„Co to je?“ zeptá se Ludrun, když večer vejde z koupelny do ložnice a uvidí Ambriela sedícího v posteli, který se mazlí s Darkem.

„Co?“ zvedne k němu Ambriel pohled.

„Tohle. To, že jsi mě přemluvil k tomu, aby ten pes zůstal tady a abych ho nedal do kotce, neznamená, že dovolím, aby s námi spal v posteli,“ založí si Ludrun ruce na hrudi.

„A kde jinde má spát?“ zeptá se Ambriel a polechtá Darka na čumáčku.

„Támhle má pelíšek, který jsi mu zařídil. I když nevím, kdy jsi to stihnul,“ ukáže Ludrun směrem ke krbu, před kterým leží psí pelíšek.

„Ale co když mu tam bude zima? Nebo mu bude smutno? Je to ještě štěně. V pelíšku může spát až trochu povyroste,“ upře Ambriel na Ludruna prosebný pohled.

„Ne. Když ho teď navykneš na spaní v posteli, tak už ho toho pak nezbavíš. A nekoukej na mě tímhle pohledem, v tomhle nepovolím,“ řekne Ludrun.

„Ale...“ chce Ambriel něco namítnout.

„Žádné ale. Do pelíšku a bez debat. V posteli prostě nebude,“ přeruší ho Ludrun.

Ambriel se zamračí a nafoukne, ale vezme Darka a odnese ho do pelíšku. Vrátí se do postele a uraženě se otočí k Ludrunovi zády.

„Nebuď jak malý,“ povzdechne si Ludrun a pohladí Ambriela po zádech.

„Nech mě!“ zavrčí Ambriel a odtáhne se.

„To se vážně budeme hádat kvůli psovi?“ zeptá se Ludrun.

„Není to ledajaký pes. Je to můj pes a jmenuje se Darek,“ odsekne Ambriel.

„To je jedno. Přece se kvůli tomu nebudeme hádat,“ řekne Ludrun.

„Taky se nechci hádat. Nevím, proč v poslední době reaguju tak přehnaně,“ otočí se k němu Ambriel.

„Hormony. Ale neboj, to se zlepší a zase budeš starý dobrý Ambriel,“ usměje se Ludrun a přitáhne si Ambriela do náruče.

„Už aby to bylo,“ povzdechne si Ambriel.

Ludrun pohlédne ke krbu.

„Podívej,“ kývne hlavou.

Ambriel se ohlédne a zamrká, když uvidí Darka, který spokojeně spí ve svém pelíšku.

„Vidíš. Je spokojený a klidně spí. Ostatně ten pelíšek je měkký a teplý a leží vedle krbu, takže i v zimě tam bude mít hezky teploučko. A když tak mu dáme nějakou menší dečku, kterou by si přes sebe mohl přetáhnout,“ řekne Ludrun.

Ambriel přikývne a také se usměje.

„Mimochodem, kdy naši drazí hosté odjedou? Ne že bych je tu neměl rád, ale ke konci večeře už mě z nich začínala bolet hlava,“ řekne Ambriel.

„O víkendu odjedou,“ odpoví Ludrun.

„Dobře. Půjdeme už spát?“ zívne Ambriel.

„Půjdeme,“ přikývne Ludrun, vyleze z postele a zhasne svíčky.

Poté co znovu vleze do postele, přitáhne si Ambriela opět do náruče a oba usnou.

***

O týden později

Darek vyleze z pelíšku a přejde k posteli, kde spí jeho páníček. Jemně zakňučí a zaňafá. Potřebuje vyvenčit. Jeho páníček ovšem nereaguje. Znovu zakňučí a všimne si kousku peřiny visící z postele. Chytí ji do zubů a zatáhne, třeba toto páníčka vzbudí.

„Co to děláš?“ zašeptá Ludrun, kterého tahání za peřinu probudilo.

Darek zakňučí a přikrčí se. Z tohohle člověka má strach. Cítí z něj jasný pach alfa samce a také si moc dobře vzpomíná, co se stalo v prní den, když přišel do nového domova.

„Potřebuješ vyvenčit, ty malé klubko blech? No tak dobře,“ vstane s povzdechem Ludrun z postele a rychle se převleče. Vysprchuje a nasnídá se, až se vrátí.

Darek zase zakňučí a znovu zatahá za peřinu. Ambriel se zavrtí a ze spánku si povzdechne.

„No tak, nech ho spát. Po včerejšku má toho dost, přeci jen rozloučení a vyprovození našich náročných hostů nebylo nic snadného. Pojď,“ vezme Ludrun Darka a jde s ním ven.

