Ambriel zavýskne a pobídne Stína k ještě větší rychlosti. Konečně se na něm mohl zase projet a cítit vítr ve vlasech. Ohlédne se a k jeho překvapení ho král Ludrun dohání. Nakonec spolu jednou bok po boku vedle sebe. Po chvilce se koně unaví a zpomalí. Nyní jdou vedle sebe pomalým krokem.

„Netušil jsem, že váš nový kůň je stejně rychlý jako Stín,“ poznamená Ambriel a pohlédne na překrásného bělouše.

„Nebylo těžké zjistit, odkud váš kůň pochází a odkoupit odtamtud tuhle krásnou kobylku. Dal jsem jí jméno Záře,“ sehne se král Ludrun a popleská kobylku po krku.

„Je také tak divoká jako Stín?“ usměje se Ambriel.

„Ne. Je klidná, mírná a trpělivá. Úplný opak vašeho koně,“ usměje se král Ludrun.

„Zajímavé, že?“ řekne Ambriel.

„To ano. Nezastavíme tady? Mám už docela hlad a něco bych pojedl,“ ukáže král Ludrun na břeh rybníka, který leží nedaleko vesnice, která je jen dvě hodiny cesty od hlavního města.

„Můžeme,“ přikývne Ambriel a zastaví.

Král i Ambriel slezou z koní. Král Ludrun se protáhne, zatímco Ambriel z brašen, které mají koně na sobě, vyndá jídlo a láhve s vodou, ve které plavou kousky citronu, limetky a máty. I vojáci, kteří s nimi jeli jako doprovod sesednou z koní a vyndají si jídlo a pití, aby se občerstvili. Usadí se do trávy, vojáci v uctivé vzdálenosti od krále a jeho společníka, a pustí se do jídla. Koně nechají volně, ví, že neutečou.

„Podívejte,“ ukáže na něco Ambriel.

Král Ludrun se tím směrem podívá a spatří Stína, který pomalu přešel k Záři a otřel se čumákem o její krk. Záře tiše zafrkala a vložila svou hlavu pod Stínův krk a otírá se o něj. Vypadá to, jako by se spolu oba koně mazlili.

„Vypadá to, že Stín našel v Záři zalíbení,“ zasměje se král Ludrun.

„Nedivím se, je to pěkná kobylka. A zdá se, že se Záři také líbí,“ mrkne na něj Ambriel.

„Abychom tady nakonec neměli ještě hříbátka,“ řekne král Ludrun a oba se rozesmějí.

„Co teď? Pojedeme zpátky?“ zeptá se Ambriel.

„No, nevím jak vám, ale mě se zpátky ještě nechce. Co kdybychom se zajeli podívat do té vesnice? Prý jsou tam teď trhy, tak se můžeme podívat,“ kývne král k vesnici a pohlédne na Ambriela.

Ambriel se na vesnici ohlédne.

„Nikdy jsem na žádném trhu nebyl,“ přizná.

„Copak jste u vás neměli trhy? Ty jsou snad v každé vesnici a městě. Vlastně bychom se cestou zpět mohli stavit i na trhu ve městě, pokud ho ještě zastihneme,“ zamyslí se král.

„Vlastně nebyl. Podle mých rodičů nebylo vhodné, abych na něco takového chodil, tak mě tam nikdy nepustili,“ posmutní Ambriel.

„Skoro to zní, jako kdyby vás drželi pouze v domě,“ poznamená král.

„To ne. Směl jsem do zahrady,“ zašeptá Ambriel.

„Jen do zahrady? Nepustili vás do města?“ nevěří král.

„Ne, pokud jsem něco chtěl ve městě, tak jsem to musel říct rodičům, kteří pak sepsali seznam, který pak dali někomu ze sluhů a ten to došel nakoupit. Tak to bylo od mého narození až do mé svatby. Když už mě někam pustili, tak pouze v jejich doprovodu a vždy to bylo pouze na nějaký ples nebo večírek, který konal někdo z ostatních šlechticů. Na jednom plese jsem se seznámil s Xeroxem, takže v rámci seznámení jsem potom mohl i do paláce. Ale směl jsem tam dojet pouze v kočáře, který nikde nezastavoval,“ pokrčí Ambriel rameny.

