Ambriel s Darkem vstoupí do salonku a musí se usmát obrázku, který se mu naskytne. Ludrun leží rozvalený na sedačce a s hlavou do strany spí. Na jeho hrudníku leží Moran, který se opírá o svá předloktí a se zvednutou hlavičkou se rozhlíží kolem. Když uvidí Ambriela, usměje se. Ambriel k sedačce tiše přejde, sundá Morana z Ludruna a vezme ho do náruče. Usadí se s do křesla, Morana si posadí na klín, zády si ho opře o sebe a tiše na něj brouká a hraje si s ním. Darek se usadí u Ambrielových nohou a položí si hlavu na Ambrielovo koleno. Ludrun se na sedačce zavrtí a hlasitě zachrápe. Moran se hlasitě zasměje tomu vtipnému zvuku, který jeho otec udělá a zaplácá ručičkama. Ambriel se jen usměje a lechtá Morana na různých místech. Ten se směje a snaží se zachytit Ambrielovi prsty.

Ludrun se po nějaké době probudí a rozespale se na sedačce posadí. Vzápětí se zděsí, když si uvědomí, že měl u sebe svého syna a zděšeně se nakloní a pohledem lustruje podlahu, kam podle jeho mínění musel Moran spadnout.

„Neboj, Moran je u mě,“ ozve se z křesla Ambriel, který odhadne, co se jeho manželovi honí hlavou.

Ludrun sebou trhne, předtím si Ambriela nevšiml a tak se trochu polekal. Vzhlédne k němu a skutečně v jeho náručí spatří Morana, který si spokojeně hraje s lemem rukávu Ambrielova oblečení.

„Ještěže tak, já už se bál, že jsem ho shodil na zem. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem ho měl u sebe,“ oddechne si, jak se mu uleví.

Ambriel přikývne a stočí zrak ke svému synovi.

„Jak ti dopadla prohlídka?“ zeptá se Ludrun.

„Všechno v pořádku,“ usměje se Ambriel.

„To je dobrá zpráva,“ zaraduje se Ludrun.

„Ano. Ale ani netušíš, jak moc se těším, až budu naše dítě chovat v náručí,“ zasní se Ambriel.

„Já taky. Ale je to už jen šest měsíců a náš drobek tady bude s námi,“ přejde k němu Ludrun a políbí ho.

„Taková doba. Ale víš, co jsem se dozvěděl?“ zazáří Ambrielovi oči.

„Nevím, co?“ zeptá se Ludrun.

„Lékař mi řekl přibližný termín porodu. A věř nebo ne, ale je možné, že Moran a naše druhé dítě budou slavit narozeniny v jeden den,“ usměje se Ambriel.

„No to si děláš...Jako vážně?“ vykulí Ludrun oči.

„Ano, vážně,“ přikývne Ambriel.

„No to je tedy něco. Představa, že by naše děti slavily narozeniny v jeden den je opravdu zajímavá,“ usměje se Ludrun.

„To je. Pokud ovšem zase neporodím předčasně,“ zvážní Ambriel.

„I kdyby, tak by se nic nestalo. Podívej na Morana. Narodil se předčasně a je to zdravý a spokojený chlapeček, který krásně prospívá. S něčím takovým si vůbec nedělej starosti,“ dřepne si před něj Ludrun a pošimrá Morana na bříšku.

Ten se zasměje a pokusí se otcův prst zachytit. Ludrun ho nechá a Moran se šťastně rozesměje a mává ručičkama, ve kterých drží Ludrunův prst. Po chvilce se zklidní a začne Ludrunův prst zkoumat.

„Podívej, jak se tváří,“ zasměje se Ludrun.

Ambriel se nakloní, aby si prohlédl výraz svého syna a taky se zasměje.

„Vypadá stejně jako ty, když nad něčím přemýšlíš,“ řekne.

„To ne,“ nesouhlasí Ludrun.

„Ale ano,“ přikývne Ambriel.

Ludrun se zadívá na Morana, který na něj hledí a pokusí se strčit si Ludrunův prst do pusy. Ludrun se zasměje a jemně vymaní svůj prst ze sevření svého syna.

„Prsty se nepapají,“ řekne a prohrábne Moranovi vlásky.

Ten se nespokojeně zamračí a pootočí se na Ambriela, ten se na Morana usměje a pohladí ho po vláskách.

„Otec má pravdu. A teď jdeme na papů,“ vezme ho Ambriel do náruče a vstane.

