Ambriel se posadí k toaletnímu stolku ve svém pokoji a začne se upravovat. Na tváři mu pohrává něžný úsměv. Ludrun mu řekl, že v noci má pro něj v zahradě překvapení. Moran i Lorun už spokojeně spí a tak mu nic nebrání udělat se hezkým, aby v Ludrunovi probudil touhu, kterou ovšem nemá v plánu ukojit. Je už téměř hotový a sáhne po flakonku s voňavkou, když se otevřou dveře a dovnitř vpadne plačící Moran.

„Broučku, co se stalo?“ zděsí se Ambriel, sklouzne ze židle, klekne si a vtáhne si Morana do náruče.

Moran se k němu přitiskne, pevně se ho chytí a dál pláče.

„Šššš, broučku,“ stírá mu Ambriel slzy a konejší ho.

Moran se v tatínkově náručí pomalu uklidňuje.

„Špát ne, bubák,“ zašišlá a znovu se naplno rozpláče.

„Ach broučku,“ vydechne Ambriel, když pochopí, že se jeho synovi zdál ošklivý sen, který ho patrně vyděsil.

Vstane, posadí se na postel a Morana si posadí na klín. Rukama ho obejme a jemně jím houpá.

„Šššš, byl to jen sen,“ uklidňuje ho.

„Co se stalo?“ zeptá se Ludrun, který po zaklepání vstoupil do Ambrielova pokoje a znepokojeně si Morana prohlíží.

„Ošklivý sen,“ odpoví Ambriel a pak začne Moranovi jemně broukat uklidňující melodii.

„Ach tak,“ oddechne si Ludrun, že to není nic horšího.

Přisedne si na postel ke svému choti a synovi. Natáhne ruku a lehce Morana hladí po zádech. Ten pomalu přestane plakat a postupně se uklidňuje. U svých rodičů se cítí v bezpečí a tady na něj žádný bubák nemůže. Ludrun sáhne do kapsy, vyndá kapesník a dá ho na Moranův nos.

„Smrkni. Takhle,“ napodobí Ludrun smrkání.

Moran napodobí svého otce a vysmrká se. Hned se mu dýchá lépe. Ludrun mu ještě nos očistí a pak vejde do koupelny, kde hodí kapesník do koše na špinavé prádlo.

„Půjdeme spát, ano,“ řekne Ambriel a chce vstát, aby Morana odvedl do jeho pokoje a dal ho spát.

„Ne,“ vyjekne Moran vyděšeně, znovu se Ambriela pevně chytí a vystrašeně se dívá na své rodiče. Bradička se mu znovu rozechvěje.

„Možná by bylo lepší, kdyby spal u tebe nebo u mě, když je tak vyděšený,“ řekne Ludrun a pohladí Morana po hlavě.

„Asi ano,“ povzdechne si Ambriel.

Mrzí ho, že přijde o slibované překvapení a čas strávený s Ludrunem, který se ho snaží získat. Ale jeho syn má přednost.

„Dej na něj pozor. Umyju se a převléknu,“ posadí Ambriel Morana na postel a vstane.

Ludrun přikývne a obejme Morana, který k němu přelezl a přitiskl se mu k boku. Ambriel mezitím zmizí v koupelně, kde se umyje a převlékne do noční košile. Přes tu přehodí župan a vrátí se do pokoje.

„Půjdu. Hezky se vyspěte. Dobrou noc!“ chce vstát Ludrun, ale Moran se ho odmítá pustit.

„Možná bys tady mohl zůstat s námi. Tedy dokud Moran neusne,“ navrhne Ambriel.

„Dobře,“ přikývne Ludrun, sundá si boty a lehne si do postele.

Ambriel ze sebe shodí župan a vklouzne pod peřinu, kterou přikryje i Morana, jednou rukou ho obejme a hladí ho po zádech, Ludrun přes něj také přehodí ruku. Moran se přitulí k Ambrielovi s pocitem bezpečí, který mu přinášejí ruce jeho rodičů přehozené přes něj, začne pomalu usínat. Ludrun i Ambriel leží na boku tváří k sobě a tiše sledují usínajícího Morana.

„Mrzí mě to!“ zašeptá Ambriel, když už se mu zdá, že Moran usnul.

„Co?“ nechápe Ludrun, co tím Ambriel míní.