„Ani nevíte, o co všechno jste díky tomuto přišel. Ale po svatbě se to změnilo, ne?“ král je šokovaný tím, co slyšel.

„Vlastně ani ne. Z paláce jsem nesměl, Xerox si to nepřál. Mohl jsem maximálně do zahrady nebo do chrámu na konci zahrady. Párkrát jsem sice vyjel mimo palác, ale pouze v doprovodu Xeroxe a stráží. Bez Xeroxe jsem nikam jet nesměl,“ pokrčí Ambriel kolena a obejme je.

„Pak to byl ještě větší hlupák než jsem si myslel. A to vás prý ctil a respektoval,“ odfrkne si král Ludrun.

„Ctil a respektoval, to je pravda. Dokonce bych řekl, že mě svým způsobem i miloval. Ale vyžadoval po mě, abych mlčel a ve všem ho poslouchal. Byl jsem Druhý král ale Xerox nenáviděl, když jsem zasahoval do jeho rozhodnutí. Stejně tak nenáviděl, když jsem měl jiný názor než on a ještě více, když jsem ho vyslovil nahlas. Tyhle věci ho dovedly vytočit k nepříčetnosti,“ zašeptá Ambriel, teď zpětně si uvědomuje, že Xerox nebyl dobrým manželem, ale že to byl sobec a egoista.

„Bohové, a s někým takovým jste byl dobrovolně? Doufám, že alespoň v posteli byl k něčemu, i když si nedovedu představit, že zrovna vy byste se s někým takovým dobrovolně miloval,“ zakroutí král Ludrun hlavou.

„On se neptal. Byl jsem jeho manžel a on na mě měl právo, kdykoliv dostal chuť. A jestli byl v posteli k něčemu, vlastně ani nevím. Nikdy se mě nijak nedotýkal ani mě nebo sebe nikdy nesvlékl, jen vyhrnul naše košile, roztáhl mi nohy a no myslím, že víte jak to pokračovalo,“ odvrátí Ambriel hlavu, je mu stydno za to, jak s ním Xerox zacházel a on jen sklopil hlavu a nechal si to líbit. Ale myslel si, že dělá správně, vždyť tak byl vychován.

„Neptal? Jak se vás mohl neptat? On vás neměl jako manžela, ale jako pouhopouhou ozdobu a hračku do postele. Choval se k vám jako k otroku,“ zaplanou králi oči vztekem a nenávistí k zesnulému králi.

Ambriel jen pokrčí rameny a nic neřekne.

„Pojedeme do té vesnice?“ zeptá se ve snaze změnit téma.

„Jistě. Tak pojďte,“ snaží se král uklidnit, vstane a podá Ambrielovi ruku.

Ambriel nabízenou ruku přijme a nechá se vytáhnout na nohy. Oba nasednou na své koně a rozjedou se směrem k vesnici. Dojedou na náves a slezou z koní, které uvážou u jednoho volného hrazení. Dva strážci zůstanou, aby je hlídali, zatímco ostatní jdou jako osobní tělesná stráž krále a Ambriela. Ti se proplétají mezi stánky a prohlíží si nabízené zboží.

„Jen pojďte blíž pánové. Domácí klobásky, ostré i jemné. Z kvalitního masa,“ láká je malý chlapec, který sem přišel pomoci svému otci, který zrovna obsluhuje jiné zákazníky.

Ambriel se zastaví a pomalu se ke stánku přiblíží. Prohlíží si klobásy, které chlapec nabízí.

„U každého druhu máme i vzorky na ochutnávku. Pojďte a ochutnejte. Jistě pak i zakoupíte,“ snaží se dál chlapec, vida, že se mu podařilo nalákat potenciálního zákazníka.

„Kolipak ti je chlapče?“ zeptá se jemně Ambriel.

„Už tolik,“ ukáže chlapec pět prstů.

„A to jsi tu sám?“ podiví se Ambriel.