Ludrun se také postaví a všichni tři, v závěsu s Darkem, odejdou do jídelny na oběd. Tam se k nim připojí Brona. Ambriel si posadí Morana na klín a sloužící jim donesou oběd. Ambriel si přitáhne mističku s kašičkou, uváže Moranovi kolem krku bryndáček a začne ho krmit. Moran poslušně jí a přitom sleduje svého otce a babičku. Oba se na něj usmívají a Ludrun sem tam udělá legrační obličej, který Morana rozesměje.

„Necítíte něco?“ zeptá se Ludrun, když už má skoro dojezeno.

„Vypadá to, že se Moran pokakal,“ řekne Ambriel a zpytavě pohlédne na Morana, který se rozhlíží kolem nevinným pohledem.

„A přitom vypadá jako neviňátko. Ani byste neuhodli, že to udělal on,“ zasměje se Brona.

„To teda. No, půjdu ho přebalit,“ řekne Ambriel.

„Ne, počkej, já to udělám. Ty se najez,“ vstane Ludrun.

Ambriel mu Morana podá a Ludrun si ho převezme. Odnese Morana do jeho pokojíčku, kde ho položí na přebalovací pult. Sundá mu kalhoty a začne mu rozbalovat plenku.

„U všech bohů, cos to jedl kluku?“ zeptá se Ludrun zděšeně, když ji rozbalí a spatří její obsah, přitom má co dělat, aby udržel svůj oběd v sobě.

Moran se jen zasměje.

„No jo, tobě se to směje. Tak se do toho dáme,“ povzdechne si Ludrun a dá se do přebalování.

Nejprve Morana očistí nezašpiněným kouskem plenky, pak ji vyndá, zabalí a vyhodí. Poté pod Morana vsune čistou, nasype mu na zadeček dětský zásyp a zabalí do čisté plenky.

„Ták a je to. A jsme zase pěkně čisté a voňavé miminko,“ usměje a natáhne Moranovi kalhoty.

Poté si Morana zvedne do náruče. Moran zaboří hlavičku do Ludrunova krku a zívne. Zavře očička a usne. Ludrun, který Morana celou dobu sleduje, se usměje, přejde k postýlce a opatrně do ní Morana položí. Přikryje ho peřinkou a potichu se vytratí z pokojíčku. Zapluje do nejbližší koupelny a umyje si ruce.

„Kde máš Morana?“ zeptá se Ambriel, když se Ludrun vrátí do jídelny.

„Usnul, tak jsem ho uložil do postýlky a nechal spát,“ usadí se Ludrun na židli.

Ambriel povytáhne obočí, pak ale pokrčí rameny a dojí svůj oběd.

„Co budete dělat odpoledne?“ zeptá se se zájmem Brona.

„No, já si půjdu na chvilku lehnout. Jsem trochu unavený,“ odpoví Ambriel.

„A já si půjdu zatrénovat. Už dlouho jsem nebyl na cvičišti,“ pokrčí Ludrun rameny.

„Co budeš dělat ty?“ pohlédne Ambriel na svou matku.

Ta se na něj uculí a nic neřekne.

„Aha, půjdeš za lékařem,“ zabručí Ambriel.

„Ano, pořád ti to vadí? Vždyť už je to měsíc, co se s ním scházím,“ zamračí se Brona.

„Už ne tolik jako na začátku,“ přizná Ambriel.

„To je dobře. Protože až skončí doba smutku za tvého otce, tak máme v plánu se vzít,“ usměje se Brona, vstane od stolu a odejde.

Ambriel za ní překvapeně hledí.

„Měl bys to své matce přát,“ šeptne Ludrun.

„Já jí to přeju a snažím se to přijmout, ale jde to těžko,“ řekne Ambriel a pohlédne na Ludruna.

Ludrun přikývne a oba vstanou.

„Mám tě doprovodit?“ zeptá se starostlivě Ludrun.

„Nemusíš. Cítím se docela dobře, jen jsem trochu unavený,“ zazívá Ambriel.

„Tak si dobře odpočiň,“ vezme ho Ludrun lehce za boky a políbí ho.

Ambriel polibek opětuje, po chvilce se odtrhne a stulí se Ludrunovi do náruče.

„Miluju tě!“ zašeptá.

„Také tě miluju!“ zašeptá Ludrun a políbí Ambriela do vlasů.

Ambriel zavře oči, nasaje Ludrunovu vůni a z očí se mu spustí slzy.

„No tak, proč pláčeš?“ všimne si toho Ludrun.

„Já nevím. Prostě se mi chce, ale nevím proč,“ vzlykne Ambriel.