Sejde do zahrady a položí Darka na zem. Darek se na něj nejistě zahledí, ale po chvíli se ozve příroda a Darek urychleně odběhne ke stromu, kde vykoná potřebu. Ludrun se vydá po cestě hlouběji do zahrady. Darek ho po chvíli doběhne a jde kousek za ním. Sem tam se zastaví, aby si buď označkoval území nebo něco prozkoumal. Po nějaké době se Ludrun otočí a vykročí zpět k paláci.

„Víš, možná nebudeš tak špatný,“ pohlédne Ludrun na Darka.

Ten zavrtí ocasem a zaňafá, jako kdyby rozuměl tomu, co mu Ludrun říká. Ludrun zakroutí hlavou a vydá se do ložnice, kde na posteli sedí rozespalý Ambriel.

„Kde jsi byl?“ zeptá se, když Ludrun vejde dovnitř.

„Vyvenčit Darka. Snažil se tě probudit, ale nepodařilo se mu to, místo toho vzbudil mě,“ pokrčí Ludrun rameny.

„Takže jsi ho už vzal na milost?“ usměje se Ambriel.

„Už to tak vypadá. Ale vzal jsem ho na milost jen kvůli tobě,“ řekne Ludrun.

„Myslel jsem, že s tvým postojem to bude trvat déle než jen týden,“ vstane Ambriel z postele a obejme svého manžela.

Ludrun se uchechtne a obmotá kolem Ambriela ruce.

„Už jsem ti dneska řekl, že tě miluju!“ zašeptá.

„Ne-e,“ zakroutí hlavou Ambriel.

„Tak to musím napravit. Miluju tě!“ řekne Ludrun políbí Ambriela.

„Hm, a já miluju tebe,“ zašeptá Ambriel, když se odtáhne, aby doplnil zásoby kyslíku.

„Co naše maličké? Jakpak se mu daří?“ zeptá se Ludrun a jednou rukou sjede na Ambrielovo bříško, po kterém ho pohladí.

„Řekl bych, že výborně,“ usměje se Ambriel a přiloží svou ruku na Ludrunovu.

Ludrun se usměje a políbí Ambriela na čelo.

„Víš, že tvá ruka krásně hřeje?“ řekne Ambriel a položí si hlavu na Ludrunovu hruď.

Ludrun chce něco říct, ale přeruší ho zakňučení zpoza jejich nohou. Lehce se od sebe odtáhnou a shlédnou dolů na Darka.

„Vypadá to, že má hlad,“ zkonstatuje Ambriel a pohlédne na Ludruna.

„Tak co bys řekl společné sprše a pak snídani?“ navrhne Ludrun.

„Že je to výborný nápad,“ přikývne Ambriel a oba zamíří do koupelny.

Vysprchují se a Ambriel se vrátí do ložnice, kde se převlékne. Ludrun se obléká v koupelně do toho, co měl na sobě, když šel venčit Darka. Oblečený se vrátí do ložnice, kde si už převlečený Ambriel rozčesává vlasy. Darek se mu motá u nohou a očichává je. Ludrun se nad tou scénou pousměje, přejde k Ambrielovi, vezme mu z rukou hřeben a pročesává jeho vlasy. Ambriel s ním spojí pohled v zrcadle a usměje se na něj. Ludrun jeho úsměv opětuje.

„Je to zvláštní, viď,“ řekne zničehonic Ambriel.

„Co je zvláštní?“ zeptá se Ludrun.

„Že jsme spolu tři měsíce, ale mě připadá jako bychom spolu byli už roky. Šťastné roky,“ řekne.

„Taky mám ten pocit. A doufám, že spolu budeme čím dál šťastnější,“ odloží Ludrun hřeben a skloní se pro polibek.

„Jsem si jistý, že budeme. Určitě budeme takový ten starý pár, co spolu vysedává v parcích a zahradách a stále je spolu šťastný,“ zasní se Ambriel.

„Určitě. Ostatně k dokonalému štěstí nám chybí už jen dítě. A i toho se brzy dočkáme,“ dřepne si Ludrun před židli, na které Ambriel sedí a položí ruku na jeho bříško.

„Ano. Ještě týden a budou to dva měsíce. Kéž by zbylé měsíce utekly co nejrychleji a my naše maličké mohli konečně držet v náručí,“ položí Ambriel svou ruku na Ludrunovu a oba si s úsměvem pohlédnou do očí.

„Nemohu se toho dočkat,“ vydechne Ludrun.

„Já taky ne. Ale teď už pojďme na snídani. Já a naše maličké máme už docela hlad,“ postaví se Ambriel.