„Ne, pane. Támhle je můj tatínek. Já mu pomáhám,“ nadme se hrdě chlapec.

„To jsi šikovný,“ pochválí Ambriel chlapce a jemně se na něj usměje.

„A co dělá tvůj tatínek?“ zeptá se král Ludrun, který si během Ambrielova rozhovoru prohlížel klobásy a naslouchal rozhovoru.

„Je majitel jatek a žeznictví,“ pochlubí se chlapec.

„Aha. S čím jsou tyhle klobásy?“ ukáže král na načervenalé klobásy.

„S paprikou, pane. Jsou dosti ostré. Chcete ochutnat?“ zeptá se chlapec.

Král přikývne a chlapec mu podá malý tácek s kolečky paprikové klobásy. Král si jedno vezme a strčí si ho do úst.

„Tedy to je síla,“ zasípe, když mu začnou slzet oči, jak jsou klobásy ostré.

„Mohu taky?“ zeptá se Ambriel.

Chlapec přikývne a podá tácek i Ambrielovi. Ten ochutná a v tu chvíli má pocit, že mu klobása spálila snad všechny chuťové buňky. Lapá po dechu a z očí mu vytékají slzy.

„Tedy jsou opravdu dost ostré, ale také dobré. Zabal mi tak půl kila,“ řekne chlapci král, když se pálivost trochu otupí.

Chlapec přikývne a s nadšením, že se mu podařil obchod, dá do sáčku několik klobás a dá je na váhu, aby odvážil půl kila. Musí ještě několik klobás přidat, než se mu podaří dosáhnout požadované váhy.

„Ještě nějakou pane?“ zeptá se.

„S čím jsou tyhle?“ ukáže Ambriel na několik druhů, které mu připadají zajímavé.

„Tyhle jsou obyčejné, tyhle uzené, tyhle se sýrem, v těchto jsou bylinky a v těchto česnek. Dám vám ochutnat. Chcete?“ zazáří chlapci oči, otec na něj bude hrdý, že prodal tolik klobás.

„Ano, chci,“ přikývne Ambriel a chlapec jemu i králi postupně nabídne tácky se vzorky.

„Hm, vzal bych si ty se sýrem a s bylinkami. Tak půl kila od každé,“ usměje Ambriel.

Chlapec přikývne a snaživě naváží objednané klobásy.

„A mě navaž půl kila těch česnekových a také deset nožiček těch uzených. A dej naše objednávky do jedné,“ usměje se král.

Chlapec začne klobásy vážit, když k němu přejde jeho otec.

„Co to tu provádíš?“ zeptá se svého syna.

„Prodávám, otče,“ odpoví chlapec.

Muž překvapeně pozvedne obočí. Vzal sem svého syna, protože měl za to, že to pro chlapce bude dobrodružství a aby se, alespoň na chvíli, vymanil z domácího stereotypu. Nečekal, že se aktivně zapojí do obchodu a bude prodávat. Pohlédne na zákazníky, které jeho syn obsluhuje a ztuhne. Moc dobře poznal krále.

„Veličenstvo,“ pokloní se.

Chlapec se na svého otce překvapeně podívá a potom pohlédne na krále.

„Vy jste král?“ zeptá se.

„Ano, jsem král Ludrun,“ přikývne s úsměvem král.

Chlapec okamžitě napodobí svého otce a pokloní se.

„Odpusťte veličenstvo. Je to ještě malý chlapec, musí se toho ještě hodně naučit,“ řekne.

„Za co se omlouváte? Máte šikovného syna. Jednou z něj bude dobrý obchodník,“ usměje se na něj král.

„Měl byste být na svého syna hrdý. Nejen že je šikovný ale navíc prodal klobásy samotnému králi. A to je mu teprve pět,“ zasměje se Ambriel a mrkne na chlapce.

Chlapec se usměje a mrknutí Ambrielovi oplatí.

„To je vlastně pravda. Je to můj malej šikula,“ pocuchá otec s úsměvem chlapce ve vlasech.

