O rok později

 

Ambriel se v knihovně posadí do křesla a začte se do knihy. Na malém stolku před křeslem má misku s kousky hrušky, ze které během čtení ujídá. Nohy si podloží podložkou. Darek si lehne vedle křesla a zavře oči, aby si chvilku odpočal po celodenním hraní se svým páníčkem.

„Au,“ trhne sebou Ambriel po chvilce.

Darek zvědavě otevře oči a pozvedne hlavu. Ambriel skloní knihu a sjede pohledem ke svému kulatému bříšku a pohladí ho rukou.

„Dneska jsi nějaký čilý,“ usměje se.

„Tak tady jsi,“ vejde do knihovny Ludrun a skloní se k Ambrielovi pro polibek.

Ambriel se na něj zářivě usměje. Darek se opět položí a zavře oči.

„Mohu?“ zeptá se Ludrun, dřepne si a natáhne ruku k jeho bříšku.

Ambriel přikývne a Ludrun položí svou ruku na jeho bříško. Usměje se a jemně ho krouživými pohyby hladí.

„Dneska hodně kope, co?“ vzhlédne k Ambrielovi.

„Ano, dneska je hodně čilý,“ hledí mu Ambriel do očí.

„Už se těším až budeme naše maličké držet v náručí,“ zašeptá Ludrun.

„To já taky. A když už jsme u toho, mluvil jsem s lékařem a ten říkal, že by bylo nejlepší, kdybych se co nejdříve přestěhoval na ošetřovnu,“ zvážní Ambriel.

„Co? Proč? Vždyť termín máš až za tři týdny,“ podiví se Ludrun.

„To ano, ale ten je prý jen orientační a dítě se může narodit i dřív a proto by prý bylo nejlepší, abych se dočasně přestěhoval na ošetřovnu,“ řekne Ambriel.

„Pravda. Lékař bude hned po ruce, kdyby něco. A já se o tebe budu alespoň bát méně,“ mrkne na něj Ludrun.

„Ludrune, slib mi něco,“ špitne Ambriel.

„Cokoliv, lásko,“ políbí ho Ludrun na hřbety rukou, které jemě drží ve svých.

„Slib mi, že kdybych při porodu nebo po něm zemřel, že se o naše dítě postaráš a vychováš ho tak, aby z něj vyrostl dobrý, čestný a slušný člověk. A že mu budeš neustále připomínat, jak moc jsem ho miloval,“ vhrknou Ambrielovi slzy do očí.

„Ambrieli,“ vydechne Ludrun.

„Slib mi to, prosím,“ pohlédne na něj Ambriel zoufale.

„Dobře, slibuju. Slibuju, že se o něj postarám a že z něj vychovám dobrého, čestného a slušného člověka. A budu mu o tobě vyprávět a neustále mu budu připomínat, jak moc jsi ho miloval,“ slíbí Ludrun.

„Budeš ho milovat?“ zeptá se Ambriel.

„Bude to část mě a část tebe. A jak bych mohl někoho takového nemilovat?“ odpoví Ludrun otázkou.

Ambriel přikývne a obejme Ludruna kolem krku. Ludrun ho políbí do vlasů a hladí po zádech. Po chvíli Ludrun Ambriela pustí a vstane. Přitáhne si další křeslo, odtáhne kousek stolek, posadí se do křesla a položí si Ambrielovy nohy do klína. Začne mu jemně masírovat kotníky, Ambriel se pohodlně opře do křesla a přivře oči.

„To je příjemné,“ zamručí.

Ludrun se jen usměje a dál masíruje jeho kotníky.

„Ludrune?“ osloví ho Ambriel.

„Copak, lásko?“ zeptá se Ludrun.

„Mohl bys mi podat tu misku, prosím?“ nasadí Ambriel psí pohled.

„Ale jistě,“ rozesměje se Ludrun a podá Ambrielovi misku.

Ambriel vyndá šťavnatý kousek hrušky a strčí si ho do úst.

