Ambriel vstoupí do Soudní síně a přejede všechny pohledem. Na vyvýšeném místě za mohutným dlouhým stolem sedí Rada vznešených, po levé straně pak sedí Ludrun, po pravé straně je pak připravena židle i pro něj. Ambriel však místo k ní vykročí k Ludrunovi, před kterým padne na kolena. Všichni zmlknou a nechápavě Ambriela sledují.

„Ludrune, můj pane, můj manželi! Ačkoliv jsem do našeho manželství nevstoupil nevinný a nedotčený, vždy jsem se snažil být ti dobrým chotěm a našim dětem dobrým rodičem. Miloval jsem tě, respektoval a ctil. A vím, že i ty jsi miloval mne. Pro lásku, která mezi námi byla, tě žádám o laskavost. Pokud ti na mě alespoň ještě trochu záleží, dopřej mi spravedlnost. Spravedlnost, které se mi u tohoto soudu pravděpodobně nedostane. Žádám tě o Mimořádný soud, kde nás bude soudit ten, jehož nelze podplatit, vyhrožovat mu nebo mu lhát. Velekněz,“ dokončí Ambriel svůj proslov.

Všichni v sále strnou. Mimořádný soud? Za celou dobu existence Měsíčního království byl Mimořádný soud svolán pouze jednou a to před více jak tisíci lety, kdy se tehdejší členové Rady vznešených nemohli shodnout, zda tehdejší princezna skutečně spáchala zločiny, z nichž byla obviněna.

„Ne, to nejde. Ať rozhodne Rada,“ začne křičet Lyryn, který začne panikařit.

Členům Rady bylo možno vyhrožovat a donutit je tak, aby rozhodli v jeho prospěch, ale to u Velekněze není možné.

„O tom vy nerozhodujete, pane Exere,“ upozorní ho Nejvyšší rádce, který Radě předsedal.

„Ale...to přeci...“ zakoktá se Lyryn a pohlédne na Ludruna.

Ten na něj pohlédne rozzlobeným pohledem. Pak stočí zrak k Ambrielovi u svých nohou a jeho pohled zjihne. Jemně ho vezme za ramena a společně s ním se postaví.

„Jestliže si můj choť přeje Mimořádný soud, pak ho dostane. Vyšlete posla pro Velekněze,“ prohlásí Ludrun.

Ambriel se na něj něžně usměje. Ludrunovi se při pohledu na jeho úsměv rozbuší srdce. Jak je to dlouho, co se na něj Ambriel takto usmál?

„Děkuji ti!“ zašeptá Ambriel, než se otočí a odchází.

Při odchodu projde kolem Lyryna, kterému se dme hruď zlostí a jen stěží maskuje vztek. Ambriel mu věnuje sladký posměšný úsměv, než úplně odejde. I členové Rady na něj hledí s pohrdáním a výsměchem v očích.

„Tak to by bylo. Tímto je je Rada vznešených rozpuštěná. Můžete se vrátit domů či zůstat zde a sledovat proces, na což máte jako členové Rady vznešených právo,“ promluví Nejvyšší rádce.

Šlechtici přikývnou a začnou se zvedat. Ludrun vstane ze své židle a rázně přejde k Lyrynovi, kterého pevně uchopí za paži.

„Jdeme,“ zavrčí na něj a táhne ho pryč.

Dotáhne ho do nejbližší prázdné místnosti, zabouchne za nimi dveře a prudce se k Lyrynovi otočí.

„Co to mělo znamenat?“ vyjede na Lyryna Ludrun.

„Odpusť! Já...byl jsem v šoku, že se vůbec opovážil ti něco takového navrhnout. Neovládl jsem se a omlouvám se!“ nasadí Lyryn kajícný tón a sklopí hlavu.

„Tak se příště laskavě ovládni! Nemáš žádné právo zasahovat do takovýchto záležtostí. A varuju tě Lyryne, ještě jednou něco takového uděláš, tak si mě nepřej. To za prvé a za druhé, Ambriel je stále tvůj král a ty jsi povinen mu prokazovat náležitou úctu a budeš se podle toho chovat. Je ti to jasné?“ propaluje Ludrun Lyryna pohledem.

„Naprosto,“ odvětí překvapeně Lyryn.

Ludrun ho ještě jednou probodne pohledem a odejde.

***

O týden později

„Vítejte, Veleknězi!“ pokloní se Ambriel před Veleknězem, který vystoupil z kočáru.

„Ano, vítejte!“ pokloní se i Ludrun.

I ostatní šlechtici, kteří se rozhodli zůstat, se pokloní.

„Děkuji!“ usměje se vlídně Velekněz.

„Ukážu vám vaše komnaty,“ řekne Ambriel a odvádí Velekněze do hradu.

„Děkuji! Ubytuji se a za dvě hodiny zahájíme soud,“ oznámí Velekněz, když stane v přidělených komnatách.