Poté se zvědavě zahledí na Ambriela a pozorně si ho prohlédne. Mladík je neobvykle nádherný. Po chvilce mu to dojde.

„Vy jste lord Ambriel?“ zeptá se překvapeně.

Ambriel přikývne.

„Ten lord Ambriel? Žíká se o vás, že jste nadpžirozená bytost z nebes, protože tak krásný a nádherný nemůže být žádný člověk na světě,“ vykulí chlapec překvapeně oči.

„Ano, ten lord Ambriel. A skutečně je nádherný, nemyslíš?“ usměje se král Ludrun.

Chlapec přikývne a nespouští z Ambriela oči.

„Ty zvěsti nelhaly,“ vydechne okouzleně otec a stejně jako jeho syn nemůže z Ambriela spustit zrak, což se králi Ludrunovi po chvilce přestane zamlouvat.

„No, tak já bych zaplatil,“ řekne.

„Jistě, veličenstvo,“ odtrhne konečně muž od Ambriela zrak, napočítá cenu, král zaplatí a společně s Ambrielem se otočí k odchodu.

Chlapec s otcem za nimi ještě chvíli hledí.

„To bude máma doma koukat, až jí povíme, že jsi prodal klobásy králi a také lordu Ambrielovi,“ poznamená otec.

„Bude pžekvapená?“ zeptá se chlapec.

„Bude, synku, a hodně. A tumáš, tyhle peníze jsou tvoje. Vydělal sis je,“ podá otec chlapci peníze, které získali za klobásy prodané králi.

Chlapec zavýskne a peníze si vezme. První peníze, které jsou jen jeho a navíc si je sám vydělal. Musí se mamince doma pochlubit.

Král a Ambriel mezitím obcházejí další stánky a prohlížejí si nabízené zboží. Ambriel se zastaví u stánků s výrobky z medu a samotným medem.

„Co si budete přát pane? Mám tu svíčky z medu. Také medové krystalky do koupele, medová mýdla, šampon s medem, tělová mléka s medem, krémy na tělo, ruce, nohy a obličej s medem. Také medové masky na obličej. Také medový peeling na obličej i tělo. A pokud byste chtěl něco pro svého manžela, tak tu mám i různé druhy medoviny. A také různé druhy medu, každý je dobrý na chuť i na nějaký neduh,“ přitočí se k němu prodavač a hladově si mladíka prohlíží, téměř ho svléká očima.

„Já nemám manžela,“ poznamená Ambriel, zatímco si prohlíží zboží.

„Ale to snad ne. Že by byl někdo tak sladký sám, bez muže? To žertujete,“ olízne si prodavač rty.

Ambriel se na něj zamračí.

„Dávej si pozor na ústa,“ okřikne prodavače jeden ze strážných, který šel s Ambrielem.

Prodavač překvapeně zamrká a přejede pohledem ze strážných na Ambriela.

„Lord Ambriel. Už tomu rozumím,“ poznamená si pro sebe.

Král mezitím přejde ke stánku s perníkem a dalšími pochutinami.

„Jen kupte, panáčku, kupte. Vše čerstvé a chutné,“ vybídne ho stará prodavačka.

„Jaký panáček matko? Vždyť je to samotný král. Veličenstvo,“ pokloní se žena ve středním věku.

„Och odpusťte, veličenstvo. Jsem již stará a můj zrak již neslouží tak jako kdysi,“ pokloní se i stařenka.

„Neomlouvejte se,“ mávne král rukou a pohledem propátrává perníky.

„Hledáte něco konkrétního, veličenstvo?“ zeptá se stařenka.

„Vlastně ani nevím. Napadlo mě, že bych tady něco zakoupil pro jistou osobu, ale nevím co,“ zamračí se král.

„A tou osobou je ten mladík támhle u stánku s medem, že?“ mrkne na něj stařenka s úsměvem.

„Matko!“ sykne její dcera.

„Ano, je,“ přikývne král po krátkém pohledu na Ambriela.

Stařenčin úsměv se rozšíří. Je již stará a hodně toho zažila a díky svým zkušenostem a nasbírané moudrosti dokáže nahlédnout do lidského srdce a rozpoznat, co cítí.

