ludrun se nenechá dvakrát pobízet a znovu na něj nalehne. Opět ho začne líbat, zatímco rukama přejíždí po celém Ambrielově těle, hladí ho, zkoumá a laská. Nakonec ho začne i ochutnávat. Ambriel tiše vzdychá.

Mazlí se spolu půl hodiny, než se král Ludrun odhodlá, podá si olejíček a postupně zajede svými prsty do Ambrielova zadečku, aby ho připravil.

„Prosím, pojď už,“ zasténá Ambriel.

Král Ludrun ho poslechne, vytáhne prsty a nahradí je svým penisem. Pomalu a jemně do něj vstoupí. Zasténá rozkoší, Ambriel je tak úzký a horký. Rozpohybuje se. Oba se pohybují v rytmu starém jako lidstvo samo. Královo tělo se vlní nad Ambrielovým drobným tělem a Ambriel mu tím svým vychází vstříc. Sténají a vzdychají. Sem tam si vymění zadýchané polibky.

„Ambrieli,“ vzdychne král Ludrun.

„Pojď,“ řekne Ambriel.

„Ambrieli,“ vykřikne král Ludrun.

„Ambrieli,“ vykřikne král Ludrun a prudce se posadí na posteli.

Rychle oddechuje a po skráni mu stéká kapka potu. Pohlédne vedle sebe na postel. Nic. Místo vedle něj je prázdné.

„Sen. Byl to jenom sen. Ach bohové,“ zasténá král Ludrun a svalí se na záda.

V tom si uvědomí povědomé mokro v rozkroku.

„To snad ne,“ vydechne a nadzvedne peřinu.

Podívá se pod ni a zase ji spustí. Zrudne studem a rozpaky. Tohle se mu stalo naposledy, když byl v pubertě, ale teď je mu pětadvacet. Nemělo by se mu to stávat. Naštvaně odhodí peřinu a zamíří do koupelny, aby se zbavil ponižujících důkazů své touhy.

„Je to už dlouho, co jsem někoho měl. Měl bych si někoho najít a vybouřit se,“ zamumlá si sám pro sebe.

Ano, přesně to udělá. Někoho si najde, párkrát si užije a ten kluk ho přestane pokoušet a on po něm přestane toužit. Určitě to tak bude. Musí být!