„Teď je to dokonalé,“ zalibuje si.

Ludrun jen s úsměvem zakroutí hlavou a dál masíruje Ambrielovy kotníky. Ambriel jí kousky hrušek a druhou ruku si položí na bříško.

„Ham,“ natáhne se a přiloží kousek hrušky k Ludrunovým rtům.

Ludrun ho vezme do úst a sní ho.

„Hmmm, dobrota,“ pochválí si a položí Ambrielovy nohy na zem.

Darek se posadí a natáhne hlavu, aby zjistil, co to má jeho páníček dobrého. Ambriel ho podrbe za ušima a nabídne mu kousek hrušky. Darek ho očichá a odvrátí se. Zazívá a znovu si lehne. Hruška mu moc nevoní.

„Psisko hloupý, nevíš, co je dobrý,“ zamumlá Ludrun, k jeho smůle ho ale Ambriel slyšel.

„Hele, neurážej mýho psa. Darek není hloupý, naopak je moc chytrý. A nezapomínej, že nebýt jeho, tak...tak tu dneska nejsem,“ řekne Ambriel.

„Já vím. A nikdy mu za to nepřestanu být vděčný. Ale musíš uznat, že co se týče jídla, tak v tom je hloupý. Sladkou šťavnatou hrušku odmítne, ale trávu nebo uschlý list z javoru sežere,“ pokrčí Ludrun rameny.

„Darek nežere suché listy,“ namítne Ambriel.

„To by ses divil,“ zamumlá Ludrun.

Ambriel vykulí oči a shlédne na Darka.

„Ty žereš suché listy?“ zeptá se ho.

A Darek jakoby rozuměl se na Ambriela provinile zadívá a zakňučí.

„Tak tohle by mě teda nenapadlo,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Mě taky ne kdybych to neviděl na vlastní oči. A opravdu mě to překvapilo. Nikdy předtím jsem neviděl nějakého psa žrát suché listí,“ řekne Ludrun.

Ambriel jen potřese hlavou. Jeho mazlíček má opravdu divné chutě.

„Kdy vlastně půjdeš na tu ošetřovnu?“ zeptá se Ludrun.

„Chtěl bych tam už dnes. Víš jak, jistota je jistota,“ pokrčí Ambriel rameny.

„Bude se mi stýskat. Nebudu si tě moci k sobě přitulit,“ naoko posmutní Ludrun.

„Zvykej si miláčku. Dítě bude mít vždy přednost,“ usměje se na něj sladce Ambriel.

Ludrun jen s úsměvem přikývne. Ambriel vstane a posadí se mu na klín. Přitulí se k němu a zhluboka vdechuje milovanou vůni svého manžela. Ludrun ho jednou rukou obejme kolem pasu a druhou opět hladí jeho bříško.

„Myslíš, že nás vnímá?“ zeptá se Ludrun.

„Určitě ano. Určitě vnímá naše hlasy a to jak moc ho milujeme,“ řekne Ambriel.

„Hm, když už jsme u toho, chceš pomoct sbalit věci?“ zeptá se Ludrun.

„Už jsem si je sbalil. Kartáček na zuby, pastu, hřeben, mýdlo, houbu, šampon a nějaké oblečení. Napadá tě ještě něco?“ napřímí se Ambriel a pohlédne na Ludruna.

„Ne, ale kdyby nás ještě něco napadlo nebo jsi něco potřeboval, tak ti to donesu. Nebudeš zase tak daleko,“ usměje se Ludrun.

„Taky pravda. Budeš za mnou chodit?“ zaprosí Ambriel.

„Každý den,“ slíbí Ludrun.

Ambriel se usměje a znovu se přitulí. Ludrun skloní hlavu a políbí ho. Sedí v křesle ve vzájemném objetí a vyměňují si něžné polibky.

„Už je čas večeře,“ zamumlá Ludrun mezi polibky.

„Hmmm, tak to bychom měli jít,“ zašeptá Ambriel.

„To měli,“ zamumlá Ludrun a dál Ambriela líbá.