„Tak brzy? Počítali jsme, že soud začne až zítra,“ vyhrkne překvapeně Ambriel.

Velekněz se na něj zadívá.

„U všech bohů, omlouvám se za svou drzost a prostořekost!“ vyděsí se Ambriel, když si uvědomí, jak neuctivě s Veleknězem mluvil.

„Neomlouvejte se, veličenstvo! Byl jste překvapený,“ odmávne to Velekněz.

„Opravdu si nechcete nejdříve odpočinout? Cesta byla jistě náročná a soud může do zítřka počkat,“ nabídne Ambriel Veleknězi.

„Tak by se jen prodlužovalo vaše trápení a to nechci. Čím dřív to vyřešíme, tím lépe,“ řekne Velekněz.

„Dobrá. A teď vás nechám, abyste se mohl zabydlet. Kdybyste něco potřeboval nebo vám něco nevyhovovalo, stačí říct,“ řekne Ambriel, pokloní se a odejde.

***

O dvě hodiny později

„Zahajuji Mimořádný soud ve věci nevěry Druhého krále a velezrady Druhého krále. Nechť na tento soud dohlíží sami bohové a nechť mi pomohou dojít ke správnému a spravedlivému rozhodnutí!“ zahájí Velekněz soud a posadí se za masivní stůl v čele místnosti.

Ambriel a Ludrun se posadí po stranách místnosti naproti sobě. Šlechtici, kteří byli členové Rady vznešených se posadí do lavic v zadní části místnosti. Uprostřed místnosti zůstane prázdné místo, kde se nachází pult pro svědky.

„Králi Ludrune, prosím máte slovo!“ pokyne Velekněz a Ludrun se postaví.

„Víte, nikdy jsem o Ambrielově věrnosti nepochyboval. Vždy mi byl dobrým chotěm, ale ostatní pochybovali. Šířily se řeči, že měl poměr a že naše děti nejsou ve skutečnosti mé. Chci svého chotě od těchto pomluv očistit a zavřít tak všem pochybovačům ústa,“ rozhovoří se Ludrun.

„To ale není jediný důvod, proč jste zahájil soud a obvinil svého chotě z něčeho tak závažného, že? Co je pravdy na tom, že máte milence a že to byl on, kdo vás přivedl na tento nápad?“ zahledí se na Ludruna Velekněz.

„Nedá se říct, že by to byl můj milenec. Chci říct, že jsme se jen párkrát políbili a mazlili, k ničemu víc nedošlo. A je pravda, že s nápadem soudu přišel on, ale byl jsem to já, kdo podal žalobu a kdo soud zahájil,“ odpoví Ludrun.

„Dobrá, tohle mi prozatím stačí. Druhý králi Ambrieli, prosím, postavte se a řekněte nám svůj názor,“ řekne Velekněz a Ludrun se zase posadí a Ambriel se naopak postaví.

„Nevím, co bych měl říkat. Snažil jsem se být dobrým chotěm i rodičem. A pokud jsem někdy nevědomky pochybyl, pak toho lituji,“ řekne Ambriel.

„Jaký je váš názor na činy, z nichž jste obžalován?“ zeptá se Velekněz.

„Je to nesmysl. Nikdy jsem svého manžela nepodvedl. A naše děti jsou naše a nikoho jiného. Jsem ochoten podstoupit i testy, které to prokážou. Ale chci objektvní a nedoplacené lékaře, kteří testy provedou. Nepřijmu falešné testy ani falešná obvinění a vyhrožování,“ odpoví Ambriel.

„Někdo vám vyhrožoval?“ pozvedne Velekněz obočí.

„Ano, než došlo k soudu, byl za mnou pan Enyl Exer a požadoval, abych podepsal přiznání k nevěře a prohlášení, že mé děti jsou nemanželské. Vyhrožoval mi popravou a tím, že mé děti budou vyhozeny na ulici,“ řekne Ambriel.

„Cože?“ vykřikne šokovaně Ludrun.

„Nevěděl jste to?“ otočí se k němu Velekněz.

„Ne, o tomhle jsem neměl ani ponětí. Nikdy bych po Ambrielovi nepožadoval, aby něco takového podepsal,“ hlesne Ludrun.

„Pane Exere, přistupte!“ vyzve Velekněz Enyla.

Ten se zamračením přistoupí k pultu.

„Je to pravda? Skutečně jste po Druhém králi požadoval něco takového a vyhrožoval mu?“ zeptá se Velekněz.

„Ano, požadoval jsem to po něm. A nevyhrožoval jsem mu, jen jsem vytvořil menší nátlak. Ale nedělal jsem to se špatným úmyslem. Chtěl jsem jen ušetřit čas a vše urychlit,“ hájí se Enyl.

„Jak jste se mohl opovážit něco takového udělat?“ vstane prudce Ludrun a vražedně na Enyla zírá.

„Klid, prosím!“ zavolá Velekněz.

Ludrun zmlkne, ale zůstane stát, hruď se mu dme vztekem a vraženě na Enyla zírá.