„Připravil jsi pro mě překvapení a teď tvoje úsilí přijde vniveč,“ odpoví Ambriel.

„Tím se netrap. Nevyšlo to dnes, vyjde to příště,“ mávne nad tím Ludrun rukou.

„Prozradíš mi, co to překvapení bylo?“ zeptá se Ambriel.

„Procházka po zahradě, piknik a společné sledování hvězd,“ prozradí Ludrun.

„Tak teď mě to mrzí ještě o to víc,“ povzdechne si Ambriel.

„Takových pikniků ještě zažijeme,“ usměje se na něj Ludrun.

Ambriel se na něj usměje, ale po chvilce zvážní.

„Ludrune, mezi tebou a Lyrynem Exerem opravdu nikdy nic nebylo?“ zeptá se tiše.

„Jen líbání a objímání. Ale nic víc. Vlastně jsme se jednou mazlili, ale nic víc nebylo. Přísahám!“ odpoví Ludrun.

Ambriel přikývne a už nic neříká. Oba tiše leží a každý z nich je ponořen ve svých myšlenkách. Ambrielovi se po chvíli zavřou oči a on usne. Když si toho Ludrun všimne, tiše vstane z postele. Poupraví Moranovi i Ambrielovi peřinu.

„Dobrou noc, lásko! Miluju tě!“ zašeptá a políbí Ambriela na spánek.

Pak pohladí Morana a tiše odejde.

***

Ambriel se ráno probudí a rozespale se rozhlédne. V jeho pokoji se nenachází nikdo kromě něj a Morana, který klidně oddechuje vedle něj. Znovu si lehne a s úsměvem sleduje Morana, který se po chvíli začne probouzet. Posadí se na posteli a rozespale se rozhlédne.

„Dobré ráno, broučku!“ usměje se Ambriel.

Moran na něj rozespale zamžourá a pak se k němu přitulí. Chce se pomazlit. Ambriel se tiše zasměje a líbne Morana do vlasů. Chvíli se mazlí, než se Ambriel rozhodne vstát.

„Počkej tady na mě, ano?“ líbne Morana do vlásků a přejde do koupelny.

Zatímco se myje a převléká, vyleze Moran z postele. Přejde k toaletnímu stolku, který se rozhodne prozkoumat a vyleze na židli u něj. Rozhlédne se po něm a usměje se. Tolik barevných věcí. Sklněné flakónky a dózy, štětce, kartáč a moho dalších věcí. Vezme do rukou jednu skleněnou dózu a zkoumá ji. Nakonec se mu ji podaří otevřít. Uvnitř je bílý krém. Moran ho prozkoumá pohledem a také k němu přičichne. Hm, voní to. Možná je to nějaká mňamka, kterou tatínek papá. Vezme trošku na prst a ten přibližuje k puse, aby ochutnal.

„Bohové, ne!“ vykřikne Ambriel, který v té chvíli vyjde z koupelny a spatří Morana, který chce začít jíst jeho krém na obličej.

Moran se Ambrielova výkřiku poleká, nadskočí a upustí dózu, která spadne na zem. Pohlédne na Ambriela pohledem ve kterém se značí provinilost, nechápavost a taky úlek.

„Broučku, tohle se nepapá!“ přeběhne k němu Ambriel a ubrouskem, který vzal ze stolku mu stírá krém z prstu.

Moran na to smutně a zklamaně hledí. Takže ta voňavá dobrůtka se nejí? K čemu tedy je? Asi na to nesmí sahat, když mu to tatínek tak vehementně setřel z prstu. Ambriel odloží ubrousek a sehne se pro dózu. Naštěstí krém nestačil vytéct na zem. Pak si všimne Moranova smutného pohledu.

„No tak broučku, nebuď smutný. Určitě chceš vědět, na co to používám, viď? Ukážu ti to,“ vezme Ambriel Morana, posadí se na židli a Morana si posadí na klín.

Vezme do ruky dózu s krémem a trošku nabere na prst.

„Podívej. Takhle si nabereš a tákhle si namažeš obličej,“ namaže si obličej krémem.

Moran ho zvědavě sleduje. Takže ta voňavá dobrůtka se nepapá ale maže se po obličeji? Usměje se. Tohle se mu líbí. Ambriel se na něj usměje a trošku krému mu mázne na nos. Moran se zasměje a začne krém rozmazávat po svém a taky po Ambrielově obličeji.