„Pak tu pro vás mám něco speciálního. Podej mi ten obrovský perník z táhleté bedny,“ otočí se na svou dceru.

Ta se zamračí ale poslechne svou matku a podá jí obrovský perník neznámého tvaru zakrytý kusem látky. Stařenka podá perník králi se slovy, aby ho neotvíral a předal ho Ambrielovi tak jak je.

„No já nevím. Nerad kupuji něco, o čem nevím co to je a jak to vypadá,“ zamračí se král.

„Jen se nebojte. Tímhle perníkem nic nezkazíte,“ ujistí ho stařenka.

„No dobrá,“ zabručí král a zaplatí cenu, kterou mu řekla dcera stařenky.

V té chvíli k němu přijde Ambriel. Král se na něj otočí.

„Koupil jste něco?“ zeptá se zvědavě.

„Ano, nějaké kosmetické výrobky z medu a také několik medů k jídlu nebo vaření,“ přikývne Ambriel.

„Kosmetické výrobky?“ pozvedne král obočí.

„Nějaké krémy, mýdla, šampony, tělová mléka a tak,“ řekne Ambriel a nechce přiznat, že si koupil i ten peeling.

„A co je tohle?“ nakoukne král zvědavě do košíku a vyndá skleněnou láhev s medově zbarvenými krystalky.

„Krystalky do koupele. Všechno jsem vzal ve větším množství, pro mě i pro vás,“ řekne Ambriel.

„Hm, ale tohle je tady jenom jednou,“ vytáhne nádobku s jakýmsi krémem.

„Ehm, toho si nevšímejte. Není to nic důležitého,“ zrudne Ambriel, vezme králi nádobku z ruky a vrátí ji do košíku.

Král se na něj zvědavě podívá.

„Tak teď mě to zajímá ještě víc. No tak, co je to?“ dotírá.

„Nic, skutečně,“ zrudne Ambriel ještě víc.

„No tak, řekněte mi to. Prosím, prosím, smutně koukám,“ nasadí král pohled nakopnutého štěněte.

„Je to peeling,“ zavrčí dcera stařenky, která se už na to divadýlko odmítá dívat.

Král se na ni překvapeně podívá a urychleně vrátí nádobku do košíku.

„No, ehm, možná bychom se měli pomalu vrátit,“ zamumlá, lituje, že na Ambriela tolik dotíral a uvedl ho tak do rozpaků.

„Ano, to bychom měli. Za chvíli už bude večer,“ přikývne Ambriel a snaží se zbavit rozpaků.

Vrátí se ke koním a odvážou je od hrazení.

„Omlouvám se, že jsem tak dotíral. Mělo mi dojít, že to je něco osobnějšího,“ promluví král.

„Díky!“ přikývne Ambriel.

„Také jsem vám něco koupil,“ řekne král a podá Ambrielovi obrovský zabalený perník.

„Děkuji!“ usměje se Ambriel a převezme si perník.

Oba se vyhoupnou do sedel a zamíří zpět do města. Trh ve městě už, k Ambrielovu zklamání, nestihnout a tak jedou rovnou do paláce.

„Půjdu si to uložit. Co je pro vás, vám donesu později,“ řekne Ambriel, když sleze ze Stína a vezme si svůj nákup.

Klobásy a med samozřejmě předají služebným, kteří to odnesou do kuchyně. Koně si převezme podkoní a jeho pomocníci a odvádějí je ke stájím. Ambriel vejde do paláce a zamíří do své ložnice, kde si poklidí medové výrobky a ty, které koupil pro krále nechá v košíku. Poté vezme do rukou perník, který předtím položil na postel a rozbalí ho. Zůstane překvapeně zírat na obrovské perníkové srdce, ozdobené krajkou a malými kytičkami po okraji. To co ho ovšem překvapí nejvíc je nápis uprostřed. Nápis, který mu rozbuší srdce, tak že se nemůže skoro nadechnout.

Jsi pro mě ten nejvzácnější poklad! Miluju tě!