„Pane Exere, vaše chování bylo nesprávné a velice nevhodné. Ale není v mé moci vás za ně potrestat. Můžete se posadit. Veličenstvo, chcete ještě něco dodat?“ otočí se Velekněz na Ambriela, zatímco Enyl se zahanbeně usadí zpět na svém místě.

„Ne, nic,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Dobrá. Pak je to vše. A teď předvolávám prvního svědka. Lorda Zanyse!“ zvolá Velekněz.

Otevřou se dveře a do místnosti vejde lord Zanys. Přejde k pultu a postaví se u něj.

„Dobrý den!“ pozdraví.

„Dobrý den! Lorde Zanysi, víte proč jste byl předvolán?“ zeptá se Velekněz.

„Ano, kvůli obvinění, že se mnou měl Druhý král poměr,“ odpoví lord Zanys.

„Lorde Zanysi, jaký je mezi vámi a Druhým králem vztah?“ položí Velekněz další otázku.

„Jsme přátelé,“ řekne lord Zanys.

„Nikdy jste spolu neměli poměr? Nikdy jste se k sobě nechovali důvěrněji než jak by bylo u přátel přípustné?“ pozvedne Velekněz obočí.

„Ne, nikdy jsme spolu poměr neměli. A co se týče našeho chování k sobě, je pravda, že jsme se někdy objali, nebo mě Druhý král políbil na tvář a já jeho na čelo. Ale v tom jsem neviděl a dodnes nevidím nic špatného. Nikdy jsme se nelíbali na ústa, nikdy jsme se před sebou nesvlékli ani jsme se nijak neuspokojovali. A už vůbec jsme se spolu nikdy nemilovali,“ popře lord Zanys možnost nevěry.

„Král o vašich setkáních věděl?“ zeptá se Velekněz.

„Ano, věděl. A nikdy proti tomu nic nenamítal. Někdy se k nám dokonce i sám připojil,“

„Dobrá. Myslím, že tohle mi stačí. Můžete se posadit, lorde Zanysi. Předvolávám dalšího svědka. Armádního velitele!“ zvolá Velekněz.

Do místnosti vstoupí armádní velitel a postaví se k pultu.

„Dobrý den!“ pozdraví.

„Dobrý den! Veliteli co nám můžete říct o vztahu mezi vámi a králi?“ zeptá se Velekněz.

„Troufnu si říct, že jsme přátelé. Ostatně král a já jsme spolu takřka vyrůstali a oba toho druhého známe lépe než kdo jiný. A co se týče Druhého krále, toho mám rád. Je to velmi laskavý a hodný člověk. Je snadné si ho oblíbit,“ odpoví velitel.

„Takže jste nikdy neviděl, že by se choval necudně nebo nevhodně?“ zeptá se Velekněz.

„Ne, neviděl. Je pravda, že Druhý král je ten typ člověka, kterému říkám dotykový, ale neviděl jsem, že by se někdy choval necudně nebo nevhodně,“ odpoví velitel.

„Co myslíte tím dotykový?“ zaujme Velekněze toto slovo.

„Nic špatného. Druhý král je prostě ten typ, který se rád dotýká. Teda takhle to zní špatně. Chci tím říct, že Druhý král má prostě rád takové ty doteky, jako je pohlazení po rameni nebo zádech, objetí, líbání na tvář a tak. Ale ne u každého, jen u lidí, které zná a ke kterým má blízko. Což znamená pouze jeho rodinu a přátele,“ vysvětlí velitel.

„Chápu. Ale neviděl jste, že by se k někomu choval důvěrněji než že by šlo o pouhé objetí nebo políbení na tvář?“ řekne Velekněz.

„Ne, nic takového jsem neviděl. Na to Druhý král až příliš miloval krále. Nikdy se ani neohlédl po jiném muži natož aby s nějakým něco měl,“ zakroutí velitel hlavou.

„Dobrá. Děkuji! Můžete se posadit,“ řekne Velekněz a velitel se posadí vedle lorda Zanyse.

Velekněz postupně předvolá další svědky a vyslýchá je. Jedná se o lékaře, sloužící, vojáky a také zahradníky. Výslechy probíhají celé odpoledne a ustanou až v podvečer.

„Dobrá. Po předložení všech důkazů a také výslechu svědků jsem učinil rozhodnutí. Prosím vstaňte a vyslechněte rozsudek!“ řekne Velekněz.

Všichni vstanou a s očekáváním hledí na Velekněze.

„Druhý král je zproštěn všech obvinění. Vyslechněte zdůvodnění. Nebylo prokázáno, že by jako choť, rodič či vládce jakkoliv pochybil,“ vynese Velekněz rozsudek.

Ambriel se usměje, má radost, že pravda vyšla najevo. Exerovi navíc pochybili. Takže Ludrun se teď zcela jistě vrátí k němu a opět budou spolu a budou stejně šťastní jako předtím.