„No vidíš. A co chceš prozkoumat jako další?“ zeptá se s úsměvem Ambriel.

Moran se natáhne pro jednu z voňavek. Chvíli zkoumá flakonek a pak ji ukáže Ambrielovi.

„Voňavka. Tím se takhle navoníš,“ vezme si ji Ambriel a trošku na sebe nastříká.

Moran to vykuleně sleduje a do nosu mu vnikne jemná vůně. Aha, tak proto tatínek vždycky tak hezky voní. Vezme voňavku do svých rukou a znovu ji zkoumá. Pak ji podá Ambrielovi a nastaví krk. Ambriel mu na něj stříkne trošku voňavky. Moran se šťastně usměje.

Ozve se zaklepání na dveře.

„Dále,“ zvolá Ambriel.

Do pokoje vejde Ludrun, který drží v náručí Loruna.

„Dobré ráno! Jak jste se vyspali?“ usměje se.

„Dobré ráno! Vyspali jsme se dobře. A dej mi Loruna,“ postaví Ambriel Morana na zem, sám vstane a přejde k Ludrunovi.

Ten mu Loruna předá.

„Dobré ráno, broučku!“ líbne Ambriel Loruna na tvářičku.

Lorun se k němu s úsměvem přitulí. Moran zatím přeběhne k Ludrunovi, nadšeně u něj poskakuje a tahá ho za košili.

„Dobré ráno i tobě!“ usměje se na něj Ludrun a pohladí ho po hlavičce.

Moran se zaškaredí a znovu začne tahat za otcovu košili. Ludrun upře tázavý pohled na Ambriela. Ten přejde k toaletnímu stolku a vezme do ruky voňavku, kterou ukáže Ludrunovi. Ludrun chápavě přikývne.

„Tedy tady něco voní,“ předstírá čichání a jakoby se rozhlíží.

Moran se opět usměje a začne poskakovat, aby na sebe upozornil. Ludrun na něj upře zrak.

„To ty?“ předstírá překvapení.

Vyzdvihne si Morana do náruče a přičichne mu ke krku.

„No tedy, to už jsi velký kluk, když se voníš, viď?“ mrkne na něj.

Moran se zazubí a pyšně přejíždí po svých rodičích pohledem.

„Ano, náš velký kluk,“ přejde k nim Ambriel a pohladí Morana po tvářičce.

Ludrun se na něj široce usměje a rukou ho jemně vezme kolem pasu.

***

O dva měsíce později

Ambriel stojí v zahradě ve stínu jednoho stromu. Nervózně se ohlíží, zda ho z paláce někdo nesleduje, ale jeho obavy jsou liché. Jeho matka je u lékaře a spolu plánují svatbu. Ludrun vzal jejich syny do stájí, aby jim ukázal koně a s nimi tam šel i Darek. A armádní velitel a Nejvyšší rádce mají práci. Vydechne. Je rád, že se jeho těhotenství stabilizovalo natolik, že se minulý týden mohl se svou rodinou vrátit do paláce.

Nakonec upře svou pozornost na dva vojáky, kteří k němu míří a mezi sebou vedou mladého muže.

„Proč mě sem vedete? Já nic neprovedl,“ vzpírá se muž a přejíždí ustrašeným pohledem mezi oběma vojáky.

Ti mu ale neodpoví a dál ho táhnou k Ambrielovi.

„Veličenstvo!“ pokloní se mu, když zastaví kousek před ním.

„Veličenstvo,“ pohlédne na něj muž překvapeně.

Jeden z vojáků si odkašle. Muž se vzpamatuje a pokloní se. Ambriel pokyne hlavou a vojáci kousek poodstoupí. Zůstávají ovšem v dostatečné vzdálenosti, aby mohli zasáhnout, kdyby se muž pokusil Ambrielovi ublížit.

„Ty jsi sluha u Exerových?“ zeptá se Ambriel.

„Ano,jsem veličenstvo. Ale nic jsem neprovedl, ani o ničem nevím,“ vypálí ze sebe muž.

„Však já tě z ničeho neobviňuju. Vlastně bych od tebe spíš potřeboval takovou laskavost,“ pohlédne na něj Ambriel s předstíraným klidem.