Ambriel jen něco zamručí.

„Tak dobře. Ale teď vážně. Musíš se najíst. Tak vstávat,“ poplácá Ludrun Ambriela po zadečku a shodí ho ze sebe.

Ambriel s povzdechem vstane a otočí se k Ludrunovi. Ten také vstane, položí Ambrielovi ruku na bedra a společně odchází do jídelny. Darek se zvedne z podlahy a následuje je. V jídelně se usadí a sloužící jim donesou jídlo. Začnou jíst a Ambriel a Ludrun si tiše povídají. Po večeři zamíří do ložnice, kde Ludrun vezme Ambrielovi sbalené věci a společně jdou na ošetřovnu. Darka zavřou v ložnici, protože na ošetřovnu zvířata nesmí.

„Veličenstva,“ ukloní se lékař, který zrovna kontroloval zásoby léků ve své pracovně a čistotu lůžek.

„Nevadí, když se sem nastěhuju už dnes?“ pohlédne na něj Ambriel.

„Ale vůbec ne. Naopak jsem rád, že jste se rozhodl dát na mou radu,“ usměje se lékař.

Ambriel se usměje a posadí se na jedno lůžko. Ludrun položí malý vak s jeho věcmi na křesílko vedle lůžka. Ambriel zívne, vstane a zaboří obličej do Ludrunovy hrudi. Rukama ho obejme. Ludrun objetí opětuje. Lékař se diskrétně vytratí, aby manželům poskytl trochu soukromí.

„Miluju tě!“ zašeptá.

„Taky tě miluju!“ zašeptá Ambriel.

„Jsi unavený?“ zeptá se Ludrun.

„Trošku,“ přikývne Ambriel, zvedne hlavu a podívá se do Ludrunova obličeje.

„Běž si lehnout,“ líbne ho Ludrun na čelo.

„Jen si ještě zajdu do koupelny umýt se,“ přikývne Ambriel.

„Tak tedy dobrou noc!“ políbí ho Ludrun.

„Dobrou!“ odpoví Ambriel.

„Zítra přijdu,“ slíbí Ludrun.

„Dobře,“ řekne Ambriel a usměje se.

Ludrun ho naposledy políbí a odejde z ošetřovny. Ambriel vyndá své hygienické potřeby, ručník a noční košili a vydá se do koupelny. Vyčistí si zuby, vysprchuje se a převlékne do noční košile. Oblečení hodí do koše na špinavé prádlo a přejde na ošetřovnu, kde zaleze do postele.

„Veličenstvo, nebude vadit, když zde s vámi zůstanou dvě zdravotní sestry? Je to jen proto, aby mě nebo ostatní lékaře upozornily, kdyby se něco dělo,“ řekne lékař.

„Ne, nevadí. Jen mi připomeňte, kolik že je tady dalších lékařů? Vím, že jste nám to říkal, ale zapomněl jsem,“ usměje se omluvně Ambriel.

„Jsme tady tři a student lékařské fakulty, kterého jsem přijal jako praktikanta,“ odpoví lékař.

„A kolik je tady sester?“ zeptá se Ambriel.

„Jsou tady čtyři. Budou se u vás střídat, ale jen v noci. Přes den vás občas zkontroluju a jinak bude vždy někdo v pracovně, takže kdyby něco, stačí zavolat,“ odpoví lékař.

„Dobře. Děkuji!“ přikývne Ambriel a lehne si.

Zívne a zavře oči. Lékař odejde a na ošetřovnu vejdou dvě zdravotní sestry. Jedna starší se šednoucími vlasy a druhá mladá blondýnka. Zhasnou svíčky až na jednu, která je na stolku, u kterého stojí dvě pohodlné židle, na které se tiše usadí. Šeptem si tiše povídají a hrají karty, které starší sestra vytáhla z kapsy. Sem tam se podívají na spícího Ambriela, ale vše je v pořádku a Ambriel ze spánku tiše a spokojeně oddechuje.