„Tak pojďme. Ať mi tu neumřete hlady,“ zasměje se Ludrun, postaví se, vezme Ambriela kolem ramen a oba, s Darkem v patách, se vydají do jídelny na snídani.

„Přemýšlel jsi už o jméně?“ zeptá se Ambriel během jídla.

„Ještě ne. Pořád si říkám, že na jméno je ještě brzo,“ pokrčí rameny Ludrun.

„Možná. Ale já už nad tím tak nějak přemýšlel,“ přizná Ambriel.

„Aha. A máš nějaké, které se ti líbí?“ podívá se na něj Ludrun.

„Pro chlapečka by se mi líbilo jméno Nar. A pro holčičku Lyra,“ usměje se Ambriel.

„To jsou krásná jména. A po snídani bych ti rád něco ukázal,“ usměje se Ludrun.

„A co?“ zamrká Ambriel.

„To uvidíš,“ řekne Ludrun.

„No ták. Řekni mi to,“ nasadí Ambriel psí pohled.

„Ne,“ zamítne Ludrun.

„Ale já jsem zvědavý. Co je to?“ vyzvídá Ambriel.

„Neřeknu. Pak bys neměl žádné překvapení,“ zakroutí hlavou Ludrun.

„Dojedl jsem,“ zkusí Ambriel jinou taktitu a odsune talíř.

„Já ne. A ty taky ne. Vždyť jsi nesnědl ani polovinu,“ řekne Ludrun.

Ambriel si povzdechne a přitáhne si talíř zpátky. Jí v naprostém tichu.

„Výborné,“ pochválí si Ludrun, přitáhne si hrnek s kávou a opře se o opěradlo židle.

„Půjdeme? Pokud už jsi dojedl,“ poposedne Ambriel a odstrčí prázdný talíř.

„Ještě si vypiju kávu,“ odpoví Ludrun a usrkne.

„Ludrune,“ zaúpí Ambriel.

„Co?“ usměje se na něj nevinně Ludrun a znovu upije kávy. Ambrielova netrpělivost ho baví.

„Schválně to natahuješ,“ obviní ho Ambriel a našpulí rty.

To už Ludrun nevydrží a rozesměje se.

„Tak dobře. Pojď už ty můj malý netrpělivče,“ odloží hrnek s kávou a vstane od stolu.

Ambriel vyskočí ze židle a s rozzářenýma očima zamíří ke dveřím. Ludrun ho následuje a naviguje Ambriela, kam má jít. Za nimi jde Darek. Všichni tři dojdou k jejich ložnici a vydají se na konec chodby. Nachází se zde troje dveře, které vedou do prázdných pokojů. Tyto pokoje jsou určené pro prince a princezny. Ludrun jedny otevře a oba vstoupí dovnitř. Pokoj je prázdný až na krásně vyřezávanou kolébku z tmavého dřeva, která stojí uprostřed. Ambriel, následován Darkem, k ní překvapeně přejde a nevěřícně přejede prsty po její hraně.

„Ludrune, to je..“ zajíkne se.

„Líbí se ti?“ zeptá se Ludrun.

„Moc. Řekni, tu kolébku jsi vyrobil ty?“ otočí se na něj Ambriel.

„Ano. Začal jsem na ní pracovat, když jsi mi oznámil, že čekáš dítě,“ přejde k němu Ludrun a vezme Ambriela kolem pasu.

Ludrun zachoval věrnost tradici, kdy otec pro budoucí dítě vyrobí kolébku. A to ještě před narozením dítěte. Jakmile se dítě narodí, rok v té kolébce spí. Po roce, pokud je dítě živé a zdravé, oba rodiče z kolébky odstraní lak a dřevo zanesou do lesa, kde ho zanechají. Pokud dítě onemocní nebo zemře, rodiče z ní odstraní lak a dřevo nahází do řeky.

„Děkuju! Tohle je krásné. Ani nevím, co říct,“ rozpláče se Ambriel.

„No tak. Proč pláčeš?“ zeptá se Ludrun.

„Já nevím. Jsem prostě dojatý a šťastný a prostě...“ nedořekne Ambriel.

Ludrun si povzdechne, přetočí Ambriela ve své náruči a pevně ho obejme. Ambriel se ho pevně chytí a obličej zaboří do Ludrunovy hrudi, kterou máčí svými slzami. Darek k němu přijde a s tichým kňučením se mu otírá o nohy a hledí nahoru na svého páníčka. Nechce, aby jeho páníček byl smutný a chce ho utěšit.