Ludrun si povzdechne, přitáhne si židli, posadí se na ni a stáhne si Ambriela na klín. Ambriel zaboří obličej do ohbí Ludrunova krku a tiše pláče. Ludrun ho pevně obejme, hladí ho po zádech a nechává plakat.

„Zamokřil jsem ti oblečení. Promiň!“ zavzlyká Ambriel, odtáhne se a prsty začne přejíždět po mokrém místě, jakoby se ho snažil odstranit.

„To nic. To uschne, nedělej si s tím starosti,“ pohladí Ludrun Ambriela palci po tvářích a stírá z nich slzy.

„Omlouvám se! Nevím, co to se mnou je,“ popotáhne Ambriel.

„Hormony. U Morana to bylo přeci podobné,“ usměje se Ludrun a podá Ambrielovi kapesník.

Ambriel se vysmrká a přikývne.

„Nejspíš máš pravdu,“ řekne.

Ludrun ho znovu pohladí po tváři a políbí ho.

„Vím, co jsem říkal předtím, ale nešel bys přeci jen se mnou? Alespoň na chvíli. Nechci teď být sám,“ pohlédne na něj Ambriel.

„Dobře, tak pojď,“ sesune Ludrun Ambriela ze svého klína a postaví se.

Vezme Ambriela kolem pasu a vede ho do ložnice. Darek jde za nimi. V ložnici se oba vyzují a lehnou si do postele. Darek ulehne do svého pelíšku, zavře oči a odpočívá. Ambriel a Ludrun leží v tichosti v posteli. Ambriel leží zády k Ludrunovi a Ludrun ho kolem pasu objímá. Po chvíli se Ambriel otočí k Ludrunovi.

„Ludrune, mohl bys mi podat moje kapky? Začíná mi být špatně,“ řekne tiše.

Ludrun přikývne, posadí se a podá Ambrielovi kapky z nočního stolku. Hned na to nalije do sklenice ze džbánu vodu a podá ji Ambrielovi. Ambriel si nakape pět kapek na jazyk, převezme si sklenici s vodou a zapije je. Obojí pak podá Ludrunovi, který je vrátí na noční stolek a znovu přilehne k Ambrielovi. Přehodí přes něj deku z nohou postele a přitáhne si ho do náruče. Ambriel se pohodlně uvelebí a po chvilce usne.

Ludrun ještě chvíli leží vedle něj, než se zvedne a tiše opustí ložnici. Zamíří na cvičiště, kde začne cvičit a trénovat s vojáky.

Ambriel se po dvou hodinách probudí a zjistí, že je v ložnici sám. Pokrčí rameny, zívne a rozespale vstane z postele. Složí deku a vyjde z ložnice. Darek, vida, že je jeho páníček vzhůru, vyskočí z pelíšku a jde za ním. Ambriel nahlédne do dětského pokoje a zjistí, že Moran ještě spí. Tiše odejde a zamíří na cvičiště, kde se posadí na schody, hlavu si opře o zábradlí a sleduje Ludruna, jak trénuje, přičemž nepřítomně hladí Darka.

„Dobrý den, veličenstvo!“ přistoupí k němu armádní velitel a opře se o zábradlí z vnější strany.

„Dobrý den!“ zvedne na chvíli Ambriel hlavu a zase si ji opře.

„Kde máte prince? Už jsem toho mrňouse neviděl, ani nepamatuju,“ usměje se velitel.

„Teď spí. Jak se vůbec máte, veliteli?“ zeptá se Ambriel.

„Dobře. Děkuji za optání!“ řekne velitel.

V tu chvíli si jich Ludrun všimne a zamíří k nim.

„Už ses vyspal? Jak se cítíš?“ zahrne Ambriela otázkami.

„Ano a docela dobře,“ usměje se na něj Ambriel.

„Moran ještě spí?“ zeptá se Ludrun.

„Ano, spí. Ale půjdu ho probudit, jinak nebude spát v noci a zítra bude protivný,“ protáhne se Ambriel a vstane.

Otočí se k odchodu, ale pak se zastaví a otočí se k Ludrunovi. Seběhne těch pár schodů a obejme Ludruna kolem hrudi. Ludrun překvapeně zamrká, ale pak Ambrielovi jeho objetí opětuje. Vojáci po nich rádoby nenápadně pokukují a většina z nich se usmívá pod vousy. Láska mezi jejich králi je pověstná a králové se svým láskyplným vztahem nijak netají a ani na veřejnosti se nebrání vyměňování něžností a důvěrností. Všem to připadá hezké a každý z nich, kdo má děti nebo vnoučata, si pro ně přejí stejně silnou a oddanou lásku, jakou mezi sebou mají jejich králové.