„Laskavost? Jaký druh laskavosti?“ přimhouří sluha oči, rychle si spočítá, že to bude něco, z čeho by mu mohlo slušně kápnout.

„Škodný nebudeš. Když uděláš, co budu chtít, bohatě se ti odměním,“ láká ho Ambriel.

„Dobře. O co jde?“ přikývne sluha.

„Potřebuju sliny, krev nebo vlasy Lyryna Exera. Zvládneš mi něco z toho sehnat?“ vyloží Ambriel karty na stůl.

„Mohl bych vzít jejich vlasy z jejich kartáčů na vlasy. Ale nebude to lehké, ani bezpečné,“ pohlédne sluha vypočítavě na Ambriela.

„Dobře. Co za to budeš chtít? Samozřejmě, jen když se ti to podaří,“ zeptá se Ambriel.

„Jedna noc s vámi by to vyvážila,“ olízne si sluha rty a přejede Ambriela pohledem.

„Na to zapoměň. A ještě jednou navrhni něco tak nestydatého a urážlivého a nechám tě okamžitě zavřít,“ zavrčí Ambriel.

„No dobře, dobře. Aspoň jsem to zkusil. Jako odměnu chci vlastní dům a lepší práci,“ založí si sluha ruce na hrudi.

„Dobře. Něco najdu,“ přikývne Ambriel a otočí se k odchodu.

„Veličenstvo,“ pokloní se sluha.

„Nic jste neviděli ani neslyšeli. Ten muž tu vůbec nebyl a já s ním nemluvil, rozumíte?“ zašeptá Ambriel k vojákům.

Ti se po sobě podívají.

„Je nám líto veličenstvo. Ale jde-li o něco nelegálního, tak nemůžeme mlčet,“ odpoví jeden z nich.

„O nic nelegálního nejde,“ pohlédne na něj Ambriel.

„Pak jste zde nebyl a ten muž také ne,“ řekne druhý voják.

Ambriel spokojeně přikývne a odejde. Zamíří do paláce, kde jde do svého pokoje. Tam najde balíček, který mu před chvílí přišel a který mu sem položili sloužící. Pohlédne na jméno odesílatele a spatří falešné jméno, které si dohodl s jedním bachařem z vězení. Onen bachař mu měl poslat vzorek slin, krve nebo vlasů Enyla Exera. Samozřejmě za úplatu, stejně si pojistil i jeho mlčení. Rychle ho rozbalí a uvnitř najde malý skleněný flakónek, ve kterém je několik světlých vlasů. Na flakónku je nalepen štítek se jménem Enyl Exer. Ambriel se usměje. Takže jeden vzorek už má. Vyjde z pokoje a zamíří na ošetřovnu.

„Ambrieli, zlatíčko, co ty tu? Je ti špatně? Nebo tě něco bolí?“ zahrne ho otázkami Brona, která se na ošetřovně loučila s lékařem a chystala se jít za svými vnoučaty.

„Nene, nic takového. Jen jsem se chtěl na něco zeptat,“ usměje se Ambriel.

„O co jde?“ zeptá se lékař.

„Potřebuji zjistit, zda jsem příbuzný s vlastníkem těchto vlasů. A pokud ano, jak moc,“ ukáže Ambriel lékaři flakónek.

„Ambrieli, kde jsi to vzal?“ zeptá se Brona.

„Podplatil jsem jednoho bachaře. A před chvílí jsem podplatil jednoho ze sluhů Exerových, aby mi sehnal vlasy Lyryna,“ odpoví Ambriel.

Brona si povzdechne. Tohle se jí moc nelíbí, ale nebude Ambrielovi bránit v poznání pravdy.

„Není problém to zjistit. Výsledky můžu mít za dvě hodiny,“ vmísí se do toho lékař.

Ambriel přikývne a předá lékaři flakónek s Enylovými vlasy. Sám si pak vytrhne několik svých vlasů a vloží je do zkumavky, kterou mu lékař podá.

„Počkám na výsledky tady,“ řekne a posadí se na jedno lůžko.

Brona ho přejede pohledem a odejde z ošetřovny. Ona ty výsledky znát nechce. Lékař odejde do své pracovny, odkud má přístup i do menší laboratoře a pustí se do testů.